Má střední Asie 2

 J.P. bydlel v nějaké ubytovně, kam mě mohl tak leda propašovat, což se párkrát i stalo. Takže nám raději pronajal vratkou dřevěnou chatku v kempu u řeky někde na severu města. Následující den mě vzal nejdřív na svaz spisovatelů, aby mě seznámil s kolegy, kteří mu skoro celý rok se vším pomáhali. Byli to tři nebo čtyři chlapi. Když jsem jim podávala ruku, potřásli jsme si, až ten poslední ucukl: „Mně víra zakazuje podat ruku ženě.“

Mezitím jsme chystali v muzeu výstavu, ale večer uspořádal J.P. v kempu uvítací mejdan. Chlapi samozřejmě přišli bez manželek. Sice sovětská republika, ale pořád víceméně muslimská země, ženy jsou ze společenského života vyloučené. Takže jsem tam byla jediná ženská. Exotická emancipovaná Češka byla pro ně zajímavá, pro některé spíš lákavá.

Byl tam malý betonový bazének, já měla dvoudílné plavky a každou chvíli jsem se koupala, protože mi bylo v tom středoasijském klimatu poněkud vedro. Většina mužů se chovala korektně, ale hádejte, kdo se mě v tom bazénku pod vodou pokusil ochmatávat. Ano, ten, co kvůli víře nemohl ženě podat ruku. Tím mejdan skončil.

Pokud jde o chystání výstavy, měla jsem z domova připravené doprovodné texty. Ruský kamarád J.P. Oleg mi dělal supervizora. Zkoukl exponáty a přečetl si texty, načež prohlásil, že exponáty jsou fajn, ale ty texty se musí totálně předělat. Spolu jsme je přepsali (na klávesovém psacím stroji, kdo to ještě dneska pamatuje?) a asi po třech dnech se výstava konečně mohla otevřít. No výstava… Byly to tři velké panely ve vstupní hale, taková velenástěnka. Ale dokonce o tom vyšla reportáž a se mnou rozhovor v místním tisku. Ještě ho mám schovanej. Možná. Někde.

A pak už jen cestování a poznávání. Po otevření výstavy jsme procházeli Dušanbe. Jeho jéno v perštině znamená pondělí, protože se tam od 17. století pravidelně o pondělcích konaly velké regionální trhy. Ale žádné historické památky tam nenajdete, ani mešitu, natož medresu. Byla to původně malá vesnička, z níž až ve 20. letech minulého století Sověti udělali hlavní město okupovaného území a uměle vytvořené svazové republiky. Takže samý socialistický realismus trošku šmrncnutý orientem, nic pro mě.

Jeden den mě J.P. vzal na výlet autobusem hlouběji k Hissarskému hřbetu severně od města, k jakémusi přítoku řeky Varzob. Před skoro čtyřiceti lety v Tádžikistánu nebyl žádný turistický ruch, naopak, všude jen restrikce, příkazy, zákazy, bumážky. Vlastně i ten kemp, kde jsme bydleli, byla nějaká záležitost pro vládnoucí ruskou elitu, a byli jsme tam sami. Takže podél silnice jsme viděli občas nějakou hliněnou chalupu, jedno zřícené malé letadlo na úpatí hory a jedinou „turbázu“ s heliportem, asi pro případ nehody v horách.

Vystoupili jsme na nějaké bohem zapomenuté zastávce na soutoku dvou řek, nikde nikdo, žádné stavení, tu a tam nějaká křovina a kolem vysoké hory se zasněženými vršky a svahy plné štěrku. Na obrovském kameni u říčky jsme si udělali piknik. J.P. sebou pak plácl na ten obří kámen a jal se věnovat opalování, ale mě nikdy nebavilo nicnedělání, zejména když jsem v cizí zemi, kde je třeba poznávat, že. Rozhodla jsem se, že se vypravím k úpatí nejbližší hory. Že na ni nevyšplhám mi bylo jasné, byl to strmý útes, ale nějak mi nedošlo, že v horách perspektiva zkresluje. Ta hora měřila na výšku skoro čtyři tisíce metrů a k jejímu úpatí to byly tak dva kilometry. Když jsem oznámila, že vyrážím na obhlídku terénu, J.P. otevřel jedno oko a zahlásil: „Tak si dávej pozor na hady, štíry, a vůbec na hmyz. Tady je všechno jedovatý.“

Jasně, ušla jsem sotva půl kilometru, protože jsem nebyla úplně vhodně obutá, žádné pevné pohorky, a podcenila jsem sklon svahu.

Má Střední Asie 1

Cestovatelský deník, než to všechno zapomenu, tentokrát nebude doprovázený mými fotkami, protože jsem o ně při rozvodu přišla. Tehdy jsem si tam vezla kromě japonského foťáku asi padesát filmových cívek, ale mějme na paměti, že tenkrát se u nás pořád ještě většinou fotilo černobíle. Japončík uměl aspoň barevné diapozitivy, ovšem pořád jen na kinofilm, na který se vešlo 36 snímků. Ale zkusím najít na internetu ilustrační fotky a pokusím se je férově ozdrojovat.  

Psal se rok 1987 a já a můj budoucí muž jsme měli tři roky po promoci. Zatímco já jsem spokojeně učila na základce, on sice taky učil na střední, ale nějak se se svým dospělým životem pořád neuměl vypořádat. Na rozdíl od jeho matky, úspěšné překladatelky, která si dokázala poradit naprosto se vším. A tak mu zařídila roční stáž v Dušanbe, hlavním městě Tádžikistánu, u Svazu tádžických spisovatelů. Že pak napíše oslavnou knihu o tom, jak pod laskavým vedením sovětské vlády a boha napůl s Alláhem opuštěný a vyprahlý kraj ve středu Asie báječně prosperuje.

Když koncem léta můj budoucí muž odlétal, domluvili jsme se, že pokud náš vztah ten rok odloučení vydrží, po jeho návratu se vezmeme. Já jsem pochopitelně vydržela, protože ve sborovně základky na super borce moc nenarazíte, i když na třídních schůzkách pár tatínků zájem projevilo. O jeho věrnosti mluvit nebudeme, v SSSR byla vždycky spousta slečen, které by se rády provdaly „na západ“.

Přiletěl na Vánoce a po nich jsme začali uvažovat o tom, že bych do Tádžikistánu zajela za ním. Ale byl to Sovětský svaz.  Na všechno jste potřebovali povolení, bumážku, všude vás sledovali. A na příjezd do země jste potřebovali speciální pozvání buď od příbuzných, nebo od nějaké instituce.

Budoucí muž mi sehnal oficiální pozvánku od tádžického ministerstva kultury. Ale muselo to mít nějaký důvod, účel, záměr. Měla jsem v etnografickém muzeu v Dušanbe uspořádat výstavu o české lidové kultuře. Etnografie mě vždycky zajímala, ale nejsem etnograf, jsem vzděláním historik. Pro jistotu jsem začala shánět informace, literaturu, fotodokumentaci, nakupovat pomlázky, řehtačky, kraslice, vizovické pečivo, figurky z kukuřičného šustí, slaměné vánoční ozdoby, perníčky, modrotisk atd. Nakonec toho byl obrovský lodní kufr. A připravovala jsem průvodní texty.

S vypuknutím letních prázdnin jsem sbalila ten obrovský kufr s exponáty na výstavu a malý kufřík osobních věcí a vyrazila. Tehdy jednou týdně létal spoj Aeroflotu z Ruzyně do hlavního města Uzbekistánu Taškentu. V pondělí sem, v úterý zpátky, pokud si dobře vzpomínám. Měla jsem koupený a zabukovaný i následný spoj z Taškentu do tádžického Dušanbe.

Po šestihodinovém letu jsem přiletěla do Taškentu někdy kolem půlnoci. Měl mě tam vyzvednout kamarád kamaráda mého budoucího manžela. Po hodině a půl marného čekání jsem pochopila, že si musím pomoct sama.

Mezi mezinárodním a vnitrostátním letištěm byly asi dva kilometry, vedl mezi nimi celkem pohodlný betonový chodník. Nicméně když máte obrovský loďák naložený pomlázkami, kraslicemi etc. a taky kufr s osobními věcmi… Naštěstí v noci nebyl nikdo nikde, žádné nebezpečí, tak jsem vždycky popovezla ten obrovský kufr na kolečkách o 20 metrů a vrátila se pro ten malý. A tak pořád dokola.

Někdy mezi čtvrtou a pátou jsem se dohrabala na vnitrostátní letiště. Letadlo do Dušanbe mi mělo letět kolem desáté. Tak na chvíli někde spočinout a zavazadla dát do úschovny.

Přijela jsem s tím svým loďákem do úschovny. Obsluhoval ji Uzbek v ťubetějce (to je taková středoasijská čepička).

-  Můžete mi tu uschovat do osmi hodin tenhle kufr?

-  Jasně, děvočka, tak si ho dej támhle na tu horní polici.

-  To myslíte vážně, že budu zvedat těžký kufr do dvou metrů?

-  Hele, žádná Rusačka z Moskvy mi tady nebude poroučet.

Tolik ke vztahu obyvatel tehdejších sovětských republik k Rusům. Nicméně v rámci pudu sebezáchovy jsem mu zamávala před obličejem československým pasem, aby pochopil, že byť moje ruština není úplně špatná, z Moskvy rozhodně nejsem. Ten kufr mi tam nakonec vyvzpíral, blbec.

Ráno jsem vyzvedla kufr a naběhla na další vnitrostátní let. Taky to nebylo bez problémů, hádali se se mnou, že zabukování letu je vůbec nezajímá, protože ani nevědí, kde je nějaká Praha, kde mi let potvrdili. Nakonec to dopadlo dobře a do letadla jsem se dostala. A pak jsme stáli s vypnutými motory a klimatizací nejmíň hodinu a půl na rozpáleném letišti.

Asi si umíte představit, jak velký šutr mi spadl ze srdce, když jsme konečně přistáli na letišti v Dušanbe a tam na mě čekal můj budoucí manžel. Ufff. Pro zjednodušení mu propříště říkejme Džejpí, psáno J.P.