Můj oblíbený plyšák

Mého oblíbeného plyšáka mám už skoro dvanáct let. Za ta léta mazlení, tulení a ohmatávání už poněkud ztratil pěkný pevný tvar a rozplácl se do šířky. Kdysi byl samočistící, tato funkce ovšem již přestala fungovat. Chlupy pokrývající jeho povrch jsou čím dál tím drsnější, ale bohužel jsou z materiálu, který nesnáší vodu, a tak se musí často kartáčovat.
Plyšák přes den zpravidla zdobí křeslo v obýváku u radiátoru a v noci se záhadně přemisťuje přímo doprostřed mé postele, a to tak, že napříč.

Můj plyšák je multifunkční – v jistých situacích pracuje i jako vysavač, avšak tato funkce se sama zapíná výhradně v blízkosti misek s konzervami nebo s granulemi. V okamžiku, kdy vysává, zasekne se a vysávací funkce se nedá vypnout až do naprostého naplnění uvnitř uloženého sáčku. Kromě tohoto sáčku tvoří jeho útroby pravděpodobně piliny. Obal zřejmě někde netěsní, protože plyšák je při přemisťování bytem trousí za sebou. Bohužel občas z něj vytéká i jakási tekutina a vypadávají nepříjemně aromatizované šištičky.

Můj plyšák má v sobě zabudovaný tajuplný strojek vyluzující zvuky. Kdysi to býval především táhlý kňučivý zvuk, ale strojek se časem ochodil a to, co vydává dnes, připomíná nejspíše krátké hrdelní „æ“, které spíná zřejmě pohybové čidlo při jakémkoli hnutí v místnosti, kde se plyšák nachází. Další strojek při jemném dotyku plyšákova povrchu vibruje a tiše vrní, při razantnějším kontaktu se vrnění zintenzivňuje a přechází do zalykavého mohutného drnčení.

Uvažovala jsem o tom, že ochozeného plyšáka odnesu do opravny, aby ty netěsnoti, vibrace a podivné zvuky spravili, ale i když jsem už velká holka, nedokážu se od něj odloučit.

Blog challenge opožděně

KlaPi se sirhonzou před časem vymysleli blog challenge. Původně jsem se chtěla zúčastnit, ač jsem tušila, že tyhle moderní výdobytky jsou spíš pro mladší ročníky. Když byly úkoly vypsány, definitivně jsem se polekala a couvla ze svého původního nadšení. Některé úkoly bych snad zvládla (třeba nakreslit beránka nebo uvařit a vyfotit nějakou baštu), ale u jiných bych bývala byla v koncích ještě dříve, než bych začala.

Třeba úkol napsat minirecenzi na divadelní představení, jež jsem zhlédla naposledy. Vím, že v divadle jsem byla před víc než rokem. Ve Státní opeře. Ale co to bylo? Že by Rusalka? Ta se povedla. Nebo snad Nabucco? Ten také neměl chybu. Ale už je to tak dávno…

Nejlépe se kritizuje, to je známá věc. Tak já také dodatečně zdrbnu jedno skutečně nezapomenutelné představení, které jsem viděla v Národním divadle a po němž jsem pro jistotu neprodlužovala předplatné a přeběhla ke Státní opeře. Byla to inscenace Babičky, volně podle Boženy Němcové. Velmi volně.

Především si jakožto dnes tiše krnící bývalá studentka historie nevzpomínám, že by biedermeierovské krinolíny, jaké nosila Paní kněžna, vypadaly jako kašírovaný gumový svatební dort zdobený vibrujícími molitanovými růžičkami. Fuj – nesnáším marcipán a molitan mezi zuby nepříjemně vrže. Napadlo mě, že kostýmní výtvarnice má silné sociální cítění a nenávidí šlechtu, ale poté, co jsem si vygooglila autorčiny návrhy, změnila jsem názor. Teď se mi spíš zdá, že se za jakousi starou křivdu mstí všem hercům. Každopádně svatební dort z gulliverovské rekvizitárny mi nedělal dobře pokaždé, když se v něm Jana Preissová přitřásla na jeviště. Než jsem žaludeční nevolnost z kostýmu rozdýchala, kněžna měla své repliky a dialogy za sebou, takže ani nedokážu posoudit, jak zdatně se herečka své role zhostila. A to se nezmiňuji o jakémsi latexovém či igelitovém pytlíku, do něhož ji posléze výtvarnice nasypala.

Bizarní kostýmy měly ovšem i další postavy, takže se přímo vnucuje bonmot, že jediná normálně oblečená byla bláznivá Viktorka.

Člověk by řekl, že režisér s archaickým pseudonymem Jan Antonín Pitínský, bude mít konzervativní, ba přímo lyrický vkus. Svůj omyl jsem pochopila v okamžiku, kdy babička začala, tuším hned v prologu, aby divák dlouho netápal, debatovat se svou dcerou o jejím potratu. Herci se po jevišti pohybovali poněkud chaoticky, občas bez příčiny kamsi popoběhli, takže jsem pojala podezření, že za kulisami sedí jejich škodolibý kolega a ze vzduchovky po nich střílí pepřové kuličky. Dějovou linku se mi nepodařilo zachytit – útržkovité dialogy nedávaly moc smyslu. Jen Babička chrlila jednu moudrost za druhou. Co slovo, to perla. Vzácná a šťastná to žena!

Na představení jsme byli s mým tatínkem, který jinak ve svém tehdy ani ne třičtvrtěstoletém věku pokaždé v teple a klidu, zejména při pohádce, jakou podle mě Babička Boženy Němcové v podstatě je, usínal pokojně jako miminko. Cestou do divadla jsem měla obavy, že mě jeho mohutné funění ve fázi alfa společensky znemožní. Zbytečně – tatínek první akt strávil s otevřenými ústy a očima nevěřícně doširoka otevřenýma, během druhého tiše supěl, nikoli ovšem ze spaní, a ke konci více než tříhodinového představení se už z jeho útrob linulo temné a zlověstné dunění, jako z golema ve filmu Císařův pekař. Dnes už nedokážu pochopit, že konzervativci, staromilci a fandové historie tatínkova a mého typu to po druhém aktu nevzdali a svorně neprchli k šatně. My jsme to vážně dotáhli až do strašnického – nebo snad nějakého jiného – krematoria na Babiččin pohřeb!

Kritikami oslavovaný vynikající herecký výkon paní Vlasty Chramostové v titulní roli jsem v tom chaosu nedokázala ocenit.

Po necelých třech sezonách byla hra stažena z repertoáru. Jo, Češi jsou asi ve své podstatě stejně konzervativní jako Angličani. Návštěvníci „Zlaté kapličky“ chtějí vidět, jak Evžen Oněgin na carském dvoře se starosvětskými venkovskými statkáři tančí čtverylku, a ne to, jak řeší své bisexuální problémy na diskotéce se soudobou mafií. Co je špatného na romantické pohádce o dívce zakleté v labuť, její lásce k princi a boji proti zlému černokněžníkovi? Je opravdu nutné do ní míchat složitost homosexuálních vtahů a z černokněžníků dělat ministry? Jako by nestačilo, že ti naši umí čarovat s rozpočtem svým i státním ažaž! Já chci do divadla chodit proto, abych unikla současným problémům a starostem.

Chápu, že se Národní divadlo snaží přizpůsobit svůj repertoár modernímu divákovi a chce v něm odrážet současnou společnost, ale trošku se obávám, aby svým cíleným úsilím neztratilo 96 procent svých diváků. Snad kdyby se zacílilo i na vybrané operety (Cikánský baron) nebo muzikály (Cikáni jdou do nebe), návštěvnost by mu maličko stoupla. Ale hlavně ať se nespojuje se Státní operou. Kam bychom potom chodili na klasické pohádky s nádhernými kostýmy a kulisami?

Kdo vlastně jsem?

V létě jsem si domluvila rande s kamarádkou, s níž se vídám dvakrát třikrát do roka. Jako děti jsme pár let vyrůstaly spolu, pak se naše cesty nadlouho rozešly, ale po letech jsme se zase našly, moc si rozumíme a krásně se doplňujeme. Doplňujeme se i pokud jde o příchody na schůzky – zatímco ona chodí všude s mírným zpožděním, já přicházím raději o něco dříve.

Byl hezký srpnový den a já jsem z práce vyrazila s vědomím, že cesta na sraziště mi bude trvat zhruba dvacet minut, ale času mám dvakrát tolik. Dorazila jsem k Prašné bráně a loudala se po Příkopech na Můstek, kde jsme se před NewYorkerem měly sejít. I přes pomalou chůzi a okukování výkladních skříní jsem dorazila deset minut předem. No přece tady mezi těmi davy turistů nebudu stát!

Vešla jsem do obchodu se suvenýry na protějším rohu, abych se podívala, co nabízíme návštěvníkům naší země jako typicky české produkty. Jasně – matrjošky a tradiční ruské lakované dřevěné výrobky! Ale je tam i oddělení s českým sklem, kam jsem zamířila. Okamžitě se na mě přilepila ochotná paní, která tam dosud nečinně postávala vedle vitríny se skleněnými figurkami. Suverénně na mě začala švadronit rusky. U čaje bych možná paletu jejích znalostí o českém skle ocenila a ráda srovnala její vědomosti se zbytky toho, co si pamatuji o historii českého skla ze seminárky, již jsem psala tuším ve třetím ročníku. Jenže v tom okamžiku jsem na to neměla ani čas ani náladu, necítila jsem potřebu dávat někomu najevo, jak jsem chytrá a vzdělaná, a její přítulnost mi tudíž byla poněkud na obtíž.

Doufala jsem, že když si jí decentně nebudu všímat a nebudu reagovat, pochopí a odpadne. Omyl. Ve chvíli, kdy mi u vitríny s tradiční krásně broušenou jabloneckou bižuterií začala vysvětlovat, že se jedná o pravé české kameny, které jsou stejně kvalitní, jako ty od firmy Swarovski, ztratila jsem trpělivost a od zařvání: „Já o tom, babo, vím možná víc než ty!“ mě odradilo jen slušné středoevropské vychování. Obchod jsem raději rychle opustila. Ačkoli postávání na ulicích mě vážně nebaví, zakotvila jsem u protějšího rohu. V této už tak nepříjemné pozici jsem se věnovala trudné meditaci.

Je pravda, že jsem se v Rusku narodila a prožila tam prvních deset měsíců svého života, ale že by se to na mě až tak podepsalo? Považuji se za Češku, strávila jsem tu bez výše zmíněných deseti měsíců celý život, absolvovala veškeré vzdělání, nakupuji v české Bille a u českého Markse & Spencera. Češtinu ovládám lépe, než polovina domorodců. Svůj „rodný jazyk“ jsem sice vystudovala, ale mám pocit, že po té době už si z něj až na základy skoro nic nepamatuji. Že by mě prozradil můj po ukrajinském dědečkovi nenápadně tvarovaný nos?

Z dumání mě vysvobodil kolem probíhající pán vzhledu zdivočelého vědce, který u mě přibrzdil a dodal mi sebedůvěry otázkou: „Скажите пожалуйста, вы говорите по-русски?“ Rozpačitě jsem přitakala, že rusky mluvím. Okamžitě se mě s nepřítomným výrazem ve tváři zeptal: „Извините, сегодня среда или четверг?“ Ujistila jsem ho, že je středa, čtvrtek bude až zítra, a propadla se do lehké deprese.