Má Střední Asie 4

 Další den jsme s pomocí našich průvodců vyřešili na místních úřadech papíry, aby J.P. mohl pokračovat v našem výletu, a průvodci nás vzali k horkým pramenům Garm Čašma, které leží asi 40 km jižně od Chorogu. Snad každý zná proslavené turecké lázně Pamukkale. Tak tohle je přesně totéž, jen o něco menší. Pramen se stěhuje dolů, takže nahoře byl šedivý celkem smutný suchý vápenný útvar, pod ním jiskřící bílý vápencový kaskádový vodopád. Cachtala se tam spousta místních, ale nás jako V.I.P. zavezli zase do vykachlíkovaného domku pro elitu, protože tam nás mohli líp ohlídat. Bohužel. https://central-asia.guide/tajikistan/destinations-tj/garm-chasma/

Následovala naše poslední noc v Chorogu a čekala nás dvoudenní cesta na další nejbližší letiště, asi 200 km na sever podél hraniční řeky Pandž do Kalaichumbu (Qal'ai Khumb, chcete-li). Trasa celkem dobrodružná, protože silnice byla sice asfaltová, ale v horách se tu a tam vzbouří potok nebo se na silnici sesune suťové pole, navíc Pandž je hraniční řeka s Afganistánem, který tehdy SSSR napadl, takže se tam občas střílelo. Suťová pole jsme většinou nepotkali, ale na některých místech přes silnici tekl víceméně vodopád. Třeba takovýhle https://www.google.com/maps/place/%D0%94%D0%B5%D2%B3%D0%B0%D0%B8+%D0%9F%D0%BE%D1%88%D1%85%D0%B0%D1%80%D0%B2,%D0%94%D0%B0%D1%80%D2%B7%D0%BE%D0%B7/@38.398424,71.1547103,3a,75y,90t/data=!3m7!1e5!3m5!1sCIABIhCUi4Ff_mGFxZP95iOMaY3o!2e10!3e10!7i1080!8i2336!4m19!1m9!3m8!1s0x38c72076ddcbd6e3:0x4ae4b015c8697b1!2zUGFzdGtodWYsIFTDoWTFvmlraXN0w6Fu!3b1!8m2!3d37.8596688!4d71.604584!10e5!16s%2Fg%2F1tm1nv14!3m8!1s0x38c781e8935b3051:0xb0f1bff996546ae6!8m2!3d38.398424!4d71.1547103!10e5!14m1!1BCgIgAQ!16s%2Fg%2F11l6tnd244!5m1!1e4?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D

Řece Pandž říkali Tádžici „mjasorubka“, tedy mlýnek na maso. Je u Chorogu hodně divoká a řítí se přes balvany velkou rychlostí. Když do ní někdo spadne, nemá šanci. Po pravém sovětském břehu vedla silnice, po levém afgánském břehu uzoučké kozí stezky, pod příkrými srázy dřevěné visuté chodníky. Vůbec si neumím představit, jak je mohli postavit. Občas jsme na protějším břehu zahlédli strýce s oslem naloženým košíky nebo ranci s nákladem. Byli jak kamzíci, nechápala jsem, jak tam dokážou projít. V údolích u ústí říček a potoků malebné vesničky s několika hliněnými domky. Zapomenutý ráj na zemi, ale život tam určitě nebyl lehký. Podle mapy už je teď i v Afganistánu taky nějaká zpevněná cesta, dokonce naproti chorogskému letišti je letiště afgánské, které tam tehdy nebylo.

Dále po toku Pandže se údolí rozšiřuje a řeka je klidnější a mělčí. Ve vyprahlých a kamenitých horách jsou tu v ústích potoků a říček zelené oázy plné ovocných sadů – meruňky, broskvoně, jabloně, hrušně, fíkovníky a morušovníky. A réva. Ale vinice, jak je známe třeba od nás z Evropy, tu nenajdete. Réva se tu většinou popíná po dřevěných konstrukcích a pergolách kolem domů.

Přenocovali jsme v bočním údolí řeky Chuf-Dara. Napřed jsme jeli po šotolinové cestě na srázu nad říčkou. Na pravé straně si vzpomínám, že stála nějaká zřejmě středověká kamenná věž, která asi strážila vstup do údolí. Ale kdykoli jsem se průvodců na tyhle stavby ptala, odpověď byla, že nic nevědí.

Dojeli jsme do vesnice Chuf ležící v nadmořské výšce 2800 m v místě, kde se údolí rozšiřovalo, jak už to tam u vesnic, kterým říkají kišlaky, bývá. Ubytovali nás v takovém tom tradičním tádžickém domečku. Domy tu byly z hlíny, řekněme z vepřovic. Měly ploché střechy, na kterých sušili kravský trus, který v zimě používali na topení. Nevím, jaké další pokoje v domech byly, my jsme se vlastně nikdy nedostali jinam než do hlavní místnosti, což byla velká hala, tak 6x6 m, kde byla jak kuchyně, tak tam spala celá rodina. Dokola byla vyvýšená dřevěná pódia, na nichž se jedlo i spalo. Strop byl podepřený dřevěnými vyřezávanými a malovanými sloupy.

V takové místnosti jsme taky jednou spali, ovšem něco mi tam běhalo za hlavou, tak jsem zase způsobila hysterický poplach. Ale tentokrát jsme dostali samostatný pokojíček v patře. Měl i koupelnu, přesněji konev zavěšenou na větvi v zahradě za domem. A na další větvi viselo zrcátko.

Po odložení bagáže v pokojíčku nás vzali na výlet výš do údolí, proti toku říčky. Tam se údolí rozšiřovalo, byly tam letní pastviny a v nich jezírko, u nějž pro nás místní pohostinní Tádžici uspořádali piknik, oheň, plov, zase skopové. Fotku nemám. Jezírko v zeleném údolí mezi holými tří až pětitisícovkami pokrytými ledovcem si zkuste představit. Ale že jsem fotila potůček tekoucí do kopce, to si pamatuju.

Z dalšího dne si pamatuju jen to, že nás zavezli do nějakého kolchozu, který se jmenoval po Juliu Fučíkovi, což bylo v případě „československé kulturní delegace“ logické. Myslím, že to byl kišlak Daštiluč/Dashtiluch. Byl zase v neuvěřitelné nadmořské výšce 1800 m na prudkém srázu nad řekou, jejíž koryto tam leží ve výšce asi 1200 metrů.

Jak jsem psala, naše cesta po Pamírském traktu končila v Kalaichumbu/Kalaikhumu. Letiště taky leží v hrozném krpálu, přes 1600 m. n. m., a jak jsem teď koukala do map, pořád ještě tam nemají asfaltovou ranvej a furt je to vlastně polní letiště. Tak šup zpátky do Dušanbe.

Má Střední Asie 3

Zlatým hřebem mého pobytu ve Střední Asii byl ovšem asi desetidenní výlet na Pamír. Jako vždy se to neobešlo bez povolení úřadů a nějakého pořádně socialisticky vyfutrovaného důvodu. Jeli jsme tam jako československá kulturně-literárně-přátelsky-národně-sbratřovatelsky-osvětová delegace. Na úřadě jsme pochopitelně museli požádat o bumážku, tedy povolení na deset dní.

Z Dušanbe do Chorogu jsme letěli stařičkým rozvrzaným turbovrtulákem, který měl pár posledních řad sedadel odmontovaných a místo některých sedaček byly k podlaze přišroubované obyčejné dřevěné židle. Nastupovalo se do něj zezadu, z takového toho vyklápěcího nákladního zadku. Po nástupu jsme pochopili, proč některé sedačky chybí. Letěli s námi strejčkové Tádžici v těch svých chalátech/županech i se svými kozami. A jako zavazadla neměli kufry nebo tašky, ale obrovské rance. Takže vlastně ty naše původní, originální sedačky byly asi první třída.

Let byl ze začátku přes vyprahlou nížinu celkem nudný, ale druhá polovina, když jsme se dostali nad severní okraj Pamíru a jeho čtyřtisícovky i v červenci pokryté sněhem nebo ledovcem, byl impozantní. A nejpůsobivější byla příprava na přistání.

Chorog, chcete-li Khorugh, leží kilometr od hranice mezi Tádžikistánem a Afganistánem v údolí řeky Gunt, která se vlévá do hraniční řeky Pandž. Na břehu Pandže v nadmořské výšce asi 2000 m je letiště, které obklopují o tisíc až dva tisíce metrů vyšší hory. Mezi vrcholky jsou sice asi dva kilometry, ale když mezi těmi horami letadlo klesá na přistání, při pohledu z okénka máte dojem, že každou chvíli brnknete křídlem o sráz, zejména když letíte nad územím Tádžikistánu, protože nad Afganistánem byste asi radši letět neměli.

Jakožto kulturní delegace jsme byli ubytováni v domečku pro vládní elitu, který ležel ve velkém fíkovém a morušovém sadu. Oproti jiným zdejším obydlím nebyl uplácaný z hlíny, ale dřevěný, měl několik ložnic a společný záchod a koupelnu. Naštěstí jsme v něm byli sami, takže jsme sociální zařízení měli sami pro sebe.

Měli jsme i snídaňový servis, vcelku evropská kuchyně plus spousta ovoce a zeleniny. Obsluhovala nás velmi milá Tádžička v klasické lidové, řekněme melírované, dlouhé košili. Tu nosí jak Tádžičky, tak Uzbečky. Tádžikové i Uzbeci mají hodně společného - historii i kroje. 

Jen mě zarazilo, že když nám to děvče podávalo příbor, drželo vidličku, nůž i lžíci za tu část, co se strká do pusy. No jo no, bakterie a viry se nějak musí prokřížit.

Další den dopoledne jsme navštívili místní regionální muzeum a odpoledne jsme měli přednášku v nějakém kolchozu severně od Chorogu. Fakt nevím, který to byl, asi Rivak. Měla to být přednáška o české literatuře a lidové kultuře s následnou diskusí. Asi jsme posluchače svými moudry nijak zvlášť neokouzlili, protože jediné, na co si vzpomínám, byla diskuse, kde se družstevníci naprosto off-topic ptali na to, jak se nám v Československu žije, co nakupujeme, jíme, oblékáme, jestli máme doma televizi a auto... Naši tádžičtí průvodci nás asi museli nahlásit, ale naštěstí jsme nebyli deportováni. Takže to byla naše poslední přednáška, čili jsme už mohli jen cestovat a poznávat.

Po přednášce nás průvodci vzali dál po Pamírském traktu. Když se cestou zmínili, že kousek od nás je horské jezero, J.P. si umanul, že se tam chce podívat. Jak se to jezero jmenovalo, vám neřeknu, protože tam jezera ani horské vrcholky většinou nemají jména. Prostě hora je Hora a jezero je Jezero. Tuším, že to bylo za vesnicí Džilanda (díky, Google Maps). Nikdo z nás na to neměl patřičnou turistickou výbavu, ale V.I.P. hostovi se neodmlouvá. Takže jsme tam vyšplhali. Tuším, že to bylo tohle jezero ve výšce 4000 metrů. https://www.google.com/maps/@37.5338201,72.7769658,4242m/data=!3m1!1e3?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D

Jako hezký, ale s tím výletem na Kokořín… Slibuju, že po kozích stezkách a suťových polích už nikdy v životě v letních sandálkách s plochou podrážkou šplhat nebudu. A ty Tádžické průvodce to rozhodně taky nikdy nenapadne. No ono by je to nenapadlo ani předtím.

Potom nás dovezli do nějakého mrňavého vykachlíkovaného domečku s bazénkem vystaveným nad geotermálním pramenem. Je to asi 120 km od Chorogu a podle map je tam teď i „hostel“. Bazének se za těch 40 let moc nezměnil, podle fotek na Googlu. https://www.google.com/maps/place/Hostel,+hot+springs/@37.6272206,72.5465564,3a,75y,90t/data=!3m8!1e2!3m6!1sCIHM0ogKEICAgICspNbEJg!2e10!3e12!6shttps:%2F%2Flh3.googleusercontent.com%2Fgps-cs-s%2FAPNQkAGwJTFdIwMdmXJ4uHfrbY05hTBm_2mZN4xmjcyiw4W5Gulsut8quFx4t_1IPNYB8WHwm1TfUHe3UH4dKtT1Ij5rtLkCwMMKDXJ6Hhaf-gphJUdUg4mI8Wf8BYY1dsJMfGjnjDZu%3Dw203-h152-k-no!7i4032!8i3024!4m18!1m8!3m7!1s0x38c695727f1566e7:0x342f69fbaeb7be17!2zQ2hvcm9nLCBUw6Fkxb5pa2lzdMOhbg!3b1!8m2!3d37.4882943!4d71.5901986!16zL20vMDI4cWt2!3m8!1s0x38c1731c2d6a40d3:0xe5efc3a98e28464b!8m2!3d37.62746!4d72.546432!10e5!14m1!1BCgIgAQ!16s%2Fg%2F11h7cnj255?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D 

Celkem příjemné pokoupání, ovšem trápilo mě, že na nás venku soudruzi čekají a netrpělivě přešlapují, tak jsem se to cachtání snažila zkrátit.

Na závěr dne jsme se vrátili o kus zpátky a čekala nás hostina v  rodině jednoho z průvodců. Nepochybuju o tom, že ženským dala spoustu práce. Ale já to skopové, které tam běžně konzumují, zase tak moc nemusím. Takže jsem zdvořile ochutnala kousek ovce, ale pak se cpala ovocem.

Do Chorogu jsme se vraceli někdy po půlnoci. Tehdy Rusové válčili v Afganistánu, oblast pěti deseti kilometrů podél hranice byla zakázaná a silniční přístupy uzavřené závorami. Tudíž na stejném průjezdu, kterým jsme bez problémů projeli odpoledne ven a ani si ho nevšimli, byla závora zavřená a vojáci ze strážní budky po nás chtěli dokumenty. Ukázalo se, že pasporty našich průvodců i moje bumážka jsou v pořádku, ale bumážku J.P. soudružka vyplnila špatně a vystavila mu ji jen na jeden den místo na deset dní. Než se to nějak vyřešilo a vytelefonovalo, trvalo to asi hodinu a půl, možná dvě hodiny.

V průběhu vyjednávání a dohadování s mladičkými vojáčky jsem vystoupila ze žigulíku, kterým nás vozili. Nějak jsem se zabrala do diskuse a ani si nevšimla, že mě něco šimrá na noze. Až po chvíli mi to došlo, dupla jsem a když to ze mě spadlo, koukla jsem, co mi to vylezlo skoro až na koleno. Dostala jsem téměř hysterický záchvat, protože dopoledne jsem se v regionálním muzeu dozvěděla, že je to veliký pavoukovec, kterému tam říkají falanga (rozpětí tlapiček asi třicet centimetrů, správně je to solifuga, asi solifuga arabská https://en.wikipedia.org/wiki/Solpugidae). Začala jsem ječet, že tohle po mně lezlo. Vojáček přistoupil, zašlápl to těžkou vojenskou botou a prohlásil: „To je falanga, její kousnutí je smrtelné.“ A pustili nás za závoru.

Má střední Asie 2

 J.P. bydlel v nějaké ubytovně, kam mě mohl tak leda propašovat, což se párkrát i stalo. Takže nám raději pronajal vratkou dřevěnou chatku v kempu u řeky někde na severu města. Následující den mě vzal nejdřív na svaz spisovatelů, aby mě seznámil s kolegy, kteří mu skoro celý rok se vším pomáhali. Byli to tři nebo čtyři chlapi. Když jsem jim podávala ruku, potřásli jsme si, až ten poslední ucukl: „Mně víra zakazuje podat ruku ženě.“

Mezitím jsme chystali v muzeu výstavu, ale večer uspořádal J.P. v kempu uvítací mejdan. Chlapi samozřejmě přišli bez manželek. Sice sovětská republika, ale pořád víceméně muslimská země, ženy jsou ze společenského života vyloučené. Takže jsem tam byla jediná ženská. Exotická emancipovaná Češka byla pro ně zajímavá, pro některé spíš lákavá.

Byl tam malý betonový bazének, já měla dvoudílné plavky a každou chvíli jsem se koupala, protože mi bylo v tom středoasijském klimatu poněkud vedro. Většina mužů se chovala korektně, ale hádejte, kdo se mě v tom bazénku pod vodou pokusil ochmatávat. Ano, ten, co kvůli víře nemohl ženě podat ruku. Tím mejdan skončil.

Pokud jde o chystání výstavy, měla jsem z domova připravené doprovodné texty. Ruský kamarád J.P. Oleg mi dělal supervizora. Zkoukl exponáty a přečetl si texty, načež prohlásil, že exponáty jsou fajn, ale ty texty se musí totálně předělat. Spolu jsme je přepsali (na klávesovém psacím stroji, kdo to ještě dneska pamatuje?) a asi po třech dnech se výstava konečně mohla otevřít. No výstava… Byly to tři velké panely ve vstupní hale, taková velenástěnka. Ale dokonce o tom vyšla reportáž a se mnou rozhovor v místním tisku. Ještě ho mám schovanej. Možná. Někde.

A pak už jen cestování a poznávání. Po otevření výstavy jsme procházeli Dušanbe. Jeho jéno v perštině znamená pondělí, protože se tam od 17. století pravidelně o pondělcích konaly velké regionální trhy. Ale žádné historické památky tam nenajdete, ani mešitu, natož medresu. Byla to původně malá vesnička, z níž až ve 20. letech minulého století Sověti udělali hlavní město okupovaného území a uměle vytvořené svazové republiky. Takže samý socialistický realismus trošku šmrncnutý orientem, nic pro mě.

Jeden den mě J.P. vzal na výlet autobusem hlouběji k Hissarskému hřbetu severně od města, k jakémusi přítoku řeky Varzob. Před skoro čtyřiceti lety v Tádžikistánu nebyl žádný turistický ruch, naopak, všude jen restrikce, příkazy, zákazy, bumážky. Vlastně i ten kemp, kde jsme bydleli, byla nějaká záležitost pro vládnoucí ruskou elitu, a byli jsme tam sami. Takže podél silnice jsme viděli občas nějakou hliněnou chalupu, jedno zřícené malé letadlo na úpatí hory a jedinou „turbázu“ s heliportem, asi pro případ nehody v horách.

Vystoupili jsme na nějaké bohem zapomenuté zastávce na soutoku dvou řek, nikde nikdo, žádné stavení, tu a tam nějaká křovina a kolem vysoké hory se zasněženými vršky a svahy plné štěrku. Na obrovském kameni u říčky jsme si udělali piknik. J.P. sebou pak plácl na ten obří kámen a jal se věnovat opalování, ale mě nikdy nebavilo nicnedělání, zejména když jsem v cizí zemi, kde je třeba poznávat, že. Rozhodla jsem se, že se vypravím k úpatí nejbližší hory. Že na ni nevyšplhám mi bylo jasné, byl to strmý útes, ale nějak mi nedošlo, že v horách perspektiva zkresluje. Ta hora měřila na výšku skoro čtyři tisíce metrů a k jejímu úpatí to byly tak dva kilometry. Když jsem oznámila, že vyrážím na obhlídku terénu, J.P. otevřel jedno oko a zahlásil: „Tak si dávej pozor na hady, štíry, a vůbec na hmyz. Tady je všechno jedovatý.“

Jasně, ušla jsem sotva půl kilometru, protože jsem nebyla úplně vhodně obutá, žádné pevné pohorky, a podcenila jsem sklon svahu.

Má Střední Asie 1

Cestovatelský deník, než to všechno zapomenu, tentokrát nebude doprovázený mými fotkami, protože jsem o ně při rozvodu přišla. Tehdy jsem si tam vezla kromě japonského foťáku asi padesát filmových cívek, ale mějme na paměti, že tenkrát se u nás pořád ještě většinou fotilo černobíle. Japončík uměl aspoň barevné diapozitivy, ovšem pořád jen na kinofilm, na který se vešlo 36 snímků. Ale zkusím najít na internetu ilustrační fotky a pokusím se je férově ozdrojovat.  

Psal se rok 1987 a já a můj budoucí muž jsme měli tři roky po promoci. Zatímco já jsem spokojeně učila na základce, on sice taky učil na střední, ale nějak se se svým dospělým životem pořád neuměl vypořádat. Na rozdíl od jeho matky, úspěšné překladatelky, která si dokázala poradit naprosto se vším. A tak mu zařídila roční stáž v Dušanbe, hlavním městě Tádžikistánu, u Svazu tádžických spisovatelů. Že pak napíše oslavnou knihu o tom, jak pod laskavým vedením sovětské vlády a boha napůl s Alláhem opuštěný a vyprahlý kraj ve středu Asie báječně prosperuje.

Když koncem léta můj budoucí muž odlétal, domluvili jsme se, že pokud náš vztah ten rok odloučení vydrží, po jeho návratu se vezmeme. Já jsem pochopitelně vydržela, protože ve sborovně základky na super borce moc nenarazíte, i když na třídních schůzkách pár tatínků zájem projevilo. O jeho věrnosti mluvit nebudeme, v SSSR byla vždycky spousta slečen, které by se rády provdaly „na západ“.

Přiletěl na Vánoce a po nich jsme začali uvažovat o tom, že bych do Tádžikistánu zajela za ním. Ale byl to Sovětský svaz.  Na všechno jste potřebovali povolení, bumážku, všude vás sledovali. A na příjezd do země jste potřebovali speciální pozvání buď od příbuzných, nebo od nějaké instituce.

Budoucí muž mi sehnal oficiální pozvánku od tádžického ministerstva kultury. Ale muselo to mít nějaký důvod, účel, záměr. Měla jsem v etnografickém muzeu v Dušanbe uspořádat výstavu o české lidové kultuře. Etnografie mě vždycky zajímala, ale nejsem etnograf, jsem vzděláním historik. Pro jistotu jsem začala shánět informace, literaturu, fotodokumentaci, nakupovat pomlázky, řehtačky, kraslice, vizovické pečivo, figurky z kukuřičného šustí, slaměné vánoční ozdoby, perníčky, modrotisk atd. Nakonec toho byl obrovský lodní kufr. A připravovala jsem průvodní texty.

S vypuknutím letních prázdnin jsem sbalila ten obrovský kufr s exponáty na výstavu a malý kufřík osobních věcí a vyrazila. Tehdy jednou týdně létal spoj Aeroflotu z Ruzyně do hlavního města Uzbekistánu Taškentu. V pondělí sem, v úterý zpátky, pokud si dobře vzpomínám. Měla jsem koupený a zabukovaný i následný spoj z Taškentu do tádžického Dušanbe.

Po šestihodinovém letu jsem přiletěla do Taškentu někdy kolem půlnoci. Měl mě tam vyzvednout kamarád kamaráda mého budoucího manžela. Po hodině a půl marného čekání jsem pochopila, že si musím pomoct sama.

Mezi mezinárodním a vnitrostátním letištěm byly asi dva kilometry, vedl mezi nimi celkem pohodlný betonový chodník. Nicméně když máte obrovský loďák naložený pomlázkami, kraslicemi etc. a taky kufr s osobními věcmi… Naštěstí v noci nebyl nikdo nikde, žádné nebezpečí, tak jsem vždycky popovezla ten obrovský kufr na kolečkách o 20 metrů a vrátila se pro ten malý. A tak pořád dokola.

Někdy mezi čtvrtou a pátou jsem se dohrabala na vnitrostátní letiště. Letadlo do Dušanbe mi mělo letět kolem desáté. Tak na chvíli někde spočinout a zavazadla dát do úschovny.

Přijela jsem s tím svým loďákem do úschovny. Obsluhoval ji Uzbek v ťubetějce (to je taková středoasijská čepička).

-  Můžete mi tu uschovat do osmi hodin tenhle kufr?

-  Jasně, děvočka, tak si ho dej támhle na tu horní polici.

-  To myslíte vážně, že budu zvedat těžký kufr do dvou metrů?

-  Hele, žádná Rusačka z Moskvy mi tady nebude poroučet.

Tolik ke vztahu obyvatel tehdejších sovětských republik k Rusům. Nicméně v rámci pudu sebezáchovy jsem mu zamávala před obličejem československým pasem, aby pochopil, že byť moje ruština není úplně špatná, z Moskvy rozhodně nejsem. Ten kufr mi tam nakonec vyvzpíral, blbec.

Ráno jsem vyzvedla kufr a naběhla na další vnitrostátní let. Taky to nebylo bez problémů, hádali se se mnou, že zabukování letu je vůbec nezajímá, protože ani nevědí, kde je nějaká Praha, kde mi let potvrdili. Nakonec to dopadlo dobře a do letadla jsem se dostala. A pak jsme stáli s vypnutými motory a klimatizací nejmíň hodinu a půl na rozpáleném letišti.

Asi si umíte představit, jak velký šutr mi spadl ze srdce, když jsme konečně přistáli na letišti v Dušanbe a tam na mě čekal můj budoucí manžel. Ufff. Pro zjednodušení mu propříště říkejme Džejpí, psáno J.P.

Já a kočky, díl 2.

Doma bylo najednou pusto a prázdno. Já jsem chodila do práce, dcera do školy, táta, důchodce, trávil většinu času doma sám a bylo mu smutno.

Inu zeptala jsem se ho, jestli by nechtěl aspoň kočku jako parťáka. Chtěl. Přes internet jsem sehnala kotě. Majitelé byli tak šťastní, že ho udali, že mi ho dovezli až domů. Do naší rodiny přibyla Čičolína. 

Byla skvělá. Když jsem přišla unavená z práce domů, najedla se a na hodinku se natáhla na gauč v obýváku, Číča si lehla ke mně, položila si hlavu do mé dlaně nebo obtočila packy kolem mé ruky, odpočívala se mnou a dobíjela mi vrněním baterky.

Byla s námi třináct let. Pak jsem jí objevila bulku za uchem. Veterinářka jí z té bulky takovou tlustou jehlou odebrala vzorek na rozbor. Číču ten odběr a vyšetření vystresovaly tak, že si v noci lehla pod konferenční stolek v obýváku, těžce vzdychla, tedy spíš hekla, a umřela. Bylo to 10. března 2013 a pohřbili jsme ji na chalupě pod jabloní.

Jak jsme byli zvyklí mít doma kočku, asi týden po smrti Čičolíny jsme s dcerou a jejím tehdejším přítelem zajeli do útulku v Měcholupech. Chtěla jsem černou kočku. Neměli. Paní nás provedla dvěma velikými místnostmi, kde byly kočky k adopci (ve třetí byly divoženky, k osvojení naprosto nevhodné). Paní nás nechala rozhlédnout a pak prohlásila, že jediný, co je trochu do černa, je tahle kočka. Odešla k jedné zastrčené kukani, vytáhla z ní černobílou tuxedo kočku a nesla mi ji ukázat. Když byla asi dva tři metry ode mě, kočka se od ní odrazila a skočila mi do náruče. A bylo jasno.

Pojmenovali jsme ji Šmudla, protože byla strašně špinavá. Měla zakroucené fousky na tvářích i na obočí, vypadalo to, že si čuchla k nějakému ohni nebo k něčemu hodně horkému. Nejdřív se schovávala, ale po měsíci si u nás zvykla, začala se pořádně čistit a už to nebyla šmudla. Ale jméno jí zůstalo.

Večer, když jsem šla spát, ke mně zalezla pod deku a na chvíli se přitulila k mému tělu. Stejně jako Čičolína nesnášela cestování autem. Když jsme ji převáželi na chalupu a zpátky do paneláku, většinou se v přepravce pozvracela, počurala nebo pokadila, ale na obou místech, jak v paneláku, tak na chalupě, byla šťastná a spokojená. V paneláku odpočívala a pospávala, na chalupě lovila myši, hraboše, ještěrky, odkudsi ze sadu nám nosila obrovské housenky, které jsem jí musela odebírat a pak na internetu určovat, co za chráněný druh to zase ulovila (housenky zpravidla přežily a někam se odpíďalkovaly). Drahý se s ní skamarádil, když byl pár měsíců nezaměstnaný, bydlel na chalupě a Šmudlu jsem tam s ním nechala. Padli si do oka a nedal na ni dopustit.

Nic netrvá věčně, ani kočičí život. Historie se opakovala. Našla jsem Šmudle za uchem bouličku, jiná veterinářka jí z té bulky tlustou jehlou odebrala vzorek na rozbor. Po návratu domů Šmudla ublíženě zalezla na své oblíbené místo, ale po několika hodinách začala zběsile běhat po bytě a kňourat. Pak hekla a padla. Naštěstí jsem ji mezitím stihla odchytit, takže umřela při hlazení a něžném broukání v mé náruči (ale ze zlých snů se mi to nevytratilo). Bylo to 24. února 2023 a pohřbili jsme ji na chalupě pod jabloní.

Po zážitku ze smrti Šmudly už jsem si další kočku pořizovat nechtěla. Je to závazek. Když je vám přes šedesát, nevíte, jak dlouho ještě budete schopní se o domácího mazlíčka postarat. Když máte kočku, nemůžete jet na dovolenou. Kočka není pes, kterého si můžete vzít s sebou. Jistě, jsou automatické dávkovače krmiva a pítka, ale automat, který by kočku pohladil, popovídal si s ní a pomazlil se, takový jsem ještě nenašla. A kočičí hotely? Kočka je vázaná na své teritorium, hotel by pro ni byl určitě hodně stresující. I proto jsme od tatínkova skonu (táta se o ni staral, když jsme byli na dovolené) do smrti Šmudly nebyli sedm let na dovolené jinde než na chalupě.

Drahý do mě pořád hučel, kdy že si pořídím další kočku. Ke Šmudle měl vřelý vztah, jak jsem psala výše, a je spíš kočičák než pejskař, i když miluje všechna zvířata. Zároveň měl utkvělou představu, že bychom měli jet na poslední dovolenou do Provence. Slíbila jsem mu, že pojedeme na dovolenou do Provence (přestože jsem měla dojem, že všechno, co jsem tam chtěla vidět, už jsem viděla) a potom budu hledat kočku.

Inu absolvovali jsme dovolenou a začala jsem hledat kočku k osvojení. Nejlépe černou. Našla jsem dvouletou kočku v jednom útulku, přesněji v domácím útulkovém depozitu. Vůbec nechápu, jak to ti lidi dělají, je to jako s dětmi. Přechodně se staráte o kočku/dítě, které pak pošlete dál do světa. Zapomenete na citový vztahy a prostě ho pošlete dál. Nerozumím, ale neodsuzuju, určitě je to v obou případech záslužná práce.

Kočka Lady, kterou jsem si osvojila, vyrostla podle informace z útulku v pražské vietnamské tržnici SAPA. Nikdy jsem tam nebyla a představu, jak to tam vypadá, mám jen z televizních záběrů. Všechny následující informace mám z webu útulku nebo od jeho velmi vstřícné a hovorné ředitelky a asi i majitelky. Když byl kočce (podle očkovacího průkazu se jmenuje Trang nebo tak nějak) rok, porodila koťata. Nějaké vietnamské paní se kočky s koťaty zželelo a odnesla je do klidnějšího místa na předzahrádku rodinného domku, ve kterém bydlela. Čímž její péče skončila.

Našla se další paní, tentokrát Češka, která chodila rodinku krmit a mazlit, aby je naučila kontaktu s lidmi. Jenže ten kontakt s lidmi nebyl vždycky bez konfliktů, protože v okolí žili pejskaři, kteří při venčení… No znáte to: „Hele, kočička, trhej!“

Ta česká paní prostě jednoho dne usoudila, že jde kočičí rodince o život. Šoupla je do krabice (kdo ví, kolik se těch koťat narodilo a kolik jich zakousli psi, ale v té krabici byla dvě) a odvezla je do útulku. Ten koťata udal brzy, ale s maminkou, dospělou kočkou, byl problém. Jako s každou dospělou kočkou. Všichni přece chtějí hlavně roztomilá a hravá koťata. Protože já sice taky miluju ta roztomilá a hravá koťata, ale nejsem si jistá, jestli by mě vzhledem k mému věku přežila, tak jsem adoptovala Trang/Lady.

V útulku kočku Trang naočkovali, vykastrovali a svěřili ji do péče expatky z Nového Zélandu. Paní žije v centru Prahy, vyučuje angličtinu a ve volném čase… No vystupuje jako burleska. A protože byla její pečovatelka z anglické jazykové oblasti, z Trang se stala Lady.

Původně jsem kočku na počest paní, která se o ni pár měsíců starala, chtěla pojmenovat Burleska. Ale nakonec jsem ji přejmenovala na Barbuchu, protože mám dojem, že tohle jméno jí naprosto sedí. Kočky slyší na sykavky, takže jí říkám Barbuší, Barbušíne, Barbušule, Barbušo.

Nejdřív se mnou žila jedenáct měsíců v pražském bytě. Jelikož je hodně plachá, první asi měsíc vegetovala za kuchyňskou linkou. Potom už si na mě a na mou tichou důchodcovskou domácnost zvykla a chodila si i pro pomazlení. Pak jsme se ovšem přestěhovaly do domku na venkově, přesněji na samotě. Měsíc žila pod gaučem. Potom se osmělila, ale čtyři měsíce jsem ji nepouštěla ven, aby si zvykla na interiér svého nového domova. Ovšem jednou večer, v nestřeženém okamžiku, když se Drahý rozhodl vyvětrat (všude máme francouzská okna), proklouzla ven. Vrátila se asi za deset minut s naježeným ocasem. Ano, za ty dva roky, co jsme tu nebyli, se do garáže a na špýchar nastěhovaly zdivočelé kočky. A mám podezření, že tu žije i jedna pravá divoká.

Teď, po sedmi měsících v novém domově, chodí ven pravidelně. Dokud byla zima, vyběhla vždycky jen ráno na deset dvacet minut. Jak se otepluje, její ranní výlety se prodlužují. Co mě trápí, že už dvakrát jsem ji viděla, že se domů vrací po silnici, která vede kolem domu. Je to sice jen okreska s pětimístným identifikačním číslem, ale i po ní projedou párkrát za den zběsilí závodníci s terénními auty.

V pátek byla venku skoro dvě a půl hodiny. V sobotu bylo krásně slunečno, strávila venku nejdřív osm hodin, pak si vymňoukala další vypuštění, to už byly skoro čtyři hodiny odpoledne. Doufala jsem, že se do tmy vrátí. Nevrátila. Přišla až na zavolání skoro v deset. Byla naježená jak štětka na lahve. Nevím, co venku potkala, ale po návratu zalezla do proutěné kukaně u ložnicového okna a celou neděli se z ní skoro nehnula. Dnes má zaracha. Za trest, ale asi to nechápe.

Jo, je to jak s dětma. Nejradši byste je měli pořád pod křídlem.

Aktualizace 8. října 2025

Barbucha strávila léto tak, že ráno v devět si vymňoukala vypuštění ven, chvíli se kolem mě motala po zahrádce nebo kolem domu, přišla si pro pomazlení (doma na sebe nikdy nenechala sáhnout) a pak zmizela a do devíti až jedenácti večer jsme o ní nevěděli. Přišla, najedla se a zachumlala se do nejtmavšího kouta našeho vejminku, kde se prospala až do rána.

V květnu jsme měli malou epizodku se zánětem zubu. Veterinářka jí ho vytrhla a chvíli byl klid. Jenže koncem září přestala žrát a pít a hubla a hubla. Místní veterinářka si s ní nevěděla rady a poslala nás na 60 km vzdálenou veterinu, kde si ji nechali, odebrali jí krev a dali na kapačky. Do rána zemřela, prý na akutní leukémii.

Aspoň že si užila jaro a léto v přírodě, tam, kde ji to bavilo.

R. I. P. 

Já a kočky, díl 1.

Když jsem byla malá, trávila jsem spoustu času u babičky na chalupě. Ke každé chalupě tehdy patřila kočka a pes. Psi mě nikdy až tak nebrali, i když jsem je měla ráda, pokud jsem se jich nebála. Poslední babiččin pes byl Šmudla, na první pohled skoro čistokrevný špic a i se svým zablešeným kožíškem byl můj miláček. Proč ne, psí blechy přece na lidi nelezou. Dvakrát ročně jsme ho v dětské zinkové vaničce po mně koupali v odblešovacím šamponu (nesnášel to) a vystříkávali mu boudu dezinfekcí, ale bylo to marný, bylo to marný, bylo to marný.

Ovšem já jsem vždycky milovala hlavně kočky. Nejvíc si pamatuju babiččinu černobílou Zuzku, která ujížděla na vařené mrkvi, a kocoura Mourka, který se na půdě chytil do prastrýcových protitchořích želez, a přišel tak o jednu přední packu. Když byla zima, směl do kuchyně a lehával na babiččiných károvaných důchodcovských bačkorách s hliníkovými přezkami. Podotýkám, že ty bačkory měla babička na nohou a houpala ho jako miminko.

Babička umřela a naši po ní zdědili chalupu, ze které se tak stalo rekreační stavení. Pejsek Šmudla ještě chvíli žil a táta pro něj vytvořil „Šmudlostroj“, který mu každých 24 hodin vysypal dávku krmení (ještě ho mám schovanej), ale kočky se vytratily.

Ovšem na půdě chalupy nebo na seníku nad stodolou se časem zabydlela černá kočka. Byla divoká, nenechala nás přiblížit se blíž než na tři čtyři metry, ale když jsme přijeli, pořád se motala kolem chalupy a s vděčností přijímala zbytky z kuchyně nebo od stolu, které jí maminka odkládala do plastového kelímku od Ramy na zápraží.

Jednoho podzimního dne nám ta plachá černá kočka přinesla na zápraží dvě mourovatá koťata. Větší kočičku a kocourka, takové slabounké nedochůdče. Pak zmizela a už jsme ji nikdy neviděli. Když jsem si sedla na podzimní sluníčko na schody, kočička mi vyšplhala na klín. Kocourek neměl tolik síly, tak mi aspoň vylezl na vršek bačkory a tam se vyhříval. Kočička byla schopná se živit pevnou stravou, takže přežila. Kocourek bez mateřského mléka nepřežil.

Naši tehdy vůbec neuvažovali o tom, že by si vzali do paneláku kočku. Já jsem žila ve vile u přítele a už jednoho kocourka od kamarádky jsme tam nějakou dobu předtím měli. 

Kocour k nám přišel 22. listopadu, a tak dostal jméno Cecil. Když se z něj stal puberťák, začali jsme ho pouštět ven do místní vilové čtvrti. Při rvačkách mezi bohnickými kocoury ovšem přišel o oko a přítel prohlásil, že, přestože má jako jednooký handicap, je už dospělý a dokáže se o sebe postarat sám, abych ho odvezla na chalupu a tam ho vypustila do přírody. Docílil tím toho, že jsem každý víkend utíkala na chalupu, abych se o kocoura postarala. Cecil vždycky přiběhl na zavolání, ale nedokázala jsem zabránit tomu, aby do obou očí nedostal sněť. Museli jsme ho nechat uspat.

Když jsem se za přítele vdávala, pozval si za svědka kamaráda Olega, který tehdy žil v tádžickém hlavním městě Dušanbe. Jelikož jsem Tádžikistán nějaký čas před svatbou na měsíc navštívila, strávili jsme spolu spoustu času, takže zjistil, že jsem vášnivý kočičák. A tak nám jako svatební dar propašoval pod kabátem na dvou letech Dušanbe-Moskva a Moskva-Praha dlouhosrsté černé kotě. Byl to kocourek a protože pocházel z převážně muslimské země, pojmenovala jsem ho Hasan.

My „mladí“ jsme tehdy bydleli ve vile manželových rodičů – my v přízemí, oni v patře. My jsme neměli televizi a chodili jsme koukat nahoru ke tchánům. Jednoho večera chlapi sledovali nějaký záznam fotbalu, který mě nikdy nebral, tak jsem šla spát dříve. Kotě spokojeně chrupalo nahoře u televize na židli. Fotbal skončil, manžel vzal kotě a šel s ním po schodech dolů. Rozespalý Hasan se při té cestě trochu rozkoukal, zjistil změnu stavu a v obranném reflexu se zaťal manželovi do košile, aby nespadl. Asi drápky zatnul i do manželova hrudníku. Ve stejném obranném reflexu ho manžel z hrudníku setřepl a kotě upadlo na schody a skutálelo se o pár schodů níž. Do rána kňouralo bolestí, tak jsme ho vzali na veterinu. Prý zlomená pánevní kost, před sedmatřiceti lety to doktoři neuměli vyléčit a museli jsme ho nechat uspat. Naše manželství žilo jen o pár let déle než tenhle svatební dar.

Ale vraťme se k mourovatému kotěti od kočky Černé. Protože ji k nám máma přinesla 31. října, kdy má svátek Štěpánka, dostala právě tohle jméno. To už jsem učila na základce. Manžel přistoupil na to, že si kotě vezmeme domů. V obýváku jsme měli veliký rozkládací stůl, na kterém jsem opravovala diktáty a domácí úkoly. Štěpánka mi vyšplhala po nohou na klín, prolézala skryté kouty rozkládacího stolu a opravovala se mnou sešity. Takže jsem se každý den omlouvala svým žákům, že to podtržítko pod chybou není rovná čára ale klikyhák, protože jsem do pera dostala ťafku od kotěcí packy.

Historie se opakovala. Z roztomilého kotěte vyrostl puberťák a manžel rozhodl, že tu kočku už doma nechce, že už je skoro dospělá, ať ji odvezu na chalupu a vypustím do přírody, že už se o sebe postará. Tehdy rodiče přehodnotili úsloví předků (babičky), že pes patří do boudy a kočka na půdu, kočičku si osvojili a odvezli si ji do pražského paneláku.

Štěpánka žila asi čtrnáct patnáct let. V bytě s našima trávila většinu roku a jezdila s nimi na víkendy a dovolené na chalupu. Jako všechny kočky nesnášela jízdu autem a cestu trávila zalezlá pod sedadlem řidiče. Po čase ve zdraví přežila i mé přistěhování s malým tříletým trapičem a maminčin odchod do důchodu, kdy s maminkou i s malou trapičkou trávily od jara do podzimu čas na chalupě.

V posledním roce tisíciletí se na chalupě v srpnu někam ztratila. Až po několika měsících našel táta její vysušenou mrtvolku na půdě pod krokevním trámem. Čtvrt roku po Štěpánce nás opustila i moje maminka.

Letní, nebo zimní?

Celé mé mládí byl svět v pořádku. Když slunce stálo na obloze nejvýš, bylo poledne. Po dvanácti hodinách byla půlnoc. Podle slunce a s pomocí ručičkových hodinek se, když jste zabloudili v lese, dalo odvodit, kde je sever a kde je jih.

Zlomili to vládnoucí soudruzi až v roce, kdy jsem maturovala. Sice nám v lednu nadělili třítýdenní uhelné prázdniny, ale vzhledem k energetické krizi v tehdejší ČSSR zavedli od prvního dubna letní čas.

Posledního března se ženil můj nynější partner a pozval mě na svatbu (chtěl mě i za svědkyni, ale u nevěsty to neprošlo). Dodnes si z toho utahuje, že mu komunisti ukradli hodinu ze svatební noci, a ještě k tomu, když se 1. dubna ráno probudil, nevěděl, jestli jeho první den v chomoutu není apríl.

Sedmnáct let bylo přirozenému "zimnímu" a umělému "letnímu" času spravedlivě přiděleno po šesti měsících. Až někdy v polovině 90. let nám (teď už kapitalističtí) vládci natáhli ten umělý a s astronomickým pořádkem nesouvisející letní čas na úkor přirozeného času v poměru 7:5. Nebyla to úplně jejich zvůle, bylo to sladění se stejně nesmyslným nastavením času v okolních státech.

Vždycky na konci března a na konci října probíhají ve společnosti, v médiích a na socsítích debaty, zda jeden z časů zrušit, ale pořád se neví, který by to měl být. Jedni, včetně mě, jsou pro zachování přirozeného standardního pásmového „zimního“ času (UTC+1:00), který je vlastně časem odvozeným od zemské rotace. Druzí si chtějí v létě užívat delší dobu světlo.

Já bych se na to motto: „Poručíme větru, dešti,“ už vykašlala. Země se zaplaťpámbu zatím točí tak, jak má. Pět měsíců chodí kancelářské myši domů z práce za tmy, ale zase děti nechodí celých těch pět měsíců do školy za tmy.

Zkusme se těm přirozeným dějům přizpůsobit, nechtějme řídit celou galaxii. Změňme třeba pracovní dobu ve firmách. To je náš boj, který není PROTI přírodě.