Cestovatelský deník, než to všechno zapomenu, tentokrát nebude doprovázený mými fotkami, protože jsem o ně při rozvodu přišla. Tehdy jsem si tam vezla kromě japonského foťáku asi padesát filmových cívek, ale mějme na paměti, že tenkrát se u nás pořád ještě většinou fotilo černobíle. Japončík uměl aspoň barevné diapozitivy, ovšem pořád jen na kinofilm, na který se vešlo 36 snímků. Ale zkusím najít na internetu ilustrační fotky a pokusím se je férově ozdrojovat.
Psal se rok 1987 a já a můj budoucí muž jsme měli tři roky
po promoci. Zatímco já jsem spokojeně učila na základce, on sice taky učil na střední,
ale nějak se se svým dospělým životem pořád neuměl vypořádat. Na rozdíl od jeho
matky, úspěšné překladatelky, která si dokázala poradit naprosto se vším. A tak
mu zařídila roční stáž v Dušanbe, hlavním městě Tádžikistánu, u Svazu
tádžických spisovatelů. Že pak napíše oslavnou knihu o tom, jak pod laskavým
vedením sovětské vlády a boha napůl s Alláhem opuštěný a vyprahlý kraj ve
středu Asie báječně prosperuje.
Když koncem léta můj budoucí muž odlétal, domluvili jsme se,
že pokud náš vztah ten rok odloučení vydrží, po jeho návratu se vezmeme. Já
jsem pochopitelně vydržela, protože ve sborovně základky na super borce moc nenarazíte,
i když na třídních schůzkách pár tatínků zájem projevilo. O jeho věrnosti mluvit
nebudeme, v SSSR byla vždycky spousta slečen, které by se rády provdaly „na
západ“.
Přiletěl na Vánoce a po nich jsme začali uvažovat o tom, že
bych do Tádžikistánu zajela za ním. Ale byl to Sovětský svaz. Na všechno jste potřebovali povolení,
bumážku, všude vás sledovali. A na příjezd do země jste potřebovali speciální pozvání
buď od příbuzných, nebo od nějaké instituce.
Budoucí muž mi sehnal oficiální pozvánku od tádžického
ministerstva kultury. Ale muselo to mít nějaký důvod, účel, záměr. Měla jsem v etnografickém
muzeu v Dušanbe uspořádat výstavu o české lidové kultuře. Etnografie mě
vždycky zajímala, ale nejsem etnograf, jsem vzděláním historik. Pro jistotu
jsem začala shánět informace, literaturu, fotodokumentaci, nakupovat pomlázky,
řehtačky, kraslice, vizovické pečivo, figurky z kukuřičného šustí, slaměné vánoční
ozdoby, perníčky, modrotisk atd. Nakonec toho byl obrovský lodní kufr. A
připravovala jsem průvodní texty.
S vypuknutím letních prázdnin jsem sbalila ten obrovský
kufr s exponáty na výstavu a malý kufřík osobních věcí a vyrazila. Tehdy
jednou týdně létal spoj Aeroflotu z Ruzyně do hlavního města Uzbekistánu
Taškentu. V pondělí sem, v úterý zpátky, pokud si dobře vzpomínám.
Měla jsem koupený a zabukovaný i následný spoj z Taškentu do tádžického Dušanbe.
Po šestihodinovém letu jsem přiletěla do Taškentu někdy
kolem půlnoci. Měl mě tam vyzvednout kamarád kamaráda mého budoucího manžela.
Po hodině a půl marného čekání jsem pochopila, že si musím pomoct sama.
Mezi mezinárodním a vnitrostátním letištěm byly asi dva
kilometry, vedl mezi nimi celkem pohodlný betonový chodník. Nicméně když máte
obrovský loďák naložený pomlázkami, kraslicemi etc. a taky kufr s osobními
věcmi… Naštěstí v noci nebyl nikdo nikde, žádné nebezpečí, tak jsem
vždycky popovezla ten obrovský kufr na kolečkách o 20 metrů a vrátila se pro
ten malý. A tak pořád dokola.
Někdy mezi čtvrtou a pátou jsem se dohrabala na vnitrostátní
letiště. Letadlo do Dušanbe mi mělo letět kolem desáté. Tak na chvíli někde spočinout
a zavazadla dát do úschovny.
Přijela jsem s tím svým loďákem do úschovny. Obsluhoval
ji Uzbek v ťubetějce (to je taková středoasijská čepička).
- Můžete
mi tu uschovat do osmi hodin tenhle kufr?
- Jasně,
děvočka, tak si ho dej támhle na tu horní polici.
- To
myslíte vážně, že budu zvedat těžký kufr do dvou metrů?
- Hele,
žádná Rusačka z Moskvy mi tady nebude poroučet.
Tolik ke vztahu obyvatel tehdejších sovětských republik k Rusům.
Nicméně v rámci pudu sebezáchovy jsem mu zamávala před obličejem československým
pasem, aby pochopil, že byť moje ruština není úplně špatná, z Moskvy rozhodně
nejsem. Ten kufr mi tam nakonec vyvzpíral, blbec.
Ráno jsem vyzvedla kufr a naběhla na další vnitrostátní let.
Taky to nebylo bez problémů, hádali se se mnou, že zabukování letu je vůbec
nezajímá, protože ani nevědí, kde je nějaká Praha, kde mi let potvrdili.
Nakonec to dopadlo dobře a do letadla jsem se dostala. A pak jsme stáli s vypnutými
motory a klimatizací nejmíň hodinu a půl na rozpáleném letišti.
Asi si umíte představit, jak velký šutr mi spadl ze srdce,
když jsme konečně přistáli na letišti v Dušanbe a tam na mě čekal můj
budoucí manžel. Ufff. Pro zjednodušení mu propříště říkejme Džejpí, psáno J.P.
Žádné komentáře:
Okomentovat