Mont Ventoux

Po kafíčku už vážně nebylo zbytí a žádné další oddálení cesty vzhůru k výškám mě nenapadalo. Vyrazili jsme tedy na pětadvacetikilometrovou cestu klikatými zákrutami pořád do kopce s převýšením skoro 1.200 metrů.

Už dávno předem jsem se bála, jak to naše Zlatonka zvládne, ale neškytala, nehekala, nezadýchávala se a rozvážně šplhala do kopce, takže  jsme nezastavili na žádném z té spousty lákavých parkovišť s roubeným stolkem a lavicemi ve stínu stromů a s nádherným výhledem do údolí.
Nad Chalet Reynard, která leží ve výšce 1.440 m, už odpočívadla nejsou, jen holé svahy bez stromů, vápencová drť, řídké kulaté koláče nějaké kupodivu svěže zelené tuhé trávy, občas kleč. Pauzu jsme si udělali až tři kilometry před vrcholkem.

Výhled do údolí je sice nádherný, ale na můj vkus už je to moc vysoko. Země dole je rozpixlená jako Google Earth při pomalém připojení. A kolem vás funí do kopce davy šílených cyklistů, kteří jsou přesvědčeni, že by vyhráli vrchařskou etapu Tour de France, kdyby tam o ně stáli.

Mimochodem – sportovní fanoušci vědí, že Tour de France se na Mont Ventoux občas jezdí. Svědčí o tom i na asfaltu nasprejovaná, řekněme motivační hesla. Už doma jsem na Street View našla nápis povzbuzující Romana Kreuzigera. A mohu potvrdit, že tam opravdu je, i když už trochu vybledlý.

Tam, kde jsme chvilku odpočívali a kochali se, parkoval i culíkatý fotograf. Vyfotil každého cyklistu pachtícího se k cílové metě, a pak za ním poklusával, aby mu předal svou vizitku. Vážně by mě zajímalo, jak moc je takové podnikání lukrativní a kolik vyplivaných sportovců si o tři kilometry dál na vršku, až se jim tep a mozková aktivita vrátí do normálu, ještě vzpomenou, co že to mají v kapse za kartičku. Pokud si na ni vůbec vzpomenou a nevypere jim ji manželka i s propoceným dresem.

Poslední kilometry k vrcholku jsme statečně zdolali bez cepínů, maček a kyslíkových přístrojů, ovšem po dosažení vrcholové kóty 1.912 jsme na parkovišti byli překvapeni, kde se tu vzalo tolik aut, když cestou jsme potkávali vlastně jen cyklisty. Našli jsme skulinku na zaparkování a nejdřív se podívali na holou vápencovou pláň, po které jsme přijeli.

Mont Ventoux je nejvyšší hora Provence. Její název v překladu znamená Větrná hora, ale Petr si ji pro podobnost tvaru jejího vršku přejmenoval na Sněžku, já jí zase podle výslovnosti říkám Vantuch. Cesta nahoru byla dlouhá a strastiplná, nicméně větším hrdinou, než jsme my a desítky dalších motoristů, byl renesanční básník Francesco Petrarca, jenž na tento majestátní a běloskvoucí kopec vyšplhal se svým bratrem v dubnu roku 1336. Doufám, že si na svůj výstup vybral stejně příznivé počasí, jako nám určil Petr, a tudíž se mohl pokochat stejně nezapomenutelným výhledem na Alpy.

Panorama velehor se samozřejmě na jeden snímek nevejde, a tak jsem se pokusila slepit je ze tří fotek a trošku si s ním pohrála ve Photoshopu.

Na západním výběžku hory je meteorologická stanice, u níž končí lyžařské vleky a začíná pět sjezdovek lyžařského střediska Mont Serein, položeného o 500 metrů níž. Zajímavé je, že jak vleky, tak sjezdovky kříží přístupovou silnici od západu. Nevím, jak to v zimě dělají, asi v sezoně silnici zavírají. Každopádně když jsme křížili sjezdovky, nechtělo se mi věřit, že dvě z nich nejsou označené jako černé, ale jako červené. A také nechápu, jak lyžaři dokážou vyjet na těchhle vlecích až nahoru a neodpadnou daleko před vrcholkem. Špindlerovský vlek na Stoh je proti těmhle hadr.

Severo-západním směrem k Montélimaru je nejkrásnější silnička kroutící se po vrstevnici podél hřebenu Montagne de Bluye, souběžného s masivem Vantušky. Tím směrem jsme Sněžku – Vantucha – Větrnou horu opouštěli. Konečně, protože na mě je ten kopec až moc vysoký, takže detaily krajiny v údolí jsou moc malé. To mám raději pohled z letadla :).

Provensálská Sněžka

Večer před spaním jsme se ještě radili, kam vyrazíme zítra. Které Petrovo přání splníme – hora, nebo koupání?
Ráno Petr vylezl na kopec za pastouškou, rozhlédl se po nebi, vztyčil nasliněný prst a zavelel: „Jede se na Sněžku!“
Po snídani jsme sedli do auta a vyrazili Lourmarinským průsmykem na sever. Pochopitelně jsem jim kopec jen tak nedarovala! Nejdříve jsme zamířili do městečka Saint Saturnin les Apt na jižních svazích plošiny Plateau de Vaucluse. Ve městě jsou prý dva větrné mlýny a samozřejmě křivolaké dlážděné uličky, okna, dveře, kašny, květiny…

Větrné mlýny jsme sice neviděli, zato se nedal přehlédnout starý hrad na skále. Kupodivu to byl Petr, kdo tentokrát zavelel k zastávce.

Hrad byl postaven již v 9. století, ale moc se z něj nedochovalo. Snad s výjimkou jediné brány.

Svou rozlohou to bývala impozantní pevnost. Kromě zbytků hradeb a brány leží na nejzazším skalním výběžku ještě poměrně zachovalá část hradního paláce a kaple.

Z hradní skály je nádherný výhled do kraje. Vlevo vyhlíží věž kostela St. Etienne (pche – napodobenina z devatenáctého století), za ním homolka kopce Perréal, v dálce na severním svahu Malého Luberonu svítí bílý vápencový lom nedaleko Oppéde. Vpravo na úplném kraji snímku je vidět městečko Roussillon a jeho okrové skály a vpředu pod hradem přehrada, která zachycuje dešťovou vodu z okolních skal.

K románské kapli na konci skalního suku vede křížová cesta.

Až při odjezdu ze Saturninu jsem si vzpomněla, že právě tady bydlela tchyně Lenky Civade, do jejíhož domu se rodina odstěhovala ze St. Quentinu. Ale je to vlastně jedno, na kafe by krajany asi stejně nepozvali :).
Pokračovali jsme v cestě na sever, na Plateau de Vaucluse jsme ještě udělali kratičkou zastávku u zajímavého soukromého zámku Chateau Javon z konce 15. století. Postavila ho toskánská šlechtická rodina, aby se v něm ukryla před hněvem Medicejských. Člověku se ani nechce věřit, že tenhle zámek leží v nadmořské výšce skoro sedm set metrů.

Přiznávám, že Petrova oblíbená Sněžka se mi líbí spíš jako krásná dekorace na horizontu a šplhání na ni mě nikterak nelákalo. Nevím, co ti chlapi na zdolávání pustých kopců mají? Snad proto jsem si pořád vymýšlela další a další zastávky oddalující Petrovo potěšení z pokoření hory. Těsně před městečkem Monieux jsem zavelela odbočit na západ ke Gorges de la Nesque, který je prý po přelidněném Verdonu druhým nejkrásnějším kaňonem Provence. Dojeli jsme na vyhlídku Castellaras a pokochali se skoro půl kilometru vysokou protější skálou.

Podél zhruba dvacet kilometrů dlouhého kaňonu vede silnice s několika tunely a vyhlídkami. Původně jsme doufala, že ji celou projedeme, ale návrh byl zamítnut, protože Sněžka na nás už netrpělivě kývala z výšky a zvala nás na svůj hřbet. Tak snad až se sem na důchod nastěhuji k nějakému přívětivému dědkovi do krásného malého domečku, zajedeme si sem na kolech, jako ti dva, co se tak líbili KlaPi.

Vrátili jsme se do Monieux, ale jen jsme jím projeli a zastavili se až v centru levandulové produkce Saultu. Sault jsem si původně chtěla prohlédnout, ale hned u parkoviště jsem nabyla dojmu, že v pondělní poledne vyrazilo všech jedenáct set obyvatel městečka do ulic, což mě, plachou Pražandu, trochu polekalo. V tom mumraji jsem nebyla schopná určit, kterým směrem bychom měli hledat historické centrum, a tak jsme se rozdělili – Petr vyrazil najít nějaký obchod, kde by se daly nakoupit potraviny na večeři a něco k pití, my s KlaPi jsme zamířily k pojízdnému stánku s pizzou, abychom nasytily kručící útroby. Majitel maringotky ale, jakmile nás uviděl, zatáhl roletu, že prý má polední přestávku, a spokojeně klábosil opřený o blatník se sousedem.
Při čekání na Petra jsme zašly na kraj městské terasy a kochaly se pohledem do údolí zpátky k Monieux a Gorges de la Nesque.

Ačkoli Sněžka na nás pořád vyzývavě jukala za nejbližším hřbetem, po Petrově návratu jsme si ještě dali kávu pod slunečníkem a kochali se pohledem na rozkvetlá levandulová políčka, obilná pole hustě zaplevelená červenými vlčími máky a ostrůvky žlutě kvetoucího janovce.

U kávy se šlehačkou, které tu říkali cappucino, jsem se zase zasnila o tom, jak si na stará kolena pořídím přívětivého dědka s malebným autentickým domečkem někde tady mezi levandulovými poli, kde budu tomu milému seniorovi každé poledne vařit oběd na klasickém sporáku na borovém dřevu, které přičinlivý staroušek nasbírá v lese.

Roussillon

Původně jsem chtěla zajet do Goultu, ale protože odpoledne rychle utíkalo, vypravili jsme se do údajně nejpůsobivějšího městečka Francie, ležícího uprostřed největšího evropského naleziště okru. O tom, jestli je město opravu tak rezavé, jak jeho název naznačuje, se bohužel v neděli odpoledne chtěla přesvědčit spousta francouzských rodinek, holandských homosexuálů, německých důchodců a Japonců přilepených k hledáčkům svých foťáků.

Parkoviště bylo skoro plné, stejně jako sousední obchůdek se suvenýry. Líbily se mi v něm efektní vzorníky osmnácti odstínů místního okru v lahvičkách.

Také fasády roussillonských domů prý hrají všemi těmito odstíny, ale mně připadalo, že domorodci si oblíbili tři čtyři nejčervenější barvy. Je ovšem možné, že to způsobilo slunce klonící se k západu.

Červeně vypadal kostel se zvonicí,

… červená byla fasáda radnice.

Ve městečku se za druhé světové války ukrýval Samuel Beckett a měl tu letní sídlo scénárista, režisér a producent Claude Berri, který režíroval mé oblíbené provensálské filmy o Jeanovi de Florette a jeho dceři Manon, ale byl také producentem Formanova Valmonta a filmů o Asterixovi.

A mimochodem – jméno města vzniklo spíše z galsko-římského osobního jména Ruscilius, než z rezavé barvy. K červeni místních skal se váže syrová středověká pověst o zakázané lásce, snědeném srdci a sebevraždě skokem ze skály, jenže to by bylo příliš dlouhé vyprávění…

Když nám z těch okrových odstínů zčervenaly i oči, nezamířili jsme do místních okrových lomů, ale usoudili jsme, že bychom měli raději zaměřit pohled na něco pro zrak zdravějšího, třeba na bílé vápencové skály a šťavnatou zeleň místních vinic.

Falaise de la Madeleine je asi sedm set metrů dlouhá a sto metrů vysoká vápencová skála, jež odděluje okrová ložiska u Roussillonu od okrových ložisek u Rustrelu.

Na přelomu 3. a 2. století před naším letopočtem pod útesem prošla Hannibalova vojska cestou do alpských průsmyků při tažení Kartaginců na Řím. Na místní obyvatele nepochybně mocně zapůsobila především dosud nevídaná obrovská zvířata, která s vojenskými šiky táhla – bojoví sloni. Toto zvíře má ve znaku městečko Lioux choulící se pod Madeleininým útesem a rytiny slonů se našly i v jeskyních západně od Mont Ventoux.

Cesta kolem Lioux byla jen zdravotní zajížďkou k poslednímu bodu našeho nedělního výletu. S KlaPi jsme před dvěma lety litovaly, že čedokářský zájezd nemá ve svém programu pohlednicový symbol letní Provence, opatství Notre-Dame de Sénanque obklopené rozkvetlou levandulí. Tehdy jsme Provence navštívili na konci srpna, kdy byla levandule stejně sklizená, a tak jsme se obě těšily, že tentokrát proslulé levandulové opatství uvidíme v celé kráse. Jak vidíte, nepovedlo se. Levandule vykvétá postupně podle polohy a zrovna políčka bratrů cisterciáků zujímají marketingově výhodnou polohu v hlubokém údolí, kde správná fialová vypuká až uprostřed letních prázdnin :).

I tak je románský klášterní kostel krásný. Opatství bylo založeno v polovině dvanáctého století a podle jeho latinského názvu Sine Aqua (Bez vody), se člověk diví, proč si mniši zvolili právě tohle suché údolí. Ve skutečnosti kolem kláštera protéká potok a ani okolní políčka nevypadají vyprahle.

Kromě historické části má klášter i moderní křídla, která slouží jako zvláštní hotel. Zájemci znavení civilizací se sem mohou na jeden až osm dní uchýlit, stravovat se společně s mnichy a sdílet s nimi jejich denní program, který se pravděpodobně od středověku dosud řídí cisterciáckým heslem ORA ET LABORA, tedy MODLI SE A PRACUJ.

Za jednu noc v klášteře zaplatíte 30 eur a máte-li zájem, obraťte se na Frere Hotelier (bratra hoteliéra), Abbaye Notre-Dame de Sénanque.

V našem cestovním itineráři zbývala ještě čtyři městečka na severní straně Malého Luberonu, ale protože už bylo osm hodin, vzdali jsme to a zamířili do naší cabane uvařit si večeři z českých potravinových zásob, protože v neděli, jak už psala KlaPi, v Provence nenakoupíte ani v supermarketu.

Jen ještě poznámka na konec – pokud budete plánovat návštěvu Gordes a Senanque, po jednosměrce z Gordes ujedete do kláštera něco přes pět kilometrů. Zvolíte-li opačnou cestu, musíte oklikou a najedete jedenáct a půl kilometru. Tuhle jednosměrnou záludnost vám mapy Googlu zatají :).

Saignon

Vidět Saignon jsem zatoužila po přečtení knížky Lenky Civade Provence jako sen. Saignon byla domovská obec její rodiny v době, v níž se děj knížky odehrává. Městečku vévodí prudká skála, která se snad postarala i o jeho název. Již v mezolitu byla osídlena a sloužila po celá tisíciletí jako pozorovatelna, strážní bod a místo, odkud se vysílaly signály okolnímu obyvatelstvu o blížícím se nebezpečí. Původní název místa zněl zřejmě Sagnio a vyvinul se z latinského slova signum.

Vstoupili jsme do městečka, ale poháněl nás víc hlad, než touha po poznání, takže u románského kostelíku Notre Dame de Pitié, jsme se nejdříve sesunuli ke kavárenskému stolku pod rozkvetlým oleandrem a červeným slunečníkem, abychom uspokojili své fyzické potřeby.

Francouzi při jídle nespěchají, s čímž počítají i číšníci. Takže konzumace zmrzliny, kávy a omelety (v tomto věru netradičním pořadí) nám zabrala hodinu. Ani se nedivím, že jsme za týden v Provence potkali jen jediného Mc´Donalda. Co by tam proboha Provensálci hledali? S pomalým vychutnáváním i nejprostšího jídla tady musí turista, byť by byl sebehladovější, počítat. Je ale pravda, že v hospůdce i ta obyčejná omeleta stála za to! Petr si ani nevyžádal sůl, což je u něj věc nevídaná :). A tak jsme seděli, odpočívali, rozhlíželi se, pozorovali malebného stařečka omotávajícího provázkem svazky levandule a vychutnávali si tradiční provensálský klid, mír a pohodu.

Po obědě jsme se vydali na průzkum městečka. Na webové stránce, která byla mým hlavním průvodcem při plánování cesty, se skoro u každého městečka psalo, že má křivolaké středověké uličky spojované průchody, nádherné dveře a okna a spoustu zeleně.

A také náměstíčka s fontánami a kašnami. Svatá pravda, tohle všechno provensálské vesničky a městečka mají. Ačkoli jinak jsou Francouzi stejní bordeláři jako Češi, i omšelé vesničky díky vodě a zeleni působí mnohem malebněji, než kdejaké opečované české městečko.

Uzounkými a strmými dlážděnými uličkami jsme došli ke hradu, který zřejmě právě prochází rekonstrukcí, protože všude byly zábrany a ploty. Pravděpodobně je jako spousta místních hradů a zámků v soukromém vlastnictví.

Od hradu vede cesta „na vlastní nebezpečí“ na saignonskou skálu. To nebezpečí  (není zase až tak hrozné) ale za výhled, který se z plošiny otevírá, stojí. Na jihu je vidět nová část Saignonu a nejvyšší bod Luberonu Mourre Negre s vysílačem.

Na severo-východo-východ se otevírá úžasný pohled na rozkvétající pole levandule v údolí říčky Calavon, městečko Caseneuve s hradem, který z dálky vypadá jako zemědělské silo u nás ve městečku, a v dáli se rýsují hory Montagne de Lure s vápencovými holými vrcholky vysokými skoro 2.000 m, takže i na konci června vypadají jako zasněžené.

Skoro přímo na sever se třpytí větrná hora Mont Ventoux. Bílá, zelená, modrá a fialová – nádherná barevná kombinace!

Podle navigace jsme měli k další pamětihodnosti zamířit na severozápad, ale trošku jsem do toho elektronickému Františkovi schovanému v placaté krabičce na palubní desce promluvila a ze Saignonu jsme vyjeli na sever. Chtěla jsem totiž aspoň projet kolem zámku Saint Quentin, o jehož rekonstrukci ze zříceniny na hotýlek psala ve své knížce Lenka Civade.

Kolem zámečku jsme jen projeli, nechtěla jsem unavovat K+P svým čtenářským deníkem a kromě toho není mým koníčkem vtírat se do soukromých objektů.

Projeli jsme podél říčky Calavon městem Apt, které je na můj vkus a turistické záliby moc velké, a zamířili k více než dva tisíce let starému mostu Pont Julien. Byl postaven v dobách, kdy byl Apt římskou vojenskou základnou Apta Julia a stál na staré cestě z Říma do Španělska, na známé silnici Via Domitia.

K+P zamířili rovnou na most, já jsem nejdřív přelézala balvany v korytu téměř vyschlé říčky, abych viděla most ze všech úhlů. Nahoru jsem vyšplhala až na závěr, abych se zase podívala na dominantu kraje Mont Ventoux v dáli a poblíž okrové skály u Roussillonu, kam vedla naše další cesta.

Grand Luberon

Cestou do průsmyku jsem začala tušit, že v Provence raději moc sedat za volant nebudu. Zhruba pět metrů široká silnička – vlevo asfalt končí nízkým kamenným obrubníkem oddělujícím silnici od Hnědé vody, vpravo skála – se kroutí ve vracečkách jako opilý had. Říkala jsem si, že kamiony tudy asi moc nejezdí, ale mýlila jsem se. Kousek za rozcestím hlavních silnic jsme jeden dojeli a protože vážně není kde předjíždět, táhli jsme se za ním asi pět kilometrů. Naštěstí kamion jel po hlavní na Apt, my jsme odbočovali k pramenům Aigue Brun, říčky pramenící na severozápadních svazích Mourre Negre, která si vymlela cestu na jih Lourmarinským průsmykem. Kousek za křižovatkou jsme nemohli nezastavit – po levé straně začínalo rozkvétat sice zaplevelené, ale přesto levandulové pole, za nímž se tyčila Petrova vytoužená Mont Ventoux!

Snad půl hodiny jsme se s KlaPi plazily kamenitou půdou, klekaly si a nořily se mezi řádky a hledaly nejlepší úhel pro záběr, do nějž by se vešla jak levandule, tak hora. Petr se zatím v poklidu s dalekohledem u očí kochal severním panoramatem.

Každý fotograf to zná – objektiv vnímá jednu barvu různě podle dopadu světla. Levandule byla nejfialovější až když člověk stočil objektiv do směru, kde nebyl ani KlaPiin svetr, ani Větrná hora.

Nejdříve jsem na severní straně chtěla navštívit zříceninu hradu Buoux. Ale po neplánovaném zdržení ve Vaugines, v Lourmarinu i v levanduli jsme byli v asi dvouhodinovém skluzu, a tak jsme vesnicí jen projeli, zříceninu jsme ani koutkem oka nezahlédli, takže nás nemělo co zviklat od našeho záměru tuhle památku přeskočit.

Jeli jsme do Sivergues, maličké vesničky na konci slepé silnice, nejvýše položené vesnice Luberonu, která měla podle Wikipedie v roce 2008 pouhých 48 obyvatel. Předpokládá se, že byla založena v pátém století a její název se odvozuje od latinského názvu kláštera Sex Virgae (Šest panen) doloženého na začátku 11. století. Vesnici tvoří několik starých kamenných domů ze 16.-17. století volně roztroušených kolem jednoduchého kamenného kostelíku.

Asi nejstarším domem ve vesnici je arcibiskupská pevnost ze 13. století, jež dnes slouží jako gite d´etape, ubytovací zařízení pro cyklisty a pěší turisty. Až pojedu do Francie příště, objednám si tam nocleh – moc bych chtěla přenocovat ve středověkém domě.

Město má půvabně omšelou radnici. Fotku jejích legračních selských dveří má KlaPi ve své galerii.

Jižně od vesnice leží údolí Le Castellas, kam jsem se chtěla podívat. Má tam být zřícenina hradu, románský kostel a hřbitov valdenských, kteří se tu v době největšího pronásledování ukrývali. Ale demokraticky jsem nechala rozhodnutí na K+P, jestli tam chtějí zajít hned, nebo si to necháme až na pátek, na který nemám žádný program. Rozhodli se vyrazit tam hned.

Přes kilometr dlouhá trasa vedla pořád do kopce, což mi nevadilo tolik, jako to, že po ní proudily nahoru a dolů hloučky turistů, ale hlavně shora pořád jezdily po té vytlučené lesní cestě spousty aut, která hrozně prášila. Za své útrapy byl ovšem utrmácený a zaprášený cestovatel odměněn nádherným výhledem do strže plné kvetoucího janovce, za jejímiž útesy se v dáli rýsovaly zamžené hory.

Naše cesta končila v údolí mezi vysokými kopci, jemuž vévodil velký typicky provensálský statek ze 16. století – členitá budova, se spoustou schodišť, oblouků, teras a prejzových střech. Italský majitel statku je kuchař, takže provozuje hostinec a zároveň kozí a prasečí farmu. Zvířata ovšem chová tak, že je nechává volně pobíhat po okolí, o čemž jsme se přesvědčili už cestou ke statku, když jsme potkali malou, snad „vietnamskou“ bachyni. Kozy jsme nezahlédli, stejně jako zříceninu hradu, románský kostel či hřbitov. Zato jsme pochopili, proč proti nám jezdilo tolik aut – v sobotu se tam odehrávala svatba, jejíž početní hosté se v neděli před polednem rozjížděli do svých domovů.

Až se budu v příštím životě vdávat, bude to tady. Neumím si pro svatbu představit romantičtější místo. Jenomže v tomhle životě to už nestihnu, takže uvažuji o tom, že až zase pojedu do Provence, nebudu bydlet na jednom místě, ale zkusím objednat ubytování jen na dvě tři noci v gites. Škoda, že tahle služba zatím na českých serverech není. Farma-hostinec v Le Castellas se totiž pyšní tabulkou s nápisem Gite Equestre, což tuším znamená, že tu jsou schopni ubytovat jak lidi, tak koníky, na nichž ti lidé přijedou. Hřebce nemám a na koni jsem se vezla jen jednou (vlastně to nebyl kůň, ale stará sotva pohyblivá filmařská kobylka), nicméně pod kapotou mé fábinky par koní je, už cestou nahoru jsme pochopili, že takovéhle stádečko se sem po cestě bez problémů dostane, a když mi Zlatonku 1.2 přes noc vyhřebelcují a do žlabu jí nasypou oves a nalijí čerstvou vodu, zlobit se nebudu.

Čas a hlad nás tlačil, a tak jsme vzdali úsilí hledat památky, za nimiž jsme sem vyšplhali, a vypravili se na zpáteční cestu. Až cestou dolů nás napadlo, že jsme se po menu možná měli pídit nahoře v hostinci. Asi je to v okolí proslulá restaurace – zatímco jsme doufali, že nám bude na zpáteční cestě prášit do obličeje jen těch pár svatebních aut, co na farmě zbyla, proti nám se po lesní cestě šinuly doslova kolony aut s poznávacími značkami všech myslitelných států EU, vezoucí gurmány na nedělní oběd. Tudíž když se na této prosté přírodní komunikaci setkalo stádo japonských koní Nissan jedoucích shora se stádem německých hřebců Mercedes, mířícím zdola, se stády Toyota, VW a Peugeot v závěsu, došlo k rozkošné místní zácpě, zátce, špuntu neboli bouchonu, neboť neměla kam uhnout ani auta, ale ani chodci, kteří aspoň úslužně uskakovali ze strže mezi ochočené vepříky.