úterý 19. července 2011

Jupiterova skála, Jupiterovo údolí

Předem připomínám, že jsem blázen, kterého okouzlila provensálská krajina a villages perché, středověké vesničky usazené na svazích hor, s klikatými uličkami vinoucími se spirálovítě do kopce a pospojovanými klenutými průchody a tunýlky. A pak starodávné románské kostely a kláštery – u nás se toho z románských dob moc nedochovalo, tak snad proto. Přesně tohle jsem v Provenci chtěla vidět.
Petr měl dvě přání – zdolat, byť automobilem, Mont Ventoux, nejvyšší horu Provence, kolem jejíhož holého a bělostným vápencem do dáli zářícího vršku projíždí několikrát do měsíce. A ještě jednou se vycachtat v řece Gardon pod Pont du Gard.
Přání KlaPi nebylo při dvouměsíční přípravě itineráře zjišťováno, protože vlastně až týden před odjezdem se dozvěděla, že bude moci jet také. Nicméně na místě samém dotázána byla. Projevila přání vykoupat se v moři, což jsme chvíli zvažovali. Největší znalec místních poměrů Petr byl hlavním faktickým poradcem, s nímž jsme dospěli k verdiktu, že nejbližší pobřeží u Marseille je skalnaté a tudíž ke koupání nevhodné, východněji položené pláže Azurového pobřeží jsou přelidněné, takže bychom museli jet až na písečné pláže u Saintes Maries de la Mer, kde jsme se koupali před dvěma lety a bylo to fajn, dokonce tam byly i sladké sprchy, ale to je zhruba 120 km, po cestě není nic zajímavého, takže koupání bude jen ve sladké vodě a šmytec. Kupodivu to koťátko moje neslo statečně ale určitě se těší, až si bude moci zajet do Francie podle vlastního itineráře, v němž koupání v moři bude zahrnuto.
Na první den, tedy neděli, jsem naplánovala výlet zahrnující především vesničky na svazích Lubéronu a Plateau de Vaucluse. V zájmu větší pohody cestovatelů – znáte to, když má člověk hlad, je protivný – jsem se rozhoda uspokojit především svá přání. Doufala jsem, že až si projdu dvanáct vesniček, uklidním se a nebudu snad otravovat své spolucestující přáním zastavit za každou cedulí s názvem obce. Podle mého itineráře jsme měli ujet pouhých 160 km a navštívit dvanáct vesniček, jednu zříceninu, jednu antickou památku, dva kláštery a tři přírodní zajímavosti.
Každý rozumný člověk chápe, že se to prostě nedá stihnout. Blázen sice jsem, ale nejsem blbá, takže jsem v neděli ráno plán zredukovala na devět městeček, zříceninu, antickou památku, jeden klášter a jednu přírodní zajímavost.
Asi tušíte, jak to dopadlo. Ani tohle se stihnout nedalo.

Už učitel národů J. A. Komenský říkal, že poznávat se má od nejbližšího. Jako první jsme tedy chtěli navštívit naši domovskou vesničku a její románský kostelík.
O stáří zdejšího osídlení svědčí už název vesnice Rupen Juvinam, Valle Jovina doložený v roce 1004. No dobrá, tak já už konečně prozradím, že dnes se vesnice jmenuje Vaugines. Podle archeologických nálezů tu stála už keltská osada christianizovaná v 6. až 7. století. Z kvádrů, jež po ní zbyly, vystavěli ve dvanáctém století  mniši, povolaní sem z Camargue, převorství Notre Dame.

U nás jsou obvykle kostely středem vesnice. Ten Vaugineský leží trošku stranou, asi právě proto, že nebýval součástí obce, ale převorství, jehož zbytky jsou ještě pořád ve stráni za kostelíkem vidět. Za kostelíkem se rozprostírá romantický starý opuštěný hřbitov s rozpadajícími se náhrobky. I když, zase tak dlouho opuštěný není – poslední náhrobek má na sobě jako rok skonu nebožtíka vytesaný letopočet 1991. Nový hřbitov o padesát metrů severněji už tak romanticky nevypadá.

Od dvou řad obrovských starých platanů před kostelíkem jsme se vypravili na průzkum vesničky. Došli jsme na náměstí s radnicí, poštou a malou kavárničkou. Uprostřed náměstí tiše šuměl pramínek vody stékající po mechem obrostlém vrcholku staré kašny.

Klára se nám ztratila někde v bludišti ulic a průchodů, tak jsme s Petrem vykročili do dlouhé uzoučké uličky vedoucí podél hlavní silnice. Vstřebávala jsem první dojmy ze své první procházky pravou provensálskou vesnickou ulicí prostou, s naší výjimkou, jakýchkoli turistů.

Samozřejmě jsem se nemohla nabažit oken lemovaných barevnými okenicemi a provensálských koček, zvlášť když se tyto dvě záležitosti samy od sebe dobrovolně zkomprimovaly na malý objektivem zachytitelný prostor.

Při procházení uzounkých uliček bez chodníků (mezi chodníky by se už nevešla kola aut) jsem přemýšlela, co asi dělají řidiči, když se tu potkají. Nepřišla jsem na to, ale pochopila jsem jak to, proč je v Provenci tolik jednosměrek, tak neuvěřitelnou poškrábanost, otlučenost a obouchanost skoro všech místních vozidel. Nic naplat, naši předkové nepočítali s motory, a naši současníci se jich odmítají vzdát i na místech, kam se nehodí a vlastně ani nevejdou.

Asi nejstarší budovy Vagines jsem si všimla až když jsme městečko opouštěli.
 

Žádné komentáře:

Okomentovat