Poslední den jsme byli pozvaní na svatbu, tedy dvojsvatbí.
Dvě tádžické sestry si braly dva tádžické bráchy.
Dopoledne jsem bez J.P. strávila v ženské společnosti pod pergolou popnutou révou na nádvoří domu nevěst. Cizí muži tam nesměli, ale domácí samozřejmě občas procházeli. Jeden z bratrů nevěst procházel častěji. Byl to nádherný chlap, štíhlý, vysoký, kučeravý, černooký, ostře řezané rysy. Pojmenovala jsem si ho pro sebe „perský princ“.
Slavnost po svatbě, na kterou jsme byli pozváni, se odehrávala na náměstí. No, řekněme náměstíčku. Okolní domy byly ověšené perskými koberci, přesněji suzani, což jsou ručně vyšívané textilie o velikosti koberce, které se ovšem nepokládají na zem, ale věší na stěny. Vyšívačky je nikdy nedokončily do posledního stehu, protože věřily, že kdyby výšivku dokončily, zemřely by.
Kolem náměstíčka byly dřevěné piknikové lavice se stoly, a v rohu malinko vyvýšené pódium s kapelou, která vyhrávala orientální pop-hudbu.
Tehdy tam fungoval suchý zákon, tedy prohibice, ale co by to
bylo za svatbu bez alkoholu? Věřím, že většina hostů na svatbě, a že jich bylo
asi dvě stě, zůstala u čaje. Ale my jsme seděli u V.I.P. stolu. Také jsme
pili z čajových šálků, ale nalévali nám do nich ten zakázaný alkohol. Zásoby
samohonky, podomácku pálené vodky, brzy došly a hostitelé přistoupili k náhradnímu
řešení. Načepovali nám líh, jenže ho zapomněli naředit. A já byla první, kdo to
nevědomky vzal do pusy. Dlouho v té puse nezůstal, pálilo to jako čert a
stihla jsem ho vyprsknout ještě dřív než spolknout, takže to dobře dopadlo.
S postupujícím večerem se zábava rozjížděla, kapela hrála jako o život, všichni na náměstí tančili. Já blbka jsem netušila, jak vypadá tádžická svatba a že se tam bude tančit. Ráno jsem měla dojem, že když si na svatbu obléknu bílé kalhoty a vlastnoručně ze starého ubrusu ušitý krátký top po pás, mezi místní líp zapadnu. Taky jsem tančila, jenže když zvednete při tanci ruce, ten krátký top vám vyletí nahoru a je vidět holé břicho, což tam chlapi mimo soukromou ložnici uvidí stěží. Možná právě tam se zrodil můj zájem o orientální tanec a pozdější několikaleté navštěvování kurzů. Takové to vrtění a vibrování boků a břicha, kroucení a vlnění rukou…
Naštěstí si k české rozjívené blbce nikdo nic nedovolil, ale ten bratr nevěst, ztepilý „perský princ“, přišel k J.P. a nabídl mu za mě stádo ovcí. Budoucí manžel zřejmě usoudil, že stádo ovcí by se mu letecky do Československa špatně přepravovalo, tak mě neprodal a nechal si mě.
To je má poslední vzpomínka z Tádžikistánu. Vrátili
jsme se do Dušanbe a následovala má cesta domů.
Na taškentské letiště jsem z Dušanbe přiletěla někdy
odpoledne, letadlo do Prahy mělo letět večer kolem deváté, měla jsem asi pět
hodin času. Sice jsem už neměla ten těžký obrovský kufr, v něm už byl jen ten
malý kufřík s osobními potřebami, ale do města se mi nechtělo, už jsem tam
byla pár let předtím s Čedokem a skvadrou kdákajících postarších učitelek
(pardon, milé bývalé kolegyně J.P.).
Prázdná odletová hala „mezinárodního“ letiště. Takový ten
žaluziový panel (dnes už jsou digitální, ale mí vrstevníci mi asi rozumí), na
kterém mají být zobrazené odlety, byl prázdný. Nikde nikdo, žádný personál.
Když jsem se došla zeptat do sousední haly, holky za přepážkami nevěděly nic. Tak
jsem si tam kecla na židli a čekala.
Asi po dvou hodinách do haly naběhla skupina česky
hovořících lidí. Chvíli jsem je pozorovala, než jsem identifikovala čedokářského
průvodce. Po dotazu jsem zjistila, že v šest jim letí letadlo do Prahy. O
tři hodiny dříve, než jsem měla na letence.
Do letadla jsem se naštěstí dostala a po šestihodinovém letu
úspěšně doletěla domů, kde mě na letišti čekali naši. Ta úleva, že jsem nemusela čekat týden na další let!
Po měsíci se vrátil i J.P. a po dalším necelém měsíci jsme
se vzali.
Žádné komentáře:
Okomentovat