Osamělá turistka, prodírající se uprostřed Vaucluse makchií a garrigue

Když jsme přijeli domů, bylo teprve šest hodin. Na večeři trošku brzy. Nechtělo se mi poslední večer v Provence strávit u notebooku. Nechala jsem tedy řidiče relaxovat u jeho oblíbených onlinovek, vybavila se baťůžkem s foťákem, mapou, malými PET lahvemi a zahradnickým mininářadím, které jsem si přivezla pro tuto příležitost z domova, a vyrazila na procházku ve stylu „Za chvíli jsem zpátky!“

Naplánovala jsem si okruh dlouhý lehce přes čtyři a půl kilometru. Podle mapy jsem usoudila, že na kopci nad námi bude pár bories, která jsem chtěla vidět. A také takovou tu normální, klidnou, turisty nedotčenou provensálskou přírodu, jako když si na chalupě jen tak vyběhnu na kopec, kudy nevedou žádné turistické trasy.

No, nevedou žádné trasy… To zdaleka není tak přesné. Na kopci jedna je. Francouzi své turistické stezky značí na mapách růžovou. Neodlišují je barvami, ale písmeny GR (grande randonnée – volně přeloženo velká pěší trasa) a číselným označením. Turistická trasa na vršku je podle mapy i cyklostezkou, kterou značí modrá přerušovaná čára. Aspoň se bude čeho chytit, kdybych zabloudila. Ale proč bych měla bloudit, když mám mapku, na níž jsou jasně vyznačené cesty, že?

Svou opoznámkovanou mapu předkládám. Černé čtverečky jsou obytné domy, prázdné čtverečky památníky, v provensálských podmínkách spíš hospodářské budovy, tedy borie, ale na mapě nejsou označena zdaleka všechna. Fialově jsem vybarvila levandulová pole, která jsem potkala. A v červeném kroužku je náš domek, výchozí a cílový bod mé štrapáce. Původním záměrem bylo držet se vyznačených cest. Bohužel se nepovedlo, takže svou skutečnou trasu jsem vyznačila červeně a tam, kde si nejsem jistá, přerušovanou čarou. Poněkud jsem se odchýlila od plánované trasy, realita je prostě sviň.

Zdroj: http://www.geoportail.gouv.fr/ - což je (v případě, že vyrazíte ve Francii na krátký výlet) i tip na turistické mapy, vzhledem k tomu, že tištěné od www.ign.fr jsou dost drahé 

Jak už jsem psala, přes silnici, přímo proti našemu dočasnému útočišti, kvetlo levandulové pole s domem na pozadí. Nejdřív jsem se tedy přesvědčila, zda je tam levandule rozkvetlejší víc než v sobotu.

Na západním kraji pole bylo v houští schované první borie, které na mapě není.

Úsek cesty vedoucí podél silnice severozápadním směrem byl v pohodě – sice dost zarostlý, ale široký a přehledný.

Větve některých stromů jsou tu porostlé chuchvalci lišejníku, kterého jsme si všimli už v neděli v Oppedette.

Když kráčíte po přírodní provensálské cestě, jako byste hamtali v bylinkářství. I když se zpočátku snažíte nezašlápnout žádnou rostlinku, kterou u nás opečováváme v květináčích, za chvíli to vzdáte, přestanete si koukat pod nohy a s hlavou vztyčenou a smysly otevřenými plujete krajem jako anděl, jehož každý krok voní. Šlapete totiž po rozmarýně…

… po tymiánu

… a po spoustě dalších aromatických a často dost pichlavých rostlin. Právě na ten plevel jsem si nesla zahradnické náčiní a PET lahvičky se širokým hrdlem. Co chvíli jsem zaklekla do vyjeté koleje a lopatkou opatrně dobývala z kamenité půdy některou drobnou rostlinku. A jako pokaždé mi to ve středoevropských podmínkách přežilo sotva pár týdnů. Především jsem milou suchomilnou květenu nejspíš uchlastala už při převozu centimetrem vody na dně lahve.

Když se cesta odchýlila od silnice a prudce se stočila doleva, pochopila jsem, že jsem asi přehlédla odbočku, po níž jsem měla v úmyslu vyšplhat na kopec. Vrátila jsem se a úzkou stezičku naštěstí našla. Vypravila jsem se po ní do lesa, který vlastně není lesem. Odborně se to jmenuje makchie. Není to les, je to houští. Pár vyčnívajících kermesových a bílých dubů obklopuje neprostupná houština řečíku , stromovitého vřesovce, který odliším od rozmarýny jen podle toho, že jeho listy po promnutí mezi prsty nevoní, a dalšího podobného roští. Stezka, která vypadala, že ji vyšlapala spíš zvěř než lidé, se stočila doleva na mýtinu.

Na mýtině převažovaly jalovce. Protahovat se mezi nimi je fakt fajn, zejména když se škrábete do kopce a chcete se jejich větví zachytit jednou rukou, zatímco druhou chráníte foťák. Au.

Ale co by nadšený turista nepřekonal, zejména když ho povzbudí objev dalšího hodně zarostlého miniborie, byť o velikosti přístřeší pro pět králíků, ale opevněného dubovými dveřmi s bytelným nezrezivělým zámkem (vyfocené, ale nepublikovatelné).

Mýtina nebyla až tak pasekou, jak se dole zdálo. Byla to v podstatě garrigue. Jestli chcete zjistit, co to slovo znamená, koukněte na wikipedii. Podle mě je to houština porostlá pichlavými keři, bodlinatými polokeři a ostrolistými bylinami. Strašně to všechno řeže a píchá, ale omamně to voní. Motala jsem se tím houštím neuvěřitelně dlouho, šplhala jsem nahoru, narážela na neprostupné houští, vracela se zpátky dolů, šněrovala svah doleva a doprava ve snaze najít nějaký průchod.

Někde ve dvou třetinách kopce, celá poškrábaná, jsem si vynadala, že lezu do přírody v šortkách a tílku, olízala si rány a svolala strategickou poradu turistického týmu. Bylo jasné, že od cesty vyznačené na mapě jsem se dost odchýlila. Francouzská turistická prý off-line mapa, stažená do mobilu ještě doma a za eura, nefungovala ani ze čtvrtiny tak, jako naše mapy od Seznamu. Prostě mě lokalizovala na celkové mapě Francie, udělala ze mě maličký puntík na jihu země, ale jakékoli přiblížení se bez dat nenačetlo.

Odhadla jsem, že na kopec to mám možná o kousek blíž než zpátky dolů. Mám dál šplhat do vršku stejným roštím, jakým jsem se dosud prodírala, po stezkách, jež nepochybně nevyšlapala vysoká, ale spíš divocí králíci? Nebo se stejnou cestou-necestou vrátit?

Nerada se vracím. Tentokrát se to vyplatilo. Se stoupající nadmořskou výškou keře prořídly, až se rozestoupily. Na vršku mýtiny jsem se na chvíli zastavila a lapala po dechu. Dech mi nesebralo stoupání do vrchu, ale pohled zpátky na Luberon a jeho vrcholek Mourre Négre, mou milou Černou Můru s vysílačem. Někdy příště se na ni musím vyškrábat.

Konečně jsem objevila náznak stezky, o kousek dál planinu se včelími úly a ještě výš levandulové pole a kýženou značenou turistickou cestu.  

Původně jsem myslela, že vylezu ještě dalších třicet výškových metrů na hřeben, ale vzhledem k tomu, že tam podle mapy žádná cesta nevedla, a po zkušenostech s kličkováním houštinou, jsem usoudila, že bude moudřejší držet se pohodlné značené pěšo/cyklotrasy, dojít po ní do domovské obce a z ní se po silnici vrátit „domů“.

I tak jsem potkala borie se zajímavým zvoncovitým klenutím u ovocného sadu.

Na opačné straně cesty se v ohradě pásla hnědka. Zvědavě se přišla podívat, kdo že to jde po cestě, a zjistit, jestli nenese něco dobrého.

Kobylka asi patřila k modernímu domu za levandulovým polem o kousek dál.

Po pár metrech jsem potkala další levandulové pole s malým borie a dřevěnými včelími kláty, ale nebudu hltit. Se zapadajícím sluníčkem v zádech, nosem plným vůně levandule, rozmarýny a tymiánu a hlavou krásně pročištěnou jsem v půl osmé svižným krokem dorazila na kraj obce, jíž jsme zaplatili poplatek za to, že v ní smíme týden bydlet.

Cesta domů po asfaltce by asi byla nudná, kdyby ji nestřežil protější Velký Luberon. 

Na shledanou, Černá Můro, snad se zase za rok uvidíme.

Via Domitia

Několikrát jsem se zmínila o silnici Via Domitia. Byla to první dlážděná silnice, již Římané vybudovali v Galii a vedla ze severu Itálie do Provincie Hispánie, tedy do Španělska. Jmenuje se podle konzula Gnaea Domitia Ahenobarba, jenž ji na konci 2. století před naším letopočtem nechal postavit. Z Říma do Galie a Hispánie po ní proudily vojenské jednotky a luxusní zboží, opačným směrem po ní například táhla Hannibalova armáda s válečnými slony. 

Cesta vedla od průsmyku Col du Mont Genèvre na hranici mezi Itálií a Francií západně od dnešního Turína, přes Brigantio (Briançon) a podél horního toku řeky Durance. U města Alaunium, které leželo u dnešního Lurs, cesta opustila pohodlné široké údolí řeky Durance a přes mírné kopečky pokračovala k Peci na pálení vápna, kolem Mané a dál na západ. 

Na starověké silnici byly po necelých dvou kilometrech (přesně po 1 480 metrech) rozestavěny milníky. Kousek pod Mané se dochoval Borne de Tavernoure.  Buď to byl silniční milník nebo kámen označující hranici katastrů. Pravděpodobně se jmenuje podle hostince, který tu ležel.

Via Domitia musela na své trase překračovat  množství potoků a říček. U malých toků stačil brod. Zbytky dlažby a opěrné zídky jednoho z nich zvaného Gué de Reculon jsou stále patrné ještě o kousek západněji. 

Pokud byste tyto památky chtěli vidět, musíte si k nim zajet, protože my jsme je nestihli. Mé cestovatelské plány jsou vždy předimenzované a daly by se zvládnout pouze v případě, že bychom týden dovolené křižovali Provence bez chvilky odpočinku a beze spánku. ;)

Zato jsme při svých cestách viděli pár takzvaných římských mostů. Kdysi jsem psala, že každému starému mostu v Provence říkají Pont Romain. Antické sice nejsou, ale i tak jejich věk vzbuzuje úctu. 

Viděli jsme jen dva pravé, oba před třemi lety. Pont Julien mezi Bonnieux a Roussillonem a most ve Vaison la Romaine, který za tisíciletí své existence už ustál několik stoletých povodní. 

Ten, který na severu nedaleko údolí Durance překračoval říčku Meouge, byl postaven asi ve 14. století. 

Jeden pravý z přelomu letopočtu stával ve vsi Céreste kousek pod naším letošním bydlištěm. Míval dva oblouky, což bylo u římských mostů nezvyklé. Na konci 19. století, když se stavěla současná silnice D4100, která kopíruje trasu Domitiovy silnice mezi Durance a Céreste, jej ale stavitelé srovnali se zemí a kámen částečně použili na nový most. Archeologové při výzkumu před dvaceti lety odkryli zbytky prostředního pilíře a nájezdových ramp se zábradlím. Své nálezy ovšem v zájmu zachování pro další generace zase zakryli zeminou. A tak místní občané lákají turisty alespoň na jiný Pont Romain, kamenný můstek starý jen necelých tři sta let, jenž leží o něco dál od silnice. Moje Fábinka se po něm projela vloni.

Náš letošní „římský most“ má největší oblouk z 12. nebo 13. století a dva menší postranní o zhruba 500 let mladší. Řidič se v půl páté odpoledne už těšil domů na panáka, a tak zůstal na parkovišti a nechal mě jít k řece samotnou. Udělal chybu. Ve stínu stromů pod parkovištěm seděli na rozkládacích židličkách děda s babičkou a psem. Psisko mě ostražitě očichalo a zjistilo, že nejsem nebezpečná, takže mě pustilo dolů k mělkému skalnatému korytu, v němž se cachtala tři vnoučata. Větřík vanoucí podél řeky Laye šustil vrbovým listím a voda, jíž v říčce není víc než po kolena, příjemně chladila. Dovedu si představit, že bych u starého Pont sur la Laye strávila příjemně lenivé odpoledne.

Via Domitia pokračovala dál na západ podél řeky Calavon na Apt, ve starověku Apta Julia, pojmenovaný podle svého zakladatele Julia Caesara. Pak překračovala řeku Calavon přes Pont Julien a mířila dál na Cabellio (Cavaillon), zhruba jako současná silnice D900. Odtud vedla přes Glanum (archeologické naleziště pozůstatků města u Saint Rémy de Provence) do Nemausa (Nîmes) a dál přes Montbazin (Montpelier), Bæterræ (Beziers) a Narbo Martius (Narbonne) na jih do Hispánie.
Od Nîmes na západ se dochovalo mnohem více pozůstatků starověké silnice – celé dlážděné úseky a několik mostů (návštěvu mám v plánu v příští pětiletce).
Velká část cesty sloužila ještě ve středověku poutníkům do Santiaga de Compostela na severu Španělska a mnozí tuto trasu kopírují při své kajícné cestě i dnes.

Jenže my jsme nevěřící pohani, a tak jsme z hlavní silnice ještě před Céreste odbočili do kopců Vaucluse. Městečko Reillane se v písemnostech poprvé zmiňuje na začátku 10. století. Stará horní část byla chráněna hradbami s dvěma branami. Zaparkovali jsme u Porte des Forges z 12. století.

Francouzi si ze svých památek houby dělají – proč by gotická brána nemohla sloužit jako báječná garáž, že? A fotící turista ať si poradí jak umí. 

Na vrcholku kopce, na plošině Saint Denis, stojí kostel Notre Dame de l´Assomption s románskou věží z 12.-13. století a lodí přestavěnou ve druhé polovině 16. století.

Vedle něj se tyčí poslední dochovaná věž vikomtského hradu zničeného za revoluce, přebudovaná na konci 19. století na zvonici.

Bylo pět hodin odpoledne, řidič si potřeboval před dlouhou zpáteční cestou odpočinout, a tak jsme se rozhodli vrátit domů. Nejkratší cesta vedla zpět na státovku. Stačilo kousek po ní projet a vyšplhat na náš sousední kopeček. Já jsem ale zatoužila po posledním pohledu na fialová pole a přesvědčila jsem řidiče, aby zvolil delší cestu a objel údolí mezi Reillane a naší vsí ze severu.

No není to krása? Ta světlejší růžovofialová barva na políčkách vpředu, to není levandule, ale šalvěj. Šoféra přestalo bavit poslouchat mé hlasité úvahy, co by to asi tak mohlo být, a u jednoho růžového pole mi zastavil, abych mohla porost prozkoumat zblízka.

Je zajímavé, že odstín fialové na levandulových polích se mění podle úhlu pohledu a dopadu světla. Někdy je tmavší, jindy světlejší, jednou fialovější a podruhé modřejší.

Kousek od domova jsme zastavili ještě u jednoho políčka. Vyzbrojena nůžkami jsem se vrhla mezi řádky a jeden keřík předčasně očesala. Byl to ten první vlevo ve čtvrtém řádku. Majitele prosím, aby fakturu zaslal na mou adresu.

V chaloupce jsem svazek květů opatrně vložila do papírové dárkové tašky, abych je v pořádku dovezla domů a podělila své kamarádky. Pravda, moc květů na jednom keříku neroste.

Pec na pálení vápna

Vlastně jsme páteční cestu vzali za špatný konec. Město Forcalquier, kam jsme sjeli z kopců Horní Provence, je totiž považováno za vstupní bránu do departementu. Na vrcholu homolky uprostřed města bývala pevnost hrabat z Provence zbořená na začátku 17. století. Dnes tu stojí kaple Notre Dame de Provence v byzantském slohu z konce 19. století.

Město se pyšní bohatou historií. V 11. století si je zvolili za sídlo hrabata z Provence.  Raimond Bérenger IV., jenž žil na počátku 13. století, měl čtyři dcery. Všechny se provdaly za krále, proto se Forcalquier říká Město čtyř královen, přestože ani jedna z nich tu pravděpodobně nikdy nebyla.

Starému městu dominuje katedrála Notre Dame du Bourguet z přelomu 13. a 14. století. 

Město však vzniklo mnohem dříve na místě osady založené v keltsko-římských dobách u Via Domitia.

Jméno Forcalqier vzniklo zkomolením původního latinského furnus calcarius, což znamená pec na pálení vápna. Ano, místní malta je kvalitní a zdejší domy vydržely staletí. 

I tady roste zeleň z dlažby…

Cestou na vrcholek kopce jsme mezi starými kamennými městskými domy uprostřed města narazili na venkovskou zahrádku s rajčaty a dýněmi střeženou fešáckým hlídačem.

Vedle kaple Notre Dame de Provence je nekrytá zvonkohra s osmnácti zvony. Je to jediná ručně ovládaná zvonkohra v Provence. Vyhrává jednou týdně, v neděli v půl dvanácté.

Ke kapli Panny Marie Provensálské vede křížová cesta. Město má prý nejčistší vzduch z celé Francie, ne-li z celé Evropy.

Okcitánské motto města zní Plus aut que les Aups, což značí Vyšší než Alpy. Plošina u kaple nabízí k výše zmíněným horám nádherný výhled.

Jako na mnoha dalších vyhlídkách i tady je orientační růžice. Praha na ní chybí, takže domů je to někam mezi Vídeň a Berlín.

Malebné provensálské dvorky…

Pár kilometrů jihozápadně leží městečko Mané s jedinou zachovalou barokní pevností v Horní Provence, již chrání dvojité hradby.

Základy pevnosti ovšem svědčí o starším původu. Její předchůdkyně tu stála už ve 12. století. Pevnost i domy ve městě jsou postavené převážně z kamene z místních vápencových lomů la pierre de Mané.

Z citadely je prý nádherný výhled na okolní planinu, Forcalquier a kupole nedaleké observatoře v Saint Michel. Možná je to pravda, ale za obrannými zdmi panuje stavební ruch a co byste hádali, že je napsáno na mohutné vstupní bráně pevnosti? Správně, propriété privée. 

Obešli jsme pevnost aspoň dokola a pokochali se pohledem na Forcalquier.

A zajímavost na závěr - Mané byla v roce 2002 první francouzskou vesnicí, která zavedla wi-fi.

Loučení s levandulí

Nemám ráda pátek v Provence. Pátek je vždy poslední den dovolené před odjezdem, kdy se s krajem loučíme. Možná právě proto jsou páteční zážitky nejsilnější. Jak jinak vysvětlit, že vždy poslední den před odjezdem navštívíme alespoň jedno místo, které si zamiluju a na které pak dlouho vzpomínám?

Na poslední den jsem naplánovala cestu zpět do Horní Provence, kde jsme letošní výlety začínali, protože jsem se po příjezdu nemohla dočkat kraje levandulových lánů. V neděli ovšem levandule teprve rozkvétala. Těšila jsem se, že teď už bude v plném květu.

Tím nezapomenutelným místem se pro mě tentokrát stala víska Vachères s necelými 300 obyvateli. Do staré části se vstupuje branou ze 13. století. 

Jméno obce pochází z plurálu seveookcitánského slova vachièro, což značí kravín. Také ve znaku obce jsou čtyři červené kravky ve žlutém poli.

Zvonice s typickým kovaným vrcholkem byla vybudována v 16. století z původní gotické městské brány. 

Úzké dlážděné uličky, goticko-renesanční domy s dveřmi a okny s kamenným ostěním a barevnými okenicemi, klenuté průchody mezi domy, prošlapaná kamenná schodiště, drobné kamenné detaily z pozdně gotické doby, kterých se u nás dochovalo tak málo, a spousta zeleně, ať už rostoucí divoce z dlažby, nebo zkrocené do květináčů, to je přesně to, co na provensálských vískách tolik miluju. Ve Vachères je všechno.

Na místních městečkách mě fascinuje i to, že tady, na rozdíl od našich vsí, středověk přežil. Zdejších obytných domů se pokrok následujících čtyř pěti set let nijak výrazně nedotkl. Odolaly modernizacím následujících staletí, ba co víc, slouží k bydlení dodnes. 

Lépe řečeno, velká část místních vlaštovčích vesniček, obcí ve středověku z obranných důvodů založených na vršcích kopců, se na počátku 20. století téměř vylidnila. Nebezpečí útoku pominulo a obyvatelé se odstěhovali do pohodlnějších nížin. Naštěstí od druhé světové války spousta nadšenců, pařížských a lyonských chalupářů, opuštěné středověké kamenné domy rekonstruuje na svá prázdninová obydlí. 

Ač francouzské stavební zákony jsou prý hodně přísné, občas povolí v historickém jádru obce pěknou obludnost. Aspoň že barevně ladí s levandulovými políčky na pozadí. ;) 

Kromě lufťáků osídlují vesničky i kreativní duše - umělci, umělečtí řemeslníci a další bastlíři, jejichž zásluhou jsou vsi vyzdobeny nejroztodivnějšími artefakty. 

Z vršku vsi jsou vidět levandulová pole, mezi něž vedla naše další cesta.

Elektronický Karel schovaný v krabičce navigace nás vedl na sever po státovce. Byť jezdíme podle GPS, předem si trasu vždy zkontroluji, takže mě překvapilo, když Karel náhle zavelel odbočit ze státovky na jakousi neznačenou cestu. Ale byla vyasfaltovaná, navíc vedla do údolí s levandulovými poli a vinicemi, takže jsem se spokojeně kochala a jásala, že nebýt navigace, takovou pravou rurální Provence bychom nezažili.

Jenže asi po kilometru, u jakéhosi statku, se asfaltka změnila ve vyjeté koleje. Řidič přesto srdnatě pokračoval podle Karlových pokynů dál do údolí. Sjeli jsme dolů k potoku, který (jak jsem posléze na mapě zjistila) nese jméno Pierrefeu. Až sem se to s opatrností projet dalo. Ale po zhruba třech stech metrech stoupání do protisvahu se cesta změnila v kamenité příležitostné říční koryto, kterým se při předvčerejší bouřce nepochybně valila kvanta vody. 

Na fotce to není vidět, ale výmoly vykazovaly téměř půlmetrové výškové rozdíly. Pro vinařský traktůrek prkotina, ale s téměř novou oktávkou jsme si přestali hrát na hrdiny. Karle, tudy fakt ne! Ještě že řidič je šikula, protože stát se to mně samotné, budu tam do vinobraní stát a čekat, až mě někdo vyprostí. 

Karlovi jsme vynadali a vrátili se na státovku, po níž jsme se bezpečně a bez nábližek dostali tam, kam jsme potřebovali, tedy do Hameau Le Rocher d´Ongles.

Co bych vám tak o téhle osadě napsala, když na internetu se nedá nic najít? Je to shluk staveb postavených na vápencové skále. Podle kamenických detailů lze soudit, že byly vybudovány někdy na přelomu 15. a 16. století. Jediné, co se na internetu dočtete, že osada leží na úpatí pohoří Lure. A to je fakt. 

A u silnice je ve skále jeskyně, která vzbuzuje… nepatřičné představy.

O pár kilometrů dál leží Ongles. Původní ves (na fotce je vidět vlevo na horizontu silueta zříceniny kostela) vznikla na místě keltského oppida. V minulosti se tu pěstovala levandule a chřest, obé tu roste i divoce.

Při náboženských potyčkách na konci 16. století byly kostel a opevnění vsi rozbořeny a obyvatelé se přestěhovali o kus níž do údolí.

Obyvatelé nové vsi začali po polovině sedmnáctého století jako první v oblasti chovat bource morušového a později se výroba hedvábí stala hlavním zdrojem jejich příjmů. Hedvábí se tu už nevyrábí, ale morušové sady a aleje zůstaly.