středa 29. září 2010

Za Prahu krásnější a čistší

Ve čtvrtek jsem po třech dnech na služební cestě vykročila opět do kanceláře. Rýma, jež na mě hupsla v sobotu, se naštěstí v neděli večer lekla nadmořské výšky a zhruba někde u Vrchlabí zalezla do útrob mého dýchacího systému, takže mi na služebce nebránila ve výkonu funkce. Bohužel se potvora tři dny zákeřně skrývala v ilegalitě, aby se zase doma v Praze přihlásila o svá práva otravovat mi život. Což ovšem smogem potrénovaného Pražáka nerozhodí…
V prosluněném a teplém čtvrtečním ránu jsem plna optimismu vyrazila do práce bez svetru a užívala jsem si nádherné babí léto. Vedle jara mám tohle roční období nejraději, a tak jsem nadšeně vyskotačila v Bohnicích, kde sídlí naše firma, z autobusu.
Magistrát se k vilové oblasti kolem blázince chová macešsky, před domky vlastně nejsou ani chodníky, jen jakýsi vydrolený a plevelem prorostlý asfalt. Jediným náznakem toho, že o existenci starých Bohnic obvodní rada ví, je pravidelně do schránek dodávaný plátek Osmička, v němž se obvodní úřad bije v prsa, jaké báječnosti v oblastech mimo Bohnice vybudoval.
A dvakrát ročně - poté, co bezpečně roztála poslední hromádka sněhu na kraji chodníku (tedy nejdříve koncem května), a těsně předtím, než vznikne první v nové zimní sezoně (tedy pro jistotu před koncem září) - probíhá čištění komunikací, jež má nejspíš za úkol potěšit zejména místní majitele motorových vozidel a ekology, neboť zoufalí rezidenti v ten den musí do práce jet autem, i kdyby to nebylo jejich zvykem, protože nechtějí riskovat odtah vozidla, pokutu a následné formality…
Druhé a poslední letošní „bohnické velké prádlo“ bylo naplánováno právě na ten úžasný baboletní čtvrtek. Seběhla jsem od hlavní silnice k paneláku, jenž tvoří poslední výspu sídliště před starou vilovou zástavbou, spadající do rozsáhlé oblasti „silnice se v létě občas čistí a v zimě ani náhodou neudržuje“, a přivítalo mě příjemné vlhké povětří a jemné obláčky páry stoupající z asfaltu zahřátého podzimním sluncem. I přes ucpaný nos jsem se pokusila se zavřenýma očima zhluboka nasát vzduch a procítit podzimní vůni…
S výdechem jsem se vrátila do reality, rozhlédla a zkonstatovala, že velitelem čisticí akce byl nejspíš bývalý lampasák – na vojně se odedávna tvrdilo, že co je mokré, to je čisté. Silnice byly skutečně velmi, ale velmi mokré. Po civilizačních odpadcích - igelitech a petlahvích - ani stopy. Pojala jsem však podezření, že Technická správa komunikací nakoupila velmi drahé a úměrně sofistikované stroje ze zahraničí, odlišující bioodpad od nebioodpadu, protože asfalt poměrně hojně zdobilo listí, větvičky, semínka… Nebo že by po očistné akci provedené běžnými stroji přišel hurikán a prudkými poryvy očesal místní vegetaci?
Já tedy sázím na drahou zahraniční techniku, odlišující „bio“ od „chema“. Když jsem totiž vkročila na nezvykle volné parkoviště, kde široko daleko nestálo žádné auto (což se nestává ani v pátek před pondělním a úterním státním svátkem), uprostřed té prázdné šedé vypulírované a vlhkou čistotou se lesknoucí asfaltové plochy jsem potkala potkana. Možná to byla krysa, ale nepředstavilo se mi to a podle barvy se to taky poznat nedalo, protože to bylo už nějaký pátek mrtvé. Vypadalo to, jako by to vypadlo z toho čisticího stroje, jako by to čističi zanechali na parkovišti jako suvenýr. Člověk by tipoval, že to prošlo pojízdnou pračkou, sušičkou a mandlem, tak to bylo placaté. Od průzkumu, zda to voní aviváží či škrobem, mě odradila hejna much kroužící kolem.
Že by reklamní příspěvek do projektu čisté a zelené Prahy?