čtvrtek 19. prosince 2013

Kolem dokola Aptu

Poslední obrázek minulého postu nebyl nafocený ve Viens, ale až na naší další zastávce. Na fotce je pohled na město Apt, centrum místního obchodu a kultury, jež leží v údolí řeky Calavon, které na severu lemují svahy plošiny Vaucluse, po níž má departement jméno, a na jihu pás pohoří Luberon. Z městeček Bonnieux a Lacoste na luberonských svazích jsem předloni vyhlížela na protější svah nad Aptem, kde hnízdí vesnička korunovaná čímsi, co z dálky vypadá jako klasické socialistické zásobní silo. Až po návratu z dovolené jsem se dopátrala toho, že vesnička se jmenuje Caseneuve, a to silo je ve skutečnosti středověký hrad. Takže jsem je pochopitelně zahrnula do letošního itineráře.
Zaparkovali jsme dole pod vsí a začali stoupat do kopce. Při pohledu zdola hrad jako silo nevypadá, ale především zapadá do siluety obce tak, že je těžké jej odlišit od okolní zástavby.

Na městečku je z historického hlediska zajímavé snad jen to, že v jeho středověkém hradu stávala kolébka zakladatele jednoho z nejvýznamnějších provensálských šlechtických rodů Agoult-Simiane.

Strmými uličkami jsme vystoupali na vršek kopce a narazili na silnici, která obkružuje ves širokou zatáčkou. Podél silnice jsme pokračovali dál do svahu k jedné z pamětihodností obce. Letmo jsem v jednom z průchodů mezi domy zahlédla stařenku zkroucenou skoliózou jak paragraf, kterak v domácích papučích opatrně ručkuje z prudkého kopečku k chodníku podél do zdi zabudovaného madla. Blesklo mi hlavou, že místní senioři jsou zřejmě jak kamzíci zvyklí na zdejší srázy.
Ušli jsme pár kroků, když se za námi ozval zvuk, jako by se sypala hromádka štěrku. Pak slaboučké žuchnutí a nářek. Slova help nebo hilfe, jimž bych rozuměla, jsem sice nezaslechla, ale i z té kaskády cizích zvuků jsem pochopila, že je to volání o pomoc. Za námi z průjezdu na chodník trčely tenoučké nožky v károvaných papučích a bavlněných punčochách, které snad pamatovaly druhou světovou. 
Vrátili jsme se, babce pomohli na nohy a oprášili jí zástěru, úplně stejnou, jakou nosila před třiceti lety má babička. Ze stařenčina šveholení a poměrně čiperných pohybů jsme pochopili, že si sice natloukla sedací část, ale končetiny má v pořádku. Nechali jsme se zahrnout košatě přívětivým švadroněním v cizí řeči, z něhož jsme nerozuměli ani zbla, několikrát se anglicky poptali na její kondici (rozuměla nám stejné nic jako my jí) a pýříce se vyslechli několikanásobné merci, které chutnalo mnohem sladčeji než čokoláda stejného jména.  
Báječná Francie, země, kde se lidé na turistických stezkách dokonce i zdraví, přestože se osobně neznají. Miluji tenhle národ a ráda pomůžu tam, kde vím, že mi za pomoc nikdo nerozbije… ústa!

Nahoře nad vsí stojí prý největší kaplička v Provence. Vznikla tak, že františkánští mniši nechali kámen po kameni rozebrat portál nedalekého opuštěného románského benediktinského kláštera, přenést jej nad vesnici Caseneuve a tam jej opět složit. 
Nedaleko portálu trůnila zase jedna nablýskaná a opečovávaná káča

Prošli jsme uličkou Rue du Mistral k terase u hradu. Ulička skutečně dělala čest svému jménu, pěkně to v ní fičelo.

Před hradem je krásná, bohužel vyschlá kašna a na hodinové věži klasická provensálská kovaná zvonice.

Sešli jsme ještě níž na dolní konec vesnice, abychom se na hrad podívali zdola. No, odsud jistá podoba s tím zásobním silem je :).


Dole pod vesnicí jsem objevila krásný statek. Vypadal opuštěně a jako by na mě volal: „Tady by se ti líbilo!“

Vrátili jsme se ulicí s krásnými průhledy na kopce Vaucluse zpátky k autu a pokračovali směrem domů.

Předposlední dnešní zastávkou byla vesnice Saint Martin de Castillon. Vlastně není ničím zajímavá a v oficiálních průvodcích byste ji marně hledali. 

Stejně jako okolní výšiny i tenhle kopeček byl osídlený už v antických dobách a panoval tu čilý obchodní ruch mezi Galií a římskou říší, protože dole v údolí vedla stará římská silnice Via Domitia.

V raném středověku tu blízko sebe ležely dvě vesnice – dobře opevněný Saint Martin a slabší Castillon.

V dobách renesančních náboženských válek byl Castillon obležen katolíky a obyvatelé uprchli do lépe chráněného Saint Martina. 

Katolíci srovnali Castillon se zemí tak, že po něm nezbyla jediná stopa.

Ale na paměť neexistující vesnice byla obec, která války přežila, na konci 18. století přejmenována. Do nového jména Saint Martin de Castillon převzala názvy obou obcí.

Z fotek je patrné, že je to klidná ves, která žije lenivým provensálským životem a turistický ruch ji nikterak neobtěžuje.


Na protějším svahu, na úbočí Velkého Luberonu, leží vesnice Castellet, o které se také tištění průvodci po Provence nezmiňují. Z parkoviště na kraji obce je nádherný výhled na sever. Je odtud vidět na Vantušku (nám se schovávala v mraku), přes Caseneuve…


… a Saint Martin de Castillon…

…až po zasněžené hory na severovýchodě, snad pohoří Lure nebo předhůří Alp. 

Bezvýznamná ves se proslavila v 18. století, kdy nákladné války Krále Slunce přinutily jeho dvůr prodat stříbrné nádobí a začít stolovat na keramice.

Místní kněz sem pozval svého příbuzného hrnčíře, aby si tu založil dílnu, a začal svým zbožím zásobovat královskou tabuli.

Hrnčíř Caesar Moulin založil tradici aptské keramiky a jeho dílna prosperovala více než sto let.

Ve vsi jsou většinou renesanční domy, románský kostelík, jeden románský dům se sdruženým okénkem, v němž se samozřejmě bydlí, a několik kašen se zlatými rybičkami míhajícími se pod hladinou.

Z Castelletu jsme zamířili domů s krátkou zastávkou na kopci nad Saignonem, kde jsme si předloni dali vynikající omeletu.

Čtvrteční výlet byl poměrně krátký, doma jsme byli brzy. Po večeři jsem s pocitem, že mi čas vyměřený pro pobyt v tomhle milovaném kraji protekl mezi prsty a pozítří se musíme vrátit do půldruhého tisíce kilometrů vzdálené domoviny plné povinností a mračících se uspěchaných tvorů, vyrazila vzhůru do Malého Luberonu, abych aspoň trochu poznala místo, které se stalo na týden naším domovem.
Náš domek byl předposlední ve vesnici. Nad ním už byly jen vápencové kopce porostlé lesem a kamenitá plošina s rozsáhlými vinicemi, patřícími vinařství Château la Verrerie.

Pomalu jsem stoupala do svahu, poslouchala zpěv kobylek a kochala se barevnými skvrnami žlutého rozkvétajícího janovce, červených máků, zelené révy a modrého nebe s bílými mráčky. Když jsem se nad budovami vinařství zastavila, abych se vydýchala, otočila jsem se a za sebou uviděla útržky údolí řeky Durance.


pátek 29. listopadu 2013

Cizinci nedotčená Provence

Ve čtvrtek ráno mě začala chytat mírná nostalgie. Největší pamětihodnosti kraje jsme už projeli a zbývají zcela nezajímavé vesničky na stráních Luberonu a Vaucluse. Začneme šetřit síly na zpáteční cestu a budeme se jen tak poflakovat. To jsem ovšem netušila, že nás čeká ryzí, tichá, poklidná, odlehlá a cestovním ruchem nedotčená Provence, kde by se mi tolik líbilo žít.
Ráno jsme vyjeli podél Velkého Luberonu k východnímu, méně frekventovanému průsmyku, který spojuje jih pohoří se severem. Po silnici D956 jsme jeli už před dvěma lety, ale vyhlídku na Alpy jsme prošvihli. Možná proto, že na konci června už velehory nepokrýval sníh. Tentokrát nás ale ta bělostná záře přinutila zastavit. Zaparkovali jsme v zatáčce nad vesničkou s půvabným názvem Chante-Perdrix (což tuším v překladu znamená cosi jako Zpívající Koroptev) a kochali se výhledem na prudké svahy alpského předhůří. 

Jestlipak některý domorodec dokáže pojmenovat všechny ty skoro třítisícové vrcholky na horizontu? Já jsem identifkovala jen dva k sobě se vinoucí špičaté zuby Sommet de Cucuyon a Sommet de Couard s horami Bílého koně Montagne du Cheval Blanc na pozadí a táhlý, k severu prudce spadající hřbet le Grand Mourre kdesi v dáli za plateau Valensole a Moustiers-Sainte-Marie, kde jsme byli před dvěma lety. Mé ambice jsou však velmi přízemní a ani zdaleka nedosahují velehorských výšin. Nejbližšímu horskému hřbetu dominoval větrný mlýn, ke kterému jsme mířili.

Jméno vesnice Montfuron mi připomíná vítr nebo spíš vichr, prostě funění. Což by odpovídalo povětří, jež nás u mlýna nad vsí přivítalo.

Místní mlynář nejspíš nedostatkem energie netrpěl. Přes klamnou zvukomalebnost jména vísky jí vítr jméno nedal. Místo na kopci se prý jmenuje podle šelmičky. Tahle Fretčí hora leží na východním sklonu Luberonu a udržet foťák proti vichru při zabírání nejvyššího bodu pohoří nebylo vůbec jednoduché.

Jižně od mlýna se rozkládá ves se zříceninou hradu. Pomalu se vylidňující vesnici prý před časem oživili uprchlíci z Albánie. Ještě dál na jih, za mnoha vršky, se rozprostírá Středozemní moře.

Z vyfoukaného vršku jsme se rádi uchýlili do závětří v údolí říčky Calavon, kudy v římských dobách vedla z Itálie přes jižní Francii do Španělska silnice Via Domitia. V současné vesnici Céreste překračovala jeden z levých přítoků Calavonu po antickém kamenném mostě, jehož pozůstatky jsou prý na jih od hlavní silnice dosud patrné. Vesnička Římský most stále uvádí na seznamu svých pamětihodností, ovšem směrovka na hlavní silnici navádí turisty ke kamennému mostu na severní straně státovky, který pochází až z konce 18. století. V Provence každému mostu staršímu než dvě stě let říkají „římský“ :).

Z údolí Calavonu jsme po kroucené silničce vyšplhali zase do kopců na jižním sklonu plošiny Vaucluse. Třešňovými sady jsme projeli do vesničky Viens a zaparkovali na parkovišťátku u starobylého kostela vedle Francouzi tolik milovaného starého citroenu, lidově zvaného káča

Na obranné zdi, nad níž se tyčí kamenné městečko, kvetly modré kosatce a pod zdí podél cesty zrály fíky na pozadí rozkvétajícího janovce.


Vydali jsme se úzkou uličkou do kopce. V polovině cesty jsme narazili na minikavárnu s dvěma stolky před výlohou. Dali jsme si kávu, usadili se u jednoho stolku a kochali se kamennými zdmi, starými dveřmi, pestrými okenicemi vyšisovanými prudkým letním sluncem a všudypřítomnými květinami. 





Po kávě jsme vystoupali na vršek kopce, kterému dominuje hrad z 12. – 13. století. Kamennou branou mezi dvěma domy se vstupuje na nádvoří.

Že jde o hradní nádvoří lze poznat jen podle Saracénské věže, zbytek hradu tvoří slepenec různých domů, které jsou kupodivu obydlené, a podle četných vizitek na dveřích každý domek obývá jiná rodina.



Procházeli jsme před větrem chráněnými uličkami a nasávali sluneční paprsky, ticho a pohodu městečka, v němž až do začátku 20. století žila tisícovka obyvatel, ale před První světovou válkou jejich počet klesl na pouhých čtyři sta. Dnes jich na katastru obce, což je dost široký pojem, bydlí šest set.




Z horní části vesnice je krásně vidět Velký Luberon na protější straně údolí a kostelík pod vsí se zachovalou románskou věží, jež je zanesena na seznam francouzských památek.

Nejcennější renesanční domy s gotickými prvky leží kousek od hradu. Zdobí je půvabná okna a dveře zdobené úžasným tesaným ostěním.



Světe div se, i v těchto stavbách se bydlí. Nakoukla jsem otevřeným oknem do místnosti sousedící s kvelbem vedle kamenné brány (na předchozí fotce), která zřejmě ve středověku sloužila jako skladiště nebo zásobárna. Překvapil mě pohled do zařízené ložnice se schůdky do přilehlého krámku a kovanou mříží chráněnou studnou s kamenným lemem dekorovaným pro pohodlnější sezení elegantním polštářkem.

Vesničku jsem opouštěla nerada. Chytla mě za srdce a hned bych se sem nastěhovala. Krátící se odpoledne nás však vyhnalo přes stráně Vaucluse k další vsi dominující kopcům nad centrem místní civilizace, městem Apt.