Holínky neboli gumáky

Otravovaly mi dětství spolu s řádkovanými punčocháči, jejichž volná guma klouzala po dětských útlých bocích, rozkrok tím pádem sjížděl kamsi ke kolenům, nohavice se hrnuly dolů a ve špičkách bot se tvořil tlačící chuchvalec přebytečného materiálu. Byly stejně protivné, jako kanárkově žlutá froté mikina, na niž ráda usedala hejna dotěrných černých mušek a broučků, jejichž ochlupené nožky se zaplétaly do smyček, takže místo šetrného setřepnutí obtížného hmyzu z látky docházelo k hromadnému vyhlazení nevinných tvorečků rozmáznutím. Pařily k mé dětské houbařské výstroji a doplněné o „kašmírový“ šátek na hlavu proti klíšťatům, který nebyl ani trochu kašmírový, protože na čele příšerně štípal, se nepochybně zasloužily o to, že mi dodnes při vyslovení spojení „jít na houby“ vstávají vlasy hrůzou.

Každý sudý podzim, když jsem konečně dorostla do výstroje natolik, že se mi neudělal chuchvalec z ponožek nebo punčocháčů v holínkách hned jak jsme vyšli z vrátek, ale až po docabrtání do kilometr vzdáleného lesa, jsem se začala obávat Ježíška. Bylo velmi pravděpodobné, že mi pod stromeček nadělí nové, o dvě čísla větší modely těchto módních artefaktů. Tehdejší mrav přikazoval rychle rostoucímu dítku nakupovat punčocháče, tepláky a holínky s prostorovou rezervou a kousky, do nichž právě ideálně dorostlo, přesouvat mladším příbuzným. 

Až když se můj tělesný vývoj zpomalil, vydržely mi oblíbené gumáky i několik let. Tedy ne že by vydržel materiál – pryž časem puchřela, tu a tam jsem v potoce šlápla na ostrý kamínek či při senách na hrábě nebo vidle, jichž byl po celý rok rozprostřen kolem babiččiny chalupy dostatek. Můj obětavý tatínek měl pro tento případ stále v pohotovosti sadu na opravu cyklistických duší, takže jak se blížil konec životnosti nenáviděné gumoobuvi, připomínaly mé holínky svým záplatovaným designem stále více v posledních letech módní strakaté wellies.

Jak správně tušíte, gumáky jsem od dětství urputně nesnášela, i když, coby dítko odchované částečně na venkově, jim nemohu upřít značnou účelnost. Tedy v zimě v nich nohy mrznou, to je fakt. Ale s teplými ponožkami (sežmoulanými ve špičkách bot) se v nich můžete pokusit čelit jarním a podzimním plískanicím. V létě se hodí na kamenité lesní stráně, kde číhají jedovaté zmije. Udrží nohy v suchu při kosení zarosené trávy. Ochrání kotníky a lýtka před trnitými stébly při sklizni sena a tuhé slámy z luk a polí. A v neposlední řadě jsou skvělé do maštalí a chlévů, kde kromě pichlavé slaměné podestýlky útočí na nohy chovatelů skotu i jiné záludnosti. 

Těžko odhadnout, které z těchto přírodních nástrah se návrhářky Flejšarová a Janoušková obávaly při navrhování modelů pro naši olympijskou výpravu. Když jsem jejich modely viděla před týdnem, pomyslela jsem si, že zadáním bylo varovat Londýn, že z Czech RepubLIKE dorazila výprava vidláků. Ohlasy po zahajovacím ceremoniálu OH 2012 mě však překvapily. Dopadlo to kupodivu dobře a jak vidno, nejsem tak moudrá, jak se tvářím. 

Ale nic to nemění na tom, že se v gumácích hrnou ponožky a potí nohy. Čest naší výpravě v Londýně, že to přežila s úsměvem.

Výlet do Českého ráje

Předem tohoto příspěvku se sluší poděkovat chicagským dělníkům, kteří se před sto dvaceti lety zasloužili o prvomájový státní svátek, a vojákům Spojenců a Sovětského svazu bojujícím na frontách druhé světové války nejen za to, že nasazovali životy za svobodu méně odvážné části lidstva, ale i za to, že své vítězství tak dobře načasovali.

Jak jistě tušíte, ačkoli letní prázdniny již vypukly, vracím se ve vzpomínkách skoro o dva měsíce zpět k nádherným dnům na počátku května, kdy si většina z nás kromě alrgiků bere pár dní dovolené mezi svátky a nejbližším víkendem a svorně prcháme z měst na venkov vstříc jarnímu sluníčku a bující přírodě.

Také my jsme koncem dubna odjeli na chalupu na prodloužený víkend a ozbrojeni naostřenými zbraněmi se pokoušeli pokořit neúprosnou džungli. Po dvou dnech usilovného pachtění naše páteře, zkřivené monotónním pohybem s křovinořezem či strunovou sekačkou, a ruce vytahané do délky horních končetin našich ochlupených prapředků zatoužily po odpočinku. Rozhodli jsme se dát si pauzu a vyrazit na výlet.

Jako malá holka jsem poznala začátek léta podle toho, že tatínek ze špejcharu donesl dva hromotlucké na zimu odstavené dámské bicykly po pratetě ze třetího kolena, umyl je, vazelínou promazal řetězy a zalepil a nafoukl zpuchřelé duše. Letní prázdniny zahajoval tím, že nás s maminkou vysadil do popraskaných kožených sedel a sám se vyhoupl na hřbet zánovní Lastočky vypůjčené od prastrýce, jenž na ní v propocené rádiovce, s bandaskou bílé kávy a svačinou v ušmudlané plátěné tašce na řídítkách jezdil do práce v JZD. První víkend mých letních prázdnin spočíval v zahřívacím celodenním cyklovýletu na necelých dvacet kilometrů vzdálený hrad Kost.

Dnes nám k přesunu na delší než kilometrové vzdálenosti neslouží vlastní měšťácky ochablé svaly, ale stádečko ořů pod kapotou. Takže to, co dříve trvalo celý den, se dá hravě zvládnout za rychle ubývající odpoledne. S Petrem jsme se rozhodli, že dojedeme na hrad mého dětství Kost a projdeme si krátký asi šestikilometrový okruh. Jenže nepříznivé okolostojičnosti, o nich ještě bude řeč, nám cestu zkrátily zhruba na polovinu a já jsem po návratu domů trpěla celý týden pocitem jakési nenaplněnosti.

Naštěstí na následující prodloužený víkend dorazila KlaPi dychtivá nejen výletu, ale také provětrání nového Nikonu s příslušenstvím, dřímajícího do státnic na dně skříně a motivačně zapůjčovaného při jejích cestách na chalupu. Petr se rozhodl, že nebude narušovat vzácné společné chvilky matky s dcerou, a vypustil nás do přírody samotné, takže vůbec nevadilo, že jsem se rozhodla dokončit to, co nevyšlo minule.

Náš z velkoměsta naplavený soused na svých webovkách sice balamutí veřejnost tvrzením, že naše osada je branou do Českého ráje, my starousedlíci ovšem víme své. Stačí posadit netrénované tělo na kolo, párkrát šlápnout do pedálů, a z brány se rázem stane velmi rozlehlé předpolí. Z místa, kde se polabská placka začíná nesměle vlnit, musíte ujet skoro deset kilometrů pořád do kopce, než dorazíte na místo, z něhož je aspoň vidět dominanta Českého ráje, zřícenina hradu Trosky.

Kopec Čakan nad Sobotkou nemá ani 400 výškových metrů, ale výhled je z něj úžasný. Za jasního počasí je vidět i Kotel a Zlaté návrší v Krkonoších.

Do cukrárny na náměstí v Sobotce, skutečné bráně Českého ráje, jezdíme na zmrzlinu už dvacet let. Zmlsanost i tentokrát zvítězila nad touhou po turistice, a s KlaPi jsme nad pohárem a holčičími řečmi strávily snad hodinu.

Potom jsme konečně zamířily do podle mého názoru nejkrásnější vesničky v Čechách, do Vesce. V obci s pětadvaceti chalupami a téměř stejným počtem stálých obyvatel se filmovala spousta pohádek, třeba S čerty nejsou žerty, Ostraváci tu točili scény z devítidílného seriálu O nesmrtelné lásce, od hasičské zbrojnice na návsi vyjížděla stříkačka Máňa ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, ve filmu Jára Cimrman ležící spící se jmenovala Liptákov, ve filmu Díky za každé nové ráno předstírala, že leží na Podkarpatské Rusi. A to zdaleka nejsou všechny její filmové role. V to májové odpoledne tu byl klid, voněl rozkvetlý šeřík a člověk si připadal, jako by se vrátil v čase o sto let. Do přítomnosti nás vracela jen u roubených chalup zaparkovaná auta.

Od Sobotky kolem Vesce vede po rovině nudná rovná asfaltka, která se najednou prudce skloní do údolíčka a na neznalého motoristu vyjukne mohutná hradní věž. Hrad Kost je také filmová hvězda. Leží na skalním výběžku v dolíku mezi dvěma rybníky. Auto jsme zaparkovaly pod hradní skálou, prošly předhradí, a protože na prohlídku hradu už bylo pozdě, vypravily jsme se podél Bílého rybníku na dřevěné molo s krásnou vyhlídkou na siluetu hradu čnící proti slunci nad třpytící se vodní hladinou.

Protisvětlo není přítelem amatérských fotografů, a tak jsme hrad obešly, já jsem si jako vždy na tomto místě posteskla, že malebné domečky přilepené k hradnímu suku, které si pamatuji z dětství, se dílem samy rozpadly, dílem je hradní páni zbořili, takže po nich zbyly jen sklípky vytesané do skály. Z přesně určeného jediného místa jsme spočítaly všechny čtyři hrany hradní věže postavené na lichoběžníkové základně a vkročily do údolí Plakánek.

V pískovcových skalách je vymlela říčka Klenice a svůj název prý dostalo podle rodiny uhlířů, kteří tam pálili dřevěné uhlí. Kouř z milířů se táhl dnem údolí a uhlíři od něj měli pořád uslzené oči, a tak se jim říkalo Plakánci. Existují i mnohem poetičtější verze původu tohoto názvu, ale mně se nejvíc líbí právě tato, ačkoli údolí mi nepřipadá až tak úzké, aby z něj kouř neměl kam uniknout. Možná to bude tím, že má zkušenost s pálením dřevěného uhlí nepřesáhla rozměry zahradního grilu pro nepočetnou rodinu.

Z místa, kde se u studánky cesta odlepí od skály a křižuje údolí, je hrad Kost, vybudovaný na skále a přesto utopený mezi okolními masivy, nejlépe vidět. S KlaPi jsme si vyrobily každá svou pohlednici a vrátily se k autu.

Týden předtím jsme tady s Petrem vlastně zahájili naši zamýšlenou procházku. Podmáčená louka na březích Klenice byla jako třpytivými flitry vysypána květy zlatých blatouchů. Místní opeřenci, zpitomělí soužitím s civilizací, ve skalním amfiteátru pořádali megashow Ptactvo hledá talent, již si proti svému biorytmu nenechala ujít ani jakási sova, jež, nemajíc mobil, podporovala svého favorita aspoň občasným hlubokým houknutím.

Prvním úsekem skalního údolí, až tam, kde se tok Klenice láme v téměř pravém úhlu, vede pohodlná široká písková cesta. Nálety kolem skal jsou vykácené a je tu dost místa jak pro cyklisty, tak pro rodinky osandálovaných a opantoflovaných návštěvníků hradu, kterým šplhání po kamenných schodištích nestačilo, a rozhodli se vykonat něco užitečného pro rozchození kachničky se šesti, co spucovali k obědu.

Za zatáčkou se charakter stezky mění. Zúží se na polovinu, protože ji zleva lemují rozmočené břehy rybníku Obora a vpravo husté křoví šplhající po úpatí pískovcových skal. Romantické vzpomínání, jak jsme tu před dávnými lety na výletě s Petrem a našimi tehdy předškolními dětmi ukryti ve skalní rozsedlině před letním deštíkem naslouchali zpěvu zobcové flétny linoucí se nad hladinou rybníka odkudsi z hloubi skal, narušovalo neustálé sebezáchovné uskakování z cesty do mokřadu před zdivočelými do neoprenu oděnými mimozemšťany maskovanými za potápěčskými brýlemi, zakuklenými do plastových hlavokrytů a řítícími se hlava nehlava pěší stezkou na dvoukolých ořích.

Marťanů ubylo až na hrázi, pod níž si starou roubenou pilu zrekonstruoval k letnímu bydlení oborský vodník. Své řemeslo ovládá tak dokonale, že věrohodnějšího hastrmana aby pohledal, a tak zapřel svůj původ, dal si občanské jméno a celá desetiletí baví děti v televizních a filmových pohádkách.

Potem páchnoucí mimozemšťani se od hráze řítili na svých zbraních hromadného ničení kolem studánky Roubenky, o níž napsal báseň Fráňa Šrámek, ke Střehomi, kde pohádková macecha Dorota Máchalová připravila o mlýn právoplatného dědice Petra, za kterýžto čin přišla do pekla, protože S čerty nejsou žerty. My jsme odbočili do Veseckého Plakánku, kde byl božský klid. Jenomže v polovině údolí se mi ve fotoaparátu vybila baterka, což dosud vedle mě statečně kráčejícímu Petrovi připomnělo, že je hrozné vedro a právě došla i voda v petlahvi, kterou nesl. Dehydratace zejména osob v našem věku je životu nebezpečná a je třeba si co nejrychleji zachránit život návratem na základnu.

Ačkoli jsem odhadovala, že cesta k autu – ať už dopředu, nebo zpátky – je zhruba stejně dlouhá, rozhodla jsem se udělat mu radost a dát přednost návratu stinným Plakánkem před vyšplháním k Vesci a šlapáním zpátky na Podkost po rozpáleném asfaltu. Ani jsem ho nenutila zajít ještě na návštěvu ke slepé Barce, která obývá do skalního bloku vytesanou světničku kousek západně od Kosti. Snad příště.

Byly to dva úžasné výlety, každý z nich měl svůj půvab a vzájemně se skvěle doplňovaly. Jelikož letos nejedeme na dovolenou dál než na chalupu, budou právě ony ještě dlouho mou inspirací a životabudičem.

P.S. Komu tento spot připadal moc dlouhý a nudný, ten ho nemusel číst. A kdo by chtěl vidět více a větší fotky, ten si může kliknout vpravo nahoře na fotogalerii.