Ve čtvrtek ráno mě začala chytat mírná nostalgie. Největší pamětihodnosti kraje jsme už projeli a zbývají zcela nezajímavé vesničky na stráních Luberonu a Vaucluse. Začneme šetřit síly na zpáteční cestu a budeme se jen tak poflakovat. To jsem ovšem netušila, že nás čeká ryzí, tichá, poklidná, odlehlá a cestovním ruchem nedotčená Provence, kde by se mi tolik líbilo žít.
Ráno jsme vyjeli podél Velkého Luberonu k východnímu, méně frekventovanému průsmyku, který spojuje jih pohoří se severem. Po silnici D956 jsme jeli už před dvěma lety, ale vyhlídku na Alpy jsme prošvihli. Možná proto, že na konci června už velehory nepokrýval sníh. Tentokrát nás ale ta bělostná záře přinutila zastavit. Zaparkovali jsme v zatáčce nad vesničkou s půvabným názvem Chante-Perdrix (což tuším v překladu znamená cosi jako Zpívající Koroptev) a kochali se výhledem na prudké svahy alpského předhůří.
Jestlipak některý domorodec dokáže pojmenovat všechny ty skoro třítisícové vrcholky na horizontu? Já jsem identifkovala jen dva k sobě se vinoucí špičaté zuby Sommet de Cucuyon a Sommet de Couard s horami Bílého koně Montagne du Cheval Blanc na pozadí a táhlý, k severu prudce spadající hřbet le Grand Mourre kdesi v dáli za plateau Valensole a Moustiers-Sainte-Marie, kde jsme byli před dvěma lety. Mé ambice jsou však velmi přízemní a ani zdaleka nedosahují velehorských výšin. Nejbližšímu horskému hřbetu dominoval větrný mlýn, ke kterému jsme mířili.
Jméno vesnice Montfuron mi připomíná vítr nebo spíš vichr, prostě funění. Což by odpovídalo povětří, jež nás u mlýna nad vsí přivítalo.
Místní mlynář nejspíš nedostatkem energie netrpěl. Přes klamnou zvukomalebnost jména vísky jí vítr jméno nedal. Místo na kopci se prý jmenuje podle šelmičky. Tahle Fretčí hora leží na východním sklonu Luberonu a udržet foťák proti vichru při zabírání nejvyššího bodu pohoří nebylo vůbec jednoduché.
Jižně od mlýna se rozkládá ves se zříceninou hradu. Pomalu se vylidňující vesnici prý před časem oživili uprchlíci z Albánie. Ještě dál na jih, za mnoha vršky, se rozprostírá Středozemní moře.
Z vyfoukaného vršku jsme se rádi uchýlili do závětří v údolí říčky Calavon, kudy v římských dobách vedla z Itálie přes jižní Francii do Španělska silnice Via Domitia. V současné vesnici Céreste překračovala jeden z levých přítoků Calavonu po antickém kamenném mostě, jehož pozůstatky jsou prý na jih od hlavní silnice dosud patrné. Vesnička Římský most stále uvádí na seznamu svých pamětihodností, ovšem směrovka na hlavní silnici navádí turisty ke kamennému mostu na severní straně státovky, který pochází až z konce 18. století. V Provence každému mostu staršímu než dvě stě let říkají „římský“ :).
Z údolí Calavonu jsme po kroucené silničce vyšplhali zase do kopců na jižním sklonu plošiny Vaucluse. Třešňovými sady jsme projeli do vesničky Viens a zaparkovali na parkovišťátku u starobylého kostela vedle Francouzi tolik milovaného starého citroenu, lidově zvaného káča.
Na obranné zdi, nad níž se tyčí kamenné městečko, kvetly modré kosatce a pod zdí podél cesty zrály fíky na pozadí rozkvétajícího janovce.
Vydali jsme se úzkou uličkou do kopce. V polovině cesty jsme narazili na minikavárnu s dvěma stolky před výlohou. Dali jsme si kávu, usadili se u jednoho stolku a kochali se kamennými zdmi, starými dveřmi, pestrými okenicemi vyšisovanými prudkým letním sluncem a všudypřítomnými květinami.
Po kávě jsme vystoupali na vršek kopce, kterému dominuje hrad z 12. – 13. století. Kamennou branou mezi dvěma domy se vstupuje na nádvoří.
Že jde o hradní nádvoří lze poznat jen podle Saracénské věže, zbytek hradu tvoří slepenec různých domů, které jsou kupodivu obydlené, a podle četných vizitek na dveřích každý domek obývá jiná rodina.
Procházeli jsme před větrem chráněnými uličkami a nasávali sluneční paprsky, ticho a pohodu městečka, v němž až do začátku 20. století žila tisícovka obyvatel, ale před První světovou válkou jejich počet klesl na pouhých čtyři sta. Dnes jich na katastru obce, což je dost široký pojem, bydlí šest set.
Z horní části vesnice je krásně vidět Velký Luberon na protější straně údolí a kostelík pod vsí se zachovalou románskou věží, jež je zanesena na seznam francouzských památek.
Nejcennější renesanční domy s gotickými prvky leží kousek od hradu. Zdobí je půvabná okna a dveře zdobené úžasným tesaným ostěním.
Světe div se, i v těchto stavbách se bydlí. Nakoukla jsem otevřeným oknem do místnosti sousedící s kvelbem vedle kamenné brány (na předchozí fotce), která zřejmě ve středověku sloužila jako skladiště nebo zásobárna. Překvapil mě pohled do zařízené ložnice se schůdky do přilehlého krámku a kovanou mříží chráněnou studnou s kamenným lemem dekorovaným pro pohodlnější sezení elegantním polštářkem.
Vesničku jsem opouštěla nerada. Chytla mě za srdce a hned bych se sem nastěhovala. Krátící se odpoledne nás však vyhnalo přes stráně Vaucluse k další vsi dominující kopcům nad centrem místní civilizace, městem Apt.
