Má Střední Asie 7 + kde se tam vzali Němci

Další den jsme měli odpočinkový. Prošli jsme město, které bylo podle některých historiků založeno už v 7.-6. století před naším letopočtem. Dobyl je Alexandr Makedonský, který je přejmenoval na Alexandrii Eschaté, ale z té asi vůbec nic nezbylo. V 8. století město dobyli Arabové a na začátku 13. století se ho zmocnil Čingischán.

Leželo na Hedvábné stezce a jeho význam stoupal. To už se jmenovalo Chodžent. Dlouho bylo součástí Kokandského chanátu, až je v r. 1866 obsadila ruská armáda a připojila k carskému Rusku. Stejný osud nedlouho potom potkal celý Tádžikistán. Sice na začátku 20. století ve městě proběhlo protiruské povstání, ale bylo to málo platné a v r. 1936 je na počet Lenina pojmenovali Leninabad. V roce 1991 se Leninabad na základě referenda přejmenoval zase zpět na Chodžent/Chudžand a o rok později se Tádžikistán odtrhl od sovětského Ruska a osamostatnil se.

Trošku jsme prošli město, ale mohutnou pevnost, kterou zničila Čingischánova vojska a v 15. století byla obnovena, uvnitř níž byla v 16. století postavena krásná mešita, jsme neviděli. Podobnou pevnost a mešity jsme navštívili pár let předtím v uzbecké Buchaře a Samarkandu a vlastně si jsou všechny ty stavby podobné, bohatě zdobené s orientální pompou.

Oleg nám hlavně chtěl ukázat německou čtvrť. Vypadá úplně jinak než ostatní město, jsou v ní domy v evropském stylu, zděné, úpravné, čisté. Pokud vás zajímá, kde se ve Střední Asii vzali Němci, tak tady máte stručný výcuc.

V 18. století Rusko díky Petrovi I. začalo získávat kontakt s Evropou a carové pochopili, že zemědělství v úrodných oblastech dolního Povolží není tak produktivní, jak by mohlo být. Kateřina Veliká v 60. letech 18. století rozeslala do Evropy manifest, kterým zvala rolníky, aby se do Ruska přestěhovali s tím, že jim ruští diplomaté poskytnou finance na cestu, dostanou půdu zdarma, půjčku na výstavbu domu a pořízení základních výrobních prostředků a daňové úlevy na několik desetiletí. Jejich úkolem na místě mělo být nejen pozvednutí zemědělství, ale i osvěta místních mužiků, jak efektivně hospodařit. Celkem se takto do Povolží přestěhovalo asi 30 tisíc Němců z Bavorska, Hesenska, Falce, Bádenska a Porýní. Spolu s pozvednutím zemědělské výroby zavedli i nové technologie v mletí obilí, výrobě zemědělského nářadí a pak i v textilní výrobě.

Německé oblasti v dolním Povolží hospodářsky prosperovaly až do nástupu komunistů. V roce 1918 byla sice zřízena první autonomní oblast RSFSR, konkrétně autonomní oblast Povolžských Němců, ale násilná kolektivizace jim podřízla krk. Byly zničeny tisíce prosperujících statků, řemeslných dílen a podniků. Jejich majitelé byli zatčeni, vězněni, deportováni, nebo rovnou zastřeleni. Hospodářství autonomní oblasti se z toho nikdy nevzpamatovalo. Navíc po napadení SSSR Hitlerem Stalin povolžské Němce označil za nepřátele národa a německé kolaboranty. Autonomní oblast Povolžských Němců byla zrušena a obyvatelé byli násilně deportováni. Měli na vystěhování 24 hodin a mohli si sbalit minimum majetku. Takto bylo vystěhováno přes 400 tisíc Němců na Sibiř, do Kazachstánu a Střední Asie.

Byli v podstatě nevolníky. Nesměli volně cestovat, měnit zaměstnání, svobodně se ženit a vdávat. Pracovali převážně v těžebním průmyslu a ve stavebnictví, obdělávali zanedbané pozemky. V Tádžikistánu se podíleli na výstavbě vodních elektráren, Leninabadského těžebního a chemického závodu pro jaderný průmysl, úřadu vlády, knihovně Firdausí, divadla, budovy Ústředního výboru Komunistické strany Tádžikistánu a statisíce bytů a sociálních zařízení. Svou prací vlastně pozvedli tádžické hospodářství.

Po nastoupení perestrojky a rozpadu SSSR se poměry uvolnily. Po předchozích zkušenostech s Rusy se spousta Němců odstěhovala zpátky do Německa, zbytek se rozprchl do jiných částí Ruska. Zatímco v padesátých letech minulého století žilo v Tádžikistánu 28 tisíc Němců, dnes jich tam zbyly jen asi tři stovky.

Prošli jsme se po nějakém parku na kraji města, dali si oběd na břehu jezírka a nakonec jsme skončili na řece Syr-Darje u Kajrakkumské přehrady, které se říká Tádžické moře. Na šířku měří 9-14 km, na délku 40 a je místy 25 m hluboké. Na březích jsou na některých místech pláže písečné nebo z drobných oblázků a jezero je tak rozlehlé, že vítr na něm vytváří docela vysoké vlny. Na druhý břeh skoro nedohlédnete. Opravdu si tam připadáte jako u moře, ale nejste tak prosolení. https://www.google.com/maps/place/Zona+Otdykha+%22Tashkentskaya%22/@40.2890642,69.868642,3a,75y,90t/data=!3m8!1e2!3m6!1sCIHM0ogKENqS-eTh6t7gvgE!2e10!3e12!6shttps:%2F%2Flh3.googleusercontent.com%2Fgps-cs-s%2FAPNQkAHbXiTs65UL-dQCLqL12Et1zJh3tcohCQp6JMJqb0vVh0aa_Ez4o7BoySlP_3V02QwvenqR3FZV3_aUpyDf4yFIg2RJ4KPXEf67QtEqFmlOGP7fSqZ-tA7t3TC7C0uyGXsKH0QRQA%3Dw86-h114-k-no!7i3000!8i4000!4m7!3m6!1s0x38b0458b81bca5fd:0x6092be0b02ad3243!8m2!3d40.2890611!4d69.8686829!10e5!16s%2Fg%2F11tf8796n9!5m1!1e4?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3

Má Střední Asie 6

Olegova maminka v Leninabadu/Chodžentu/případně Alexandrii Eschaté byla jako většina Rusů i Tádžiků neskutečně pohostinná. Ve svém malém panelákovém bytečku nám poskytla útočiště na tři noci. První den nás Oleg vzal na archeologické naleziště plné petroglyfů, tedy do kamene vytesaných obrazů, kde vedl archeologický výzkum. Teda vzal… on auto neměl, řidičák asi taky nikdy ne, tak poprosil o pomoc kamaráda.

Myslím, že to bylo v horách Mogoltau kousek severně od Chodžentu. Tam hory nejsou tak vysoké jako na Pamíru, jen do 1600 metrů. Pamatuji si, že to byla nějaká vyprahlá plošiina, po níž byly roztroušené velké balvany s vyrytými obrazci.  Oleg, který tam ty petroglyfy zkoumal, nám poskytl odborný výklad, který si taky moc nepamatuji, snad jen, že to jsou umělecké výtvory od doby bronzové až po 17.-18. století. Koho by zajímalo více a umí anglicky, může si počíst, dokonce tam Olega několikrát citují. https://silkadv.com/en/content/petroglyphs-kurama-and-mogoltau-mountains

Ale na co si vzpomínám je to, že v průběhu jeho výkladu jsem dostala další hysterický záchvat. Olegův kamarád a řidič poslouchal s námi. Měl na sobě jen bílé kalhoty s páskem s velikánskou sponou, tričko si v tom vedru sundal. Nějak jsem na něj koukla a na té sponě mu seděla zase obrovská solifuga, tentokrát světlá, takže asi solifuga sluneční, která je na rozdíl od ostatních druhů aktivní i ve dne.

Jak jsem pochopila, ve střední Asii žijí dva druhy solifug. Černé, ta po mně lezla na Pamíru, jsou noční,  a bílé, kterou měl na pásku ten borec, jsou denní. Jinak mezi nimi asi žádný velký rozdíl není, jen ta černá mi přišla menší, protože černá zeštíhluje, jak všichni víme. Jedovaté nejsou, ale ty černé jsou převážně nekrofágové a živí se hlavně mršinami. Z rozkládajících se organizmů jim na kusadlech zbudou bakterie, které, když vás ta ohavnost kousne, se vám přenesou do rány. A v tamních odlehlých krajích bez rychlé lékařské pomoci není divu, že na její kousnutí a na otravu krve leckdo zemřel, takže ji považovali za jedovatou. https://www.google.com/search?q=solifuga+druhy&newwindow=1&sca_esv=fb0cc5819e627fb9&biw=1396&bih=649&sxsrf=ANbL-n6u4tIG_UX1MQoh44IJcPf6NaODAg%3A1779202388053&ei=VHkMaqnjAs2J9u8P7pPcwQ8&oq=druhy+solifuga&gs_lp=Egxnd3Mtd2l6LXNlcnAiDmRydWh5IHNvbGlmdWdhKgIIADIFEAAY7wUyCBAAGIAEGKIEMggQABiABBiiBDIIEAAYgAQYogRI3itQAFjIDXAAeAGQAQCYAagBoAHcBaoBAzAuNbgBAcgBAPgBAZgCBaAC_QWYAwCSBwMwLjWgB7kKsgcDMC41uAf9BcIHBzAuMi4yLjHIBxeACAE&sclient=gws-wiz-serp

Oleg byl osvícenější. Falangu z řidičových kalhot sklepl pomocí krabičky od sirek, nechal ji odběhnout a prohlásil: „Když jsme tu měli tábor, pořád kolem nás ve stanech běhaly. Když ji nebudeš dráždit nebo ohrožovat, tak tě nekousne.“

No, možná jo.

Má Střední Asie 5

 

Na dalších pár dní nás pozval Oleg, ten, co mi pomáhal s výstavou, do svého rodného tehdy Leninabadu, dnes už zase Chodžentu, ale původně se to město údajně jmenovalo Alexandria Eschaté a je to jedno z nejstarších historicky doložených měst ve střední Asii.

Jeli jsme tam autobusem a vzhledem k vysoký horám na severu Tádžikistánu, museli jsme bez bumážky a natajňačku jet oklikou přes Uzbekistán, asi 500 km. Přespali jsme v hotelu ve městě Pendžikent/Panjakent. Město založili pravděpodobně v 6. století perští Achajmenovci na Hedvábné stezce. Nebylo velké, ale vzhledem ke své poloze mělo velký význam a bylo multikulturní. O devět století později se rozrostlo, ovšem o dalších 200 let později jej dobyli arabští muslimové a vládli mu půl století. Muslimové město v podstatě zničili a v první čtvrtině 8. století už bylo opuštěné.   

Vzpomínám na archeologické vykopávky raně středověkého města, které leží jihovýchodně od centra města a rozkládá se zhruba na 650 metrech čtverečních. Připadalo mi to obrovské, ale bohužel jsme tam přijeli po páté a už měli zavřeno, tak jsme je mohli obhlédnout jen z malé vyhlídkové plošiny. https://www.google.com/maps/place/Ancient+Panjakent+excavations/@39.4857778,67.6215487,3a,75y,90t/data=!3m8!1e2!3m6!1sCIHM0ogKEICAgIDSn8iwzwE!2e10!3e12!6shttps:%2F%2Flh3.googleusercontent.com%2Fgps-cs-s%2FAPNQkAEwlDUR7DMiCUhGm0nR8ONqri76IYyEEXVBdrA1Y12uij-hUxREbFTBO5H5xZYcEWSzM61scZ4lxCw-7lkt-hMs-M-ZosMDnEPWyuA2sTRNyem7S6sQbSi6ouGYPeeEg6YTl_5rJg%3Dw203-h152-k-no!7i4618!8i3464!4m18!1m8!3m7!1s0x38b33a751b160567:0x71d94cecd4c991ac!2zUGFuamFrZW50LCBUw6Fkxb5pa2lzdMOhbg!3b1!8m2!3d39.4917373!4d67.6066164!16zL20vMDM0dnpt!3m8!1s0x38b33bb59c5574cb:0xeaa971225fe9e84!8m2!3d39.4857199!4d67.6217147!10e5!14m1!1BCgIgAQ!16s%2Fg%2F11dzw8_d8j!5m1!1e4?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D

Ráno jsme spěchali na další autobus, ale ještě jsme stihli navštívit místní tržnici a koupila jsem si tam krásnou ženskou uzbecko-tádžickou vyšívanou ťubetějku (čepička, která tvoří neoddělitenou součást ženského i mužského tradičního oděvu ve Střední Asii), něco na tento způsob, ale o tu jsem přišla při rozvodu, stejně jako o všechny fotky.

Má Střední Asie 4

Další den jsme s pomocí našich průvodců vyřešili na místních úřadech papíry, aby J.P. mohl pokračovat v našem výletu, a průvodci nás vzali k horkým pramenům Garm Čašma (Gharm-Chashma), které leží asi 40 km jižně od Chorogu. Snad každý zná proslavené turecké lázně Pamukkale. Tak tohle je přesně totéž, jen o něco menší. Pramen se stěhuje z kopce dolů, takže nahoře byl šedivý celkem smutný suchý vápenný útvar, pod ním jiskřící bílý vápencový kaskádový vodopád s mnoha jezírky. Cachtala se tam spousta místních, ale nás jako V.I.P. tam nepustili a zavezli nás zase do domku s popraskanými kachlíky pro elitu, protože tam nás nejspíš mohli líp ohlídat. Bohužel. https://central-asia.guide/tajikistan/destinations-tj/garm-chasma/

Následovala naše poslední noc v Chorogu a čekala nás dvoudenní cesta na další nejbližší letiště, asi 200 km na sever podél hraniční řeky Pandž do Kalaichumbu (Qal'ai Khumb, chcete-li). Trasa celkem dobrodružná, protože silnice byla sice asfaltová, ale v horách se tu a tam vzbouří potok nebo se na silnici sesune suťové pole, navíc Pandž je hraniční řeka s Afganistánem, který tehdy SSSR napadl, takže se tam občas střílelo. Suťová pole jsme většinou nepotkali, ale na některých místech přes silnici tekl víceméně vodopád. Třeba takovýhle https://www.google.com/maps/place/%D0%94%D0%B5%D2%B3%D0%B0%D0%B8+%D0%9F%D0%BE%D1%88%D1%85%D0%B0%D1%80%D0%B2,%D0%94%D0%B0%D1%80%D2%B7%D0%BE%D0%B7/@38.398424,71.1547103,3a,75y,90t/data=!3m7!1e5!3m5!1sCIABIhCUi4Ff_mGFxZP95iOMaY3o!2e10!3e10!7i1080!8i2336!4m19!1m9!3m8!1s0x38c72076ddcbd6e3:0x4ae4b015c8697b1!2zUGFzdGtodWYsIFTDoWTFvmlraXN0w6Fu!3b1!8m2!3d37.8596688!4d71.604584!10e5!16s%2Fg%2F1tm1nv14!3m8!1s0x38c781e8935b3051:0xb0f1bff996546ae6!8m2!3d38.398424!4d71.1547103!10e5!14m1!1BCgIgAQ!16s%2Fg%2F11l6tnd244!5m1!1e4?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D

Řece Pandž říkali Tádžici „mjasorubka“, tedy mlýnek na maso. Je v soutěskách hodně divoká a řítí se přes balvany velkou rychlostí. Když do ní někdo spadne, nemá šanci. Po pravém sovětském břehu vedla silnice, po levém afgánském břehu uzoučké kozí stezky, pod příkrými srázy dřevěné visuté chodníky. Vůbec si neumím představit, jak je mohli postavit. Občas jsme na afgánském břehu zahlédli strýce s oslem naloženým košíky nebo ranci s nákladem. Byli jak kamzíci, nechápala jsem, jak tam dokážou projít. V údolích u ústí říček a potoků malebné vesničky s několika hliněnými domky. Zapomenutý ráj na zemi, ale život tam určitě nebyl lehký. Podle mapy už je teď i v Afganistánu nějaká zpevněná cesta, dokonce naproti chorogskému letišti je letiště afgánské, které tam tehdy nebylo.

Dále po toku Pandže se údolí rozšiřuje a řeka je klidnější a mělčí. Ve vyprahlých a kamenitých horách jsou tu v ústích potoků a říček zelené oázy plné ovocných sadů – meruňky, broskvoně, jabloně, hrušně, mandloně, fíkovníky a morušovníky. A réva. Ale vinice, jak je známe třeba od nás z Evropy, tu nebyly. Réva se tu většinou popínala po dřevěných konstrukcích a pergolách kolem domů.

Přenocovali jsme v bočním údolí řeky Chuf-Dara. Napřed jsme jeli po šotolinové cestě na srázu nad říčkou. Na pravé straně si vzpomínám, že stála nějaká kamenná věž, která asi strážila vstup do údolí. Ale kdykoli jsem se průvodců na tyhle stavby ptala, odpověď byla, že nic nevědí.

Dojeli jsme do vesnice Chuf ležící v nadmořské výšce 2800 m v místě, kde se údolí rozšiřovalo, jak už to tam u vesnic, kterým říkají kišlaky, bývá. Ubytovali nás v tradičním tádžickém domečku. Domy tu byly z hlíny, u nás bychom řekli z vepřovic. Měly ploché střechy, na kterých sušili kravský trus, který v zimě používali na topení. Nevím, jaké další pokoje v domech byly, my jsme se vlastně nikdy nedostali jinam než do hlavní místnosti, což byla velká hala, tak 6x6 m, kde byla jak kuchyně, tak tam spala celá rodina. Dokola byla vyvýšená dřevěná pódia, na nichž se jedlo i spalo. Strop byl podepřený dřevěnými vyřezávanými, někdy i malovanými sloupy. V jedné takové místnosti jsme taky jednou spali, ovšem něco mi tam ťapkalo za hlavou, tak jsem zase způsobila hysterický poplach. 

Většinou byly domečky přízemní, ale tentokrát to byl nějaký bohatší domeček, takže jsme dostali samostatný pokojíček v patře. Měl i koupelnu, přesněji konev zavěšenou na větvi v zahradě za domem. A na další větvi viselo zrcátko.

Po odložení bagáže v pokojíčku nás vzali na výlet výš do údolí, proti toku říčky. Tam se údolí rozšiřovalo, byly tam letní pastviny (chovali tam převážně ovce, kozy, a taky nějaký skot), v nich jezírko, u nějž pro nás místní pohostinní Tádžici uspořádali piknik, oheň, plov, zase skopové. Fotku nemám. Jezírko v zeleném údolí mezi holými tří až pětitisícovkami pokrytými ledovcem si zkuste představit. Ale že jsem fotila potůček tekoucí do kopce, to si pamatuju.

Z dalšího dne si pamatuju jen to, že nás zavezli do nějakého kolchozu, který se jmenoval po Juliu Fučíkovi, což bylo v případě „československé kulturní delegace“ logické. Myslím, že to byl kišlak Daštiluč/Dashtiluch. Byl zase v neuvěřitelné nadmořské výšce 1800 m na prudkém srázu nad řekou, jejíž koryto tam leží ve výšce asi 1200 metrů.

Jak jsem psala, naše cesta po Pamírském traktu končila v Kalaichumbu/Kalaikhumu. Letiště taky leží v hrozném krpálu, přes 1600 m. n. m., a jak jsem teď koukala do map, pořád ještě tam nemají asfaltovou ranvej a furt je to vlastně polní letiště. Tak šup zpátky do Dušanbe.

Má Střední Asie 3

Zlatým hřebem mého pobytu ve Střední Asii byl ovšem asi desetidenní výlet na Pamír. Jako vždy se to neobešlo bez povolení úřadů a nějakého pořádně socialisticky vyfutrovaného důvodu. Jeli jsme tam jako československá kulturně-literárně-přátelsky-národně-sbratřovatelsky-osvětová delegace. Na úřadě jsme pochopitelně museli požádat o bumážku, tedy o povolení na deset dní.

Z Dušanbe do Chorogu jsme letěli stařičkým rozvrzaným turbovrtulákem, který měl pár posledních řad sedadel odmontovaných a místo některých sedaček byly k podlaze přišroubované obyčejné dřevěné židle. Nastupovalo se do něj zezadu, z takového toho vyklápěcího nákladního zadku. Po nástupu jsme pochopili, proč některé sedačky chybí. Letěli s námi strejčkové Tádžici v těch svých chalátech/županech i se svými kozami. A jako zavazadla neměli kufry nebo tašky, ale obrovské rance. Takže vlastně ty naše původní, originální sedačky byly asi první třída.

Let byl ze začátku přes vyprahlou nížinu celkem nudný, ale druhá polovina, když jsme se dostali nad severní okraj Pamíru a jeho čtyřtisícovky i v červenci pokryté sněhem nebo ledovcem, byl impozantní. A nejpůsobivější byla příprava na přistání.

Chorog, chcete-li Khorugh, leží kilometr od hranice mezi Tádžikistánem a Afganistánem v údolí řeky Gunt, která se vlévá do hraniční řeky Pandž. Na břehu Pandže v nadmořské výšce asi 2000 m je letiště, které obklopují o tisíc až dva tisíce metrů vyšší hory. Mezi vrcholky jsou sice asi dva kilometry, ale když mezi těmi horami letadlo klesá na přistání, při pohledu z okénka máte dojem, že každou chvíli brnknete křídlem o sráz, zejména když letíte nad územím Tádžikistánu, protože nad Afganistánem byste asi radši letět neměli.

Jakožto kulturní delegace jsme byli ubytováni v domečku pro vládní elitu, který ležel ve velkém fíkovém a morušovém sadu. Oproti jiným zdejším obydlím nebyl uplácaný z hlíny, ale dřevěný, měl několik ložnic a společný záchod a koupelnu. Naštěstí jsme v něm byli sami, takže jsme sociální zařízení měli sami pro sebe.

Měli jsme i snídaňový servis, vcelku evropská kuchyně plus spousta ovoce a zeleniny. Obsluhovala nás velmi milá Tádžička v klasické lidové, řekněme melírované, dlouhé košili. Tu nosí jak Tádžičky, tak Uzbečky. Tádžikové i Uzbeci mají hodně společného - historii i kroje. 

Jen mě zarazilo, že když nám to děvče podávalo příbor, drželo vidličku, nůž i lžíci za tu část, co se strká do pusy. No jo no, bakterie a viry se nějak musí prokřížit.

Další den dopoledne jsme navštívili místní regionální muzeum a botanickou zahradu a odpoledne jsme měli přednášku v nějakém kolchozu severně od Chorogu. Fakt nevím, který to byl, asi Rivak. Měla to být přednáška o české literatuře a lidové kultuře s následnou diskusí. Nejspíš jsme posluchače svými moudry nijak zvlášť neokouzlili, protože jediné, na co si vzpomínám, byla diskuse, kde se družstevníci naprosto off-topic ptali na to, jak se nám v Československu žije, co nakupujeme, jíme, oblékáme, jestli máme doma televizi a auto... Naši tádžičtí průvodci nás asi museli nahlásit, ale naštěstí jsme nebyli deportováni. Takže to byla naše poslední přednáška, čili jsme už mohli jen cestovat a poznávat.

Po přednášce nás průvodci vzali dál po Pamírském traktu. Když se cestou zmínili, že kousek od nás je horské jezero, J.P. si umanul, že se tam chce podívat. Jak se to jezero jmenovalo, vám neřeknu, protože tam jezera ani horské vrcholky většinou nemají jména. Prostě hora je hora a jezero je jezero. Tuším, že to bylo za vesnicí Džilanda (díky, Google Maps). Nikdo z nás na to neměl patřičnou turistickou výbavu, ale V.I.P. hostovi se neodmlouvá. Takže jsme tam vyšplhali. Asi to bylo tohle jezero ve výšce 4000 metrů. https://www.google.com/maps/@37.5338201,72.7769658,4242m/data=!3m1!1e3?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D

Jako hezký, ale s tím výletem na Kokořín… Slibuju, že po kozích stezkách a suťových polích už nikdy v životě v letních sandálkách s nízkým podpatkem šplhat nebudu. A ty Tádžické průvodce to rozhodně taky nikdy nenapadne. No ono by je to nenapadlo ani předtím.

Potom nás dovezli do nějakého mrňavého vykachlíkovaného domečku s bazénkem vystaveným nad geotermálním pramenem. Je to asi 120 km od Chorogu a podle map je tam teď i „hostel“. Bazének se za těch 40 let moc nezměnil, podle fotek na Googlu. https://www.google.com/maps/place/Hostel,+hot+springs/@37.6272206,72.5465564,3a,75y,90t/data=!3m8!1e2!3m6!1sCIHM0ogKEICAgICspNbEJg!2e10!3e12!6shttps:%2F%2Flh3.googleusercontent.com%2Fgps-cs-s%2FAPNQkAGwJTFdIwMdmXJ4uHfrbY05hTBm_2mZN4xmjcyiw4W5Gulsut8quFx4t_1IPNYB8WHwm1TfUHe3UH4dKtT1Ij5rtLkCwMMKDXJ6Hhaf-gphJUdUg4mI8Wf8BYY1dsJMfGjnjDZu%3Dw203-h152-k-no!7i4032!8i3024!4m18!1m8!3m7!1s0x38c695727f1566e7:0x342f69fbaeb7be17!2zQ2hvcm9nLCBUw6Fkxb5pa2lzdMOhbg!3b1!8m2!3d37.4882943!4d71.5901986!16zL20vMDI4cWt2!3m8!1s0x38c1731c2d6a40d3:0xe5efc3a98e28464b!8m2!3d37.62746!4d72.546432!10e5!14m1!1BCgIgAQ!16s%2Fg%2F11h7cnj255?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D 

Celkem příjemné pokoupání, ovšem trápilo mě, že na nás venku soudruzi čekají a netrpělivě přešlapují, tak jsem se to cachtání snažila zkrátit.

Na závěr dne jsme se vrátili o kus zpátky a čekala nás hostina v rodině jednoho z průvodců. Nepochybuju o tom, že ženským dala spoustu práce. Ale já to skopové, které tam běžně konzumují, zase tak moc nemusím. Takže jsem zdvořile ochutnala kousek ovce, ale pak se cpala ovocem.

Do Chorogu jsme se vraceli někdy po půlnoci. Tehdy Rusové válčili v Afganistánu, oblast pěti deseti kilometrů podél hranice byla zakázaná a silniční přístupy uzavřené závorami. Tudíž na stejném průjezdu, kterým jsme bez problémů projeli odpoledne ven a ani si ho nevšimli, byla závora zavřená a vojáci ze strážní budky po nás chtěli dokumenty. Pasporty našich průvodců i moje bumážka byly v pořádku, ale bumážku J.P. soudružka vyplnila špatně a vystavila mu ji jen na jeden den místo na deset dní. Než se to nějak vyřešilo a vytelefonovalo, trvalo to asi hodinu a půl, možná dvě hodiny.

V průběhu vyjednávání a dohadování s mladičkými vojáčky jsem vystoupila ze žigulíku, kterým nás vozili. Nějak jsem se zabrala do diskuse a ani si nevšimla, že mě něco šimrá na noze. Až po chvíli mi to došlo, dupla jsem a když to ze mě spadlo, koukla jsem, co mi to vylezlo skoro až na koleno. Dostala jsem téměř hysterický záchvat, protože dopoledne jsem se v regionálním muzeu dozvěděla, že je to veliký pavoukovec, kterému tam říkají falanga (rozpětí tlapiček asi třicet centimetrů, správně je to solifuga, asi solifuga arabská https://en.wikipedia.org/wiki/Solpugidae). Začala jsem ječet, že tohle po mně lezlo. Vojáček přistoupil, zašlápl to těžkou vojenskou botou a prohlásil: „To je falanga, její kousnutí je smrtelné.“ A pustili nás za závoru.

Má Střední Asie 2

J.P. bydlel v nějaké ubytovně, kam mě mohl tak leda propašovat, což se párkrát i stalo. Takže nám raději pronajal vratkou dřevěnou chatku v kempu u řeky někde na severu města. Následující den mě vzal nejdřív na svaz spisovatelů, aby mě seznámil s kolegy, kteří mu skoro celý rok se vším pomáhali. Byli to tři nebo čtyři chlapi. Když jsem jim podávala ruku, potřásli jsme si, až ten poslední ucukl: „Mně víra zakazuje podat ruku ženě.“

Mezitím jsme chystali v muzeu výstavu, ale večer uspořádal J.P. v kempu uvítací mejdan. Chlapi samozřejmě přišli bez manželek. Sice sovětská republika, ale pořád víceméně muslimská země, ženy jsou ze společenského života vyloučené. Takže jsem tam byla jediná ženská. Exotická emancipovaná Češka byla pro ně zajímavá, pro některé spíš lákavá.

Byl tam malý betonový bazének, já měla dvoudílné plavky a každou chvíli jsem se koupala, protože jsem na to středoasijské vedro nebyla zvyklá. Většina mužů se chovala korektně, ale hádejte, kdo se mě v tom bazénku pod vodou pokusil ochmatávat. Ano, ten, co kvůli víře nemohl ženě podat ruku. Tím mejdan skončil.

Pokud jde o chystání výstavy, měla jsem z domova připravené doprovodné texty. Ruský kamarád J.P. Oleg mi dělal supervizora. Zkoukl exponáty a přečetl si texty, načež prohlásil, že exponáty jsou fajn, ale ty texty se musí totálně předělat. Spolu jsme je přepsali (na klávesovém psacím stroji, kdo to ještě dneska pamatuje, navíc s ruskou klávesnicí) a asi po třech dnech se výstava konečně mohla otevřít. No výstava… Byly to tři velké panely ve vstupní hale, taková velenástěnka. Ale Oleg zařídil, že o ní dokonce vyšla reportáž v místní televizi a rozhovor se mnou v regionálním tisku. Ještě ho mám schovanej. Možná. Někde. Nebo spíš ne.

A pak už jen cestování a poznávání. Po otevření výstavy jsme procházeli Dušanbe. Jeho jméno v perštině znamená pondělí, protože se tam od 17. století pravidelně o pondělcích konaly velké regionální trhy. Ale žádné historické památky tam nenajdete, ani mešitu, natož medresu. Byla to původně malá vesnička, z níž až ve 20. letech minulého století Sověti udělali hlavní město okupovaného území a uměle vytvořené svazové republiky. Takže samý socialistický realismus trošku šmrncnutý orientem, nic pro mě.

Jeden den mě J.P. vzal na výlet autobusem hlouběji k Hissarskému hřbetu severně od města, k jakémusi přítoku řeky Varzob. Před skoro čtyřiceti lety v Tádžikistánu nebyl žádný turistický ruch, naopak, všude jen restrikce, příkazy, zákazy, bumážky. Vlastně i ten kemp, kde jsme bydleli, byla nějaká záležitost pro vládnoucí ruskou elitu, a byli jsme tam sami. Takže podél silnice jsme viděli občas nějakou hliněnou chalupu, jedno zřícené malé letadlo na úpatí hory a jedinou „turbázu“ s heliportem, asi pro případ nehody v horách.

Vystoupili jsme na jakési bohem zapomenuté zastávce na soutoku dvou řek, nikde nikdo, žádné stavení, tu a tam nějaká křovina a kolem vysoké hory se zasněženými vršky a svahy plné štěrku. Na obrovském kameni u říčky jsme si udělali piknik. J.P. sebou pak plácl na ten obří kámen a jal se věnovat opalování, ale mě nikdy nebavilo nicnedělání, zejména když jsem v cizí zemi, kde je třeba poznávat. Rozhodla jsem se, že se vypravím k úpatí nejbližší hory. Že na ni nevyšplhám mi bylo jasné, byl to strmý útes, ale nějak mi nedošlo, že v horách perspektiva zkresluje. Ta hora měřila na výšku skoro čtyři tisíce metrů a k jejímu úpatí to byly tak dva kilometry. 

Když jsem oznámila, že vyrážím na obhlídku terénu, J.P. otevřel jedno oko a zahlásil: „Tak si dávej pozor na hady, štíry, a na jakejkoli hmyz. Tady je všechno jedovatý.“ 

Jasně, ušla jsem sotva půl kilometru, protože jsem nebyla úplně vhodně obutá, žádné pevné pohorky, a podcenila jsem sklon svahu. Asi tak.

Má Střední Asie 1

Cestovatelský deník, než to všechno zapomenu, tentokrát nebude doprovázený mými fotkami, protože jsem o ně při rozvodu přišla. Tehdy jsem si tam vezla kromě japonského foťáku asi padesát filmových cívek, ale mějme na paměti, že tenkrát se u nás pořád ještě většinou fotilo černobíle. Japončík uměl aspoň barevné diapozitivy, ovšem pořád jen na kinofilm, na který se vešlo 36 snímků. Ale zkusím najít na internetu ilustrační fotky a pokusím se je férově ozdrojovat.  

Psal se rok 1987 a já a můj budoucí muž jsme měli tři roky po promoci. Zatímco já jsem celkem spokojeně učila na základce, on sice taky učil, na střední škole, ale nějak se se svým dospělým životem pořád neuměl vypořádat. Na rozdíl od jeho matky, úspěšné překladatelky, která si vždycky dokázala poradit naprosto se vším. A tak mu zařídila roční stáž v Dušanbe, hlavním městě Tádžikistánu, tehdy Tádžické socialistické republiky, která byla součástí Svazu sovětských socialistických republik, tedy SSSR. Stáž měla být u Svazu tádžických spisovatelů, že budoucí muž potom napíše oslavnou knihu o tom, jak pod laskavým vedením sovětské vlády, soudruhů z Moskvy a Boha napůl s Alláhem opuštěný a vyprahlý kraj ve středu Asie báječně prosperuje.

Když koncem léta můj budoucí muž odlétal, domluvili jsme se, že pokud náš vztah ten rok odloučení vydrží, po jeho návratu se vezmeme. Já jsem pochopitelně vydržela, protože ve sborovně základky na super borce moc nenarazíte, i když na třídních schůzkách pár tatínků zájem projevilo. O jeho věrnosti mluvit nebudeme, v SSSR byla vždycky spousta slečen, které by se rády provdaly „na západ“.

Přiletěl na Vánoce a po nich jsme začali uvažovat o tom, že bych do Tádžikistánu zajela za ním. Ale byl to Sovětský svaz.  Na všechno jste potřebovali povolení, bumážku, všude vás sledovali. A na příjezd do země jste potřebovali speciální pozvání buď od příbuzných, nebo od nějaké instituce.

Budoucí muž mi sehnal oficiální pozvánku od Tádžického ministerstva kultury. Ale muselo to mít nějaký důvod, účel, záměr. Měla jsem v etnografickém muzeu v Dušanbe uspořádat výstavu o české lidové kultuře. Etnografie mě vždycky zajímala, ale nejsem etnograf, jsem vzděláním historik. Pro jistotu jsem začala shánět informace, literaturu, fotodokumentaci, nakupovat pomlázky, řehtačky, kraslice, vizovické pečivo, figurky z kukuřičného šustí, slaměné vánoční ozdoby, perníčky, modrotisk atd. Nakonec toho byl obrovský lodní kufr. A připravovala jsem průvodní texty.

S vypuknutím letních prázdnin jsem sbalila ten obrovský kufr s exponáty na výstavu a malý kufřík osobních věcí a vyrazila. Tehdy jednou týdně létal spoj Aeroflotu z Ruzyně do hlavního města Uzbekistánu Taškentu. V pondělí sem, v úterý zpátky, pokud si dobře vzpomínám. Měla jsem koupený a zabukovaný i následný spoj z Taškentu do tádžického Dušanbe.

Po šestihodinovém letu jsem přiletěla do Taškentu někdy kolem půlnoci. Měl mě tam vyzvednout kamarád kamaráda mého budoucího manžela. Po hodině a půl marného čekání jsem pochopila, že si musím pomoct sama.

Mezi mezinárodním a vnitrostátním letištěm byly asi dva kilometry, vedl mezi nimi celkem pohodlný betonový chodník. Nicméně když máte obrovský loďák naložený pomlázkami, kraslicemi etc. a taky kufr s osobními věcmi… Naštěstí v noci nebyl nikdo nikde, žádné nebezpečí nebo zloději, tak jsem vždycky popovezla ten obrovský kufr na kolečkách o 20 metrů a vrátila se pro ten malý. A tak pořád dokola.

Někdy mezi čtvrtou a pátou jsem se dohrabala na vnitrostátní letiště. Letadlo do Dušanbe mi mělo letět kolem desáté. Tak na chvíli někde spočinout a zavazadla dát do úschovny.

Přijela jsem s tím svým loďákem do úschovny. Obsluhoval ji Uzbek v ťubetějce (to je taková středoasijská čepička).

-  Můžete mi tu uschovat do osmi hodin tenhle kufr?

-  Jasně, děvočka, tak si ho dej támhle na tu horní polici.

-  To myslíte vážně, že budu zvedat těžký kufr do dvou metrů?

-  Hele, žádná Rusačka z Moskvy mi tady nebude poroučet.

Tolik ke vztahu obyvatel tehdejších sovětských republik k Rusům. Nicméně v rámci pudu sebezáchovy jsem mu zamávala před obličejem československým pasem, aby pochopil, že byť moje ruština není úplně špatná, z Moskvy rozhodně nejsem. Ten kufr mi tam nakonec vyvzpíral, blbec.

Ráno jsem vyzvedla kufr a naběhla na další vnitrostátní let. Taky to nebylo bez problémů, hádali se se mnou, že zabukování letu je vůbec nezajímá, protože ani nevědí, kde je nějaká Praha, kde mi let potvrdili. Nakonec to dopadlo dobře a do letadla jsem se dostala. A pak jsme stáli s vypnutými motory a tudíž i klimatizací nejmíň hodinu a půl na rozpáleném letišti.

Asi si umíte představit, jak velký šutr mi spadl ze srdce, když jsme konečně přistáli na letišti v Dušanbe a tam na mě čekal můj budoucí manžel. Pro zjednodušení mu propříště říkejme Džejpí, psáno J.P.