Lidová tvořivost, bastlení a kreativita

Je to tu zase - vypukla doba předvánoční, období lidové tvořivosti. Ve školách a družinách dětičky povinně bastlí jehelníčky pro své maminky. Tety a babičky půl roku štrykují půvabně archaické kousavé svetry s norskými či copánkovými vzory pro celou rodinu, nad kterými obdarovaní pod stromečkem dobročinně zaplesají a dárečky pak doma uschovají do nejzazšího koutu šatníku. A téměř všechny hospodyně tvoří pro své blízké vánoční cukroví. Má maminka patřila mezi odvážnější, které se drží pověry, že napečeno má být třináct druhů, a tak jsme každý rok konzumovali dva oblíbené, osm tradičních a tři pokusné z receptářů maminčiných kolegyň. Po Vánocích používala zbytky cukroví babička jako trvanlivou odměnu nebo náhražku kostí ve vegetariánských dnech pro svého psa, po Velikonocích už nad nimi i ptáci ohrnovali zobáky, protože proteinové stravy v přírodě poletovalo a pobíhalo dost. 

Já jsem kreativní střevo asi zdědila právě po babičce švadleně. Pominu-li ty hodně smutné pokusy dítka školou prvního stupně povinného o jehelníčky, tkané goblénky a Mikulášovy čerty z ping-pongových míčků a roliček od toaletního papíru, které za mě vždy musela vytvořit družinářka a díky nimž jsem do života rodící se ženy vykročila s cejchem naprosto ztraceného případu, má skutečná tvořivost vypukla někdy v jedenácti letech. 

Tehdy jsem pod stromečkem našla svou Barbie, na niž maminka vystála v pracovní době frontu v Pragoimpu. Panenka byla v plavkách a bosa, a ačkoli mi k ní Ježíšek nadělil jedny růžovo-zlaté diskotékové šatičky i s botkami a modré pyžamo se županem a trepkami, na Bárbinovských sedánkách se šťastnějšími spolužačkami, oplývajícími tetami v Kanadě a jiné kapitalistické cizině, bývala má Barbie za chudinku. Nejen, že neměla, co na sebe, ale dokonce pořád chodila bosa jako husopaska. Její společenský kredit ovšem stoupl o dva roky později, když tatínek odjel na měsíční zkušenou do Holandska a přivezl jí odtud další dva oblečky i s obutím, ale hlavně mé babičce časopis Burda. Babička podle ní sice nikdy nic neušila, ale já jsem si ze střihové přílohy pomocí čtvercové sítě zvětšovala nákresy střihů modelů, podle nichž jsem své Barbie na babiččině stroji doplňovala její šatník.

Když jsem si přestala hrát s panenkami, své úsilí jsem z mikrotvorby nasměrovala na makro a spíchla si pár odvážných kousků na sebe. Bylo to v období módy „netopýřích“ rukávů a kolových sukní, které nevyžadovaly příliš velkou zručnost v šití, zato spotřeba materiálu, byť z výprodeje, byla obrovská. V potu tváře vydobytým nástupním platem 1.900 Kč jsem již ovšem mrhat nemohla, a proto jsem se k šití vrátila až po narození miminka, na něž spotřeba materiálu nebyla až tak tragická a drobnější kousky byly rychleji hotové.

V mezidobí mezi vlastnoručním šacením sebe a miminka jsem se vrhla na křížkové vyšívání. Ve svém prvním zaměstnání jsem pak obšťastňovala vlastnoručně vyšitými brožemi s milimetrovými goblénovými stehy všechny jubilující kolegyně. Kdeže loňské oči jsou? Dnes bych se nestrefila ani s lupou!

Po skončení mateřské dovolené a nástupu do zaměstnání má kreativita klesla na bod mrazu. Až když KlaPi dorostla do školních let, začaly jsme spolu bastlit kdeco. Pokoušely jsme windowcolors, pokračovaly jsme ubrouskovou technikou, hňácaly jsme modurit, tkaly korálkové náramky atd. Dřevěnou krabici plnou zaschlých barev, papírových ubrousků a korálků mám ještě nostalgicky schovanou. 

Abyste si nemysleli, že neudržím myšlenku, vrátím se k předvánočnímu času, kdy má kreativita pravidelně propukala v plné síle – první péefky vyvedené tuší podle Ladových zasněžených krajinek a dozdobené polským třpytkovým lakem na nehty (FUJ!) se zrodily někdy v mé pozdní pubertě. Corpus delicti se naštěstí nedochoval. 

Po dlouhé bastlící odmlce způsobené změnou priorit v mém postpubertálním žebříčku hodnot, zhruba v polovině devadesátých let, se na našem raném kapitalistickém trhu přestala prodávat normální zlatými rámečky nebo třpytkami nepřezdobená vánoční přání. V té době jsme už s KlaPi využívaly pohostinné náruče mých rodičů, a protože v bastlení třinácti druhů cukroví se v adventní době plně vyžívala má pensionovaná maminka (tři pokusné už nebyly od kolegyň, ale z televize nebo časopisů), rozhodla jsem se vychýlit předvánoční rozpočet svých rodičů v důchodu ve prospěch další dávky milovaného išelského cukroví a vyráběla pro ně, ale i pro své přátele originální přání. Nebyla ručně malovaná (nastala doba kopírek), avšak stále byla vyšperkovaná pastelkami a třpytkovým lakem na nehty, tentokrát už kapitalistické produkce (stejně fuj).

Jelikož vánoční atmosféra ve mně vyvolává především představu malebně zasněžené vesničky, k tomuto tématu jsem se stále vracela. Bohužel mé třpytkové okouzlení vytrvávalo do spotřebování lahvičky laku.

Pak mě okouzlila sametová tapeta, metalické laky ve spreji a šablony (samozřejmě se mohu pochlubit jen těmi nejupatlanějšími výrobky, které jsem nenašla odvahu poslat).

Tapeta mi zbyla, tak jsem ji příští rok vyšívala lurexovými nitkami.

Mé předposlední péefky tvořila blanka z windowcolors rozprostřená uprostřed měděného drátku a ty poslední jsem malovala na hedvábí. Z toho, že mi z hedvábných nezůstala ani jedna a rozeslala jsem úplně všechny, nelze soudit o mé dokonalé zručnosti, ale zřejmě jsem rozeslala i ty upatlané, protože mě už pomalu ruční bastlení přestávalo bavit.

Dnes raději spoléhám na ruční práce šikovnějších. Letos jsem skoro všechny dárky nakoupila přes internet na Fleru, ačkoli i tam jsou k vidění artefakty upatlané. Ty jsem si prohlédla, pomyslela si, že to bych uměla taky, a inspirovala se k dalšímu spotu. Ovšem všichni mí blízcí najdou pod stromečkem originální a řemeslně dobře vyvedený dárek, který jsem sice netvořila já, ale přesto je osobní, protože vím, že se bude obdarovanému líbit nebo aspoň hodit.

A mně se díky tomu podařilo ušetřit nervy a čas k vytvoření vlastnoručně na počítači zbastlené péefky. Jedné univerzální pro všechny své kamarády, známé a přátele. Tak krásné Vánoce, mí milí věrní čtenářové.

Můj oblíbený plyšák

Mého oblíbeného plyšáka mám už skoro dvanáct let. Za ta léta mazlení, tulení a ohmatávání už poněkud ztratil pěkný pevný tvar a rozplácl se do šířky. Kdysi byl samočistící, tato funkce ovšem již přestala fungovat. Chlupy pokrývající jeho povrch jsou čím dál tím drsnější, ale bohužel jsou z materiálu, který nesnáší vodu, a tak se musí často kartáčovat.
Plyšák přes den zpravidla zdobí křeslo v obýváku u radiátoru a v noci se záhadně přemisťuje přímo doprostřed mé postele, a to tak, že napříč.

Můj plyšák je multifunkční – v jistých situacích pracuje i jako vysavač, avšak tato funkce se sama zapíná výhradně v blízkosti misek s konzervami nebo s granulemi. V okamžiku, kdy vysává, zasekne se a vysávací funkce se nedá vypnout až do naprostého naplnění uvnitř uloženého sáčku. Kromě tohoto sáčku tvoří jeho útroby pravděpodobně piliny. Obal zřejmě někde netěsní, protože plyšák je při přemisťování bytem trousí za sebou. Bohužel občas z něj vytéká i jakási tekutina a vypadávají nepříjemně aromatizované šištičky.

Můj plyšák má v sobě zabudovaný tajuplný strojek vyluzující zvuky. Kdysi to býval především táhlý kňučivý zvuk, ale strojek se časem ochodil a to, co vydává dnes, připomíná nejspíše krátké hrdelní „æ“, které spíná zřejmě pohybové čidlo při jakémkoli hnutí v místnosti, kde se plyšák nachází. Další strojek při jemném dotyku plyšákova povrchu vibruje a tiše vrní, při razantnějším kontaktu se vrnění zintenzivňuje a přechází do zalykavého mohutného drnčení.

Uvažovala jsem o tom, že ochozeného plyšáka odnesu do opravny, aby ty netěsnoti, vibrace a podivné zvuky spravili, ale i když jsem už velká holka, nedokážu se od něj odloučit.

Blog challenge opožděně

KlaPi se sirhonzou před časem vymysleli blog challenge. Původně jsem se chtěla zúčastnit, ač jsem tušila, že tyhle moderní výdobytky jsou spíš pro mladší ročníky. Když byly úkoly vypsány, definitivně jsem se polekala a couvla ze svého původního nadšení. Některé úkoly bych snad zvládla (třeba nakreslit beránka nebo uvařit a vyfotit nějakou baštu), ale u jiných bych bývala byla v koncích ještě dříve, než bych začala.

Třeba úkol napsat minirecenzi na divadelní představení, jež jsem zhlédla naposledy. Vím, že v divadle jsem byla před víc než rokem. Ve Státní opeře. Ale co to bylo? Že by Rusalka? Ta se povedla. Nebo snad Nabucco? Ten také neměl chybu. Ale už je to tak dávno…

Nejlépe se kritizuje, to je známá věc. Tak já také dodatečně zdrbnu jedno skutečně nezapomenutelné představení, které jsem viděla v Národním divadle a po němž jsem pro jistotu neprodlužovala předplatné a přeběhla ke Státní opeře. Byla to inscenace Babičky, volně podle Boženy Němcové. Velmi volně.

Především si jakožto dnes tiše krnící bývalá studentka historie nevzpomínám, že by biedermeierovské krinolíny, jaké nosila Paní kněžna, vypadaly jako kašírovaný gumový svatební dort zdobený vibrujícími molitanovými růžičkami. Fuj – nesnáším marcipán a molitan mezi zuby nepříjemně vrže. Napadlo mě, že kostýmní výtvarnice má silné sociální cítění a nenávidí šlechtu, ale poté, co jsem si vygooglila autorčiny návrhy, změnila jsem názor. Teď se mi spíš zdá, že se za jakousi starou křivdu mstí všem hercům. Každopádně svatební dort z gulliverovské rekvizitárny mi nedělal dobře pokaždé, když se v něm Jana Preissová přitřásla na jeviště. Než jsem žaludeční nevolnost z kostýmu rozdýchala, kněžna měla své repliky a dialogy za sebou, takže ani nedokážu posoudit, jak zdatně se herečka své role zhostila. A to se nezmiňuji o jakémsi latexovém či igelitovém pytlíku, do něhož ji posléze výtvarnice nasypala.

Bizarní kostýmy měly ovšem i další postavy, takže se přímo vnucuje bonmot, že jediná normálně oblečená byla bláznivá Viktorka.

Člověk by řekl, že režisér s archaickým pseudonymem Jan Antonín Pitínský, bude mít konzervativní, ba přímo lyrický vkus. Svůj omyl jsem pochopila v okamžiku, kdy babička začala, tuším hned v prologu, aby divák dlouho netápal, debatovat se svou dcerou o jejím potratu. Herci se po jevišti pohybovali poněkud chaoticky, občas bez příčiny kamsi popoběhli, takže jsem pojala podezření, že za kulisami sedí jejich škodolibý kolega a ze vzduchovky po nich střílí pepřové kuličky. Dějovou linku se mi nepodařilo zachytit – útržkovité dialogy nedávaly moc smyslu. Jen Babička chrlila jednu moudrost za druhou. Co slovo, to perla. Vzácná a šťastná to žena!

Na představení jsme byli s mým tatínkem, který jinak ve svém tehdy ani ne třičtvrtěstoletém věku pokaždé v teple a klidu, zejména při pohádce, jakou podle mě Babička Boženy Němcové v podstatě je, usínal pokojně jako miminko. Cestou do divadla jsem měla obavy, že mě jeho mohutné funění ve fázi alfa společensky znemožní. Zbytečně – tatínek první akt strávil s otevřenými ústy a očima nevěřícně doširoka otevřenýma, během druhého tiše supěl, nikoli ovšem ze spaní, a ke konci více než tříhodinového představení se už z jeho útrob linulo temné a zlověstné dunění, jako z golema ve filmu Císařův pekař. Dnes už nedokážu pochopit, že konzervativci, staromilci a fandové historie tatínkova a mého typu to po druhém aktu nevzdali a svorně neprchli k šatně. My jsme to vážně dotáhli až do strašnického – nebo snad nějakého jiného – krematoria na Babiččin pohřeb!

Kritikami oslavovaný vynikající herecký výkon paní Vlasty Chramostové v titulní roli jsem v tom chaosu nedokázala ocenit.

Po necelých třech sezonách byla hra stažena z repertoáru. Jo, Češi jsou asi ve své podstatě stejně konzervativní jako Angličani. Návštěvníci „Zlaté kapličky“ chtějí vidět, jak Evžen Oněgin na carském dvoře se starosvětskými venkovskými statkáři tančí čtverylku, a ne to, jak řeší své bisexuální problémy na diskotéce se soudobou mafií. Co je špatného na romantické pohádce o dívce zakleté v labuť, její lásce k princi a boji proti zlému černokněžníkovi? Je opravdu nutné do ní míchat složitost homosexuálních vtahů a z černokněžníků dělat ministry? Jako by nestačilo, že ti naši umí čarovat s rozpočtem svým i státním ažaž! Já chci do divadla chodit proto, abych unikla současným problémům a starostem.

Chápu, že se Národní divadlo snaží přizpůsobit svůj repertoár modernímu divákovi a chce v něm odrážet současnou společnost, ale trošku se obávám, aby svým cíleným úsilím neztratilo 96 procent svých diváků. Snad kdyby se zacílilo i na vybrané operety (Cikánský baron) nebo muzikály (Cikáni jdou do nebe), návštěvnost by mu maličko stoupla. Ale hlavně ať se nespojuje se Státní operou. Kam bychom potom chodili na klasické pohádky s nádhernými kostýmy a kulisami?

Kdo vlastně jsem?

V létě jsem si domluvila rande s kamarádkou, s níž se vídám dvakrát třikrát do roka. Jako děti jsme pár let vyrůstaly spolu, pak se naše cesty nadlouho rozešly, ale po letech jsme se zase našly, moc si rozumíme a krásně se doplňujeme. Doplňujeme se i pokud jde o příchody na schůzky – zatímco ona chodí všude s mírným zpožděním, já přicházím raději o něco dříve.

Byl hezký srpnový den a já jsem z práce vyrazila s vědomím, že cesta na sraziště mi bude trvat zhruba dvacet minut, ale času mám dvakrát tolik. Dorazila jsem k Prašné bráně a loudala se po Příkopech na Můstek, kde jsme se před NewYorkerem měly sejít. I přes pomalou chůzi a okukování výkladních skříní jsem dorazila deset minut předem. No přece tady mezi těmi davy turistů nebudu stát!

Vešla jsem do obchodu se suvenýry na protějším rohu, abych se podívala, co nabízíme návštěvníkům naší země jako typicky české produkty. Jasně – matrjošky a tradiční ruské lakované dřevěné výrobky! Ale je tam i oddělení s českým sklem, kam jsem zamířila. Okamžitě se na mě přilepila ochotná paní, která tam dosud nečinně postávala vedle vitríny se skleněnými figurkami. Suverénně na mě začala švadronit rusky. U čaje bych možná paletu jejích znalostí o českém skle ocenila a ráda srovnala její vědomosti se zbytky toho, co si pamatuji o historii českého skla ze seminárky, již jsem psala tuším ve třetím ročníku. Jenže v tom okamžiku jsem na to neměla ani čas ani náladu, necítila jsem potřebu dávat někomu najevo, jak jsem chytrá a vzdělaná, a její přítulnost mi tudíž byla poněkud na obtíž.

Doufala jsem, že když si jí decentně nebudu všímat a nebudu reagovat, pochopí a odpadne. Omyl. Ve chvíli, kdy mi u vitríny s tradiční krásně broušenou jabloneckou bižuterií začala vysvětlovat, že se jedná o pravé české kameny, které jsou stejně kvalitní, jako ty od firmy Swarovski, ztratila jsem trpělivost a od zařvání: „Já o tom, babo, vím možná víc než ty!“ mě odradilo jen slušné středoevropské vychování. Obchod jsem raději rychle opustila. Ačkoli postávání na ulicích mě vážně nebaví, zakotvila jsem u protějšího rohu. V této už tak nepříjemné pozici jsem se věnovala trudné meditaci.

Je pravda, že jsem se v Rusku narodila a prožila tam prvních deset měsíců svého života, ale že by se to na mě až tak podepsalo? Považuji se za Češku, strávila jsem tu bez výše zmíněných deseti měsíců celý život, absolvovala veškeré vzdělání, nakupuji v české Bille a u českého Markse & Spencera. Češtinu ovládám lépe, než polovina domorodců. Svůj „rodný jazyk“ jsem sice vystudovala, ale mám pocit, že po té době už si z něj až na základy skoro nic nepamatuji. Že by mě prozradil můj po ukrajinském dědečkovi nenápadně tvarovaný nos?

Z dumání mě vysvobodil kolem probíhající pán vzhledu zdivočelého vědce, který u mě přibrzdil a dodal mi sebedůvěry otázkou: „Скажите пожалуйста, вы говорите по-русски?“ Rozpačitě jsem přitakala, že rusky mluvím. Okamžitě se mě s nepřítomným výrazem ve tváři zeptal: „Извините, сегодня среда или четверг?“ Ujistila jsem ho, že je středa, čtvrtek bude až zítra, a propadla se do lehké deprese.

Kalendář, možná spíš dva, ale určitě poslední vzpomínka na Provence

Nakupování nemám ráda a v podstatě nesnáším supermarkety a nákupní centra. Aspoň u nás doma. Carrefour ve Francii mě ale bavil, především jeho sýrový regál – délkou dvojnásobný oproti regálu s týmž zbožím v české Bille, cenami poloviční, šířkou nabídky nesrovnatelný.

Ještě víc mě bavily malé obchůdky s veteší ve vlaštovčích městečkách. Ochotně a ráda jsem vlezla do každého krámku a jako dítě jsem juchala nad vázami, lampami, svícny a dózami, které jako by z oka vypadly oprýskaným artefaktům po mé prababičce, babičce a pratetách, jež jsme na chalupě mívali, než nám je ukradli. Tyhle ale byly o dost mladší, dokonale zpracované a prodávaly se dvojnásobně dráž, než v českých tak zvaných antique a chalupářských bazarech.

Pokud ovšem jde o každodenní nákupy potravin, klidně bych se bez nich obešla a potěšilo by mě, kdyby se v mé chladničce potřebné suroviny samovolně zhmotňovaly. To je také jeden z důvodů, proč bych asi nikdy nemohla splynout s provensálským způsobem života. Francouzi prý totiž milují nakupování na trzích. K narozeninám jsem od KlaPi dostala provensálskou kuchařku, v níž se praví, že nejlepší potraviny pro vaření jsou čerstvé, nakoupené na trhu. Věřím tomu, ale já bych asi potřebovala hospodyni, která by na ten trh za rozbřesku skočila, místo mne se prodrala davy a domů přinesla košík lahodné svěží zeleniny a čerstvé slunečnice do vázy.

Případně by mohla nakoupit i uzeniny k večeři, i když ty francouzské ve mně budily respekt a netroufla jsem si je ochutnat, takže nevím, jestli stojí za ten nákupní stres.

Zato díky daru naší paní domácí Chantal jsem se naučila používat olivový olej. Ten v plechovkách vypadá dobře i na pouhý pohled.

Mrzí mě ovšem, že jsem neochutnala levandulový med, ani medíky z pylu jiných provensálských stromů, keřů, rostlin a bylin.

Koření bych nakupovala s chutí, kdybych rozuměla francouzským názvům a prodával se k nim srozumitelný návod k použití :-).

Také čerstvé bylinky bych ocenila. Ty sice používat umím, ale pro dvoučlennou domácnost s jednou osobou držící linii a jedním konzervativním seniorem konzumujícím porce pro vrabčáka mi ty květináče v českých supermarketech připadají nadměrné, takže o svěžích bylinách, byť v omezeném sortimentu, zatím jen sním.

Nejedlá kategorie zboží z provensálských trhů je mi trochu bližší. Sušenou levanduli mám všude, ale hnědé „mýdlo s jelenem“ jsem si ještě nekoupila, i když je údajně nejlepší.

Ale těchhle mejdlíček má spousty a vozím je domů kamarádkám jako suvenýry.

Na textilních doplňcích bych ujížděla, kdyby je měla kam dát. Tenhle stánek na lourmarinském nedělním řemeslnickém trhu bych klidně skoupila celý.

A ty ubrusy! Jeden podobný jsem si letos koupila. Na náš kuchyňský stůl smí ovšem jen o prázdninách, když doma nikdo není a tudíž ho nemá kdo zašpinit.

Ještě hezčí, než před obchůdkem, byly ubrusy v krámku. Paní prodavačka nám zakázala fotit, ale až po pořízení tohoto snímku. Tady by člověk dokázal utratit majlant!

A pak také úžasné svícny, lampy, vázy…

… a předměty, jejichž účel lze těžko slovy popsat. Lapače prachu, které jsou tím dražší, čím nesmyslnější. Ale krásné.

Za stejnou cenu může turista v zapadlé vesničce koupit oprýskané umyvadlo. Nebo krásně natřené křeslo, které se ovšem v letadle, autobusu či na střeše auta bez zahrádky převáží poněkud obtížně.

Snáze se transportují pixly s barvami z Roussillonu, ale člověk není výtvarník, a kdyby koupil všechny, které se mu líbí, měl by s jejich přepravou podobný problém, jako s křeslem.

Nechápu, kde se ve vápencovém kraji bere tolik keramických dílen. Jejich počet odhaduji podle množství obchůdků s keramikou, které jsou doslova všude.

Předloni jsme v Baux de Provence koupili pár kousků pro mou pastorkyni. Tedy pro dívku, která mi říkala „Maceška“ dávno předtím, než se tenhle termín objevil v televizním seriálu.

Obchody s keramikou lákají do svých neprozkoumaných, lákavých, tajemných a zbožím přeplněných útrob zejména v městečku Moustiers Sainte Marie.

Vkročíte-li, ocitnete se v pohádce. Budete se kochat starodávnými příborníky přeplněnými stejně starobyle vyhlížejícím nádobím.

Nádobí je všude, je ho tolik, že ani rozlehlý obchod nestačí. Proto je jím zaplněn i obrovský krb z 18. století.

Kdybyste na to měli místo a peníze (ale hlavně to místo, samozřejmě), koupili byste si všechny ty mísy, omáčníky, teriny, džbány, dózy, kořenky, cukřenky a co že to všechno vlastně prodávají.

Jenomže protože na to místo nemáte, skončíte v obchůdku se suvenýry dole u parkoviště, a to by v tom byl čert, abyste si aspoň jeden kousek (samozřejmě z těch pro turisty vyráběných levných šuntů) neodvezli domů.

Z té fialové sady mám na nočním stolku talířek na tření česneku, v němž našly útulek mé hodinky a denně používané šperky. Aspoň, když je ráno rozespalá vybírám z pelíšku, nekloužou tolik a neutíkají mi pod rukama. I když jsem talířek koupila v obchůdku na Mont Ventoux, osladí mi každé ráno start do šedého středoevropského dne vzpomínkou na hřejivé a prosluněné léto, které mají tam dole na jihu.

Kalendář – druhá verze

Od dětství jsem zapálenou kočkomilkou. Takže o letošní dovolené byly po oknech a dveřích mým druhým nejfotografovanějším námětem kočky. A že jich v Povence žije!

V na týden pronajaté cabane byla první návštěvnicí jedna z čičin paní domácí. Ještě jsme ani pořádně nevybalili, a už se přišla představit noblesní dáma v nejlepším věku. Důstojně obešla chaloupku a milostivě se nechala pohladit a pochovat. Ale středoevropský pach jí nijak zvlášť nelahodil, jak je vidět z jejího výrazu na fotce, půjčené z KlaPiina foťáku.

Druhá domácí kočka byla takové pubertální heprle. Vřítila se nám do chaloupky hned příští den ráno. Po pravonohých mlynářských schodech vyběhla mnohem čiperněji než levonohý Petr a zachrula se do dek složených na víku proutěného kufru na pavlači. Asi se těšila na obvyklý klidný a nerušený odpočinek po dobrodružných nočních toulkách, takže naše pozornost a cvakání spouště ji poněkud rušily. Chvilku na nás ze své skrýše rozezleně svítila očima, pak znechuceně mrskla ocasem, sklouzla po schodech dolů a zmizela v garrigues nad chalupou.

Její druhá návštěva byla o něco klidnější. Důstojně vkráčela do našeho obydlí s výrazem paní domácí kontrolující, jak tu současní obyvatelé hospodaří. Prošla přízemí, vše pečlivě očichala a my jsme jako vystresovaní podnájemníci stáli v pozoru a s obavami očekávali, kdy z kožíšku vytáhne bílé rukavičky, jimiž začne rejdit po nábytku. Byla k nám milostivá, rukavičky nevytáhla, jen se usadila uprostřed schodů a z vyvýšené pozice si zvědavě prohlížela přízemí i patro, jestli jsme tam moc nenadrobili či nenaprášili.

Přes veškeré snažení se jí ale nepodařilo skrýt pravý účel své návštěvy. Chvíli zkoumavě vyhlížela na pavlač, jestli by se jí nepodařilo nepozorovaně zalézt do oblíbené skrýše mezi dekami.

Zjistila však, že předměty v lůžkové části se jaksi přeskupily, takže zamýšlený střelhbitý průlet známým terénem do oblíbeného pelíšku je nepravděpodobný. Navíc ji všichni živí tvorové v místnosti soustředěně sledují. A tak, nedávajíc najevo své zklamání, důstojně opustila schodiště a posléze náš příbytek. Chvíli ještě otíráním čumáčku projevovala přízeň noze židle na terase, ale nakonec tiše zmizela u dveří do domu své paní.

Další dvě číči jsme potkali hned při prohlídce naší domovské obce. S tou první, mramorovanou jako mistrovsky upečená bábovka, se pomuchlal Petr kousek nad náměstím. Fotka druhé by byla ideálním oslím můstkem mezi povídáním o okenním a kočičím kalendáři.

Se šedočerným kocourem jsme se seznámili při návratu z procházky po nejdelší vesnické ulici. Zatímco já, jako dlouholetá pozorovatelka kočkovitých šelem respektuji složitost jejich rozdílných osobností a při seznamování je nejdřív nechám očichat špičku svého ukazováku a teprve po jejich kladné reakci se k nim servilně lísám, Petr se s přátelsky napřaženou rukou vrhal ke každému kočičímu kožíšku, který zahlédl. Tenhle šedivák ale nebyl na vpády cizinců ze střední Evropy příliš zvědavý, což je vidět na jeho naštvaném pohledu poté, co se zbavil laskající cizácké tlapy a konečně se mohl uvelebit na kaktusy ověnčeném domácím parapetu.

Další kočku jsme potkali v Saignonu, ale tomuto setkání na nejvyšší úrovni předcházelo pomazlení s tvorečkem z jiné čeledi. Domek u vstupu do hradu měl předzahrádku ohrazenou nízkým plůtkem a kamenitou dlažbu pokrytou umělým trávníkem plným gumových pískacích hraček. V tomto vymezeném prostoru atomovou rychlostí kmital hyperaktivní chlupatý tvořeček. Těžko říci, jaká ráce se z něj vyklube, ale byl k pomilování…

Poté se nám dostalo audience u huňaté siamky ve dvoraně vyzdobené truhlíky s hortenziemi stíněnými rozkvetlým oleandrem. Její veličenstvo jsme však lehce nudili, a tak se naše návštěva omezila na předání zdravic a darů od českých naprosto nezajímavých koček.

Až další den v Crestetu mě napadlo, že zívání zdejších kočičích krasavic není možná způsobeno jejich povýšeností plynoucí z vědomí rasové nadřazenosti, ale prostým faktem, že provensálské letní horko spolehlivě uspí nejen homo sapiens, ale i felis domesticus.

Jistá jsem si svou teorií ovšem nebyla, a tak, když jsme ve Vaison la Romaine potkali další šlechtičnu, nervozitou se mi při focení třásla ruka.

Na zpáteční cestě k autu jsme navštívili několik boutiques nakoupit parádu pro KlaPi (tašku s potiskem koček, jak jinak) a dárky pro přátele. V malém obchůdku se suvenýry trůnil na pultě mohutný černý kocour. Vyfotit si ho mi bylo žinantní, ale když Petr dokončil svůj nezbytný kočkolaskající ceremoniál, vztáhla jsem na chlupáče ruku i já.

Očichal mi ukazovák a neprotestoval, tak jsem rukou zkušené dlouholeté chovatelky hrábla do jeho kožíšku na hřbetě a začala drbat (hlazení si užil předtím dost). Kocour se zachoval přesně jako naše překrmená Čičolína domácí a začal „žirafit“ – vytřeštil oči, natáhl krk a kroutil hlavou jako žirafa, která hledá nejšťavnatější lístečky na vršku vysokého stromu. Důkaz toho, že se mi podařilo nahmátnout místo, na které si při čištění nedosáhne. Já to věděla, ale paní majitelka z toho byla pryč možná víc, než ten kocour. „Pompone, co to děláš? Vždyť tohle jsi nikdy nedělal!“ volala nešťastně. Kocour se lekl, seskočil z pultu a zmizel kdesi na zemi za svou chovatelkou. Hle, jasný důkaz toho, že i Francouzi se od nás mají co učit.

Na jihu Luberonu ani vesničky, ani místní domácí zvířectvo není uvyklé na nájezdy turistů, a proto před cizáky vše živé prchá. V Cucuronu jsme v jedné z uliček u hradeb koutkem oka zahlédli dvojici sotva tříměsíčních koťat, která před námi rychlostí kulového blesku přeběhla uličku a v hysterické snaze uniknout neznámému elementu se snažila proklouznout plotem do domácí zahrady. Zastavili jsme a s pobavením sledovali jejich snahu vyskočit na zhruba třiceticentimetrovou kamennou podezdívku, v níž nebylo kde zachytit se drápky. Tvorečkové vytrvale vyskakovali na zídku, z níž se kutáleli zpět na chodník, než byl jejich výkon korunován úspěchem. Umím si představit, jak se za plotem vyčerpaně, s funěním a úlevou, že unikli smrtelnému nebezpečí (netušili, že spíš té laskající přátelské tlapě), svalili do trávy.

Další velice plachá obyčejná micka evropská trůnila uprostřed uzoučké středověké uličky a já, respektujíc její domovské právo, jsem ji velice opatrně obcházela, abych si vyfotila krásné domy na obou stranách uličky, aniž bych ji vyplašila.

Posléze se na vrátkách do jednoho z dvorků vynořila její kamarádka a z výšky zvědavě, ale opatrně sledovala, co je venku nového. Z rozmazanosti snímku je jasné, jak plaché a rychlé jsou místní kočky a jak rychle jsem musela reagovat, než mi utekla ze záběru :-).

To na severní straně hor jsou kočky mnohem oprsklejší. Ty dvě puberťačky, které jsme potkali v Rousillonu kousek od pokladny k okrovému dolu, si snad magistrát vydržuje jako atrakci. Na betonovém piedestalu, postaveném patrně přímo pro ně, se k sobě tulily tak rozkošně, že jedno turistické oko nezůstalo suché, jeden objektiv nevyužitý a jedna ruka nezašpiněná načervenalým prachem, který v souvislé vrstvě pokrýval jejich srst. Ještě že kousek od kočičího podstavce vyvěral z kašny pramínek, ke kterému neomylně zamířili všichni mazlivými šelmičkami okouzlení návštěvníci, aby v pokladně nezašpinili eura investovaná do krátkého zážitku z výjimečného přírodního úkazu.

Z Roussillonu jsme se v poledních hodinách přemístili do Goultu, kde právě místní kočky trávily siestu.

Asi nejostřejší a nejkrásnější kočičí fotka se ale povedla Petrovi v Bonnieux. Kočka na pozadí kamenné zídky a v levanduli – jaká fotka by mohla být provensálštější?