úterý 12. října 2010

Ať žije reklama!

Všichni víme, že reklama je když už ne lživá, tedy alespoň zavádějící. Třicetileté mladé dámy propagující omlazující krémy a zubní pasty zapomněly divákům sdělit, že „jejich osmnáctiletý syn“ je adoptivní nebo nevlastní. Heidi Klum neprozradila, že jejím Taftem nalakovaným vlnám sprcha neuškodila, protože byla digitální. Vysmáté a pravděpodobně zfetované babky v podivné retrofabrice na domácí polévky zatajily, že „polévky jako od babičky“ se zrodily z chemikálií v jejich deliriu tremens.
Mám v sobě geneticky zakódovaný odpor k reklamě. Já při televizních reklamách odcházím uvařit kávu či pověsit prádlo, můj tatínek přepíná. Bohužel jakkoli si naše soukromé TV společnosti teoreticky konkurují, reklamní bloky mají naplánovány na přesně stejné časy, takže když se zadaří, přepnete z městských klimatizačních systémů chrlících odporné barevné plivance na Nissan Qashquai na jednom programu na program druhý, kde Nissan Qashquai důvtipně uhýbá hnusným barevným flusancům z městských klimatizačních systémů.
Reklamu nemám ráda. Ještě nikdy mě nevybudila ke koupi inzerovaného produktu. Naopak – pokud jednu reklamu týž večer nedobrovolně shlédnu při čekání na začátek nového dílu oblíbeného seriálu na Nově, pak ještě třikrát v jeho průběhu a, jako by toho nebylo dost, čtyřikrát na Primě při navazujícím oblíbeném seriálu, výrobek se mi zprotiví natolik, že mě to nejen přesvědčí, abych si ho nikdy nekoupila, ale dokonce mi naskočí husí kůže jen když ho koutkem oka zahlédnu v regálu supermarketu. Čeho je moc, toho je příliš.
A pokud jde o supermarkety – náš  děda, jenž podlehl mánii českých důchodců nakupovat v Lidlu, se po masivní a agresivní reklamní kampani tohoto řetězce rozhodl, že už nechce „být výjimečný“ a už tam jezdit několik stanic autobusem nebude. Napříště se vypraví na druhou stranu do Tesca, kde jsou sice dražší, ale nejsou tak vlezlí. Jen doufám, že takových jedinců je víc a inzerenti platící předraženou reklamu v televizi přijdou na starou známou věc, že tlačit na pilu se nemá.
Reklamu nemám ráda! V předvečer komunálních a senátních voleb dvojnásob, protože co jiného je volební kampaň, než reklama? Nissan na mě útočí jen z televize, ale ty dámy a pánové tlačící se do funkcí v senátu nebo na magistrátu, aby jako členové správních rad okamžitě zapomněli na své volební sliby a konečně si nahrabali… Štvou mě všechny ty vyfotošopované a vysmáté ksichty na billboardech, na stěnách autobusových zastávek, na sloupech a na odpadkových koších, kam by možná někteří z nich patřili. Zatím se  nebojím podívat do svého vlastního mrazáku, ačkoli o pět let mladší a na třicet let digitálně vyžehlená suverénní Bobo visící na mnoha sloupech v okolí mého bydliště působí dojmem, jako by z něj právě vypadla.
Do poštovní schránky v práci nám včera svědomití pošťáci vložili osmistránkový plátek nadepsaný „občanské sdružení Osm“, ačkoli se stěží dá předpokládat, že někdo ze čtyř zaměstnanců firmy sídlící v Praze 8 zde i bydlí a bude tu volit. Z pamfletu se vyklubala volební propaganda sociální demokracie – soudím tak podle toho, že všichni autoři článků jsou označeni výrazem „zastupitel za ČSSD“, nebo „kandidát na zastupitele ČSSD“. Pustit se do četby jsem se ani neodvážila. Obávám se, že jejich hlubokomyslným představám o vedení radnice bych nerozuměla stejně, jako jsem nepochopila záhadné sdělení na titulní stránce: Doprava v klidu na některých místech v Praze 8 je ve velmi špatném stavu.
Vedle autobusové zastávky u našeho domu se na mě každý den hned po ránu sebevědomě zubí třímetrový portrét jednoho z kandidátů do pražského zastupitelstva (a pak že megalomanstvím trpěli jen komunisti!). Ambiciózní mladý muž se před lety v pouhých jedenatřiceti letech stal členem Rady hlavního města Prahy, kde měl na starosti kulturu, cestovní ruch a památkovou péči, kterážto zpráva mi tehdy způsobila dočasné ochabnutí svalů, přidržujících dolní čelist ve správné poloze. Proč?
Po studiích jsem pět let působila jako učitelka na základní škole. Celý ten čas jsem budoucího politika učila, tři roky z toho historii. Jako mladá dějepisářka, jež nemá ráda války, a tehdy osnovami tolik dotované husitské, rolnické a potažmo dělnické hnutí ji nudí, ukrajovala jsem čas, jenž se výše zmíněným oblastem měl obětovat, a věnovala jsem jej mým oblíbeným dějinám výtvarného umění, literatury a stavebním slohům. Pokud si dobře vzpomínám, dotyčného žáčka jsem si tehdy zařadila do kategorie „absolutní ignorant, nepozná valený oblouk od lomeného“, což mohlo být způsobeno chlapcovou vysokou absencí, nebo nadáním na matematiku a zablokováním mozku pro použití v humanitních oborech. Každopádně kdybych tehdy tušila, kam drobný blonďáček zamíří, určitě bych mu víc šlapala na paty.
Možná mě paměť klame - svůj učitelský zápisník s poznámkami jsem už dávno vyhodila a po mateřské jsem sebekriticky přehodnotila svůj pedagogický talent i láskyplný vztah k cizím dětem a opustila kariéru ve školství. Schopnost pana radního pohybovat se v kulturní oblasti tak dnes mohou potvrdit nebo vyvrátit jen postižení pražští umělci.
Nicméně opatrnost a nedůvěru k propagovanému produktu mám subjektivně podloženou. A proto nesnáším reklamu a volební kampaně zvlášť!

pondělí 11. října 2010

Zacyklený život

Taky máte pocit, že na té teorii o spirále života něco bude? Já nějakou spirálu určitě zdolávám. Není dokonalá, někdy něco přeskočím, ale určité fáze mého života se jen v lehce pozměněné podobě opakují nebo se má spirála kříží se spirálami mých blízkých. A už vím, že v jednom okamžiku se ocitnu na vrcholu serpentiny, chvíli se budu kochat nádherným pohledem zpět do údolí, a pak začnu šílenou rychlostí klouzat po tobogánu zase dolů. Obávám se, že na vršku jsem právě teď…

1. fáze – kojenec až batole. Nejjednodušší část života. Nakrmí ho, přebalí, vykoupou, uloží ke spaní. Nic nemusí, jen překvapeně pozoruje okolní cvrkot. Občas je mu fajn a usměje se, většinou se mu něco nelíbí a kňourá, dokud nepřijdou na to, co to je. Někdy brblá i potom – jen tak ze zvyku.
Nechce se po něm vůbec nic. Všichni jsou šťastní, že je na světě, a nadšení, když se trefí do nočníku a nikoli do kalhot.

2. fáze – dítě, školák. Krmí ho (v jídle je ovšem vybíravý, odmítá konzumovat některá jídla: „Mělo to nožičky? Fuj, to je zelený, tvrdý a smrdí to! To mi nechutná!“) a složitější pokrmy je mu občas třeba naporcovat na drobnější kousky. Začíná se mu dařit boj o zvládnutí akustických projevů své peristaltiky. Perou na něj a žehlí. K narozeninám a svátku mu kupují spodní prádlo, pyžama, šály a rukavice a o Vánocích i to, po čem tajně touží. Věčně se na něco ptá, spousta věcí je pro něj nová a překvapující, zajímají ho záležitosti nepříslušející jeho věku a postavení. Potřebuje radu, co si obléci a co si zabalit do školy a na výlet. Uspokojení vlastních potřeb a zájmů považuje za prioritní, takže občas trucuje, stávkuje či se pokouší velet. Jeho pomoc při práci spočívá v tom, že se ostatním plete pod nohy a všichni o něj zakopávají. Všude drobí, ruce a boty má pořád špinavé, i když ostatní je ve stejném prostředí mají čisté, občas něco rozbije.
Jediné, co po něm doma chtějí, je uklízet si po sobě oblečení a hračky, vynést odpadky a utřít nádobí.

3. fáze – puberťák. Všichni dospělí jsou naprosto mimo. Nejlepší na světě je partner. Ten všechno ví, všechno zvládne a život s ním by byl procházkou růžovou zahradou. Romantický útěk zamilované dvojice z domova je většinou rozumně odložen na ekonomicky výhodnější období a puberťák je tedy nucen stále bydlet u rodičů. Na jakékoli jejich dotazy pak odpovídá patřičně vybuzeně, aby tázající se konečně pochopil, že je úplný dement a jak krásné by bylo zbavit se ho a konečně se trhnout (jen kdyby se vědělo, jak to udělat a přitom se nedostat do vězení…).
Psychicky lehce vykolejení rodičové by se toho stresu rádi zbavili, ale preferují studium potomka a jeho budoucí štěstí před životními experimenty, a tak mlčí, kolem puberťáka chodí po špičkách, bojí se ho na cokoli zeptat kromě věčných blbých dotazů kam jdeš, s kým tam jdeš a kdy se vrátíš. S proměnlivým výsledkem trvají na uklízení oblečení, utírání nádobí a vynášení odpadků.

4. fáze – mladý dospělý. Život s rodiči je stále více svazující. Pohlcuje ho touha být se svým patrnerem (dávno už to není ten první!) a sen o nezávislosti. Naštěstí život dospěláka skýtá takové množství podnětů a aktivit, že se doma nemusí moc zdržovat a pokud se ukáže, je to proto, aby se najedl, vyměnil špinavé prádlo za čisté a odpočinul si. Pokud je tedy doma, spí nebo je kdesi zalezlý. Pro nedostatek času na banality se kolem něj povaluje změť vypraného a špinavého oblečení. Nesnáší dotazy na podružnosti typu úklid, nádobí nebo odpadky a především věčné otázky při každém odchodu z domova na to, kam, s kým a do kdy.
Mohou po takovém jedinci doma něco chtít? Po špičkách již nechodí, ale vznášejí se jako obláčky páry.

5. fáze – daňový poplatník. Nastává v okamžiku, si člověk začne vydělávat. Co nejdříve si najde samostatné bydlení a osobu, jež je s ním bude sdílet. Konečně si může užít den, aniž by ho někdo vyslýchal kam jde, s kým tam jde, co tam bude dělat a kdy se vrátí. Pln svobody a volnosti žije rychle a naplno, euforicky si užívá nejen společnosti svého partnera, ale všeho, co život osoby výdělečně činné přináší. Konečně není na nikom finančně závislý a může si ze svých vlastních peněz pořídit to, co chce. Nadšení trvá asi šest týdnů, než přijdou první složenky. Další život se rozvíjí podle schopností uplatnit se na trhu práce a vytvořit alespoň primitivní ekonomickou rozvahu.
Benevolentně přistoupí na matčin nepochopitelně zatvrzelý požadavek dát o sobě vědět aspoň dvakrát týdně, ale ne vždy se mu daří svůj slib plnit.
Mladé dámy někdy přepadne závist vrstevnicím s načančanými kočárky a rozkošnými batolaty, jež rychle přejde při posezení s kamarádkou na zahrádce restaurace, když konverzaci znemožňují kolem stolků kroužící vřeštící haranti.

Domnívám se, že tady se vývoj kluků a dívek začíná lišit. Proto následuje ženské podání následujících fází.

6. fáze – novomanželka
. Dlouhodobý partnerský vztah vykročil do vyšší dimenze. Všechno je nové, krásné a romantické. Těší se, jak si zařídí nové bydlení. Ovšem většina z peněz získaných z jejího stavebního spoření, které chtěla utratit za vybavení dvou pokojů, padla na zakoupení zánovní rachotiny, jejíž nákup byl láskyplně odůvodněn jeho potřebou dovézt ji do porodnice, až to bude třeba. Zatímco ona se velmi rychle naučila mluvit o příslušnících zatím dvoučlenné rodiny v množném čísle (na dovolenou pojedeme, koupili jsme si, tak jsme si řekli…), on, usilovně amortizující ojetinu pro cesty do práce a zpět (aby se nevybila baterka), se kamarádovi pochlubí: „A hádej, kolik jsem za ni DAL?“  Ji to zamrzí, ale proč by si takovými prkotinami kazila těšení na miminko?
Do porodnice nakonec jede taxíkem, protože on je s vozem v práci.

7. fáze má dvě roviny.
Rovina A – čerstvá matka. I přes dojem, že lehké poporodní pominutí smyslů trvající 4-8 týdnů je již  překonané, po dalších pár měsících se přistihne, že se stále vyjadřuje v plurálu, avšak již nemá na mysli svého muže a sebe, ale pouze jejich dítě. Vzhledem k tomu, že od narození potomka bojuje s babičkami o lingvistickou čistotu prostředí, v němž dítko vyrůstá, a zakazujete hačání, papání i hajání, hrdinsky zakáže i sobě podávat napříště okolnímu světu informace o tom, že se ona se svým batoletem po obědě hezky svorně vyspinkaly a potom pokakaly. Nicméně její intelekt a komunikační schopnosti v tomto období klesají na 25 – 33 % normálu, což se pravděpodobně negativně projeví v rovině B.
Rovina B – už ne novomanželka. Jelikož má úplně jiné starosti než opečovávat svého dospělého a soběstačného manžela, dotyčný se cítí opuštěn a zanedbáván. Sebeobranný reflex jej vrhne zpět do 3. až 4. životní fáze se všemi průvodními znaky, jen s tím rozdílem, že otravné rodiče nahradila manželka, která mu nerozumí. Žena v tomto období tedy vaří, uklízí, pere a žehlí plíny, bryndáky a dupačky a vynáší nočníky pro kojence až batole a sbírá po bytě roztroušené oblečení, pere, uklízí a vaří pro svého mladého dospělého manžela. Ačkoli jinak se v jeho přítomnosti pohybuje jako myška, jediné, co si nedokáže odpustit, jsou dotazy kladené z domova odcházejícímu choti, kdy se vrátí.

Někdy v této fázi nastává velký zlom v životě ženy – uvědomí si, že už není zodpovědná jen za sebe, ale i za jiné členy své domácnosti – především potomky, kteří se mateřského dozoru nezbaví do její smrti. Také za manžela, jenž by teoreticky měl být rozumný, soběstačný a životaschopný, prakticky však prokazuje pouze třetí z těchto vlastností. Do třetice o své rodiče, kteří začínají klouzat z vrcholu svého tobogánu. Najednou se začne bát o své zdraví a život, protože je na ní spousta lidí závislá. Přeskočí do další fáze.

8. fáze – zodpovědný skutečně dospělý jedinec, snad nejdelší životní období, přitom vlastně docela jednoduché. Snaží se všechno zvládat a nikoho nezklamat. Pokouší se ustát vývoj svých dětí ve druhé, třetí a čtvrté fázi. Čelí atletickým přeskokům svého manžela do třetí až čtvrté fáze a jeho opětovným návratům přes šestou fázi na krátké předstírání fáze osmé. Strachuje se o své rodiče ve fázi desáté a pravidelně kontroluje jejich stav a potřeby. Vedle toho si zvyšuje kvalifikaci v zaměstnání. Ve všech oblastech svého snažení chce být perfektní a neztratit ani minutu. Nemá ani čas všimnout si, jestli jí samotné něco nechybí nebo ji něco nebolí.

9. fáze – padesátnice. Mládí… však víte kde, do důchodu daleko. Děti mají vlastní život. Pokud s ní žijí ve společné domácnosti, pozná to jen podle hromad špinavého prádla a také podle toho, že občas někam záhadně mizí její věci, aby se časem zase objevily. Neustála mužovy atletické skoky, takže manželství dávno skončilo. Ačkoli má výbornou kvalifikaci, spoustu zkušeností, do důchodu ještě dvanáct let a navíc je teď vlastně bez závazků a její práci tedy neovlivňuje soukromí, v zaměstnání ji berou jako součást inventáře. Když si s pocitem nedocenění hledá nové místo, nikde ji nechtějí, protože – ačkoli má zkušenosti a je bez závazků – v tomto věku už není dostatečně kreativní, je ženská a k tomu za chvíli půjde do důchodu. Jelikož děti už ji nepotřebují (nebo si to aspoň myslí), má víc času na přemýšlení, začíná si všímat, že vlastní páteř, klouby, srdce, žlučník a další části těla a orgány, jež občas zlobí. Napadne ji, že stáří je hnusná doba, a začne se více věnovat svým rodičům, kteří mezitím dospěli na své skluzavce do fáze č. 2. Děsí ji jejich rychlost, s jakou se řítí dolů, neboť tuší, že jejich sklouznutí do fáze č. 1 nebude trvat těch dlouhých dvanáct let.

10. fáze – důchodkyně, babička. Chvíli si užívá nabyté svobody a návratu kladů páté životní fáze,  ale brzy se začne nudit, protože jí něco chybí. Naštěstí v té chvíli děti zjistí, že by ji možná mohly potřebovat, a jak nejčastěji to jde, odkládají k ní své potomky. Babička si opět lebedí v péči o jednoho či více jedinců ve fázi 1., 2. až 3. a sama zvolna začíná sjíždět svou skluzavku směrem dolů…

Má maminka zemřela v pětašedesáti letech, a jelikož věřím na dědičnost, mrzí mě, že desáté fáze si moc neužiju, ale zase na druhou stranu mě uklidňuje, že své okolí nebudu trestat za jeho hříchy tím, že by o mě muselo pečovat, až sklouznu zpátky do své první fáze.