Má Střední Asie - dodatek

Několikrát jsem se v předchozích příspěvcích zmínila o Olegovi. Tak kdo to vlastně byl.

Oleg Panfilov se narodil dva roky přede mnou v Leninabadu, podobně jako já jsem se narodila v Leningradu. Naštěstí obě města se už dnes po Leninovi nejmenují.

Když jsem Olega poznala, nebyl to jen archeolog a historik, ale také novinář a publicista. Nejen že mi pomáhal s doprovodnými texty k exponátům, ale on tu mou „výstavu“ protlačil do místního tisku a televize. Pak nám zařídil program v severním Tádžikistánu a zařídil nám ubytování u své pohostinné maminky. Právě on také podporoval mého budoucího muže v Tádžikistánu a zařídil mi pozvání. A už tehdy, přestože Rus, měl vůči SSSR a jeho vládě velké výhrady.

Když jsme se na podzim 1988 s mým budoucím mužem brali, přiletěl z té velké dálky a šel mému muži za svědka.

Jelikož věděl, že miluju kočky, jako svatební dar nám přivezl černého dlouhosrstého kocourka. Nechápu, jak ho dokázal pod kabátem propašovat minimálně 10 hodin přes dva lety. Kotě bohužel po pár měsících odešlo, stejně jako naše manželství. Teda to skončilo až po pár letech, ale asi to byla předzvěst.

V roce 1992 vypukla v Tádžikistánu občanská válka a spousta lidí odtud pochopitelně utekla. Oleg se přestěhoval do Moskvy a tádžická, přesněji tatarská, milenka mého muže do Prahy, protože tu měla sestřenici. A milence, prvotní důvod našeho rozvodu.

Oleg byl jedním ze zakladatelů Nadace pro obranu glasnosti, prostě fondu na ochranu nezávislého novinářství v Rusku, potom byl ředitelem Centra pro novináře působících v extrémních podmínkách. V Rusku totiž tehdy 90 % médií patřilo a dnes nejspíš 100 % patří státu, takže vlastně všichni novináři pracují v extrémních podmínkách a o svobodě slova nemůže být řeč. A také spolupracoval s rádiem Svoboda (Svobodná Evropa).

Když se stal prezidentem Medveděv a Putin premiérem, situace se přiostřila. Za Olegem přišli přátelé, že mu hrozí nebezpečí a že mu koupili letenku do Tbilisi. Takže v roce 2009 se Oleg natrvalo přestěhoval do Gruzie.

Stal se profesorem na státní gruzínské univerzitě, spolupracoval s televizním kanálem První kavkazský informační a dál pracoval pro rádio Svoboda. V letech 2014-2019 působil jako pozorovatel na Krymu, odkud informoval, jak tam v roce 2014 probíhalo referendum o připojení Krymu a Sevastopolu k Rusku a o aktuální situaci vůbec.

Napsal nebo spolupracoval s autory 54 knih a byl autorem osmi filmových scénářů.

V roce 2015 vydal knihu Antisovětské příběhy, která 2016 vyšla i v českém překladu. Protože jsem ho pár let předtím vyhledala na Twitteru a občas jsme si psali, pozval mě na křest knihy, který se konal v jednom z paláců na Malostranském náměstí a pořádala ho TOP 09. Byly tam celebrity jako Karel Schwarzenberg, Jaromír Štětina nebo Petra Procházková, tak jsem se skromně krčila v koutku. Až když došlo na autogramiádu, došla jsem si pro podpis mezi posledními. A domluvili jsme se, že až příště přijede do Prahy, zajdeme na pivo.

Myslím, že to bylo o rok později. Sešli jsme se v Malostranské besedě. Když jsme po těch letech rozpačitě zapřádali rozhovor, Oleg prohlásil: „Олинка, ты забываешь,“ tedy Olinko, ty zapomínáš. Měl pravdu, za těch přes 30 let, co jsem ruštinu nepoužívala, jsem často marně hledala slova. A výslovnost už taky nic moc.

Mockrát mě zval, abych se za ním přijela podívat do Gruzie, že Tbilisi i celá země jsou krásné, navíc koupil pozemek u Černého moře, kde se můžu vycachtat. Uvažovala jsem o tom, ale Oleg před třemi roky v 66 letech zemřel.

Děkuju, Olegu, za všechno, co jsi pro mě udělal.

Má Střední Asie 8

Poslední den jsme byli pozvaní na svatbu, tedy dvojsvatbí. Dvě tádžické sestry si braly dva tádžické bráchy.

Dopoledne jsem bez J.P. strávila v ženské společnosti pod pergolou popnutou révou na nádvoří domu nevěst. Cizí muži tam nesměli, ale domácí samozřejmě občas procházeli. Jeden z bratrů nevěst procházel častěji. Byl to nádherný chlap, štíhlý, vysoký, kučeravý, černooký, ostře řezané rysy. Pojmenovala jsem si ho pro sebe „perský princ“.

Slavnost po svatbě, na kterou jsme byli pozváni, se odehrávala na náměstí. No, řekněme náměstíčku. Okolní domy byly ověšené perskými koberci, přesněji suzani, což jsou ručně vyšívané textilie o velikosti koberce, které se ovšem nepokládají na zem, ale věší na stěny. Vyšívačky je nikdy nedokončily do posledního stehu, protože věřily, že kdyby výšivku dokončily, zemřely by.

Kolem náměstíčka byly dřevěné piknikové lavice se stoly, a v rohu malinko vyvýšené pódium s kapelou, která vyhrávala orientální pop-hudbu.

Tehdy tam fungoval suchý zákon, tedy prohibice, ale co by to bylo za svatbu bez alkoholu? Věřím, že většina hostů na svatbě, a že jich bylo asi dvě stě, zůstala u čaje. Ale my jsme seděli u V.I.P. stolu. Také jsme pili z čajových šálků, ale nalévali nám do nich ten zakázaný alkohol. Zásoby samohonky, podomácku pálené vodky, brzy došly a hostitelé přistoupili k náhradnímu řešení. Načepovali nám líh, jenže ho zapomněli naředit. A já byla první, kdo to nevědomky vzal do pusy. Dlouho v té puse nezůstal, pálilo to jako čert a stihla jsem ho vyprsknout ještě dřív než spolknout, takže to dobře dopadlo.

S postupujícím večerem se zábava rozjížděla, kapela hrála jako o život, všichni na náměstí tančili. Já blbka jsem netušila, jak vypadá tádžická svatba a že se tam bude tančit. Ráno jsem měla dojem, že když si na svatbu obléknu bílé kalhoty a vlastnoručně ze starého ubrusu ušitý krátký top po pás, mezi místní líp zapadnu. Taky jsem tančila, jenže když zvednete při tanci ruce, ten krátký top vám vyletí nahoru a je vidět holé břicho, což tam chlapi mimo soukromou ložnici uvidí stěží. Možná právě tam se zrodil můj zájem o orientální tanec a pozdější několikaleté navštěvování kurzů. Takové to vrtění a vibrování boků a břicha, kroucení a vlnění rukou… 

Naštěstí si k české rozjívené blbce nikdo nic nedovolil, ale ten bratr nevěst, ztepilý „perský princ“, přišel k J.P. a nabídl mu za mě stádo ovcí. Budoucí manžel zřejmě usoudil, že stádo ovcí by se mu letecky do Československa špatně přepravovalo, tak mě neprodal a nechal si mě.

To je má poslední vzpomínka z Tádžikistánu. Vrátili jsme se do Dušanbe a následovala má cesta domů.

Na taškentské letiště jsem z Dušanbe přiletěla někdy odpoledne, letadlo do Prahy mělo letět večer kolem deváté, měla jsem asi pět hodin času. Sice jsem už neměla ten těžký obrovský kufr, v něm už byl jen ten malý kufřík s osobními potřebami, ale do města se mi nechtělo, už jsem tam byla pár let předtím s Čedokem a skvadrou kdákajících postarších učitelek (pardon, milé bývalé kolegyně J.P.).

Prázdná odletová hala „mezinárodního“ letiště. Takový ten žaluziový panel (dnes už jsou digitální, ale mí vrstevníci mi asi rozumí), na kterém mají být zobrazené odlety, byl prázdný. Nikde nikdo, žádný personál. Když jsem se došla zeptat do sousední haly, holky za přepážkami nevěděly nic. Tak jsem si tam kecla na židli a čekala.

Asi po dvou hodinách do haly naběhla skupina česky hovořících lidí. Chvíli jsem je pozorovala, než jsem identifikovala čedokářského průvodce. Po dotazu jsem zjistila, že v šest jim letí letadlo do Prahy. O tři hodiny dříve, než jsem měla na letence. 

Do letadla jsem se naštěstí dostala a po šestihodinovém letu úspěšně doletěla domů, kde mě na letišti čekali naši. Ta úleva, že jsem nemusela čekat týden na další let!

Po měsíci se vrátil i J.P. a po dalším necelém měsíci jsme se vzali.

Oslavnou knihu o Tádžikistánu nikdy nenapsal, protože by musel lhát a zamlčovat, jak jsou tam domorodí Tádžici Stalinem přistěhovanými Rusy utlačováni a diskriminováni. Tehdy to ještě napsat a vydat jaksi nešlo. On ji sice nenapsal ani o dva tři roky později, když už by to bylo šlo, ale to už je jiná pohádka.

Má Střední Asie 7

Další den jsme měli odpočinkový. Prošli jsme město, které bylo podle některých historiků založeno už v 7.-6. století před naším letopočtem. Dobyl je Alexandr Makedonský, který je přejmenoval na Alexandrii Eschaté, ale z té asi vůbec nic nezbylo. V 8. století město dobyli Arabové a na začátku 13. století se ho zmocnil Čingischán.

Leželo na Hedvábné stezce a jeho význam stoupal. To už se jmenovalo Chodžent. Dlouho bylo součástí Kokandského chanátu, až je v r. 1866 obsadila ruská armáda a připojila k carskému Rusku. Stejný osud nedlouho potom potkal celý Tádžikistán. Sice na začátku 20. století ve městě proběhlo protiruské povstání, ale bylo to málo platné a v r. 1936 je na počet Lenina pojmenovali Leninabad. V roce 1991 se Leninabad na základě referenda přejmenoval zase zpět na Chodžent/Chudžand a o rok později se Tádžikistán odtrhl od sovětského Ruska a osamostatnil se.

Trošku jsme prošli město, ale mohutnou pevnost, kterou zničila Čingischánova vojska a v 15. století byla obnovena, uvnitř níž byla v 16. století postavena krásná mešita, jsme neviděli. Podobnou pevnost a mešity jsme navštívili pár let předtím v uzbecké Buchaře a Samarkandu a vlastně si jsou všechny ty stavby podobné, bohatě zdobené s orientální pompou.

Oleg nám hlavně chtěl ukázat německou čtvrť. Vypadá úplně jinak než ostatní město, jsou v ní domy v evropském stylu, zděné, úpravné, čisté. Pokud vás zajímá, kde se ve Střední Asii vzali Němci, tak tady máte stručný výcuc.

V 18. století Rusko díky Petrovi I. začalo získávat kontakt s Evropou a carové pochopili, že zemědělství v úrodných oblastech dolního Povolží není tak produktivní, jak by mohlo být. Kateřina Veliká v 60. letech 18. století rozeslala do Evropy manifest, kterým zvala rolníky, aby se do Ruska přestěhovali s tím, že jim ruští diplomaté poskytnou finance na cestu, dostanou půdu zdarma, půjčku na výstavbu domu a pořízení základních výrobních prostředků a daňové úlevy na několik desetiletí. Jejich úkolem na místě mělo být nejen pozvednutí zemědělství, ale i osvěta místních mužiků, jak efektivně hospodařit. Celkem se takto do Povolží přestěhovalo asi 30 tisíc Němců z Bavorska, Hesenska, Falce, Bádenska a Porýní. Spolu s pozvednutím zemědělské výroby zavedli i nové technologie v mletí obilí, výrobě zemědělského nářadí a pak i v textilní výrobě.

Německé oblasti v dolním Povolží hospodářsky prosperovaly až do nástupu komunistů. V roce 1918 byla sice zřízena první autonomní oblast RSFSR, konkrétně autonomní oblast Povolžských Němců, ale násilná kolektivizace jim podřízla krk. Byly zničeny tisíce prosperujících statků, řemeslných dílen a podniků. Jejich majitelé byli zatčeni, vězněni, deportováni, nebo rovnou zastřeleni. Hospodářství autonomní oblasti se z toho nikdy nevzpamatovalo. Navíc po napadení SSSR Hitlerem Stalin povolžské Němce označil za nepřátele národa a německé kolaboranty. Autonomní oblast Povolžských Němců byla zrušena a obyvatelé byli násilně deportováni. Měli na vystěhování 24 hodin a mohli si sbalit minimum majetku. Takto bylo vystěhováno přes 400 tisíc Němců na Sibiř, do Kazachstánu a Střední Asie.

Byli v podstatě nevolníky. Nesměli volně cestovat, měnit zaměstnání, svobodně se ženit a vdávat. Pracovali převážně v těžebním průmyslu a ve stavebnictví, obdělávali zanedbané pozemky. V Tádžikistánu se podíleli na výstavbě vodních elektráren, Leninabadského těžebního a chemického závodu pro jaderný průmysl, úřadu vlády, knihovně Firdausí, divadla, budovy Ústředního výboru Komunistické strany Tádžikistánu a statisíce bytů a sociálních zařízení. Svou prací vlastně pozvedli tádžické hospodářství.

Po nastoupení perestrojky a rozpadu SSSR se poměry uvolnily. Po předchozích zkušenostech s Rusy se spousta Němců odstěhovala zpátky do Německa, zbytek se rozprchl do jiných částí Ruska. Zatímco v padesátých letech minulého století žilo v Tádžikistánu 28 tisíc Němců, dnes jich tam zbyly jen asi tři stovky.

Prošli jsme se po nějakém parku na kraji města, dali si oběd na břehu jezírka a nakonec jsme skončili na řece Syr-Darje u Kajrakkumské přehrady, které se říká Tádžické moře. Na šířku měří 9-14 km, na délku 40 a je místy 25 m hluboké. Na březích jsou na některých místech pláže písečné nebo z drobných oblázků a jezero je tak rozlehlé, že vítr na něm vytváří docela vysoké vlny. Na druhý břeh skoro nedohlédnete. Opravdu si tam připadáte jako u moře, ale nejste tak prosolení. https://www.google.com/maps/place/Zona+Otdykha+%22Tashkentskaya%22/@40.2890642,69.868642,3a,75y,90t/data=!3m8!1e2!3m6!1sCIHM0ogKENqS-eTh6t7gvgE!2e10!3e12!6shttps:%2F%2Flh3.googleusercontent.com%2Fgps-cs-s%2FAPNQkAHbXiTs65UL-dQCLqL12Et1zJh3tcohCQp6JMJqb0vVh0aa_Ez4o7BoySlP_3V02QwvenqR3FZV3_aUpyDf4yFIg2RJ4KPXEf67QtEqFmlOGP7fSqZ-tA7t3TC7C0uyGXsKH0QRQA%3Dw86-h114-k-no!7i3000!8i4000!4m7!3m6!1s0x38b0458b81bca5fd:0x6092be0b02ad3243!8m2!3d40.2890611!4d69.8686829!10e5!16s%2Fg%2F11tf8796n9!5m1!1e4?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3

Má Střední Asie 6

Olegova maminka v Leninabadu/Chodžentu/případně Alexandrii Eschaté byla jako většina Rusů i Tádžiků neskutečně pohostinná. Ve svém malém panelákovém bytečku nám poskytla útočiště na tři noci. První den nás Oleg vzal na archeologické naleziště plné petroglyfů, tedy do kamene vytesaných obrazů, kde vedl archeologický výzkum. Teda vzal… on auto neměl, řidičák asi taky nikdy ne, tak poprosil o pomoc kamaráda.

Myslím, že to bylo v horách Mogoltau kousek severně od Chodžentu. Tam hory nejsou tak vysoké jako na Pamíru, jen do 1600 metrů. Pamatuji si, že to byla nějaká vyprahlá plošiina, po níž byly roztroušené velké balvany s vyrytými obrazci.  Oleg, který tam ty petroglyfy zkoumal, nám poskytl odborný výklad, který si taky moc nepamatuji, snad jen, že to jsou umělecké výtvory od doby bronzové až po 17.-18. století. Koho by zajímalo více a umí anglicky, může si počíst, dokonce tam Olega několikrát citují. https://silkadv.com/en/content/petroglyphs-kurama-and-mogoltau-mountains

Ale na co si vzpomínám je to, že v průběhu jeho výkladu jsem dostala další hysterický záchvat. Olegův kamarád a řidič poslouchal s námi. Měl na sobě jen bílé kalhoty s páskem s velikánskou sponou, tričko si v tom vedru sundal. Nějak jsem na něj koukla a na té sponě mu seděla zase obrovská solifuga, tentokrát světlá, takže asi solifuga sluneční, která je na rozdíl od ostatních druhů aktivní i ve dne.

Jak jsem pochopila, ve střední Asii žijí dva druhy solifug. Černé, ta po mně lezla na Pamíru, jsou noční,  a bílé, kterou měl na pásku ten borec, jsou denní. Jinak mezi nimi asi žádný velký rozdíl není, jen ta černá mi přišla menší, protože černá zeštíhluje, jak všichni víme. Jedovaté nejsou, ale ty černé jsou převážně nekrofágové a živí se hlavně mršinami. Z rozkládajících se organizmů jim na kusadlech zbudou bakterie, které, když vás ta ohavnost kousne, se vám přenesou do rány. A v tamních odlehlých krajích bez rychlé lékařské pomoci není divu, že na její kousnutí a na otravu krve leckdo zemřel, takže ji považovali za jedovatou. https://www.google.com/search?q=solifuga+druhy&newwindow=1&sca_esv=fb0cc5819e627fb9&biw=1396&bih=649&sxsrf=ANbL-n6u4tIG_UX1MQoh44IJcPf6NaODAg%3A1779202388053&ei=VHkMaqnjAs2J9u8P7pPcwQ8&oq=druhy+solifuga&gs_lp=Egxnd3Mtd2l6LXNlcnAiDmRydWh5IHNvbGlmdWdhKgIIADIFEAAY7wUyCBAAGIAEGKIEMggQABiABBiiBDIIEAAYgAQYogRI3itQAFjIDXAAeAGQAQCYAagBoAHcBaoBAzAuNbgBAcgBAPgBAZgCBaAC_QWYAwCSBwMwLjWgB7kKsgcDMC41uAf9BcIHBzAuMi4yLjHIBxeACAE&sclient=gws-wiz-serp

Oleg byl osvícenější. Falangu z řidičových kalhot sklepl pomocí krabičky od sirek, nechal ji odběhnout a prohlásil: „Když jsme tu měli tábor, pořád kolem nás ve stanech běhaly. Když ji nebudeš dráždit nebo ohrožovat, tak tě nekousne.“

No, možná jo.

Má Střední Asie 5

 

Na dalších pár dní nás pozval Oleg, ten, co mi pomáhal s výstavou, do svého rodného tehdy Leninabadu, dnes už zase Chodžentu, ale původně se to město údajně jmenovalo Alexandria Eschaté a je to jedno z nejstarších historicky doložených měst ve střední Asii.

Jeli jsme tam autobusem a vzhledem k vysoký horám na severu Tádžikistánu, museli jsme bez bumážky a natajňačku jet oklikou přes Uzbekistán, asi 500 km. Přespali jsme v hotelu ve městě Pendžikent/Panjakent. Město založili pravděpodobně v 6. století perští Achajmenovci na Hedvábné stezce. Nebylo velké, ale vzhledem ke své poloze mělo velký význam a bylo multikulturní. O devět století později se rozrostlo, ovšem o dalších 200 let později jej dobyli arabští muslimové a vládli mu půl století. Muslimové město v podstatě zničili a v první čtvrtině 8. století už bylo opuštěné.   

Vzpomínám na archeologické vykopávky raně středověkého města, které leží jihovýchodně od centra města a rozkládá se zhruba na 650 metrech čtverečních. Připadalo mi to obrovské, ale bohužel jsme tam přijeli po páté a už měli zavřeno, tak jsme je mohli obhlédnout jen z malé vyhlídkové plošiny. https://www.google.com/maps/place/Ancient+Panjakent+excavations/@39.4857778,67.6215487,3a,75y,90t/data=!3m8!1e2!3m6!1sCIHM0ogKEICAgIDSn8iwzwE!2e10!3e12!6shttps:%2F%2Flh3.googleusercontent.com%2Fgps-cs-s%2FAPNQkAEwlDUR7DMiCUhGm0nR8ONqri76IYyEEXVBdrA1Y12uij-hUxREbFTBO5H5xZYcEWSzM61scZ4lxCw-7lkt-hMs-M-ZosMDnEPWyuA2sTRNyem7S6sQbSi6ouGYPeeEg6YTl_5rJg%3Dw203-h152-k-no!7i4618!8i3464!4m18!1m8!3m7!1s0x38b33a751b160567:0x71d94cecd4c991ac!2zUGFuamFrZW50LCBUw6Fkxb5pa2lzdMOhbg!3b1!8m2!3d39.4917373!4d67.6066164!16zL20vMDM0dnpt!3m8!1s0x38b33bb59c5574cb:0xeaa971225fe9e84!8m2!3d39.4857199!4d67.6217147!10e5!14m1!1BCgIgAQ!16s%2Fg%2F11dzw8_d8j!5m1!1e4?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D

Ráno jsme spěchali na další autobus, ale ještě jsme stihli navštívit místní tržnici a koupila jsem si tam krásnou ženskou uzbecko-tádžickou vyšívanou ťubetějku (čepička, která tvoří neoddělitenou součást ženského i mužského tradičního oděvu ve Střední Asii), něco na tento způsob, ale o tu jsem přišla při rozvodu, stejně jako o všechny fotky.

Má Střední Asie 4

Další den jsme s pomocí našich průvodců vyřešili na místních úřadech papíry, aby J.P. mohl pokračovat v našem výletu, a průvodci nás vzali k horkým pramenům Garm Čašma (Gharm-Chashma), které leží asi 40 km jižně od Chorogu. Snad každý zná proslavené turecké lázně Pamukkale. Tak tohle je přesně totéž, jen o něco menší. Pramen se stěhuje z kopce dolů, takže nahoře byl šedivý celkem smutný suchý vápenný útvar, pod ním jiskřící bílý vápencový kaskádový vodopád s mnoha jezírky. Cachtala se tam spousta místních, ale nás jako V.I.P. tam nepustili a zavezli nás zase do domku s popraskanými kachlíky pro elitu, protože tam nás nejspíš mohli líp ohlídat. Bohužel. https://central-asia.guide/tajikistan/destinations-tj/garm-chasma/

Následovala naše poslední noc v Chorogu a čekala nás dvoudenní cesta na další nejbližší letiště, asi 200 km na sever podél hraniční řeky Pandž do Kalaichumbu (Qal'ai Khumb, chcete-li). Trasa celkem dobrodružná, protože silnice byla sice asfaltová, ale v horách se tu a tam vzbouří potok nebo se na silnici sesune suťové pole, navíc Pandž je hraniční řeka s Afganistánem, který tehdy SSSR napadl, takže se tam občas střílelo. Suťová pole jsme většinou nepotkali, ale na některých místech přes silnici tekl víceméně vodopád. Třeba takovýhle https://www.google.com/maps/place/%D0%94%D0%B5%D2%B3%D0%B0%D0%B8+%D0%9F%D0%BE%D1%88%D1%85%D0%B0%D1%80%D0%B2,%D0%94%D0%B0%D1%80%D2%B7%D0%BE%D0%B7/@38.398424,71.1547103,3a,75y,90t/data=!3m7!1e5!3m5!1sCIABIhCUi4Ff_mGFxZP95iOMaY3o!2e10!3e10!7i1080!8i2336!4m19!1m9!3m8!1s0x38c72076ddcbd6e3:0x4ae4b015c8697b1!2zUGFzdGtodWYsIFTDoWTFvmlraXN0w6Fu!3b1!8m2!3d37.8596688!4d71.604584!10e5!16s%2Fg%2F1tm1nv14!3m8!1s0x38c781e8935b3051:0xb0f1bff996546ae6!8m2!3d38.398424!4d71.1547103!10e5!14m1!1BCgIgAQ!16s%2Fg%2F11l6tnd244!5m1!1e4?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D

Řece Pandž říkali Tádžici „mjasorubka“, tedy mlýnek na maso. Je v soutěskách hodně divoká a řítí se přes balvany velkou rychlostí. Když do ní někdo spadne, nemá šanci. Po pravém sovětském břehu vedla silnice, po levém afgánském břehu uzoučké kozí stezky, pod příkrými srázy dřevěné visuté chodníky. Vůbec si neumím představit, jak je mohli postavit. Občas jsme na afgánském břehu zahlédli strýce s oslem naloženým košíky nebo ranci s nákladem. Byli jak kamzíci, nechápala jsem, jak tam dokážou projít. V údolích u ústí říček a potoků malebné vesničky s několika hliněnými domky. Zapomenutý ráj na zemi, ale život tam určitě nebyl lehký. Podle mapy už je teď i v Afganistánu nějaká zpevněná cesta, dokonce naproti chorogskému letišti je letiště afgánské, které tam tehdy nebylo.

Dále po toku Pandže se údolí rozšiřuje a řeka je klidnější a mělčí. Ve vyprahlých a kamenitých horách jsou tu v ústích potoků a říček zelené oázy plné ovocných sadů – meruňky, broskvoně, jabloně, hrušně, mandloně, fíkovníky a morušovníky. A réva. Ale vinice, jak je známe třeba od nás z Evropy, tu nebyly. Réva se tu většinou popínala po dřevěných konstrukcích a pergolách kolem domů.

Přenocovali jsme v bočním údolí řeky Chuf-Dara. Napřed jsme jeli po šotolinové cestě na srázu nad říčkou. Na pravé straně si vzpomínám, že stála nějaká kamenná věž, která asi strážila vstup do údolí. Ale kdykoli jsem se průvodců na tyhle stavby ptala, odpověď byla, že nic nevědí.

Dojeli jsme do vesnice Chuf ležící v nadmořské výšce 2800 m v místě, kde se údolí rozšiřovalo, jak už to tam u vesnic, kterým říkají kišlaky, bývá. Ubytovali nás v tradičním tádžickém domečku. Domy tu byly z hlíny, u nás bychom řekli z vepřovic. Měly ploché střechy, na kterých sušili kravský trus, který v zimě používali na topení. Nevím, jaké další pokoje v domech byly, my jsme se vlastně nikdy nedostali jinam než do hlavní místnosti, což byla velká hala, tak 6x6 m, kde byla jak kuchyně, tak tam spala celá rodina. Dokola byla vyvýšená dřevěná pódia, na nichž se jedlo i spalo. Strop byl podepřený dřevěnými vyřezávanými, někdy i malovanými sloupy. V jedné takové místnosti jsme taky jednou spali, ovšem něco mi tam ťapkalo za hlavou, tak jsem zase způsobila hysterický poplach. 

Většinou byly domečky přízemní, ale tentokrát to byl nějaký bohatší domeček, takže jsme dostali samostatný pokojíček v patře. Měl i koupelnu, přesněji konev zavěšenou na větvi v zahradě za domem. A na další větvi viselo zrcátko.

Po odložení bagáže v pokojíčku nás vzali na výlet výš do údolí, proti toku říčky. Tam se údolí rozšiřovalo, byly tam letní pastviny (chovali tam převážně ovce, kozy, a taky nějaký skot), v nich jezírko, u nějž pro nás místní pohostinní Tádžici uspořádali piknik, oheň, plov, zase skopové. Fotku nemám. Jezírko v zeleném údolí mezi holými tří až pětitisícovkami pokrytými ledovcem si zkuste představit. Ale že jsem fotila potůček tekoucí do kopce, to si pamatuju.

Z dalšího dne si pamatuju jen to, že nás zavezli do nějakého kolchozu, který se jmenoval po Juliu Fučíkovi, což bylo v případě „československé kulturní delegace“ logické. Myslím, že to byl kišlak Daštiluč/Dashtiluch. Byl zase v neuvěřitelné nadmořské výšce 1800 m na prudkém srázu nad řekou, jejíž koryto tam leží ve výšce asi 1200 metrů.

Jak jsem psala, naše cesta po Pamírském traktu končila v Kalaichumbu/Kalaikhumu. Letiště taky leží v hrozném krpálu, přes 1600 m. n. m., a jak jsem teď koukala do map, pořád ještě tam nemají asfaltovou ranvej a furt je to vlastně polní letiště. Tak šup zpátky do Dušanbe.

Má Střední Asie 3

Zlatým hřebem mého pobytu ve Střední Asii byl ovšem asi desetidenní výlet na Pamír. Jako vždy se to neobešlo bez povolení úřadů a nějakého pořádně socialisticky vyfutrovaného důvodu. Jeli jsme tam jako československá kulturně-literárně-přátelsky-národně-sbratřovatelsky-osvětová delegace. Na úřadě jsme pochopitelně museli požádat o bumážku, tedy o povolení na deset dní.

Z Dušanbe do Chorogu jsme letěli stařičkým rozvrzaným turbovrtulákem, který měl pár posledních řad sedadel odmontovaných a místo některých sedaček byly k podlaze přišroubované obyčejné dřevěné židle. Nastupovalo se do něj zezadu, z takového toho vyklápěcího nákladního zadku. Po nástupu jsme pochopili, proč některé sedačky chybí. Letěli s námi strejčkové Tádžici v těch svých chalátech/županech i se svými kozami. A jako zavazadla neměli kufry nebo tašky, ale obrovské rance. Takže vlastně ty naše původní, originální sedačky byly asi první třída.

Let byl ze začátku přes vyprahlou nížinu celkem nudný, ale druhá polovina, když jsme se dostali nad severní okraj Pamíru a jeho čtyřtisícovky i v červenci pokryté sněhem nebo ledovcem, byl impozantní. A nejpůsobivější byla příprava na přistání.

Chorog, chcete-li Khorugh, leží kilometr od hranice mezi Tádžikistánem a Afganistánem v údolí řeky Gunt, která se vlévá do hraniční řeky Pandž. Na břehu Pandže v nadmořské výšce asi 2000 m je letiště, které obklopují o tisíc až dva tisíce metrů vyšší hory. Mezi vrcholky jsou sice asi dva kilometry, ale když mezi těmi horami letadlo klesá na přistání, při pohledu z okénka máte dojem, že každou chvíli brnknete křídlem o sráz, zejména když letíte nad územím Tádžikistánu, protože nad Afganistánem byste asi radši letět neměli.

Jakožto kulturní delegace jsme byli ubytováni v domečku pro vládní elitu, který ležel ve velkém fíkovém a morušovém sadu. Oproti jiným zdejším obydlím nebyl uplácaný z hlíny, ale dřevěný, měl několik ložnic a společný záchod a koupelnu. Naštěstí jsme v něm byli sami, takže jsme sociální zařízení měli sami pro sebe.

Měli jsme i snídaňový servis, vcelku evropská kuchyně plus spousta ovoce a zeleniny. Obsluhovala nás velmi milá Tádžička v klasické lidové, řekněme melírované, dlouhé košili. Tu nosí jak Tádžičky, tak Uzbečky. Tádžikové i Uzbeci mají hodně společného - historii i kroje. 

Jen mě zarazilo, že když nám to děvče podávalo příbor, drželo vidličku, nůž i lžíci za tu část, co se strká do pusy. No jo no, bakterie a viry se nějak musí prokřížit.

Další den dopoledne jsme navštívili místní regionální muzeum a botanickou zahradu a odpoledne jsme měli přednášku v nějakém kolchozu severně od Chorogu. Fakt nevím, který to byl, asi Rivak. Měla to být přednáška o české literatuře a lidové kultuře s následnou diskusí. Nejspíš jsme posluchače svými moudry nijak zvlášť neokouzlili, protože jediné, na co si vzpomínám, byla diskuse, kde se družstevníci naprosto off-topic ptali na to, jak se nám v Československu žije, co nakupujeme, jíme, oblékáme, jestli máme doma televizi a auto... Naši tádžičtí průvodci nás asi museli nahlásit, ale naštěstí jsme nebyli deportováni. Takže to byla naše poslední přednáška, čili jsme už mohli jen cestovat a poznávat.

Po přednášce nás průvodci vzali dál po Pamírském traktu. Když se cestou zmínili, že kousek od nás je horské jezero, J.P. si umanul, že se tam chce podívat. Jak se to jezero jmenovalo, vám neřeknu, protože tam jezera ani horské vrcholky většinou nemají jména. Prostě hora je hora a jezero je jezero. Tuším, že to bylo za vesnicí Džilanda (díky, Google Maps). Nikdo z nás na to neměl patřičnou turistickou výbavu, ale V.I.P. hostovi se neodmlouvá. Takže jsme tam vyšplhali. Asi to bylo tohle jezero ve výšce 4000 metrů. https://www.google.com/maps/@37.5338201,72.7769658,4242m/data=!3m1!1e3?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D

Jako hezký, ale s tím výletem na Kokořín… Slibuju, že po kozích stezkách a suťových polích už nikdy v životě v letních sandálkách s nízkým podpatkem šplhat nebudu. A ty Tádžické průvodce to rozhodně taky nikdy nenapadne. No ono by je to nenapadlo ani předtím.

Potom nás dovezli do nějakého mrňavého vykachlíkovaného domečku s bazénkem vystaveným nad geotermálním pramenem. Je to asi 120 km od Chorogu a podle map je tam teď i „hostel“. Bazének se za těch 40 let moc nezměnil, podle fotek na Googlu. https://www.google.com/maps/place/Hostel,+hot+springs/@37.6272206,72.5465564,3a,75y,90t/data=!3m8!1e2!3m6!1sCIHM0ogKEICAgICspNbEJg!2e10!3e12!6shttps:%2F%2Flh3.googleusercontent.com%2Fgps-cs-s%2FAPNQkAGwJTFdIwMdmXJ4uHfrbY05hTBm_2mZN4xmjcyiw4W5Gulsut8quFx4t_1IPNYB8WHwm1TfUHe3UH4dKtT1Ij5rtLkCwMMKDXJ6Hhaf-gphJUdUg4mI8Wf8BYY1dsJMfGjnjDZu%3Dw203-h152-k-no!7i4032!8i3024!4m18!1m8!3m7!1s0x38c695727f1566e7:0x342f69fbaeb7be17!2zQ2hvcm9nLCBUw6Fkxb5pa2lzdMOhbg!3b1!8m2!3d37.4882943!4d71.5901986!16zL20vMDI4cWt2!3m8!1s0x38c1731c2d6a40d3:0xe5efc3a98e28464b!8m2!3d37.62746!4d72.546432!10e5!14m1!1BCgIgAQ!16s%2Fg%2F11h7cnj255?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D 

Celkem příjemné pokoupání, ovšem trápilo mě, že na nás venku soudruzi čekají a netrpělivě přešlapují, tak jsem se to cachtání snažila zkrátit.

Na závěr dne jsme se vrátili o kus zpátky a čekala nás hostina v rodině jednoho z průvodců. Nepochybuju o tom, že ženským dala spoustu práce. Ale já to skopové, které tam běžně konzumují, zase tak moc nemusím. Takže jsem zdvořile ochutnala kousek ovce, ale pak se cpala ovocem.

Do Chorogu jsme se vraceli někdy po půlnoci. Tehdy Rusové válčili v Afganistánu, oblast pěti deseti kilometrů podél hranice byla zakázaná a silniční přístupy uzavřené závorami. Tudíž na stejném průjezdu, kterým jsme bez problémů projeli odpoledne ven a ani si ho nevšimli, byla závora zavřená a vojáci ze strážní budky po nás chtěli dokumenty. Pasporty našich průvodců i moje bumážka byly v pořádku, ale bumážku J.P. soudružka vyplnila špatně a vystavila mu ji jen na jeden den místo na deset dní. Než se to nějak vyřešilo a vytelefonovalo, trvalo to asi hodinu a půl, možná dvě hodiny.

V průběhu vyjednávání a dohadování s mladičkými vojáčky jsem vystoupila ze žigulíku, kterým nás vozili. Nějak jsem se zabrala do diskuse a ani si nevšimla, že mě něco šimrá na noze. Až po chvíli mi to došlo, dupla jsem a když to ze mě spadlo, koukla jsem, co mi to vylezlo skoro až na koleno. Dostala jsem téměř hysterický záchvat, protože dopoledne jsem se v regionálním muzeu dozvěděla, že je to veliký pavoukovec, kterému tam říkají falanga (rozpětí tlapiček asi třicet centimetrů, správně je to solifuga, asi solifuga arabská https://en.wikipedia.org/wiki/Solpugidae). Začala jsem ječet, že tohle po mně lezlo. Vojáček přistoupil, zašlápl to těžkou vojenskou botou a prohlásil: „To je falanga, její kousnutí je smrtelné.“ A pustili nás za závoru.