úterý 30. března 2010

"Před rokem zasedne Organizace spojených národů…“

Naší kuchyní se každé ráno line pořad ČRo 2 Praha „Jak to vidí…“ Poslouchám moudré hosty, někdy s nimi souhlasím, jindy hlasitě oponuji, ale dnes jsem se zase jednou rozčílila. Hostem pořadu byl Ivan Kraus, uznávaný spisovatel a chytrý pán se slušnou jazykovou kulturou. Nerozčílil mě obsah jeho promluvy, ale forma. Jak může PAN SPISOVATEL ve větě obsahující příslovečné určení času minulého použít sloveso v čase budoucím?!
No budiž, člověk občas něco plácne a pokud si to náhodou nahrává na diktafon, nestačí se potom při poslechu divit. Horší je, když se takovýhle jazykový paskvil napíše! Což je oblíbený styl časopisů produkovaných vydavatelstvím RF Hobby.
Dvě každodenní hodinky jízdy MHD do a z práce si musím nějak zkrátit. A abych nezblbla z podobných hodnotných časopisů jako Story, Glanc, Rytmus života a podobně, rozšiřuji si obzory a osvěžuji znalosti již dávno zapomenuté nad časopisy Epocha a History Revue.
Pokud pominu bludy, které mě před časem vytočily v Epoše v článku Terezy Meravé o pražských věžích, pravidelně mě týž časopis jitří častým použitím perel na výše zmíněném lingvistickém pazákladu. Odpovědní pracovníci obou časopisů občas nespokojeným a jazykově přecitlivělým čtenářům vysvětlují tento úlet nikoli naprostou češtinářskou necitlivostí svých (kupodivu) téměř všech redaktorů, nýbrž snahou o akčnost a čtivost. V History Revue zase mírně bulvární podání historických událostí omlouvají tím, že si především kladou za cíl „oslovit a pobavit co největší množství čtenářů a zároveň jim historii podat takovou formou, aby je to zaujalo.“
To jsou věci! Oni na jednu stranu chtějí čtenáře pobavit a určitě také poučit, a na druhou stranu jim vůbec nevadí, že čtenáře docela obstojně blbnou? Minimálně pokud jde o češtinu.
Člověk by mohl doufat, že tiskoviny s podobnou náplní by se mohly alespoň trochu snažit o nenásilné kultivování svých čtenářů, že? Ale kdo by je kultivoval, když kompletní redakce je, soudíc alespoň podle výsledku, kvality nevalné? Jedni páni novináři si fakta neověřují a píší, „jak jim zobák narost“, druzí buď nemají cit pro jazyk, který používají a který je živí, nebo ho neovládají. A to ještě, stejně jako pan Werich „oběť humanistické blbosti“, nejsem schopná posoudit, jakou faktografickou hodnotu mají informace jimi prezentované. Každopádně jsem nabyla dojmu, že dotyční novináři si nejspíš opravdu nejsou jistí psaním ypsilon a měkkého i ve shodě podmětu s přísudkem, což je učivo tuším páté třídy základní školy, a snaží se mu za každou cenu vyhnout.
A teď se mi divte, že jako čtenář českých tiskovin, navíc s osobní zkušeností s redaktory zpravodajských pořadů všech tří hlavních českých televizí, jsem poněkud nebyla nadšená rozhodnutím své dcery jít studovat žurnalistiku…
Dlouho jsem přemýšlela, jak se na svém novém blogu případným čtenářům představit. Nakonec jsem přišla na to, že představování netřeba. Čtenáři si z mých příspěvků sami udělají obrázek, jistě objektivnější, než bych ho vykreslila já. Stačí, když si přečtou, co se mi líbí, co mě trápí, co mě zlobí a z čeho mám radost.