V propozicích agentury psali, že náš příjezd do destinace se očekává v sobotu mezi 16. a 18. hodinou. Všechny na internetu dostupné plánovače cest i navigace se shodovaly na délce trasy plus mínus 1.400 km. Usoudili jsme, že bude rozumné vyrazit v pátek o půlnoci - fábinka 1.2 není žádný drak a s pár přestávkami na krátký odpočinek a kafe na benzince nám cesta určitě zabere šestnáct hodin .
V mém případě strach z nového dynamického šéfa, jenž si dovolenou nebere, protože ji považuje za ztrátu času, který může věnovat svému koníčku – práci, zvítězil před hrůzou z té dálky a zdravým rozumem přikazujícím pořádně se na cestu vyspat. V pátek ráno jsem se tedy v obvyklou hodinu potichoučku vyplížila z postele a posléze z bytu, abych neprobudila Petra, prospávajícího se prvními hodinami své dovolené, a KlaPi, prochrupávající se svými prvními prázdninovými dny bez sirhonzy.
V mém případě strach z nového dynamického šéfa, jenž si dovolenou nebere, protože ji považuje za ztrátu času, který může věnovat svému koníčku – práci, zvítězil před hrůzou z té dálky a zdravým rozumem přikazujícím pořádně se na cestu vyspat. V pátek ráno jsem se tedy v obvyklou hodinu potichoučku vyplížila z postele a posléze z bytu, abych neprobudila Petra, prospávajícího se prvními hodinami své dovolené, a KlaPi, prochrupávající se svými prvními prázdninovými dny bez sirhonzy.
Už z mapy člověk ví, jak jsou Německo a Francie proti naší zemičce veliké, ale naplno si to uvědomí, až když se za nočního deště a ranní mlhy plahočí po jejich fádních a hladkých dálnicích (kdo vymyslel, že naše D1 mezi ně patří?). Trvalo dlouhých čtrnáct hodin, než fábinka zdolala 1.222 km.
Konečně se mi zazdálo že se krajina pomalu mění, stává se přívětivější, má teplejší barvy, nebe je modřejší a sluníčko zářivější – právě jsme projeli kolem monumentální plastiky La Porte du Soleil u Montélimaru. Pořád nám sice do cíle zbývalo 160 km, ale za chvilku jsme s KlaPi zajásaly nad prvními dvěma nesměle rozkvétajícími levandulovými políčky a zvolna vklouzli do Provence. Minuli jsme zříceninu skalního hradu Mornas a zaváhali, jestli se tu nemáme zastavit, ale na šplhání do kopce jsme se zrovna necítili. Za korunami platanů jsem zahlédla vršek oranžské „nejkrásnějí zdi Francie“, prosvištěli jsme přes několik odboček na Avignon, mezi kopci na východě probleskla sněhobílá špička Mont Ventoux, a já jsem se rozněžnila, že konečně jsem tam, kam od nějakého svého předchozího života nejspíš opravdu patřím.
Poslední třiatřicetikilometrový úsek nám zbyl za Cavaillonem, když jsme u Sénas sjeli z dálnice a vydali se po státovce proti kamenitému toku Durance na východ, mezi vinice, zeleninové zahrady a meruňkové, třešňové a olivovníkové sady. Po levé straně cestu lemoval Petit Lubéron, který ani trochu nevypadá tak malý, jak se jmenuje. Posledních deset kilometrů před cílem nás navigace navedla na odbočku mířící do kopců. Už jsme skoro u cíle!
V tu chvíli jsem se probrala z okouzlení a uvědomila si – souřadnice GPS, které nám poslali z agentury, odkazují na konec jakési polní cesty, kde kromě ovocných a olivovníkových sadů podle google maps není žádný lidský příbytek.
Konečně se mi zazdálo že se krajina pomalu mění, stává se přívětivější, má teplejší barvy, nebe je modřejší a sluníčko zářivější – právě jsme projeli kolem monumentální plastiky La Porte du Soleil u Montélimaru. Pořád nám sice do cíle zbývalo 160 km, ale za chvilku jsme s KlaPi zajásaly nad prvními dvěma nesměle rozkvétajícími levandulovými políčky a zvolna vklouzli do Provence. Minuli jsme zříceninu skalního hradu Mornas a zaváhali, jestli se tu nemáme zastavit, ale na šplhání do kopce jsme se zrovna necítili. Za korunami platanů jsem zahlédla vršek oranžské „nejkrásnějí zdi Francie“, prosvištěli jsme přes několik odboček na Avignon, mezi kopci na východě probleskla sněhobílá špička Mont Ventoux, a já jsem se rozněžnila, že konečně jsem tam, kam od nějakého svého předchozího života nejspíš opravdu patřím.
Poslední třiatřicetikilometrový úsek nám zbyl za Cavaillonem, když jsme u Sénas sjeli z dálnice a vydali se po státovce proti kamenitému toku Durance na východ, mezi vinice, zeleninové zahrady a meruňkové, třešňové a olivovníkové sady. Po levé straně cestu lemoval Petit Lubéron, který ani trochu nevypadá tak malý, jak se jmenuje. Posledních deset kilometrů před cílem nás navigace navedla na odbočku mířící do kopců. Už jsme skoro u cíle!
V tu chvíli jsem se probrala z okouzlení a uvědomila si – souřadnice GPS, které nám poslali z agentury, odkazují na konec jakési polní cesty, kde kromě ovocných a olivovníkových sadů podle google maps není žádný lidský příbytek.
Žádné komentáře:
Okomentovat