úterý 18. května 2010

Ukaž mi, jak řídíš, a já ti řeknu, jaký jsi

U nás v práci míváme bouřlivé jaro a divoký podzim, tedy dvakrát do roka po zhruba dvou měsících, kdy vyjíždíme na různé několikadenní akce a školení po celé republice s frekvencí týdenní až čtrnáctidenní. Jarní období právě probíhá, a tak jsme za čtyři týdny vyjeli jednou do Krkonoš a dvakrát do Jeseníků. Časté vysedávání na místě spolujezdce mě přimělo opět se zamyslet nad paralelou „jaký řidič, taková povaha“.
Spolujezdcování jsem si za svůj život užila spoustu. Začínala jsem jako dítě – můj tatínek býval v dobách, kdy ještě sedal za volant, řidičem velmi opatrným až nejistým, na křižovatkách se ptal, jestli něco nejede zprava a kam má odbočit. A pletl si levou a pravou stranu. Opatrný je i dnes při koupi čehokoli houskou počínaje a motorovou pilou konče. Nerozhodný je stále, možná i proto mám pocit, že jet s ním do většího nákupního střediska by bylo i nad síly baby, která se v nakupování vyžívá. Celý život se mé maminky ptal, jestli se tahle košile hodí k této kravatě a když už maminka není, ptá se dnes mě, jestli si ven má na sebe vzít mikinu nebo  teplejší bundu. Jen jedna věc je mu naprosto jasná - jestli ve volební místnosti zvolit levou nebo pravou. 
Jak jsem zjistila, výše zmíněná paralela platí až o jedincích již vyvinutých, pokud možno nad třicet let. Do té doby se zpravidla formují jak řidičské schopnosti a dovednosti, tak charakter. Má o devatenáct let mladší šéfová jezdívala do zhruba třiceti let bezpečně ale razantně, skoro jako chlap. Pak otěhotněla a porodila. Od té doby řídí úplně jinak. Její jízda je najednou pomalejší, klidnější a vláčnější a neustále se otáčí na svého potomka v sedačce na zadním sedadle. Stejně jako v životě.
Pak jsem měla krátkou dobu kolegyni, která mě jednou vezla na druhý konec města. Jela dost pomalu, ale tvářila se suverénně. Vodorovné značení jí příliš neříkalo, nepřerušovanou čáru neznala a z pruhu do pruhu přejížděla, aniž by se podívala do zrcátek. Tatínek ji prý učil, že má jet tam, kam potřebuje, ostatní řidiči se přizpůsobí. Tato dáma při pohovoru vystupovala sebejistě, ale když jsme ji přijali, byla pomalá jako želva a tupá možná ještě víc. V práci nestíhala splnit ani základ toho, co se po ní chtělo, nicméně sama vyžadovala, aby se na ni bral ohled. Dnes údajně pracuje na jakémsi ministerstvu, takže my všichni plátci daní její požadavky dobrovolně a rádi uspokojujeme.
Pokud jde o chlapy - řidiče, zažila jsem jich dost. Většinou jeli tak, že si vedle nich bylo možné klidně schrupnout a neměli jste pocit ohrožení.
Naproti tomu můj bývalý jezdil sice poměrně bezpečně, ale příliš nahlas. Celou cestu nadával na ty tupce, co se mu pletou do cesty, a bylo jasné, že by si přál, aby před ním jel sněžný pluh a rozhrnoval ostatní účastníky silničního provozu do stran. A kouřil jednu za druhou. V dobách, kdy jsem se dobrovolně vzdala té cti sedět mu po boku, se dokonce vydával už nejen na krátké, ale i na dlouhé vzdálenosti pod vlivem. A stejný byl i jeho život. Člověk si skoro nevzpomíná, že by ho viděl bez cigarety. Nejprve mu umetala cestičku maminka, ale po její smrti mu už pořád jenom někdo házel klacky pod nohy a překážel. Jak řídil a žil, tak i skončil – propil dvanáctník, ledviny i játra. Řidičák mu kupodivu vydržel až do smrti.
Náš šéf jezdí tak, že pořád čekám, kdy zatáhne podvozek a vytasí křídla, spolujezdec vedle něj neustále podvědomě „brzdí“. Stejně by potřeboval přibrzdit i v životě.
K napsání tohoto spotu mě ovšem inspirovaly ty jízdy na služební cesty s kolegou. Je to velký sportovec a adrenaliňák, což se projevuje i na jeho řízení. Po dálnici si to sviští nepovolenou rychlostí bez ohledu na to, že před ním právě vyjel do prostředního pruhu kamion, jenž se snaží při své rychlosti 92 km v hodině předjet jiný kamion jedoucí devadesátkou – všichni to známe. Kolega nicméně nepropadá panice a teprve když už s kolegyní máme nohy toporně zapíchnuté do podlahy a skoro se na sedačkách nadzvedáváme, pán laskavě přesune nohu z plynu na brzdu. Takže všichni málem projdeme předním sklem, za což se nám kupodivu řidič omluví.
Totéž dělá v oblíbených serpentinách pod Skřítkem nebo na Suchém vrchu. Před ním se do zatáček slizne náklaďák, ale on ho dojede šílenou rychlostí, za ním začne hystericky brzdit a pak celou cestu do nebo z kopce juká přes čáru ve snaze náklaďák předjet, i když silnici už dobře zná a tudíž musí vědět, že po padesáti metrech následuje další zatáčka a ta plná čára hned tak neskončí. Z kopce jezdí na neutrál – a že jsou v Jeseníkách a Orlických horách pěkně táhlé kopce – takže pořád čekám, kdy mu ta oktávka dole přestane brzdit.
Stejně i pracuje – vtrhne do kanceláře a okamžitě začíná dávat najevo, že nastoupil do procesu. Nepříčetně běhá po kanceláři, zuřivě telefonuje, pořád se na něco ptá. Pak najednou dupne na brzdu, nazuje kolečkové brusle a na dvě hodinky zmizí. Přiřítí se, zeptá se na několik věcí, vytočí pár čísel a najednou vypne počítač, hodí batoh na záda a je v prachu.
Toho adrenalinu je na nás s kolegyní trochu moc, nijak zvlášť příjemně se s ním nepracuje a v autě se  bojíme a pereme se o místo na zadním sedadle. 
Ani se nedivím, že ani ve čtyřiceti si pořád nemůže najít stálou ženskou.

neděle 2. května 2010

Zkoukni Issovou a Mádla a hoď si mašli

Jakmile vypuknou Vánoce nebo Velikonoce, naše televizní kanály nás zahrnou  prvorepublikovými filmovými komediemi a my vzdycháme a teskníme – to byla přece doba! Oldřich Nový ve smokingu či fraku hovoří s Adinou Mandlovou v saténové toaletě spisovně a bez vulgarismů, pomáhá dámám do kabátu, podrží jim dveře a dokonce hbitě vyskočí od stolu, jakmile si dáma jen poposedne, aby si srovnala sukni. A to prosím bez ohledu na její věk. Zdálo by se, že tak se před osmdesáti lety chovali všichni. A pokud ne, alespoň byli v sedadlech biografů jemně směrováni a kultivováni.
Vzor mužské galantnosti vznikl snad už ve středověku, kdy minesengři, truvéři a trubadúři opěvovali krásu a ušlechtilost dam svého srdce. Úcta k seniorům je původu ještě staršího a je obsažena jak v Bibli, tak v Koránu.
Dnes je všechno jinak. „Barbarizaci“ v chování lidí často stejně jako většinu negativních jevů v české společnosti přičítáme čtyřiceti letům socialismu. Takže jde vlastně o proletarizaci. Ale já si vážně nejsem jistá, že za to může socialismus a spojení proletáři všech zemí...
Minulý týden jsem byla v divadle. Čekali byste, že v pražské Státní opeře budou všichni návštěvníci večerního představení oblečeni do večerního? Já také, ovšem není tomu tak. Dáma, popíjející s partnerem o přestávce u sousedního stolku šampaňské, měla na nohou skutečně velmi šikézní plesové kecky, jimž přizpůsobila i úbor od kotníků nahoru. Podle toho, že ty boty nebyly okopané (a také podle toho, že mluvila italsky), soudím, že to byla cizinka. Možná přijela do Čech na pracovní jednání a netušila, že ji obchodní partneři překvapí lístky na operu, takže si do kufru nepřibalila koktejlky. Doufám, že doma by si do divadla vybrala ze svého šatníku (a botníku) něco důstojnějšího. Bohužel v divadle nebyla jediná oblečená nepřístojně a není (máme předplatné, takže divadelní módní trendy sleduji dlouhodobě) velký rozdíl, jestli jde o Čechy nebo o cizince, jejichž mateřština prozrazuje, že nemohli být zkaženi socialistickou minulostí a výchovou.
Socialistickou výchovou ovšem prošla má maminka od narození a můj tatínek od čtrnácti let. Oba měli proletářské kořeny a přesto oba chodili do divadla ve večerním. Maminka i ve všední den nosila barevně sladěné boty a kabelku, ve svátek dokonce rukavičky a klobouk, tatínek pomáhal soudružkám do kabátu, přidržoval jim dveře, do schodů chodil za nimi a ze schodů před nimi. A také jim nabízel rámě, čehož jsem si nejvíc užívala ve svých teenagerovských letech, když jsem s ním byla občas vyslána na koncert a konečně jsem si mohla připadat jako dáma a ne jako holka z gymplu.
Mužské galantnosti jsem si ještě v dobách dávných užila s těmi, kteří chtěli mě, v dobách ne tak vzdálených pak už jen s těmi, kteří něco chtěli po mně (zpravidla něco pracovního - výjimku či shovívavost). Tato cílená galantnost stále ještě přežívá, ale i ta poněkud skomírá. A že by mi cizí chlap jen tak podržel při vstupu do obchodu dveře, nebo že by mě v autobusu studentík se sluchátky od empétrojky v uších pustil sednout, ačkoli mám dvě tašky nacpané nákupem a jsem ve věku, kdy mé dítě je starší než dotyčný jinoch (a to jsem se matkou stala dost pozdě), to už jsem dlouho nezažila.
A tak se v tlačenici nebo dopravních prostředcích navzájem kosíme pohlaví nepohlaví a věk nevěk. Čím to je? Socialistickou výchovou? Tou přece ti malí sobečtí cucáci už neprošli! Na rozdíl od korpulentních seniorů s naostřenými lokty a odjištěnými taškami na kolečkách, kteří ale trpí také bolavýma nohama, poruchami rovnováhy (jež je nutí vybojovat si místo k sezení) a zpomalenými reakcemi (zázračně se ztrácejícími při nastupování do autobusu). Seniory sice ovlivnila prvorepubliková „kinderstube“, ale skleróza jim milosrdně její zásady ukryla do zasutých zákoutí mozku, protože tvrdý boj o životní prostor a pud sebezáchovy jsou přednější.
Jak z toho ven? Co kdyby nám někdo dal návod a připomněl nám dobré vychování a noblesu? Třeba film nebo televize nebo internet? Vzhledem k tomu, že budoucností národa jsou mladí (na čtyřicátníky a výše nestojí za to plýtvat energií), spusťme internet.
Netrvá dlouho a surfaři na síti naskočí Martha Issová s Jirkou Mádlem a jejich poslední dobou tolik probíraný klip. Díváte se na slečnu s částečně islámskými kořeny a hocha se vzděláním z křesťanského gymnázia. Je zřejmé, že ani Korán ani Bible je nijak nezasáhly. Litujete jejich rodiče, kteří jsou sice možná v produktivním věku, ale asi by si měli už dnes vyhlédnout útulný domov důchodců. Pozorujete obrázky naskakující nad jejich pohovkou, nevěříte vlastním uším a začínáte se bát. Stojí vůbec tenhle národ o nějakou kultivaci? A dá se kultivací z obyčejné (cizím slovem vulgární) slámy vytvořit voňavé seno?