Týden blbec

Mám za sebou jeden z nejnepovedenějších týdnů svého života. Naštěstí nešlo o žádné tragédie, ale jedna nepříjemnost stíhala druhou a nenechaly mě vydechnout ani den. Posuďte sami.

V průběhu pondělí jsem při telefonování mou sedm týdnů v Mobil pohotovosti opravovanou Nokií tu slyšela jen samé souhlásky, tu zas jen samohlásky a obsah sdělení jsem si domýšlela. Protější strany si musely myslet, že ta Makovice nejen stárne, ale taky už začíná hluchnout a blbnout. Nejdříve jsem se domnívala, že jde o pomstu operátora, jenž těžce nese, že v pátek začne naše firma užívat služeb konkurence, ale večer jsem pochopila, že problém je na straně přístroje, tedy mého mobilu. Ze šuplíku byl na světlo boží vytažen osvědčený čtyři roky starý Samsung a na internetu vyhledána jiná opravna mobilů. Sedm týdnů už nehodlám riskovat, jen najít čas, kdy do opravny zajít.

V úterý odpoledne jsem v práci zjistila, že mi nejen zmizely odeslané maily za tři měsíce, ale ani se mi neukládá pošta právě odeslaná. Zavolala jsem našeho na druhý konec republiky detašovaného správce sítě, jenž mé SOS vyslyšel a přes internet se mi několik hodin hrabal v počítači. Ačkoli mé zaměstnání spočívá především v práci na PC, na němž nemůžete dělat, když vám v něm rejdí někdo jiný, nemohla jsem si dovolit z práce odejít, neboť nám jakýsi melouchář předělává elektřinu a já jsem cítila potřebu ohlídat, aby v průběhu rejdění nepřišel elektrikář a nevypl jistič. Takže jsem si čtyři hodiny v práci četla časopisy, umyla a přerovnala nádobí ve skříňce, vypiglovala kávovar až do nejjemnějších drážek a zauvažovala o mytí oken, ale začalo krápat. V šest večer mě to přestalo bavit, zavolala jsem správci sítě (ten už byl dávno na cestě domů) a dohodla se s ním, že nebudu přes noc vypínat počítač a nechám dojet probíhající test. On večer z domova bude pokračovat v rejdění, čištění, komprimování, testování a defragmentování. Jak se druhý den zjistilo, čtvrt hodiny po mém odchodu z práce přišel elektrikář a vypl jistič. Takže celou tu dobu jsem v kanceláři tvrdla zbytečně, a to i přesto, že jsem od Kláry dostala echo, že máme doma potopu.

K našim vodním problémům – před půlrokem jsem začala prosit dědu, jestli by v kuchyni neopravil kapající kohoutek. Odezva byla nulová, ačkoli řídké kapky se po měsíci změnily v souvislý čůrek a ten po dalších pár měsících v pramínek. Děda tvrdil, že nemůže sehnat těsnění, a podložil pod kapající kohoutek půvabný žlábek z plastové podložky od grilovacího sýru, jenž odváděl vodu do dřezu. Průběžně (asi tak třikrát týdně) jsem dědu prosila, zda by nezavolal instalatéra, jenž nám kohoutek montoval, že třeba ten těsnění bude mít. Materiál a práci samozřejmě zaplatím, ale brát si kvůli kapajícímu kohoutku volno se mi nechce, zvlášť proto, že děda jako důchodce volně disponuje svým časem. Odpovědí bylo hloubavé mlčení, i když se po dalších pár měsících pramínek změnil v rozkošnou fontánku. Nevím, jak dlouho by zvlhčovala vzduch v našem suchém panelákovém bytě nebýt toho, že v úterý odpoledne praskl přívod teplé vody do kuchyně a zvlhčil vzduch tak dokonale, že se zvlnily koberce. Poté, co za bedlivého dědova dohledu Klára vytřela z podlahy deset litrů vody, se dědoušek konečně odhodlal zavolat instalatéra a po ukázce prasklé hadice od stoupačky mu dokonce dobrovolně předvedl i náš kuchyňský kohoutek. Instalatér pustil studenou vodu, již děda předtím pro jistotu zavřel, a prohlásil, že čas má ve čtvrtek večer, ale v nejhorším by zkusil vyšetřit chvilku už ve středu po osmé ráno. Děda ho ujistil, že si rád přispí, takže nemusí spěchat, že ve čtvrtek to stačí. Naštěstí po zásahu mé duchapřítomné a cachtánímilovné Klárky instalatér přistoupil na to, že dorazí už nazítří.

Dámám asi nemusím zdůrazňovat, že po bezcílně stráveném odpoledni jsem večer v provlhlém bytě nebyla nejpříjemnější. Ačkoli o odstranění nejhorších následků se už postarala Klárka, dobrovolně a bez řečí jsem dokázala jen vyklidit kuchyňskou skříňku pod dřezem a nereagovat naštvaně na dědův jistě dobře míněný návrh poskládat asi tucet nerezových kastrolů, čtyři pekáče, papiňák, litinovou bábovkovou formu po babičce, dortovou formu a pekáč z varného skla po mamince do malé plastové skládací přepravky. Vyjela jsem až po dědově nevinném dotazu: „Ty jsi neumyla nádobí?“ Ne, neumyla! Všechny sklenice a hrnky od včerejška a naběračky, příbory, talíře a kastroly od dnešního oběda jsem demonstrativně vyskládala do úhledných komínků na sporák, aby zítra nepřekážely instalatérovi v jeho činnosti při výměně kohoutu za nový. Po dědově návrhu uložit do plastové přepravky aspoň to špinavé nádobí a umístit je do obýváku jsem už explodovala. To tak, nechat ten sajrajt kapat na koberec!!!

Spát jsem šla naštvaná, upocená a nemytá.

Středa mě přivítala slunečným ránem a já jsem vstávala špinavá, ale s optimistickým pocitem, že všechno zlé se nakonec v dobré obrátí. Z omylu mě vyvedl hned od dveří do kanceláře vržený pohled na monitor PC a zjištění, že v mém počítači, který mezitím kolegové laskavě zase zapnuli, se defragmentuje disk C a proces je kompletní z deseti procent. Když jsem naposledy defragmentovala, trvalo to čtyři hodiny. Šla jsem si zapálit a potom koupit novou krabičku cigaret do zásoby.

Brzy po poledni byla defragmentace dokončena s tím, že správci sítě mě teď laskavě nechají chvilku pracovat a rejdit začnou zase po třetí hodině. Po třech hodinách horečné účelné činnosti jsem se nedobrovolně pustila do razítkování obálek a lepení štítků a známek, kteroužto inspirativní činnost mi osvěžil telefonát kolegy, ten den se pohybujícího na jakési konferenci. Poptal se, co je nového, a mimochodem mi svým typicky šetrným způsobem sdělil, že se členové představenstva shodli, že je nežádoucí, abych byla přítomna jejich zítřejší schůzi v kanclu, a že si tedy mám ve čtvrtek vzít volno. Je vidět, že chlapec je milovník adrenalinu, protože má první myšlenka mi zvedla tlak: „To ještě nikdy neudělali, nechtějí mě vyhodit?“ Velký Šéf byl nedostupný a šéfová o ničem nevěděla, protože ženské přece pánové nebudou nic říkat, když mají v kanceláři chlapa…

Z práce jsem odcházela s obavou, že náš správce sítě (a zároveň člen představenstva) objevil při rejdění v mém počítači skryté supertajné soubory, o nichž nemám tušení, a hodlá zítra přednést návrh na mé vypovězení pro podvratnou činnost. Protože však páchání špionáže není mým koníčkem, rozhodla jsem se nechat to koňovi. Středa sice zase nic moc, ale užiju si volný čtvrtek a v pátek se třeba dozvím víc. Doma mě čekal nový kohout u kuchyňského dřezu a uklizená domácnost. Tak proč se trápit?

Na volný čtvrtek jsem si naplánovala zařízení opravy Nokie, nákup látky na potah kuchyňských židlí a zrušení kreditní karty, k jejímuž zřízení jsem se nechala jako pitomec nalákat loni před dovolenou tvrzením dealerky, že platební karta, již používám, nemusí fungovat v zahrančí.

Při hledání servisu mobilních telefonů jsem oběhla celou budovu, než se mi ve vzrostlém roští konečně podařilo najít vchod. Ale slečna za přepážkou byla milá, vstřícná a ochotná. Oprava telefonu by mohla být hotová už za ČTYŘI dny, což mi proti předchozím sedmi týdnům připadá jako pohádka. Cena už není tak úsměvná, ale třeba mi ji zaměstnavatel tentokrát proplatí.

V dekoračním centru měli vzorek látky, jež se mi líbila, zaplatila jsem zálohu v plné výši za dva metry, které pro mě objednají, a za tři týdny by měly dorazit. Doufám, že při svém štěstí neztratím potvrzení.

Také v bance jsem uspěla. Slečna za přepážkou chápavě vyslechla mé vysvětlení, proč chci zrušit výhodnou kreditní kartu, již jsem nikdy nevyužila, převzala ji a nůžkami odborně skartovala, sepsala se mnou žádost a vydala potvrzení o zaplacení jedenácti set korun, které bance za tuto službu dlužím. Za blbost se prostě platí…

Z banky jsem se rozhodla i přes nechutné vedro projít po cestičkách, jimiž jsme se v dobách Klárčina dětství často procházely. Vypravila jsem se parkem mezi vilky, na jejichž kraji jsem narazila na bývalou kolegyni. Popovídaly jsme o lidech z mého prvního zaměstnání, probraly drby a rozcházela jsem se s ní s příjemným pocitem, že lidé, s nimiž jsem pět let pracovala, na mě ani po dvaceti letech nezapomněli. V báječné atmosféře volnosti, klidu a pohody jsem dorazila k našemu domu.

Již po vkročení do přízemí jsem pocítila čpavý kouř. Pomyslela jsem si, že některá stařenka (dům obývají především důchodci) připálila oběd. Stoupala jsem po schodišti, zápach sílil. V našem patře byl nejintenzivnější. V duchu jsem politovala sousedku - často nás oblažuje vůní vyvařeného morku (někdy mám pocit, že si doma vaří vlastní mýdlo), tentokrát to asi neuhlídala.

Po otevření dveří do bytu jsem pochopila, že sousedce křivdím. Proti mně se vyvalil oblak dýmu. Shazuji boty a volám: „Něco tu hoří!!!“ Děda, klidně dřímající v křesle v obýváku, se na mne pomalu otočil: „Já niiiic.“

V kuchyni na sporáku prská a škvíří se kdysi smaltovaný hrnec. Voda vypařená, brambory na uhel.

Chuť měly zajímavou. Podobnou jako brambory pečené v popelu. Jen ten připálený smalt to trošku kazil.

Konečně pátek! Snad se dozvím, proč jsem neměla být u schůze představenstva, ale hlavně, i když bez Klárky připravující se na dvě zkoušky, vypadneme s dědou na chalupu a tam zapomenu na práci, na Prahu, na všechny průšvihy. Budu poslouchat řvoucí ptáky, sekat trávu na zahrádce, vařit na starém sporáku na dřevo…

Do kanceláře jsem vstoupila příjemně naladěná a ani stále ještě rejdící správce sítě mě nerozhodil. Vyslechla jsem pozitivní zprávu, že schůze představenstva bez přítomnosti zaměstnanců je jakýsi nový trend. Přeložila jsem si to tak, že pánové doufají, že když se sejdou sami, nikdo nebude vynášet informace. Vzhledem k tomu, že zprávy z této poslední schůzky již nepochybně kolují mezi členy, předpokládám, že příště budeme zase vařit kafe Míša a já.

S dědou jsme se shodli, že protože je dlouho světlo a teplo, není třeba topit a na chalupu můžeme vyjet až v sedm večer, kdy už bude na silnicích klidněji. Takže někdy v půl šesté jsem vběhla do garáží natěšená na cestu na chalupu. Hupsnu do sedačky, otočím klíčkem v zapalování, a ono nic. Ani škyt.

Jelikož se mi to letos stalo už dvakrát, jsem poučená, že dědulové ve vrátnici mají takový chytrý agregát, který se připojí na baterii a pomůže se startováním. Jenomže některý dědula to s ním umí a některý ne, stejně jako já. Měla jsem štěstí – službu konající vrátný byl z těch zkušenějších, pomohl mi fábinku nakopnout a já jsem odjela. Při objíždění sídliště kolem dokola (abych baterii trochu oživila) jsem přemýšlela o tom, že stávka autíčka byla pochopitelná v únoru po dvouměsíčním stání, ale vzhledem k tomu, že před čtrnácti dny fábinka ujela o víkendu nějakých tři sta padesát kilometrů, je její chování záhadou.

Zaparkovala jsem před domem a šla sbalit tašky. Posléze jsme se s dědou, notebookem, taškou vypraného prádla, taškou jídla, mou příruční taškou s foťákem, dědovou příruční taškou a mou kabel(k)ou – je obrovská, váží snad pět kilo a obsahuje záchranné balíčky pro všechny myslitelné životní krize (naštěstí kočka s přepravkou zůstaly doma s Klárkou) – naskládali do auta, otočila jsem klíčkem… a zase ani škyt.

Všechny tašky jsme odnesli domů a já zavolala do autorizovaného servisu s dotazem, co mám dělat, když nestartuji, ačkoli před necelým měsícem na pravidelné roční prohlídce jsem u nich požádala o prověření baterie a byla jsem ujištěna, že je v pořádku.

Nebudu své už tak dlouhé líčení natahovat. Dopadlo to tak, že v sobotu ráno přijel fešný mobilní anděl, vyměnil mi baterku, vysvětlil, že málo jezdím, čímž baterie trpí a proto je třeba ji po třech letech vyměnit (já bláhová si myslela, že když najedu za rok jen osm tisíc kilometrů, tak si autíčko šetřím a mohlo by mi vydržet do důchodu, kdy ho výhodně střelím coby veterána), zkasíroval mě, my jsme zase naložili celou bagáž a odjeli na chalupu.

Jediná skutečnost minulého týdne, jež mě opravňuje k jásání, bylo to, že chalupu jsme shledali v nevykradeném stavu, což je v červnu a navíc po tak vydařeném týdnu vskutku neuvěřitelné. Ale červen ještě neskončil…

P.S.: Kuchyňský kohoutek už zase kape, v opravně mobilů nezjistili žádnou závadu  a starý mobilní operátor mi asi jako pomstu za zrušení služeb naúčtoval jakési nadlimitní stažení dat z internetu za tři tisíce.

Kdyby muž měl mužské vlastnosti…

K napsání dalšího spotu mě trochu přiměla Martina, která mi hlásila, že si přečetla můj minulý příspěvek, slovy: „Přečetla jsem si tvůj feministický post o řidičích…“ Já tedy nevím, mně feministický nepřipadal. Chtěla jsem vyjádřit, že tak, jako jsou dobří a špatní řidiči a řidičky, tak jsou dobří a špatní lidé. Nemyslím si, že by muži řídili lépe než ženy a naopak. Prostě každý podle své povahy, která se právě ze způsobu jeho řízení pozná.
Ale jinak ano – jsem feministka a proto mě v úterý potěšil na ČR 2 – další „jaktovidič“ psychiatr Maxmilián Kašparů, který k tématu role žen a mužů v rodině řekl:

„My muži, a ať se na mě pánové nezlobí, jsme ztratili schopnost být muži a ženy za nás musejí tuto funkci přebírat. Já se svým způsobem nedivím feministkám, že mají své názory, protože kdyby se muž choval jako muž, a nejenom vypadal jako muž, kdyby muž měl mužské vlastnosti, kdyby muž měl to, co od něho žena očekává, tedy ono kavalírství, poctivost, pevnost, zásadovost a vytrvalost ve věcech, tak by si žena mohla hledět své ženské role. Bohužel my muži jsme v posledních desetiletích jakoby rezignovali na tuto mužskou roli a ženám nezbývá nic jiného, než aby ji suplovaly. Potom se stává, že žena má doma dvě děti plus jedno, a to je její manžel, to je další dítě, a ona musí zastávat roli jak tu ženskou, tak mužskou, protože ten muž nedělá, co má.“

Jako přídavek si dovolím můj oblíbený citát Ireny Obermannové:

„Ženatost je nejrozšířenější mužská vlastnost. Vyskytuje se mnohem častěji než čestnost, zásadovost, pravdomluvnost a věrnost.“ 

Já sama bych k žádoucím mužským vlastnostem ještě přidala kladný vztah alespoň k nějaké práci.
K feminismu – podotýkám, že sice nepřehlédnutelnému, avšak nikoli militantnímu, spíše takovému pasivně resistentnímu – mě přivedla pochopitelně předchozí životní zkušenost. S muži žiji, snažím se s nimi vycházet a dokonce jich mám několik opravdu ráda. Avšak mám je ráda jaksi na dálku a nedovedu si představit, že bych měla jedince tohoto živočišného druhu chovat doma. Výjimkou je pochopitelně náš děda, ale to je jiná kategorie – senior a navíc rodič.
Pokud šlo o mého bývalého manžela a otce mého potomka, nikdy jsem si nemohla stěžovat na nedostatek mužských vlastností. Před svatbou byl velice galantní, po svatbě čestně a poctivě přiznával, že by raději zůstal na mateřské a nechal se živit. Na této zásadě velmi pevně trval i poté, co prokázal, že jeho představa péče o dvouleté dítě spočívá v tom, že holčička řve uvězněná v postýlce, zatímco otec v jiné místnosti za dvojími pevně zavřenými dveřmi klidně spí a vůbec nevnímá ani vřískot, ani to, že tenkým pramínkem vody doplňované akvárium vedle lůžka již dávno začalo přetékat a cichlidám zabránilo v proplavání se v nezvykle rozlehlém prostoru jen horní krycí sklo.
Můj ex- důsledně dodržoval i zásadu, že správný muž si doma neopraví ani kapající kohoutek, protože na všechno se dají v hospodě sehnat řemeslníci. Bohužel instalatéři nedocházeli do zmíněné burzy práce dostatečně pravidelně, takže bylo nutno je s mužnou vytrvalostí vyhlížet i týden, což mělo neblahé následky na játra, ledviny a slinivku zodpovědného pána domu. Nakonec ve snaze uchránit manželovo zdraví  paní domu prohrábla krabice s technickým nepořádkem ve sklepě, kde objevila alespoň koudel a kapající kohoutek ozdobila esteticky pojednanou mašličkou.
Do již zmíněné burzy práce naneštěstí nedocházeli pravidelně ani sekači trávníků, zastřihovači živých plotů, ryči záhonů, zapouštěči hmoždinek, přitloukači skob a další odborníci na práce nehodné rukou intelektuála, jehož játra, ledviny a slinivka tím pádem stále více chátraly. Rozklad všech orgánů zpomalovalo snad jen to, že na činnosti podobného druhu jako zametání chodníku před domem, jeho zimní údržbu, přikládání do kotle a přebírání vyhořelého koksu na kousky ještě přiložitelné a škváru, se pod společnou střechou vyskytovala osoba sice se stejným vzděláním, zato pohlaví ženského a navíc si válející šunky doma na mateřské DOVOLENÉ.
Jedinou kladnou mužskou vlastností, jíž můj exmanžel skutečně neoplýval,  byla věrnost a s tím související pravdomluvnost. I když – dá se vůbec věrnost a s tím související pravdomluvnost považovat za mužskou vlastnost? Za téměř osmnáct let, kdy pracuji v oboru, v němž dominují muži (podotýkám, že na našich akcích připadá jedna žena na 20-40 mužů), jsem už stihla zjistit, že věrných mužů je tak čtvrtina. Prakticky polovina chlapů, s nimiž se dlouhá léta pracovně stýkám, mi někdy nabídla sex, ačkoli jsou ženatí a nepředpokládám, že by na svém stavu chtěli něco měnit. Čtvrtina mi ho nenabídla jen proto, že nejsem jejich typ, nebo jsem za jejich věkovým zenitem, nebo se právě realizují někde jinde, nebo jsou nesmělejší než ostatní a k nabídce se teprve odhodlávají.
Takže soudím, že věrnost není mužská ZÁKLADNÍ, ale velmi VZÁCNÁ kladná vlastnost. Nakonec věrnost či nevěra je osobní věc každého páru a nelze podle ní posuzovat chlapa jako takového. Může to být proutník, před nímž by Casanova zalezl do kanálu, ale co je nám do jeho soukromí, třeba mu to i tak doma klape a jako pracovník a kolega je nedostižný a je to báječný chlap.
Za svá dlouhá léta u firmy jsem zažila v kanceláři pět šéfů a v posledních dvou letech jednoho kolegu (také jednu šéfku a několik kolegyň, ale tento spot má být o mužích). Ti první tři šéfové byli starší než já a ať už jsem měla k jejich organizaci práce a jejich povahovým vlastnostem jakékoli výhrady, byly to autority. Poté, co poslednímu z nich ruply nervy a opustil nás v podstatě ze dne na den, přijala firma na konkurs mého čtvrtého šéfa.
Říkejme mu Oťa - cca 35-40 let, přišel z managementu jakéhosi hotelu poblíž metropole, na první pohled kadeřnicky a kosmeticky opečovávaný pán. Po úvodním pohovoru pochopil, že nejsme kravaťácká firma, odložil sako a nadále se ležérně odíval do kalhot (džíny nenosil nikdy) s růžovými nebo bleděmodrými košilemi s dlouhým rukávem, pod nimiž nosil bílé tričko, a to i ve dnech, kdy všichni ostatní měli sto chutí svléknout se vedrem i z kůže.
Na pravidelné schůze osmičlenné „správní rady“ naší miniaturní společnosti s milionovým ročním rozpočtem tiskl pro každého člena třicetistránkové powerpointové prezentace s tím, že na každé stránce byl klipart horského masivu a pod ním jedna řádka veledůležité informace, kterou už všichni dávno znali. Kdyby tyto řádky vytiskl každému na jeden papír, ušetřilo by se 230 listů papíru.
Korunu nasadil svému tříměsíčnímu snažení ve firmě, když jsme pořádali třídenní školení v Železné Rudě. Oťa se zdůvodněním, že má v Poděbradech těžce nemocnou invalidní maminku, jež by nepřežila, kdyby synek nespal jednu noc doma, vystartoval vždy po půlnoci z hotelu a každé ráno se v osm vrátil na snídani. Vzhledem k tomu, že cesta ze Železné Rudy do Poděbrad a zpět zabere přibližně šest hodin, pochybovaly jsme s kolegyní, že by si invalidní maminka ve tři v noci vůbec všimla, že se tam synek na dvě hodinky ukázal. Spíše jsme pojaly podezření, že má Oťa někde u Plzně tajného milence, a v našem názoru nás utvrdilo zjištění, že maminka je vlastně tchýně.
Ani správní radě se jeho devět set zbytečně najetých kilometrů služebním vozem a litry firmou zaplacené nafty vůbec nelíbily a Oťa s křachnutím spadl i s brilantně podříznutou větví.
Dalšímu šéfovi (zhruba o deset let mladšímu než já) jsem říkala Cipísek nejen protože k nám přišel od Jičína, ale zřejmě v Prachovských skalách geneticky zmutoval, protože jako loupežnický synek i vypadal a byl stejně infantilní. Jeho koníčkem bylo hledání kešek, což poněkud zdržovalo při služebních cestách. Mužnosti si dodával mocným kouřením (jelikož jsme nekuřácké pracoviště, zadehtováváme toaletu).
U mě ovšem skončil až když mi pravděpodobně chtěl dát najevo, jak je důvtipný a skvělý psycholog. Začal mi líčit, že si v mém kalendáři na stole všiml písmenka G, z čehož geniálně vydedukoval, že mám naplánovanou prohlídku na gynekologii. A že přesně ví, ve které fázi cyklu se s kolegyní nacházíme a podle toho s námi jedná.
U správní rady skončil brzy poté. Dostal za úkol vymyslet činnosti, na kterých by firma mohla vydělat. Originalitu svého uvažování projevil navržením vydání dvoudílné publikace na křídě o historii našeho oboru, a zavedení turistických známek na horních stanicích lyžařských vleků. Jeho větev křachla v okamžiku, kdy náš nejvyšší šéf začal větu: „Víš, chlapče, tohle nebude to nejlepší…“ Více říci nestihl, neboť Cipísek se beze slova odebral na toaletu. Poté, co místnůstku opustil a za ním se vyvalil oblak dýmu, vysvětlil své chování konsternované správní radě tím, že má nastydlé ledviny. A letěl.
Pak byl půl roku klid, než do naší kanceláře přibyl další muž, po předchozích zkušenostech jej však správní rada nejmenovala šéfem, ale pouhým zaměstnancem. Náš adrenaliňák (viz předchozí spot) má spoustu zvláštních vlastností, s nimiž by se však člověk mohl smířit, kdyby kolega byl trochu víc týmovým hráčem, uměl jednat s lidmi a při každém nesouhlasu s jeho názorem nevyskakoval jako čertík z krabičky. Ale víc se o něm rozepisovat nebudu. Zatím je mým kolegou a čtenářstvo pobavím jeho popisem pouze v případě, že se mu také podaří upilovat si haluz. Myslím si ale, že se to hned tak nestane, neboť zařadil některé členy správní rady do kategorie „kluci, co spolu chodíme“ a obratně tak získává pozici a body. A v poslední době to vypadá, že se rozhodl spíš upilovat haluz oběma svým kolegyním i šéfové. Každopádně doma bych ho mít nechtěla.
Tak se mi nedivte, že jsem feministka.