Další den jsme s pomocí našich průvodců vyřešili na místních úřadech papíry, aby J.P. mohl pokračovat v našem výletu, a průvodci nás vzali k horkým pramenům Garm Čašma (Gharm-Chashma), které leží asi 40 km jižně od Chorogu. Snad každý zná proslavené turecké lázně Pamukkale. Tak tohle je přesně totéž, jen o něco menší. Pramen se stěhuje z kopce dolů, takže nahoře byl šedivý celkem smutný suchý vápenný útvar, pod ním jiskřící bílý vápencový kaskádový vodopád s mnoha jezírky. Cachtala se tam spousta místních, ale nás jako V.I.P. tam nepustili a zavezli nás zase do domku s popraskanými kachlíky pro elitu, protože tam nás nejspíš mohli líp ohlídat. Bohužel. https://central-asia.guide/tajikistan/destinations-tj/garm-chasma/
Následovala naše poslední noc v Chorogu a čekala nás
dvoudenní cesta na další nejbližší letiště, asi 200 km na sever podél hraniční řeky
Pandž do Kalaichumbu (Qal'ai Khumb, chcete-li). Trasa celkem dobrodružná,
protože silnice byla sice asfaltová, ale v horách se tu a tam vzbouří
potok nebo se na silnici sesune suťové pole, navíc Pandž je hraniční řeka
s Afganistánem, který tehdy SSSR napadl, takže se tam občas střílelo.
Suťová pole jsme většinou nepotkali, ale na některých místech přes silnici tekl
víceméně vodopád. Třeba takovýhle https://www.google.com/maps/place/%D0%94%D0%B5%D2%B3%D0%B0%D0%B8+%D0%9F%D0%BE%D1%88%D1%85%D0%B0%D1%80%D0%B2,%D0%94%D0%B0%D1%80%D2%B7%D0%BE%D0%B7/@38.398424,71.1547103,3a,75y,90t/data=!3m7!1e5!3m5!1sCIABIhCUi4Ff_mGFxZP95iOMaY3o!2e10!3e10!7i1080!8i2336!4m19!1m9!3m8!1s0x38c72076ddcbd6e3:0x4ae4b015c8697b1!2zUGFzdGtodWYsIFTDoWTFvmlraXN0w6Fu!3b1!8m2!3d37.8596688!4d71.604584!10e5!16s%2Fg%2F1tm1nv14!3m8!1s0x38c781e8935b3051:0xb0f1bff996546ae6!8m2!3d38.398424!4d71.1547103!10e5!14m1!1BCgIgAQ!16s%2Fg%2F11l6tnd244!5m1!1e4?entry=ttu&g_ep=EgoyMDI2MDUxMy4wIKXMDSoASAFQAw%3D%3D
Řece Pandž říkali Tádžici „mjasorubka“, tedy mlýnek na maso.
Je v soutěskách hodně divoká a řítí se přes balvany velkou rychlostí. Když do ní
někdo spadne, nemá šanci. Po pravém sovětském břehu vedla silnice, po levém
afgánském břehu uzoučké kozí stezky, pod příkrými srázy dřevěné visuté chodníky.
Vůbec si neumím představit, jak je mohli postavit. Občas jsme na afgánském břehu zahlédli strýce s oslem naloženým košíky nebo ranci s nákladem.
Byli jak kamzíci, nechápala jsem, jak tam dokážou projít. V údolích u ústí
říček a potoků malebné vesničky s několika hliněnými domky. Zapomenutý ráj
na zemi, ale život tam určitě nebyl lehký. Podle mapy už je teď i v Afganistánu nějaká zpevněná cesta, dokonce naproti chorogskému letišti je letiště
afgánské, které tam tehdy nebylo.
Dále po toku Pandže se údolí rozšiřuje a řeka je klidnější a mělčí.
Ve vyprahlých a kamenitých horách jsou tu v ústích potoků a říček zelené oázy plné ovocných sadů –
meruňky, broskvoně, jabloně, hrušně, mandloně, fíkovníky a morušovníky. A réva. Ale
vinice, jak je známe třeba od nás z Evropy, tu nebyly. Réva se tu
většinou popínala po dřevěných konstrukcích a pergolách kolem domů.
Přenocovali jsme v bočním údolí řeky Chuf-Dara. Napřed
jsme jeli po šotolinové cestě na srázu nad říčkou. Na pravé straně si
vzpomínám, že stála nějaká kamenná věž, která asi strážila vstup
do údolí. Ale kdykoli jsem se průvodců na tyhle stavby ptala, odpověď byla, že nic
nevědí.
Dojeli jsme do vesnice Chuf ležící v nadmořské výšce 2800 m v místě, kde se údolí rozšiřovalo, jak už to tam u vesnic, kterým říkají kišlaky, bývá. Ubytovali nás v tradičním tádžickém domečku. Domy tu byly z hlíny, u nás bychom řekli z vepřovic. Měly ploché střechy, na kterých sušili kravský trus, který v zimě používali na topení. Nevím, jaké další pokoje v domech byly, my jsme se vlastně nikdy nedostali jinam než do hlavní místnosti, což byla velká hala, tak 6x6 m, kde byla jak kuchyně, tak tam spala celá rodina. Dokola byla vyvýšená dřevěná pódia, na nichž se jedlo i spalo. Strop byl podepřený dřevěnými vyřezávanými, někdy i malovanými sloupy. V jedné takové místnosti jsme taky jednou spali, ovšem něco mi tam ťapkalo za hlavou, tak jsem zase způsobila hysterický poplach.
Většinou byly domečky přízemní, ale tentokrát to byl nějaký bohatší domeček, takže jsme dostali samostatný pokojíček v patře. Měl i koupelnu, přesněji konev zavěšenou na větvi v zahradě za domem. A na další větvi viselo zrcátko.
Po odložení bagáže v pokojíčku nás vzali na výlet výš
do údolí, proti toku říčky. Tam se údolí rozšiřovalo, byly tam letní pastviny (chovali tam převážně ovce, kozy, a taky nějaký skot), v nich jezírko, u nějž pro nás místní pohostinní Tádžici uspořádali piknik,
oheň, plov, zase skopové. Fotku nemám. Jezírko v zeleném údolí mezi holými
tří až pětitisícovkami pokrytými ledovcem si zkuste představit. Ale že jsem
fotila potůček tekoucí do kopce, to si pamatuju.
Z dalšího dne si pamatuju jen to, že nás zavezli do
nějakého kolchozu, který se jmenoval po Juliu Fučíkovi, což bylo v případě
„československé kulturní delegace“ logické. Myslím, že to byl kišlak Daštiluč/Dashtiluch.
Byl zase v neuvěřitelné nadmořské výšce 1800 m na prudkém srázu nad řekou,
jejíž koryto tam leží ve výšce asi 1200 metrů.
Jak jsem psala, naše cesta po Pamírském traktu končila v Kalaichumbu/Kalaikhumu.
Letiště taky leží v hrozném krpálu, přes 1600 m. n. m., a jak jsem teď koukala
do map, pořád ještě tam nemají asfaltovou ranvej a furt je to vlastně polní letiště. Tak
šup zpátky do Dušanbe.
Žádné komentáře:
Okomentovat