středa 30. března 2011

Slavím první narozeniny

Samozřejmě, že ne své! Ale přesně před rokem mi KlaPi založila blog. Když jsem jí tu a tam vyprávěla něco, co ji pobavilo, hlásila:
„Tohle napiš!“
„Kam asi?“ oponovala jsem já.
„Třeba na blog!“
„Ale to víš, už jsem stará, vetchá, oplesnivělá, už neudržím... A z té makovice se mi to rychle sype. Založit blog je na mě moc složité!“
„Právě než se ti to všechno úplně vysype, tak to napiš!“ rozhodl potomek a založil mi blog.

Měla jsem pocit, že bych to měla nějak oslavit. Třeba literárním počinem, za nějž by se nemusel stydět ani Tolstoj. Jenže básnit jako Puškin nebo Lermontov neumím, sci-fi Strugackých je nad mou fantazii (chytáte se správně – nejnačtenější mám Rusy), a mé uvažování není tak komplikované a neprůhledné, jako Havlovo (sice od svých deseti měsíců žiji tady, ale občas je mi to prd platné).
Navíc se nějak nedostavuje inspirace. Tedy občas ke mně zaboudí – těším se třeba na červnovou dovolenou, ale zatím to nechci zakřiknout. Znáte to – když se na něco strašně moc těšíte a navíc to troubíte do světa, určitě to nevyjde. Buď jste něčím tak zklamáni, že ten pocit přehluší všechno pozitivní, nebo se cosi pokazí a nemůžete si to, na co jste se několik měsíců těšili, dostatečně vychutnat, v nejhorším případě se něco zvrtne tak, že k tomu, na co jste se tolik těšili, vůbec nedojde. Zvlášť, když to plánujete čtvrt roku dopředu.
Tak jsem si aspoň pohrála s photoshopem a místo dortu si vyrobila novou profilovou fotku. Pravda, jak znám své pekařské umění, dort bych upekla rozpláclý, zatímco na fotce jsem se malilinko zeštíhlila (což mi připomíná, že za chvíli budu zase péct ty své placaté nebo rozkošně buclaté, ale zbrouskovatělé velikonoční mazance) a odbarvením a změnou světlosti a kontrastu jsem si trochu vyhladila pytle pod očima a vrásky (což mi připomíná, že na piáně mám zase už docela dlouho pár kousků prádla připravených pro žehličku). Tak to u nás prostě chodí – zatímco počítač a kočka spokojeně vrní, že jim věnuji svou láskyplnou pozornost, domácnost zvolna chátrá, stejně jako já.
Zkrátka na té fotce, ač originál je jen deset měsíců starý, vypadám o dvacet let mladší a optimističtější. A i když mě tak mé okolí nevidí, s nadcházejícím jarem se tak občas cítím.
Někdy.
Tu a tam.
Chvílemi.
Čas od času.
Zřídka.
No určitě ne hned po tom, co vstanu!

pátek 25. března 2011

Že by konečně jaro?

Je to už bez týdne dvaatřicet let, kdy nám strana a vláda poprvé vnutila letní čas, asi jediný výdobytek socialismu, který kapitalistické strany a vlády bez reptání převzaly po svých předchůdcích dávno před vstupem do Evropské unie. Dnes si na dvě roční období hraje nejen skoro celá EU, ale i Severní Amerika a Severní Asie. Na jižní polokouli dvojí čas většinou ignorují. Buď proto, že je tam na jakoukoli akci moc horko, nebo se možná stejně jako já ptají, jestli úředně zavedený čas změní biorytmy lidstva.
Ti, co mě znají, se asi diví, že jsem ve své polovysypané makovici udržela informaci, že poprvé se u nás zaváděl letní čas před dvaatřiceti lety. Je to s podivem, přátelé, ale já, která nemám paměť na čísla a data, přesně vím, že první den letního času v Československé socialistické republice nastal ve dvě ráno (samozřejmě zimního času ve tři ráno) 1. dubna 1979. A nebyl to apríl.
31. března 1979 se totiž poprvé ženil průserář, rodinný přítel a ten, co na mě zbyl, tedy z KlaPiiných a mých spotů už známý Petr. Už tenkrát, se mnou chtěl mít techtle, ale raději i mechtle, jenže já byla zamilovaná do jiného Petra. Nevěsta jeho spády bohužel vycítila, a tak mu nedovolila použít mě jako svědkyni. Proto jsme s mým tehdy milovaným byli na bombastické svatbě pouhými hosty a celý večer jsme poslouchali ženichovo přiopilé blábolení o tom, jak je ten život nespravedlivý, když mu vláda zkrátila svatební noc o hodinu…
Ten den jsem dospěla k názoru, že za A) v žádném případě nechci mít velkou svatbu, a za B) je dobře, že jsem nepodlehla svodům tohohle trouby.
Proto si to pamatuji.
Jaro ovšem nedělá letní čas – ten by asi měl navozovat pocit tepla a světla. Bohužel mé tělo to tak nechápe. Tyhle dva vjemy si snažím už měsíc vsugerovat pomocí tulipánů ve váze, pro něž v naší přeplněné kuchyni těžko hledám prostor. Na chalupě očima povytahuji ze země cokoli trochu zeleného, co ze země nesměle vystrčí čumáček.
Ale ti, co neodcházejí z domova za ranních mrazíků a nevracejí se za večerní jinovatky, a jejichž celodenní životní prostor není omezený na kancelář s okny obrácenými k severo-východu, tvrdí, že přes den už je slunečno a vlaho. Konečně i já jsem si všimla, že zelené lístečky se objevují i na větvičkách forzýtie a šeříku před naším panelákem. Tak asi to jaro už opravdu konečně začne. Takže jsem si zřídila jarní fotogalerii na picasse.
Ovšem nejásejme předčasně! :).

pondělí 21. března 2011

Další inspirace MHD aneb tlačítkový den

Znáte to všichni – jedete sockou, na plošině maminka s kočárkem ukrývajícím batole fascinované velkým zeleným kulatým tlačítkem na sloupku. Maminka dítku od knoflíku celou cestu odtrhuje prstík a trpělivě mu vysvětluje, že na něj sahat nesmí. Nakonec jej ke zklamání potomka stiskne sama, čímž dá řidiči znamení, že na příští zastávce proběhne malá evakuace. Je to běžná scéna, vídáme ji často, protože tlačítka nás obklopují a přitahují už od dětství. Cestou do práce jsem se obměnou té staré známé scénky docela dlouho bavila.
Odpoledne jsem se přepravovala autobusem na metro. Se mnou nastoupil chlapeček asi dvanáctiletý. Tenhle živočišný druh nechápu už od raného stádia vývoje – celou jednu zastávku, kterou cestoval, usilovně bušil pěstičkou do tlačítka na dveřích, které reaguje již na pouhý jemný stisk, ale až těsně před zastávkou. Možná hošíkovi dědeček vyprávěl o starých pražských plošinových tramvajích, do nichž bylo před čtyřiceti lety možné při jisté šikovnosti naskočit nebo z nich vyskočit tam, kde si mladistvý kaskadér přál. Dnes je ovšem všechno jinak a dveře moderního autobusu se budoucímu akčnímu hrdinovi k jeho velkému zklamání nudně otevřely až na zastávce.
Do třetice cesta metrem. Moc často jím nejezdím, ale i v těch vzácných chvílích jsem pochopila, že když se na stanici dveře zavřou, diody kolem tlačítka na dveřích zhasnou a rozsvítí se až těsně před další stanicí. Pokud někdo tlačítko v té chvíli stiskne, diody se rozblikají, čímž dávají najevo, že trpaslíčci ovládající tyto dveře vzali na vědomí, že tudy na stanici někdo chce vystoupit. Když nikdo tlačítko nestiskne, diody neblikají a trpaslíčci mohou klidně odpočívat.
Protože cesta tmavým tunelem je dost otravná, pravidelně se bavím fascinací spolucestujících knoflíkem obklopeným ledkami. Pražáků, co systém pochopili, je většina, ale vždycky se najde někdo, kdo potěší. Jedni vyskakují ze sedadla hned poté, kdy vlak vyrazí ze stanice, i kdyby jeli z Kobylis do Holešovic, což trvá zhruba tři minuty. Vrhají se ke dveřím, usilovně tisknou tlačítko obklopené potemnělými světélky a snaží se před spolucestujícími zakamuflovat zklamání nad tím, že se pořád nic neděje. Druzí nonšalantně přistoupí ke dveřím až před stanicí a s náhlou a nečekanou netrpělivostí tisknou již dávno někým aktivované, a tudíž blikající tlačítko. Další zaujmou pevný stav rozkročný přímo uprostřed dveří a aniž by vyvinuli jakoukoli aktivitu, stoicky očekávají věci příští.
Posledním mým dopravním prostředkem byl ten den autobus, jenž mě měl převézt od metra domů. Z hordy cestujících, vyhrnuvších se z metra na zastávku, se vydělila osoba, která se postavila hned vedle mě. Nemám ráda těsný fyzický kontakt, a tak jsem dva kroky odťapkala do strany. Tvor mě bohužel následoval. Opět jsem odťapala, už jsem si připadala jako vrána na telegrafním drátu, ale ta osoba zřejmě mou představivost nesdílela a opět se ke mně přitulila. Opustila jsem nezúčastněný výraz a přísavku si konečně prohlédla. Výsledek zkoumání byl celkem uspokojivý. Nezdálo se, že by dotyčná osoba, ač podezřele přilnavá, měla nekalé úmysly. Babička o hlavu menší než já sice nevypadala nesoběstačně, ale zřejmě vzhledem ke svému stářím zeslabenému zraku hledala vodiče. Přestala jsem ukročovat a rozhodla se na závěr dne vykonat dobrý skutek a stařenku nasměrovat.
Konečně přijel autobus a babička i já jsme zamířily k prostředním dveřím. Šlo o starší model (nemyslím babičku, tam je věc jasná, mám na mysli bus), kde dveře otevírá řidič, široko-daleko žádné tlačítko vyjma toho záchranného na karosérii. Řidič byl ale asi ještě rozespalý po krátkém odpočinku na konečné, takže na vkus naší bábrle reagoval příliš pomalu. Nízkoploška zastavila na refýži, odfrkla si – a nic. Babča znervózněla, protože se jí zřejmě hatil připravený na vteřiny propracovaný harmonogram, jak vtrhnout dovnitř, mrštně vyšplhat na vysokánský schod, na němž mají tyhle moderní autobusy sedačky, a zaujmout pozici sedmo, než ji předběhnou věčně ze sezení v lavicích unavení středoškolští studenti hromadící se u zadních dveří.
Do babičky jak když střelí, začala mi loktem šťouchat do žeber a vzrušeně mě povzbuzovat: „Musíme to zmáčknout! TAK ZMÁČKNĚTE TO!“ V té chvíli, jsem asi nevypadala jako poměrně inteligentní jedinec, za něhož se považuji. Únava po pracovním dni zakončeném divokou taneční hodinou s lektorkou Karolínou vykonaly své, a já tam stála zahalená do růžového obláčku představy o očistné sprše, jíž se po překonání pěti zastávek doma dočkám, takže mi trvalo hanebně dlouho , než jsem pochopila, co že se to po mě vlastně chce. Docvaklo mi to až těsně před vystoupením.
Vykulila jsem se z autobusu a v blahém domnění, že dnes už mě žádná tlačítka nečekají, protože klíče od domu i bytu mám, tudíž nemusím použít zvonek, vypínače na schodišti před nedávnem nahradila čidla a v televizi stejně nic nedávají. Zamířila jsem přes hlavní ulici. Ani ve snu by mě nenapadlo dráždit knoflík na přechodu, protože touto dobou tudy projede tak dvanáct aut za hodinu a tudíž je praktičtější přejít na červenou, než zbytečné dráždit techniku.
Dvě děvčata přede mnou ovšem můj názor nesdílela. Hluboce zabrána do debaty přikročila k semaforu a jedno z nich stisklo tlačítko, ač na display červeně zářící nápis „ČEKEJTE“ stvrzoval, že ten pán s pejskem, který k přechodu dorazil před nimi, už knoflík zmáčkl.
Vyčkala jsem spolu s ostatními zeleného kráčejícího pidižvíka a na červenou jsem tentokrát nešla, abych nenarušila výchovné metody pána s pejskem (dokážou vůbec psi rozeznat červenou od zelené?). Ale doma jsem už raději nesáhla ani na tlačítko „ON“ u svého počítače, protože jsem se sama cítila docela OFF.
Hrozně se těším na to, že se snad dožiju důchodu na venkově, kde není městská hromadná doprava, semafory, a tudíž i tlačítek, knoflíků, vypínačů, spínačů, čuftíků a podobných bazmeků tam je podstatně méně. Ale na čí účet se pak budu škodolibě bavit, to je ve hvězdách.

pondělí 14. března 2011

Víkend na chalupě

Od Vánoc nám v ložnici na chalupě kouřila kamna. Když jsme tam byli naposledy před třemi týdny, už v pátek se v nich pořádně nedalo zatopit. Plamínek jen maličko skomíral a jak ze všech dvířek, tak z místa, kde se kouřovod napojuje na komín, se valil hustý černý dým. Stav se trošku zlepšil, když se kamna zahřála. Větrali jsme snad dvě hodiny, ale pokoj byl prohulený i tak. Ještě že máme v postelích elektrické podložky, protože mrzlo jen praštělo a ložnici se podařilo vyhřát, tedy spíš vykouřit na dvanáct stupňů.
V sobotu večer se mě děda, který v posledních deseti letech nejen že nezatopil, ale většinou se úspěšně vyhýbá i přikládání, bezelstně zeptal, zda „to v ložnici hoří“. Ujistila jsem ho, že kdybych tam zatopila, poznal by to podle otevřeného okna. Dotázala jsem se ho, jestli ten kominík, co ho v létě zavolal, opravdu vyčistil i komín u ložnice. Prý ano. Srdnatě jsem tedy zažehla oheň, ale situace s kouřem se kupodivu sama od sebe nevyřešila. Děda, milovník katastrofických scénářů, začal vymýšlet, že se bude muset komín přezdít, protože tam určitě někde je díra a tedy falešný tah. Někdy ho podezřívám, že ty katastrofické scénáře si vymýšlí proto, aby náhodou nemusel něco řešit. Každý problém je podle něj tak velký, že nemá snadné řešení a tudíž se vlastně řešit nedá…
V neděli jsme se probudili s bolestí hlavy a motali jsme se jako po hodně divokém flámu. KlaPi se sirhonzou vylezli na půdu a komínovými dvířky se štětkou pokoušeli komín protáhnout, ale sirhonzovi se nepodařilo štětku s asi třímetrovým drátem propasírovat směrem dolů nijak daleko. Opatrně jsem se dědy zeptala, zda po návštěvě kominíka také vybral saze napadané do dolní části komína. Děda se zahloubal a pronesl, že to už nedělal si deset let. Tipla bych si, že naposledy ho k tomu dokopala má maminka, která po pětatřicetiletém soužití dobře věděla, že vlastní iniciativu od manžela čekat nemůže.
Opustili jsme tedy chalupu s pocitem, že je pořád něco špatně. Když už není rozbité žádné okno a zloději nás protentokrát vynechali, zase se nedá topit. A tudíž příště nemůžeme jet už v pátek, protože je potřeba nejdřív něco provést s tím komínem, což večer za tmy moc nelze.
Další kontrola chalupy byla naplánována na tento víkend. Vzhledem ke komínovým trampotám jsem se v pátek mohla klidně zacyklit v práci, což se mi podařilo natolik, že jsem si ani nestihla vyzvednout na poště dopis od našich kamarádů z OOP (obvodní oddělení policie), že naši poslední loupež zase bez výsledku odkládají. Protože člověk už je poučen, že pokud jde o návštěvu chalupy, musí být stále ve střehu a vždy připraven na nejhorší, a protože na chalupě už nenecháváme vůbec žádné potraviny, navařila jsem si v pátek večer na celý víkend a připravila si do lednice sadu kastrůlků. Navíc se znám, o víkendu ráda dospávám deficit, kdo ví, kdy se mi v sobotu podaří vykopat se z postele a bůhví, kdy tam dorazíme.
Překvapila jsem sama sebe. Už po desáté jsme drandili po krásně volných silnicích. Dorazili jsme na chalupu, KlaPi vletěla do domu, zjistila, že okna jsou nepoškozená a tudíž vše v pohodě. Chyba lávky! Tentokrát jsme měli vylomená vrata do garáže, zloději prošmejdili půdu, kde přestřihali veškerá elektrická vedení, takže zkratovali přívod od čerpadla ve studni, ukradli ze stodoly (samozřejmě zamčené) a z kůlny (taktéž) dvě káry, s jejichž pomocí přibližujeme dřevo k cirkulárce, zase jsme přišli o všechny kabely k sekačkám (každý rok musíme kupovat nové), děda oplakal vrtačku, pilníky a další nářadí…
Pomyslela jsem si, že to chlapcům z OOP nedaruju, a zavolala jsem je. Když tvrdí, jak často naši chalupu kontrolují, tak ať si ten svůj bdělý dohled užijí.
Bylo jasné, že děda se bude věnovat policistům a na čištění komína zase nedojde. Takže se KlaPi převlékla do starých hadrů, sehnala si štětku, kbelík a lopatku a já jsem jí průběžně při zahřívání dovezených kastrůlků svítila baterkou (díky přestřiženým drátům jsme střídavě nesvítili ani v chalupě) na vyhrabávání desetileté vrstvy sazí v dolní části komína. Chvílemi jí v komíně mizela se štětkou i celá ruka až po rameno, takže si dovedete představit, jak nakonec vypadala. Když přijel náš dobře známý technik na sbírání stop a uviděl ji před chalupou, rozesmál se a chytal se za knoflík.
Vypadala sice jako kominík, ale musím ji pochválit. Je to holka šikovná a večer kamna zase hurala tak, jak to má být a v ložnici bylo příjemné teplíčko. Jen v neděli večer, když se doma koupala, skoro ucpala sazemi odtok z vany. Musíme naplánovat bílení ložnice, protože teď připomíná spíš černou kuchyni, než prostor pro zdravé spaní. S dědovou pomocí bohužel počítat nemůžu. Nejen kvůli jeho věku. Už před dvaceti lety s maminkou a mnou odmítal malovat s vysvětlením, že malovat nebude, protože jeho otec byl malíř pokojů. Jestli tomu výroku někdo z mých čtenářů rozumí, budu mu vděčná za dešifrování.

úterý 1. března 2011

Kasty

Na jednom blogu jsem si prohlížela fotku sochy z klíčů, která teď zdobí jedno brněnské náměstí. Je úžasná a připomněla mi vtip, který mi minulý týden řekla kolegyně.
Baví se dva bezdomovci u ohníčku pod mostem: „Ale stejně to byla před dvaceti lety pohoda, co? Zvonili jsme klíčema od bytu, klíčema od kanceláře, klíčema od auta, klíčema od chaty…“
Když jsem se tak nad tím zamyslela, překvapilo mě, jak je ten vtip výstižný. Vždyť za těch posledních dvacet let se naše společnost rozvrstvila do čtyř základních kast, které se od sebe liší právě svým vztahem ke klíčům. První a poslední kasty jsou nejméně početné a nejvíc nás asi je v kastě druhé.
První kasta nemá žádné klíče.
Druhou kastu po kapsách a kabelkách tíží klíče od kanceláře a bytu, většina jich vlastní klíče od auta a mnozí i od chaty.
Příslušníci třetí kasty klíče nemají. Jako zastánci nových technologií, kteří si to mohou dovolit, používají čipy a dálková ovládání od bezpečnostních systémů.
A jedinci z kasty čtvrté nepotřebují ani ta elektronická média, protože mají lidi i na otevření libovolných dveří.