Onehdy jsem seděla u počítače, mořila se s nějakým nevyřešitelným problémem a jako kulisa mi k tomu hrála televize. Ani jsem nevěděla, co dávají. Z přístroje se linula příjemná hudba, jež zmírňovala mé naštvání z toho, že technika zase vítězí nad ženským intelektem. Když jsem nad svým marným snažením konečně zlomila hůl, upřela jsem zrak na obrazovku, kde se uprostřed nočního parku v lehkém třídobém rytmu kolébal z levé na pravou jakýsi mladý pár. Á, to bude něco amerického, pomyslela jsem si.
Ve svatebních, maturitních a romantických scénách amerických filmů je tento taneční styl často předváděn a zřejmě je za velkou louží považován za vrchol elegance – pár má téměř tradiční, ač poněkud ležérní držení, kdy dáma se levou rukou opírá o pánovo rámě a její pravá ruka je položena do pánovy dlaně, ale tím podobnost s takzvaným „standardem“ končí. Kroky jsou velmi, ale velmi jednoduché: levá – zhoup na pravou – pravá – zhoup na levou - levá atd… Nazvala bych to rytmickým šlapáním zelí. Pokud se přitom pár lehce otáčí, je to zřejmě vrchol americké lidové taneční školy…
Podívala jsem se do televizního programu a zjistila, že jde o přenos letního koncertu ze schönbrunnských zahrad. V tu chvíli se kameraman dostatečně pokochal „Amíky“ a zaměřil se na sousední jen nepatrně starší pár. To však bylo jiné kafe – pán držel rovná záda, lokty vznosně zvednuté a dáma s levou rukou lehce opřenou o partnerovu paži a hlavou v mírném záklonu pootočenou doleva, kroužili po trávníku v lehkém třídobém rytmu. První doba – lehký skluz, druhé dvě doby, ťap ťap na špičkách. Nevadilo, že měli na sobě džíny, i tak to byl velmi příjemný pohled. Nezkoušeli žádné složité figury, takže profíci to nebyli, prostě jen dva mladí, které Straussova hudba vyprovokovala k tanci a kteří vědí, co je valčík.
Další skladba – polka. První pár jen změnil rychlost přešlapování a vypadali jako dva roztomilí batolící se medvídci z nějaké reklamy, nejspíš na Duracell. Zato kameramanovi oblíbenci se vrtěli v dvoudobém rytmu na trávníku, že divák přímo cítil, jak jim od tenisek odlétají drny.
Kdopak to na vídeňském trávníku tak podlehl půvabné Straussově hudbě? Jeden pár určitě prošel tradičním evropským všeobecným vzděláním, do něhož patří i obeznámenost se základními tanečními kroky, druhý pár byli buď američtí turisté (kteří Straussovu hudbu možná slyšeli poprvé v životě), nebo mladí Evropané pohrdající tradicemi (i ti možná na koncert jen omylem zabloudili).
Pokud jde o Ameriku, chápu – nositelé původní indiánské kultury byli vlastně vyvražděni a kontinent byl osídlen vedle Evropanů také Afričany a Asiaty, a všichni si přivezli své vlastní tradice a kulturu. Takže všechny tradice jsou dovezené a dochází tam k multikulturnímu mísení a kdo se v tom má vyznat, natož si osvojit aspoň základy toho všeho…
My Evropané to máme jednodušší. Až v poslední době nás ovlivňují etnika, která tu nejsou usazena dlouho. Když je řeč o tanci, učíme se flamenco (to sice má kořeny v Evropě, ač je poněkud ovlivněné orientem), salsu, sambu, orient, tribal, bollywood, afro, zumbu… Asi jsem vážně stará konzervativní makovice, ale pořád mám pocit, že tanečnice z Evropy by měla nejdřív umět valčík, než se naučí „arabský krok“ (z něhož, když o tom tak přemýšlím, ten valčíkový možná kdysi vyšel)…
Takže když Evropa tančila valčík, Amerika tančila ... hugadžaga?
