Další den jsme měli odpočinkový. Prošli jsme město, které
bylo podle některých historiků založeno už v 7.-6. století před naším
letopočtem. Dobyl je Alexandr Makedonský, který je přejmenoval na Alexandrii
Eschaté, ale z té asi vůbec nic nezbylo. V 8. století město dobyli Arabové
a na začátku 13. století se ho zmocnil Čingischán.
Leželo na Hedvábné stezce a jeho význam stoupal. To už se
jmenovalo Chodžent. Dlouho bylo součástí Kokandského chanátu, až je v r.
1866 obsadila ruská armáda a připojila k carskému Rusku. Stejný osud
nedlouho potom potkal celý Tádžikistán. Sice na začátku 20. století ve městě
proběhlo protiruské povstání, ale bylo to málo platné a v r. 1936 je na počet Lenina pojmenovali Leninabad. V roce 1991 se Leninabad na základě referenda
přejmenoval zase zpět na Chodžent/Chudžand a o rok později se Tádžikistán odtrhl od sovětského
Ruska a osamostatnil se.
Trošku jsme prošli město, ale mohutnou pevnost, kterou
zničila Čingischánova vojska a v 15. století byla obnovena, uvnitř níž byla
v 16. století postavena krásná mešita, jsme neviděli. Podobnou pevnost a
mešity jsme navštívili pár let předtím v uzbecké Buchaře a Samarkandu a
vlastně si jsou všechny ty stavby podobné, bohatě zdobené s orientální pompou.
Oleg nám hlavně chtěl ukázat německou čtvrť. Vypadá úplně
jinak než ostatní město, jsou v ní domy v evropském stylu, zděné,
úpravné, čisté. Pokud vás zajímá, kde se ve Střední Asii vzali Němci, tak tady
máte stručný výcuc.
V 18. století Rusko díky Petrovi I. začalo získávat
kontakt s Evropou a carové pochopili, že zemědělství v úrodných oblastech dolního Povolží není tak produktivní, jak by mohlo být. Kateřina
Veliká v 60. letech 18. století rozeslala do Evropy manifest, kterým zvala
rolníky, aby se do Ruska přestěhovali s tím, že jim ruští diplomaté
poskytnou finance na cestu, dostanou půdu zdarma, půjčku na výstavbu domu a
pořízení základních výrobních prostředků a daňové úlevy na několik desetiletí. Jejich
úkolem na místě mělo být nejen pozvednutí zemědělství, ale i osvěta místních
mužiků, jak efektivně hospodařit. Celkem se takto do Povolží přestěhovalo asi
30 tisíc Němců z Bavorska, Hesenska, Falce, Bádenska a Porýní. Spolu s pozvednutím
zemědělské výroby zavedli i nové technologie v mletí obilí, výrobě
zemědělského nářadí a pak i v textilní výrobě.
Německé oblasti v dolním Povolží hospodářsky prosperovaly až do nástupu komunistů. V roce 1918 byla sice zřízena první autonomní oblast RSFSR, konkrétně autonomní oblast Povolžských Němců, ale násilná kolektivizace jim podřízla krk. Byly zničeny tisíce prosperujících statků, řemeslných dílen a podniků. Jejich majitelé byli zatčeni, vězněni, deportováni, nebo rovnou zastřeleni. Hospodářství autonomní oblasti se z toho nikdy nevzpamatovalo. Navíc po napadení SSSR Hitlerem Stalin povolžské Němce označil za nepřátele národa a německé kolaboranty. Autonomní oblast Povolžských Němců byla zrušena a obyvatelé byli násilně deportováni. Měli na vystěhování 24 hodin a mohli si sbalit minimum majetku. Takto bylo vystěhováno přes 400 tisíc Němců na Sibiř, do Kazachstánu a Střední Asie.
Byli v
podstatě nevolníky. Nesměli volně cestovat, měnit zaměstnání, svobodně se ženit
a vdávat. Pracovali převážně v těžebním průmyslu a ve stavebnictví, obdělávali
zanedbané pozemky. V Tádžikistánu se podíleli na výstavbě vodních
elektráren, Leninabadského těžebního a chemického závodu pro jaderný průmysl, úřadu
vlády, knihovně Firdausí, divadla, budovy Ústředního výboru Komunistické strany
Tádžikistánu a statisíce bytů a sociálních zařízení. Svou prací vlastně pozvedli
tádžické hospodářství.
Po nastoupení perestrojky a rozpadu SSSR se poměry uvolnily.
Po předchozích zkušenostech s Rusy se spousta Němců odstěhovala zpátky do
Německa, zbytek se rozprchl do jiných částí Ruska. Zatímco v padesátých
letech minulého století žilo v Tádžikistánu 28 tisíc Němců, dnes jich tam
zbyly jen asi tři stovky.
Prošli jsme se po nějakém parku na kraji města, dali si oběd na břehu jezírka a nakonec jsme skončili na řece Syr-Darje u Kajrakkumské přehrady, které se říká Tádžické moře. Na šířku měří 9-14 km, na délku 40 a je místy 25 m hluboké. Na březích jsou na některých místech pláže písečné nebo z drobných oblázků a jezero je tak rozlehlé, že vítr na něm vytváří docela vysoké vlny. Na druhý břeh skoro nedohlédnete. Opravdu si tam připadáte jako u moře, ale nejste tak prosolení. https://www.google.com/maps/place/Zona+Otdykha+%22Tashkentskaya%22/@40.2890642,69.868642,3a,75y,90t/data=!3m8!1e2!3m6!1sCIHM0ogKENqS-eTh6t7gvgE!2e10!3e12!6shttps:%2F%2Flh3.googleusercontent.com%2Fgps-cs-s%2FAPNQkAHbXiTs65UL-dQCLqL12Et1zJh3tcohCQp6JMJqb0vVh0aa_Ez4o7BoySlP_3V02QwvenqR3FZV3_aUpyDf4yFIg2RJ4KPXEf67QtEqFmlOGP7fSqZ-tA7t3TC7C0uyGXsKH0QRQA%3Dw86-h114-k-no!7i3000!8i4000!4m7!3m6!1s0x38b0458b81bca5fd:0x6092be0b02ad3243!8m2!3d40.2890611!4d69.8686829!10e5!16s%2Fg%2F11tf8796n9!5m1!1e4?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3
Žádné komentáře:
Okomentovat