pátek 22. července 2011

Grand Luberon

Cestou do průsmyku jsem začala tušit, že v Provence raději moc sedat za volant nebudu. Zhruba pět metrů široká silnička – vlevo asfalt končí nízkým kamenným obrubníkem oddělujícím silnici od Hnědé vody, vpravo skála – se kroutí ve vracečkách jako opilý had. Říkala jsem si, že kamiony tudy asi moc nejezdí, ale mýlila jsem se. Kousek za rozcestím hlavních silnic jsme jeden dojeli a protože vážně není kde předjíždět, táhli jsme se za ním asi pět kilometrů. Naštěstí kamion jel po hlavní na Apt, my jsme odbočovali k pramenům Aigue Brun, říčky pramenící na severozápadních svazích Mourre Negre, která si vymlela cestu na jih Lourmarinským průsmykem. Kousek za křižovatkou jsme nemohli nezastavit – po levé straně začínalo rozkvétat sice zaplevelené, ale přesto levandulové pole, za nímž se tyčila Petrova vytoužená Mont Ventoux!

Snad půl hodiny jsme se s KlaPi plazily kamenitou půdou, klekaly si a nořily se mezi řádky a hledaly nejlepší úhel pro záběr, do nějž by se vešla jak levandule, tak hora. Petr se zatím v poklidu s dalekohledem u očí kochal severním panoramatem.

Každý fotograf to zná – objektiv vnímá jednu barvu různě podle dopadu světla. Levandule byla nejfialovější až když člověk stočil objektiv do směru, kde nebyl ani KlaPiin svetr, ani Větrná hora.

Nejdříve jsem na severní straně chtěla navštívit zříceninu hradu Buoux. Ale po neplánovaném zdržení ve Vaugines, v Lourmarinu i v levanduli jsme byli v asi dvouhodinovém skluzu, a tak jsme vesnicí jen projeli, zříceninu jsme ani koutkem oka nezahlédli, takže nás nemělo co zviklat od našeho záměru tuhle památku přeskočit.
Jeli jsme do Sivergues, maličké vesničky na konci slepé silnice, nejvýše položené vesnice Luberonu, která měla podle Wikipedie v roce 2008 pouhých 48 obyvatel. Předpokládá se, že byla založena v pátém století a její název se odvozuje od latinského názvu kláštera Sex Virgae (Šest panen) doloženého na začátku 11. století. Vesnici tvoří několik starých kamenných domů ze 16.-17. století volně roztroušených kolem jednoduchého kamenného kostelíku.

Asi nejstarším domem ve vesnici je arcibiskupská pevnost ze 13. století, jež dnes slouží jako gite d´etape, ubytovací zařízení pro cyklisty a pěší turisty. Až pojedu do Francie příště, objednám si tam nocleh – moc bych chtěla přenocovat ve středověkém domě.

Město má půvabně omšelou radnici. Fotku jejích legračních selských dveří má KlaPi ve své galerii.

Jižně od vesnice leží údolí Le Castellas, kam jsem se chtěla podívat. Má tam být zřícenina hradu, románský kostel a hřbitov valdenských, kteří se tu v době největšího pronásledování ukrývali. Ale demokraticky jsem nechala rozhodnutí na K+P, jestli tam chtějí zajít hned, nebo si to necháme až na pátek, na který nemám žádný program. Rozhodli se vyrazit tam hned.
Přes kilometr dlouhá trasa vedla pořád do kopce, což mi nevadilo tolik, jako to, že po ní proudily nahoru a dolů hloučky turistů, ale hlavně shora pořád jezdily po té vytlučené lesní cestě spousty aut, která hrozně prášila. Za své útrapy byl ovšem utrmácený a zaprášený cestovatel odměněn nádherným výhledem do strže plné kvetoucího janovce, za jejímiž útesy se v dáli rýsovaly zamžené hory.

Naše cesta končila v údolí mezi vysokými kopci, jemuž vévodil velký typicky provensálský statek ze 16. století – členitá budova, se spoustou schodišť, oblouků, teras a prejzových střech. Italský majitel statku je kuchař, takže provozuje hostinec a zároveň kozí a prasečí farmu. Zvířata ovšem chová tak, že je nechává volně pobíhat po okolí, o čemž jsme se přesvědčili už cestou ke statku, když jsme potkali malou, snad „vietnamskou“ bachyni. Kozy jsme nezahlédli, stejně jako zříceninu hradu, románský kostel či hřbitov. Zato jsme pochopili, proč proti nám jezdilo tolik aut – v sobotu se tam odehrávala svatba, jejíž početní hosté se v neděli před polednem rozjížděli do svých domovů.

Až se budu v příštím životě vdávat, bude to tady. Neumím si pro svatbu představit romantičtější místo. Jenomže v tomhle životě to už nestihnu, takže uvažuji o tom, že až zase pojedu do Provence, nebudu bydlet na jednom místě, ale zkusím objednat ubytování jen na dvě tři noci v gites. Škoda, že tahle služba zatím na českých serverech není. Farma-hostinec v Le Castellas se totiž pyšní tabulkou s nápisem Gite Equestre, což tuším znamená, že tu jsou schopni ubytovat jak lidi, tak koníky, na nichž ti lidé přijedou. Hřebce nemám a na koni jsem se vezla jen jednou (vlastně to nebyl kůň, ale stará sotva pohyblivá filmařská kobylka), nicméně pod kapotou mé fábinky par koní je, už cestou nahoru jsme pochopili, že takovéhle stádečko se sem po cestě bez problémů dostane, a když mi Zlatonku 1.2 přes noc vyhřebelcují a do žlabu jí nasypou oves a nalijí čerstvou vodu, zlobit se nebudu.
Čas a hlad nás tlačil, a tak jsme vzdali úsilí hledat památky, za nimiž jsme sem vyšplhali, a vypravili se na zpáteční cestu. Až cestou dolů nás napadlo, že jsme se po menu možná měli pídit nahoře v hostinci. Asi je to v okolí proslulá restaurace – zatímco jsme doufali, že nám bude na zpáteční cestě prášit do obličeje jen těch pár svatebních aut, co na farmě zbyla, proti nám se po lesní cestě šinuly doslova kolony aut s poznávacími značkami všech myslitelných států EU, vezoucí gurmány na nedělní oběd. Tudíž když se na této prosté přírodní komunikaci setkalo stádo japonských koní Nissan jedoucích shora se stádem německých hřebců Mercedes, mířícím zdola, se stády Toyota, VW a Peugeot v závěsu, došlo k rozkošné místní zácpě, zátce, špuntu neboli bouchonu, neboť neměla kam uhnout ani auta, ale ani chodci, kteří aspoň úslužně uskakovali ze strže mezi ochočené vepříky.

středa 20. července 2011

Lourmarin

Já jsem Provence objevila po přečtení knížek Listy z Provence a Jak hledat slunce Miroslava Horníčka. Toužila jsem odjet jako on do tohoto kraje, sednout si na kopec, ukusovat bagetu, uždibovat sýr, zapíjet to výborným růžovým vínem a hledět do kraje, jak se mění s pomalu postupujícím sluncem...
Pro Angloameričany Provence objevil Peter Mayle, autor knihy Rok v Provence a dalších na ni navazujících i nenavazujících děl, mimo jiné i předlohy pro film Ridleyho Scotta Dobrý ročník s Russelem Crowem v hlavní roli. V téhle knize prý Mayle napsal, že "správná" strana Luberonu je ta sevení, a jižní strana, tedy ta, kde jsme bydleli my, je "špatná".
Když Mayle psal před dvaadvaceti lety Rok v Provence, bydlel na té "správné" straně v Menerbes. Ale poté, co knížka vyšla nejdřív v angličtině a pak byla přeložena do spousty jiných jazyků, získal Mayle a jeho dům takovou proslulost, že byl neustále v obležení turistů. Někteří z nich dokonce měli tu drzost, že se mu, zatímco seděl u oběda, cachtali v jeho soukromém bazénu. Mayle ztratil trpělivost a odstěhoval se někam, kde našel větší klid a kde jej sousedé turistům neprozradili. Kolem té jeho bývalé slavné bastide u Menerbes jsme jeli poslední den zpátky domů.

Kam se Mayle odstěhoval, jsem nevěděla. Až po návratu z dovolené jsem si přečetla rozhovor s ním, který zachytil Jan Šmíd, jenž prozradil, že s Malyem mluvil ve vesnici, kam Mayle přesídlil z Menerbes – v Lourmarinu na "špatné" straně Luberonu :).

Luberon je vápencové pohoří, které se táhne v délce 60 km a šířce 5 km od východu k západu. Dělí se na západní Petit Luberon, prostřední nejvyšší Grand Lubéron s nejvyšší horou Mourre Negre (1.125 m n. m.), pod níž leží Vaugines, a úplně na východě, nad městečkem Manosque se zdvíhá takový malý bobek, zbytek pořádných kopců, Luberon Oriental. Jestliže se chcete dostat ze "špatné" strany  kopců na tu "správnou", máte jedinou možnost, jak po silnici překročit hory. Průsmykem Combe de Lourmarin.
Jak už jsem psala, první den jsme měli zajet do vesniček na kopcích severní strany Luberonu, takže jsme nutně museli přes Lourmarin. Chtěla jsem jen projet po jeho okraji a zamířit do průsmyku, tím spíš, že jsme se zdrželi neplánovanou hodinovou prohlídkou Vaugines. Jenomže hned na kraji městečka stála velká cedule oznamující, že se tu koná nedělní řemeslnický trh, a tržiště je také hned na kraji, takže ze silnice bylo vidět hemžení prodejců i kupujících. Tomu se odolat nedalo.




Když už jsme jednou zaparkovali, prošli jsme se i kousek do městečka.


Došli jsme jen nedaleko a tam, kde asi začíná Lourmarin žít, jsem spolucestovatele otočila a hnala zpátky k autu, že si sem zajedeme ještě jednou v pátek. Nezajeli jsme, už jsme to nestihli. A tak jsme ani neposeděli v Café Gaby s modře proužkovanými markýzami, jež bylo podle Šmída oblíbenou kavárnou Petera Mayla, dokud žil v Lourmarinu.

Po návratu z Francie jsem si na jednom blogu přečetla zprávu v den našeho odjezdu do Provence starou jen dva dny. Před týdnem byla prý Mayleho rezidence z 18. stol. se 14 akry olivovníkového sadu, bazénem, rybníky a zahradami v Lourmarinu prodána za 6 milionů eur. A hádejte, kam se slavný autor prý odstěhoval! No samozřejmě že do Vaugines!
Teď mám jen strach, že jestli se nám podaří si našetřit a utrhnout se z domova, ceny nejen nemovitostí, ale i „rentals“ ve Vaugines se díky spisovatelově přítomnosti zdvojnásobí, a už nebude nejlevnější domeček na casamundo ten náš, takže nebudeme mít, kam se vrátit :(.

úterý 19. července 2011

Jupiterova skála, Jupiterovo údolí

Předem připomínám, že jsem blázen, kterého okouzlila provensálská krajina a villages perché, středověké vesničky usazené na svazích hor, s klikatými uličkami vinoucími se spirálovítě do kopce a pospojovanými klenutými průchody a tunýlky. A pak starodávné románské kostely a kláštery – u nás se toho z románských dob moc nedochovalo, tak snad proto. Přesně tohle jsem v Provenci chtěla vidět.
Petr měl dvě přání – zdolat, byť automobilem, Mont Ventoux, nejvyšší horu Provence, kolem jejíhož holého a bělostným vápencem do dáli zářícího vršku projíždí několikrát do měsíce. A ještě jednou se vycachtat v řece Gardon pod Pont du Gard.
Přání KlaPi nebylo při dvouměsíční přípravě itineráře zjišťováno, protože vlastně až týden před odjezdem se dozvěděla, že bude moci jet také. Nicméně na místě samém dotázána byla. Projevila přání vykoupat se v moři, což jsme chvíli zvažovali. Největší znalec místních poměrů Petr byl hlavním faktickým poradcem, s nímž jsme dospěli k verdiktu, že nejbližší pobřeží u Marseille je skalnaté a tudíž ke koupání nevhodné, východněji položené pláže Azurového pobřeží jsou přelidněné, takže bychom museli jet až na písečné pláže u Saintes Maries de la Mer, kde jsme se koupali před dvěma lety a bylo to fajn, dokonce tam byly i sladké sprchy, ale to je zhruba 120 km, po cestě není nic zajímavého, takže koupání bude jen ve sladké vodě a šmytec. Kupodivu to koťátko moje neslo statečně ale určitě se těší, až si bude moci zajet do Francie podle vlastního itineráře, v němž koupání v moři bude zahrnuto.
Na první den, tedy neděli, jsem naplánovala výlet zahrnující především vesničky na svazích Lubéronu a Plateau de Vaucluse. V zájmu větší pohody cestovatelů – znáte to, když má člověk hlad, je protivný – jsem se rozhoda uspokojit především svá přání. Doufala jsem, že až si projdu dvanáct vesniček, uklidním se a nebudu snad otravovat své spolucestující přáním zastavit za každou cedulí s názvem obce. Podle mého itineráře jsme měli ujet pouhých 160 km a navštívit dvanáct vesniček, jednu zříceninu, jednu antickou památku, dva kláštery a tři přírodní zajímavosti.
Každý rozumný člověk chápe, že se to prostě nedá stihnout. Blázen sice jsem, ale nejsem blbá, takže jsem v neděli ráno plán zredukovala na devět městeček, zříceninu, antickou památku, jeden klášter a jednu přírodní zajímavost.
Asi tušíte, jak to dopadlo. Ani tohle se stihnout nedalo.

Už učitel národů J. A. Komenský říkal, že poznávat se má od nejbližšího. Jako první jsme tedy chtěli navštívit naši domovskou vesničku a její románský kostelík.
O stáří zdejšího osídlení svědčí už název vesnice Rupen Juvinam, Valle Jovina doložený v roce 1004. No dobrá, tak já už konečně prozradím, že dnes se vesnice jmenuje Vaugines. Podle archeologických nálezů tu stála už keltská osada christianizovaná v 6. až 7. století. Z kvádrů, jež po ní zbyly, vystavěli ve dvanáctém století  mniši, povolaní sem z Camargue, převorství Notre Dame.

U nás jsou obvykle kostely středem vesnice. Ten Vaugineský leží trošku stranou, asi právě proto, že nebýval součástí obce, ale převorství, jehož zbytky jsou ještě pořád ve stráni za kostelíkem vidět. Za kostelíkem se rozprostírá romantický starý opuštěný hřbitov s rozpadajícími se náhrobky. I když, zase tak dlouho opuštěný není – poslední náhrobek má na sobě jako rok skonu nebožtíka vytesaný letopočet 1991. Nový hřbitov o padesát metrů severněji už tak romanticky nevypadá.

Od dvou řad obrovských starých platanů před kostelíkem jsme se vypravili na průzkum vesničky. Došli jsme na náměstí s radnicí, poštou a malou kavárničkou. Uprostřed náměstí tiše šuměl pramínek vody stékající po mechem obrostlém vrcholku staré kašny.

Klára se nám ztratila někde v bludišti ulic a průchodů, tak jsme s Petrem vykročili do dlouhé uzoučké uličky vedoucí podél hlavní silnice. Vstřebávala jsem první dojmy ze své první procházky pravou provensálskou vesnickou ulicí prostou, s naší výjimkou, jakýchkoli turistů.

Samozřejmě jsem se nemohla nabažit oken lemovaných barevnými okenicemi a provensálských koček, zvlášť když se tyto dvě záležitosti samy od sebe dobrovolně zkomprimovaly na malý objektivem zachytitelný prostor.

Při procházení uzounkých uliček bez chodníků (mezi chodníky by se už nevešla kola aut) jsem přemýšlela, co asi dělají řidiči, když se tu potkají. Nepřišla jsem na to, ale pochopila jsem jak to, proč je v Provenci tolik jednosměrek, tak neuvěřitelnou poškrábanost, otlučenost a obouchanost skoro všech místních vozidel. Nic naplat, naši předkové nepočítali s motory, a naši současníci se jich odmítají vzdát i na místech, kam se nehodí a vlastně ani nevejdou.

Asi nejstarší budovy Vagines jsem si všimla až když jsme městečko opouštěli.
 

pondělí 18. července 2011

Náš domek

Provensálské venkovské domy se dají zařadit do čtyř kategorií. Těm největším, nejdražším a nejmalebnějším, kterým to tak sluší na fotkách, se říká bastide. Bývaly to bohaté velkostatky, takže jejich součástí byly vedle obydlí majitele a různých vedlejších domů určených pro šafářovu rodinu a čeleď i obvyklé hospodářské budovy. Jejich soudobí vlastníci buď mají na vlastní vnitřní bazén, kulečníkový sál, bowlingovou dráhu, domácí kinosál, knihovnu, kuřárnu, ateliér a kdoví, co ještě, nebo vědí, že jejich rodina, byť značně rozvětvená, celý prostor pro bydlení nevyužije a přizpůsobili část nemovitostí pronájmu letním hostům.
O něco menší je mas – statek se zpravidla patrovou hlavní budovou. V patře často bývala pěstírna bourců morušových, což samozřejmě platí i pro bastide. Nevím přesně, jak je to s bourcem a hedvábím na jihu Francie dnes, ale pochybuji, že by některá z moderních evropských hospodyněk toužila po tom, aby nad její kuchyní spokojeně chroustaly housenky listí a vesele se kuklily, takže předpokládám, že patra jsou dnes také obytná.
Jednoduché přízemní chalupě se v Provenci říká mazet. Podle mě pro moderní celoroční bydlení není dost velká, tudíž tenhle typ domů slouží většinou jako rekreační objekt sportovněji založených Pařížanů.
Tou nejmenší zemědělskou obytnou stavbou je cabane – takový výměnek, chaloupka, haluzna, jak je ctěná libost.
Obydlí naší paní Chantal bych zařadila do kategorie mas – slepenec budov usazených ve svahu, takže patro hlavní obytné budovy je v úrovni cabane na kopci za domem, kterou jsme týden obývali.

Nad domem je stráň, která asi patří také paní Chantal. Roztroušeně na ní rostou borovice, na jedné z nich je myslivecké čihadlo a pod ním dětská houpačka. Tráva se sekat nemusí, zem je vyprahlá a písčitá, takže tu rostou jen chudé šedozelené chomáče a trsy mnoha variací tuhých a pichlavých rostlinek. Takhle si představuji garrigue.

Když se přebrodíte všemi těmi pichláky, bodlinami a trny na výběžek kopce, otevře se vám nádherný výhled na jih, na střechy vesničky i zvonici Manonina kostelíku, odkud se několikrát denně nese do kraje malebné vyzvánění. Za vesničkou se rozprostírá údolí řeky Durance a za ním pohoří Chaine des Cotes a Chaine de Trévaresse.

S divokým kopcem nad stavením kontrastuje zahrada u domu paní Chantal. Má ji rozdělenou na několik kamennými zídkami zpevněných teras. Na terasách, lemovaných bohužel už odkvetlými kosatci, rostou volně v půdě i v obrovských kontejnerech olivovníky, třešně, meruňky a fíkovníky. A všude stojí květináče, kbelíky, tyglíky a misky s květinami.

Pod domem na rovinatém kousku země je velký ovocný sad a sad olivovníků, sešikovaných do pravidelných řad. Každý večer po nich na maličkém traktůrku rejdil Chantalin partner Sam. Provensálci jsou olivami a olejem přímo posedlí. Kdo nepěstuje levanduli (která na téhle straně Lubéronu neroste), ten je vášnivý vinař nebo pěstuje olivy a vyrábí olej. U paní Chantal ho mají zřejmě tolik, že jsme láhev jejich pravého a zaručeně nejlepšího dostali na cestu.

Nejvyšší terasa pod strání navazující na terásku před naší cabane asi slouží k rekreaci. Je na ní nejvíc květníků, dvě lehátka a stolek se židlemi. A na trávníku za teráskou se suší prádlo. Každý den a pořád, takže naše plavky se tam nikdy nevešly.

Domnívala jsem se, že náš domeček patřil k původní usedlosti a kdysi sloužil jako jedna z hospodářských budov, tak autenticky působil a tak harmonicky byl začleněn do shluku budov. Když jsem ale na toaletě omylem loktem vrazila do okachlíkované obvodové zdi a ozval se dobře čitelný dutý zvuk, pochopila jsem, že jde o novodobou stavbu ze sádrokartonu.

O tom, že před domem je teráska, nebo spíše takové malé atrium s olivovníkem a vistárií, jsem věděla z fotek. Petr se těšil, že budeme každý večer grilovat, a koupil za tím účelem campingový gril a dřevěné uhlí. Sice jsem přikoupila podpalovač a vezla s sebou náš vychytaný chalupářský plamenomet, ale raději jsem Petra varovala, aby se moc netěšil, protože podle posledních zpráv v jižní Francii už dva měsíce nepršelo, takže hrozí nebezpečí požáru. Rozhodli jsme se, že se na grilování raději zeptáme paní domácí. Ta v rozhodujícím okamžiku nebyla po ruce, zato byl k dispozici Sam. Debata se odehrávala takto:
KlaPi: Chtěli jsme se zeptat, jestli bychom mohli večer grilovat. Gril jsme si přivezli.
Sam, totální pohodář a rodinný anglofil: No problem.
Přicházející Chantal: Jak jim můžeš říct, že není problém!!! Víš, co by z otevřeného ohně mohlo vzniknout?
Dopadlo to tak, že nám paní Chantal půjčila svůj elektrický gril, prý má dva, takže jsme opravdu každý večer grilovali.

Naše cabane v útrobách ukrývala poměrně velký „loft“ obsahující vše potřebné – miniaturní kuchyňku, jídelní stůl pro čtyři, televizi, krb a sedačku. Rozkládací stolek pod televizí jsme využívali jako pracovní při přetahování fotek do notebooku. „Spací pavlač“ s jednolůžkem a manželskou postelí byla trochu nízká i na mých sto šedesát centimetrů, natož na Petra, nicméně jsme se shodli, že i tak by nám na důchod pronajatý výměnek úplně stačil. Jediným problémem byly pro Petra mlynářské schody vedoucí na pavlač. Petr jako levák neustále při nástupu na schody šlapal do prázdna, protože první schod byl na pravou nohu :).

Kuchyňský kout byl miniaturní, ale obsahoval všechny potřebné spotřebiče kromě myčky, kterou stejně doma nemám, a tak mi nechyběla. Mezi kuchyňkou a dveřmi do koupelny stojící malebný příborník zútulňoval prostor a dodával mu provensálský nádech. Snad jedinou bolestí domečku byla právě ta koupelna.
Vybavení bylo v pořádku – toaleta, velké umývadlo se zrcadlem a sprchový kout. Na záludnost oné místnosti jsme přišli až druhý večer, kdy se šel Petr sprchovat jako poslední, vyšel z koupelny ještě mokrý jen v ručníku a působil poněkud rozježeně, rozlévalo se kolem něj podivné namodralé světlo a VŠECHNY chlupy na něm stály: Holky, ta sprcha probíjí! 
Další dny jsme jiskřící vibrační masáž zažily i my. Ten, kdo vlezl do sprchy první, cítil jen takové lehké mrazení. Ale druhý a třetí už dostávali plnou dávku. Klára se tedy ponořila do slovníku, aby zjistila, jak se francouzsky řekne probíjí, že upozorníme paní domácí. Jenže když jsme ráno vstali, Chantal i Sam byli v práci. Večer městečko slavilo nějaký fete a při návratu na základnu jsme jen zahlédli vyšňořenou Chantal, jak nastupuje k Samovi do auta. Zamávali nám a jeli si užívat. Další dny jsme je ani nezahlédli, jen podle světel v domě jsme večer tušili, že tam někde jsou. A při rozloučení už se KlaPi nechtělo odjíždět se stížností na rtech. Stejně jsme se do té doby naučili nechávat sprchovou hadici v držáku, dávat si pozor, abychom nestáli na kovovém odtoku, a pákovou baterii pouštět i vypínat tubou od šamponu. Maličkým masážním bonusem bylo, že po vysprchování posledního už „kopala“ i voda z kohoutku v umývadle a v kuchyňském dřezu.
My jsme se s tím žít naučili, ale doufáme, že naši následovníci byli Francouzi a dokázali paní Chantal v její rodné řeči vysvětlit, jaký je v koupelně problém. Vzhledem k lůžkové kapacitě a jejímu rozložení v prostoru také doufáme, že žádné dítě ani senior, jejichž život by v téhle sprše byl v ohrožení, se v resortu Paradis neubytovali.

Když jsme vše vybalili, usadili se, uvařili a snědli večeři, nechaly jsme Petra po té šílené štrece odpočívat u francouzských televizních programů, a vypravily se s KlaPi na obhlídku terénu. Vydaly jsme se zpátky po cestě, kterou jsme přijeli, a nasávaly vůně provensálské přírody. U paseky kvetly ohnivě červené máky a žluté janovce, z pokáceného dřeva voněla borová smůla.

Vyšly jsme výš do lesa, abych si mohla vyfotit filmový Papetův domek. Ve stínu borovic rostly zvláštní cesmínovité duby s lesklými listy a rodícími se nemravně vypadajícími žaludy, mohutné zimostrázy a neuvěřitelně vysoké keře rozmarýny. Tymián tu je vysoký skoro metr! Vyfotily jsme PARADIS na protější stráni.

Na KlaPiině fotce je dokonce vidět kousek okrového svahu, kvůli němuž se asi údolí jmenuje U červené skály.
Když jsme fotily „náš“ domek, přijelo k nám z kopce auto, teréňák obouchaný ze všech stran, jako všechna místní auta. V následujících dnech jsme při projíždění klikatých horských silniček a uzoučkých městských uliček pochopili, proč to tam tak mají. Ustoupily jsme mu z cesty do lesa a jak jsme se tak otřely o keře, kolem nás se rozlila vůně, jako když u nás v předsíni pšoukne airwick. Musím zjistit, jestli nevyrábějí také tymián a rozmarýnu.
Vrátily jsme se do chaloupky, kde nás čekal už osprchovaný a dobře načatý Petr. Hbitě se odebral na pavlač a my dvě jsme v rychlém sledu po něm zaujaly svá horizontální stanoviště. V osm večer, což je v naší rodině sov událost nebývalá.

neděle 17. července 2011

Doma!

Opravdu to vypadalo, že jsme se ztratili – odbočili jsme z hlavní silnice a asfalt se změnil v jemný štěrk podobný tomu, jaký u nás sypeme na hroby. Za odbočkou ke statku mezi olivovníky ovšem povrch cesty zhrubl na přibližně deseticentimetrové ostré šutérky, jež bych na hrob svých předků raději nesypala.
Ujeli jsme po nich asi půl kilometru a začala jsem rozvažovat, jestli bych dosud celkem zánovní letní pneumatiky neměla příští rok vyměnit za nové, ale v tom okamžiku naše navigace vítězoslavně ohlásila, že jsme dojeli na místo. Štěrková cesta skončila, odtud vedly jen dvoje do terénu vyjeté koleje – polní cesta doprava, mírně do kopce podél oploceného olivovníkového sadu, a lesní cesta vlevo do lesa, prudce z kopce dolů. Dům široko daleko žádný. Chvíli jsme stáli a rozvažovali, jestli nebude lepší vrátit se do vesnice. Ale protože jsem detektiv-amatér, který tuhle situaci předpokládal, zavelela jsem: „Dolů do lesa! Tudy bychom se do vesnice měli také dostat, jestli to fábinka přežije.“
Věděla jsem to, protože když jsem zarezervovala ubytování, začala jsem se zajímat, co je v obci, které budeme platit rekreační poplatek, zajímavého. V turistických průvodcích jsem sice nenašla ani její jméno, ovšem na internetu jsem zjistila, že je to malá, velice stará vesnice, prostá a malebná, vzdálená od frekventovaných cest, díky čemuž si zachovala svůj tradiční provensálský ráz.  To mě nadchlo, ale skutečně jsem se rozjařila až po zjištění, že v obci stojí románský kostelík z 12. století. Asi to bude stáří, ale čím víc se blížím kategorii seniorů, tím starší památky mě zajímají.
Při dalším googlení jsem zjistila, že to není ledajaký kostel, ale že je to filmová hvězda – hrál ve filmech Clauda Berriho natočených podle Marcela Pagnola Jean od Floretty a Manon od pramene. V kostelíku se odehrával pohřeb Jeana de Florette v podání Gérarda Depardieu a také se tu vdávala jeho dcera Manon. Ale to pořád ještě není všechno – ve vesnici leží i filmový dům jednoho z hlavních hrdinů obou filmů, Cesara de Soubeyran zvaného Le Papet, jehož postava byla poslední rolí Yvese Montanda.
Ačkoli oba filmy jsem viděla nejméně dvakrát, pustila jsem si je ještě jednou, abych zjistila, jak ten dům vypadá, a zkusila ho najít podle Google Earth. Pomáhalo mi při tom jakési francouzské (překladače fungují docela zvláštně, ale když si neznámou francouzštinu necháte přeložit nikoli do důvěrně známé češtiny, ale do poměrně známé angličtiny, už to trošku dává smysl) diskusní fórum milovníků díla Marcela Pagnola, kde se vedla i debata, kde leží jednotlivé filmové lokace. Jeden znalec tam radil:
Od kostelíku se vydejte na sever směrem k horám. Po čase dojdete na cestu zvanou Roque Rousse, kterou jděte až na samý konec, kde leží brána pozemku patřícímu k Papetovu domu. Zvýšený zájem turistů o svůj dům nemají majitelé rádi, proto je na pozemek vstup zakázán. Dům sám není od cesty vidět, musíte vyšplhat na protilehlou stráň.
Po podrobném prostudování Google Earth jsem usoudila, že je to dům u velké bílé skály na severním kraji mapy, kterou jsem přidávala k předchozímu spotu.

Podobně jsem si zkusila vygooglit i dům, kde máme být ubytováni. Agentura poslala výše zmíněné souřadnice GPS do olivovníkového sadu a mlhavou adresu – název obce, ulice Roque Rousse, Resort Paradis. Ze čtyř mrňavých fotek interiéru a terásky před domem na webovkách, kde jsem ubytování zajišťovala, se toho moc poznat nedalo. Zato na jiném, snad německém, holandském či anglickém ubytovacím serveru, jsem navíc našla miniaturní obrázek domu odněkud shora, snad z balónu, či co. No a podle rozložení budov a směrování střech jsem na Google Earth zkusila odhadnout, ke kterému domu poblíž cesty Roque Rousse by mohl patřit. Došla jsem k názoru, že budeme bydlet v bezprostředním sousedství filmového domu, což je v provensálských poměrech vzdálenost zhruba 400 metrů vzdušnou čarou, ale jistá jsem si nebyla.
Kupodivu jsem se nemýlila. Po projetí asi půl kilometru z kopce po lesní cestě jsme dojeli na dno údolíčka U červené skály (mezi stromy v dálce probleskl „filmový dům“) a dorazili tam, kde cesta končila plotem s otevřenou branou a cedulkou PRIVÉ. Naštěstí dnem údolí vedla k bráně ještě jedna cesta, už ne lesní, ale polní. Nekompromisně jsem zavelela stočit se na ni.
Po dalším zhruba půl kilometru jsme u prvních dvou domků konečně najeli na asfalt.
Domečky byly nové, načančané, o tom, že majitelé stejně jako skoro polovina provensálských venkovanů v létě pronajímají pokoje, svědčily tepané názvy usedlostí na plotě a bráně. Na žádném z nich ale nebyl nápis Resort Paradis a ani podle mých předpokladů neležely na správné straně cesty. Vyslali jsme tedy KlaPi, aby se zeptala dvou tet klábosících u silničky. Zjistila, že stojíme přímo u odbočky k němu. Až druhý den jsme si všimli do dřevěné desky vypáleného nápisu PARADIS, zdobícího omšelou poštovní schránku u odbočky. Objeli jsme ohradu pro koně – první den tam žádní nebyli, ale pak už nás každý den vítali bělouš a hnědák – a olivovníkový sad, a zastavili před krásným provensálským domkem pod zalesněným kopcem. Na terasové zahradě měla nějaká paní ruce ponořené do záhonu kosatců. Když zaslechla bouchnutí dvířek od auta, odložila nářadí a vydala se nám vstříc. Byla to Chantal, naše paní domácí.
Řekla bych, že typická Provensálka – štíhlá, až šlachovitá, snědá, zhruba padesátnice se skoro černými lehce vlnitými vlasy a tmavýma očima i na sobotní odpoledne na zahradě podmalovanýma černými linkami. Řítila se k nám s napřaženou pravicí, přivítala nás neuvěřitelně vřele a mile a pořád něco švadronila. KlaPi se pokoušela překládat, protože po prvním představení jsme ke každému našemu jménu přiřadili lingvistickou potenci – KlaPi francouzsky (angličtinou se ani nepochlubila, stejně by to bylo zbytečné), Petr německy, já anglicky – a paní Chantal se rovnou obrátila na KlaPi. Poptala se, jakou jsme měli cestu, překvapila ji ta doba a dálka, a zavedla nás do našeho domečku. Nechtěla vidět voucher, který jsem od poslední kratičké zastávky asi kilometr před vesničkou (sad s vynikajícími  třešněmi!) žmoulala v ruce, nechtěla po nás ani kauci 250 eur, kterou avizovala agentura. Prý kauci chtějí pro jistotu jen po rodičích s malými dětmi. Nechala nás jen prohlédnout si naši chaloupku a při našich obdivných vzdeších nás decentně opustila.

čtvrtek 14. července 2011

Jedeme!

V propozicích agentury psali, že náš příjezd do destinace se očekává v sobotu mezi 16. a 18. hodinou. Všechny na internetu dostupné plánovače cest i navigace se shodovaly na délce trasy plus mínus 1.400 km. Usoudili jsme, že bude rozumné vyrazit  v pátek o půlnoci - fábinka 1.2 není žádný drak a s pár přestávkami na krátký odpočinek a kafe na benzince nám cesta určitě zabere šestnáct hodin .
V mém případě strach z nového dynamického šéfa, jenž si dovolenou nebere, protože ji považuje za ztrátu času, který může věnovat svému koníčku – práci, zvítězil před hrůzou z té dálky a zdravým rozumem přikazujícím pořádně se na cestu vyspat. V pátek ráno jsem se tedy v obvyklou hodinu potichoučku vyplížila z postele a posléze z bytu, abych neprobudila Petra, prospávajícího se prvními hodinami své dovolené, a KlaPi, prochrupávající se svými prvními prázdninovými dny bez sirhonzy.
Už z mapy člověk ví, jak jsou Německo a Francie proti naší zemičce veliké, ale naplno si to uvědomí, až když se za nočního deště a ranní mlhy plahočí po jejich fádních a hladkých dálnicích (kdo vymyslel, že naše D1 mezi ně patří?). Trvalo dlouhých čtrnáct hodin, než fábinka zdolala 1.222 km.
Konečně se mi zazdálo že se krajina pomalu mění, stává se přívětivější, má teplejší barvy, nebe je modřejší a sluníčko zářivější – právě jsme projeli kolem monumentální plastiky La Porte du Soleil u Montélimaru. Pořád nám sice do cíle zbývalo 160 km, ale za chvilku jsme s KlaPi zajásaly nad prvními dvěma nesměle rozkvétajícími levandulovými políčky a zvolna vklouzli do Provence. Minuli jsme zříceninu skalního hradu Mornas a zaváhali, jestli se tu nemáme zastavit, ale na šplhání do kopce jsme se zrovna necítili. Za korunami platanů jsem zahlédla vršek oranžské „nejkrásnějí zdi Francie“, prosvištěli jsme přes několik odboček na Avignon, mezi kopci na východě probleskla sněhobílá špička Mont Ventoux, a já jsem se rozněžnila, že konečně jsem tam, kam od nějakého svého předchozího života nejspíš opravdu patřím.
Poslední třiatřicetikilometrový úsek nám zbyl za Cavaillonem, když jsme u Sénas sjeli z dálnice a vydali se po státovce proti kamenitému toku Durance na východ, mezi vinice, zeleninové zahrady a meruňkové, třešňové a olivovníkové sady. Po levé straně cestu lemoval Petit Lubéron, který ani trochu nevypadá tak malý, jak se jmenuje. Posledních deset kilometrů před cílem nás navigace navedla na odbočku mířící do kopců. Už jsme skoro u cíle!
V tu chvíli jsem se probrala z okouzlení a uvědomila si – souřadnice GPS, které nám poslali z agentury, odkazují na konec jakési polní cesty, kde kromě ovocných a olivovníkových sadů podle google maps není žádný lidský příbytek.

středa 13. července 2011

Konečně jsme se rozhoupali!

Váhali jsme a rozvažovali, po roce jsme místo dovolené ve Francii položili nové lino v kuchyni a příslušenství a na chalupě posekali zahradu, pokáceli suché stromy a naštípali dříví, které nám pak někdo ukradl. Petr si za ušetřený peníz koupil nový mobil a notebook a stal se počítačovou lamou, ačkoli z výpočetní techniky kdysi dávno odmaturoval :).
Po letošních Vánocích jsme se konečně rozhodli, že opravdu a určitě do té Provence vyrazíme. Dohodli jsme se na týdnu v druhé polovině června, kdy snad ještě nebude horko a davy prázdninových turistů, ale doufejme, že už začne kvést levandule.
Výběr místa ubytování stejně jako itinerář byly na mě. Před dvěma lety jsem z okna autobusu toužebně obdivovala pohoří Lubéron, kolem kterého jsme několik dní opatrně kroužili, a říkala jsem si, že tam by se mi asi líbilo – divoké lesnaté kopce zvrásněné hlubokými kaňony potoků s malebnými vesničkami roztroušenými na sklonech hor… K Vánocům jsem od KlaPi dostala knížku Lenky Civade Provence jako sen, a bylo jasno. Porozhlédnu se v srdci Provence, v departementu Vaucluse, nejlépe v okolí Aptu.
Na webu jsem začala hledat něco romantického, půvabného a typicky provensálského, pokud možno odlehlého od civilizace. Bohužel většina domků k pronajmutí je pro čtyři a více osob, a tak jsme nejdříve oslovili dávného kamaráda z gymplu, s nímž jsme se sice už dlouho neviděli, ale shodli jsme se, že s ním a jeho manželkou si týden v cizině umíme představit. Ale rodinka asi patří k plašším cestovatelům, jako jsem před dvěma lety byla i já, a zalekla se daleké cesty po vlastní ose, takže i když také původně uvažovali o dovolené v Provence, rozhodli se setrvat na svém záměru vycestovat s organizovaným zájezdem (jestlipak jste tam, Štefane, byli?). Našla jsem tedy pro nás asi nejmenší domeček, jaký je ve Vaucluse k dispozici. Třílůžkový, s tím, že KlaPi se, bude-li mít hotové zkoušky, může do poloviny června rozhodnout, jestli jako známá frankofilka (a tlumočnice) pojede s námi. Byla jsem ráda, že to vyšlo a přidala se k nám.
Po mamince jsem zdědila úchylku pečlivě si připravovat itinerář cesty, takže jsem dva měsíce ležela v průvodcích, surfovala po internetu a připravovala pro dovolenou podrobné noty. Co noty! Celou partituru čítající 44 stránky! Když ji mí souputníci viděli, viditelně se lekli, a při maratónu po provensálských vesničkách, kaňonech, skalách a levandulových polích si museli připadat stejně uštvaně, jako já před pětatřiceti lety, když nás maminka s podobným itinerářem v ruce honila na sobotním výletě po městech, hradech, zříceninách a skalních městech třeba Broumovského výběžku, abychom něco ze zajímavostí nevynechali, když už jsme z Prahy dojeli tím trabantem tak daleko.
Ba ne – já jsem nebyla tak důsledná, s krvácejícím srdcem jsem ve svých notách solidárně škrtala jednotlivé takty až celé pasáže, a KlaPi s Petrem byli za to vděční, statečně neremcali a viditelně ožili při každém naplánovaném koupání za odměnu.