Grand Luberon

Cestou do průsmyku jsem začala tušit, že v Provence raději moc sedat za volant nebudu. Zhruba pět metrů široká silnička – vlevo asfalt končí nízkým kamenným obrubníkem oddělujícím silnici od Hnědé vody, vpravo skála – se kroutí ve vracečkách jako opilý had. Říkala jsem si, že kamiony tudy asi moc nejezdí, ale mýlila jsem se. Kousek za rozcestím hlavních silnic jsme jeden dojeli a protože vážně není kde předjíždět, táhli jsme se za ním asi pět kilometrů. Naštěstí kamion jel po hlavní na Apt, my jsme odbočovali k pramenům Aigue Brun, říčky pramenící na severozápadních svazích Mourre Negre, která si vymlela cestu na jih Lourmarinským průsmykem. Kousek za křižovatkou jsme nemohli nezastavit – po levé straně začínalo rozkvétat sice zaplevelené, ale přesto levandulové pole, za nímž se tyčila Petrova vytoužená Mont Ventoux!

Snad půl hodiny jsme se s KlaPi plazily kamenitou půdou, klekaly si a nořily se mezi řádky a hledaly nejlepší úhel pro záběr, do nějž by se vešla jak levandule, tak hora. Petr se zatím v poklidu s dalekohledem u očí kochal severním panoramatem.

Každý fotograf to zná – objektiv vnímá jednu barvu různě podle dopadu světla. Levandule byla nejfialovější až když člověk stočil objektiv do směru, kde nebyl ani KlaPiin svetr, ani Větrná hora.

Nejdříve jsem na severní straně chtěla navštívit zříceninu hradu Buoux. Ale po neplánovaném zdržení ve Vaugines, v Lourmarinu i v levanduli jsme byli v asi dvouhodinovém skluzu, a tak jsme vesnicí jen projeli, zříceninu jsme ani koutkem oka nezahlédli, takže nás nemělo co zviklat od našeho záměru tuhle památku přeskočit.

Jeli jsme do Sivergues, maličké vesničky na konci slepé silnice, nejvýše položené vesnice Luberonu, která měla podle Wikipedie v roce 2008 pouhých 48 obyvatel. Předpokládá se, že byla založena v pátém století a její název se odvozuje od latinského názvu kláštera Sex Virgae (Šest panen) doloženého na začátku 11. století. Vesnici tvoří několik starých kamenných domů ze 16.-17. století volně roztroušených kolem jednoduchého kamenného kostelíku.

Asi nejstarším domem ve vesnici je arcibiskupská pevnost ze 13. století, jež dnes slouží jako gite d´etape, ubytovací zařízení pro cyklisty a pěší turisty. Až pojedu do Francie příště, objednám si tam nocleh – moc bych chtěla přenocovat ve středověkém domě.

Město má půvabně omšelou radnici. Fotku jejích legračních selských dveří má KlaPi ve své galerii.

Jižně od vesnice leží údolí Le Castellas, kam jsem se chtěla podívat. Má tam být zřícenina hradu, románský kostel a hřbitov valdenských, kteří se tu v době největšího pronásledování ukrývali. Ale demokraticky jsem nechala rozhodnutí na K+P, jestli tam chtějí zajít hned, nebo si to necháme až na pátek, na který nemám žádný program. Rozhodli se vyrazit tam hned.

Přes kilometr dlouhá trasa vedla pořád do kopce, což mi nevadilo tolik, jako to, že po ní proudily nahoru a dolů hloučky turistů, ale hlavně shora pořád jezdily po té vytlučené lesní cestě spousty aut, která hrozně prášila. Za své útrapy byl ovšem utrmácený a zaprášený cestovatel odměněn nádherným výhledem do strže plné kvetoucího janovce, za jejímiž útesy se v dáli rýsovaly zamžené hory.

Naše cesta končila v údolí mezi vysokými kopci, jemuž vévodil velký typicky provensálský statek ze 16. století – členitá budova, se spoustou schodišť, oblouků, teras a prejzových střech. Italský majitel statku je kuchař, takže provozuje hostinec a zároveň kozí a prasečí farmu. Zvířata ovšem chová tak, že je nechává volně pobíhat po okolí, o čemž jsme se přesvědčili už cestou ke statku, když jsme potkali malou, snad „vietnamskou“ bachyni. Kozy jsme nezahlédli, stejně jako zříceninu hradu, románský kostel či hřbitov. Zato jsme pochopili, proč proti nám jezdilo tolik aut – v sobotu se tam odehrávala svatba, jejíž početní hosté se v neděli před polednem rozjížděli do svých domovů.

Až se budu v příštím životě vdávat, bude to tady. Neumím si pro svatbu představit romantičtější místo. Jenomže v tomhle životě to už nestihnu, takže uvažuji o tom, že až zase pojedu do Provence, nebudu bydlet na jednom místě, ale zkusím objednat ubytování jen na dvě tři noci v gites. Škoda, že tahle služba zatím na českých serverech není. Farma-hostinec v Le Castellas se totiž pyšní tabulkou s nápisem Gite Equestre, což tuším znamená, že tu jsou schopni ubytovat jak lidi, tak koníky, na nichž ti lidé přijedou. Hřebce nemám a na koni jsem se vezla jen jednou (vlastně to nebyl kůň, ale stará sotva pohyblivá filmařská kobylka), nicméně pod kapotou mé fábinky par koní je, už cestou nahoru jsme pochopili, že takovéhle stádečko se sem po cestě bez problémů dostane, a když mi Zlatonku 1.2 přes noc vyhřebelcují a do žlabu jí nasypou oves a nalijí čerstvou vodu, zlobit se nebudu.

Čas a hlad nás tlačil, a tak jsme vzdali úsilí hledat památky, za nimiž jsme sem vyšplhali, a vypravili se na zpáteční cestu. Až cestou dolů nás napadlo, že jsme se po menu možná měli pídit nahoře v hostinci. Asi je to v okolí proslulá restaurace – zatímco jsme doufali, že nám bude na zpáteční cestě prášit do obličeje jen těch pár svatebních aut, co na farmě zbyla, proti nám se po lesní cestě šinuly doslova kolony aut s poznávacími značkami všech myslitelných států EU, vezoucí gurmány na nedělní oběd. Tudíž když se na této prosté přírodní komunikaci setkalo stádo japonských koní Nissan jedoucích shora se stádem německých hřebců Mercedes, mířícím zdola, se stády Toyota, VW a Peugeot v závěsu, došlo k rozkošné místní zácpě, zátce, špuntu neboli bouchonu, neboť neměla kam uhnout ani auta, ale ani chodci, kteří aspoň úslužně uskakovali ze strže mezi ochočené vepříky.