Podél Mont Venoux

Z Reilhanette jsme vyjeli na západ podle řeky Toulourenc, stále blíž pod vrcholek Vantušky, který se tu vynořoval, tu zase schovával za zákruty silnice. 

Údolí jsme opustili zhruba v polovině a začali šplhat na protilehlý svah k vesničce Brantes.

Ani u ní nechápu, proč ještě pořád nebyla zařazena na seznam nejkrásnějších francouzských vsí. Je nejen krásná sama o sobě, ale ta poloha!

První písemná zmínka o ní pochází z poloviny 12. století. V té listině nese půvabné jméno Brantule. Koncem května kolem ní všude rostou kosatce.

Do města se vstupuje starou branou a dlážděné uličky jsou tak úzké, že se do nich nevejde žádné auto, jen skútry, takže je tam božský klid.

Zato se tam vejde spousta květin.

Románská hřbitovní kaple Svatého Jana Křtitele je nejstarším kostelem ve vesnici. Okrouhlé okno ve štítě má prý uvnitř pravoúhlý tvar.

V roce 1851 měla vesnice ještě 470 stálých obyvatel. Jejich počet však postupně klesal, až do konce 20. století. Pak se našla skupina nadšenců, kteří se sem nastěhovali a začali ji postupně rekonstruovat a značit v okolí turistické trasy. Dnes ve vesnici a okolí bydlí něco přes osmdesát lidí.

Turisté sem ale zabloudí málokdy. Je tu jen jedna restaurace a žádný obchod. Obyvatelé, až na pár hrnčířů, se živí zemědělstvím.

Na okolních svazích se pasou stáda speciálního místního druhu ovcí. Pěstují se zde bio potraviny – zelenina, špalda, mandle, bylinky, levandule a vyrábí se med.

Dole pod vesnicí překračuje řeku Toulourenc románský most z 13. století. 

My jsme se ale k řece už nevrátili, pokračovali jsme na severozápad do kopců.

V nejvyšším bodě silnice, v průsmyku Col de Fontaube (655 m n. m.) jsme zastavili, abychom se naposledy podívali na Vantušku v celé kráse.

Cesta se tu stáčí k severu, opouští masiv Mont Ventoux a departement Vaucluse a míří do pohoří Les Baronnies v departementu Drôme. 

Zajeli jsme si až k řece l´Ouvèze jen proto, abychom navštívili zanedbanou zemědělskou vesnici, která nemá slavnou historii ani významné historické památky. Zvláštností je snad jen památník věnovaný tradiční provensálské polévce pistou a svátek, který tuto polévku oslavuje.

My jsme přijeli kvůli něčemu jinému. Uprostřed vesnice Pierrelongue se tyčí skála, která už ve starověku sloužila jako pozorovatelna. Ve středověku tu stála pevnůstka zbořená za Velké francouzské revoluce. A na konci 19. století na jejím místě postavili architektonicky nikterak zajímavý novobarokní kostel.

V kostele je výstava sakrálního umění, ale v pondělí měli zavřeno a nedostali jsme se ani nahoru na terasu před portálem.

Chtěla jsem ještě navštívit pár míst v okolí, ale protože jsme za sebou měli sto kilometrů a před sebou domů stejný počet, vzali jsme to vyhlídkovou jízdou po západních svazích Vantušky, abychom se  z různých úhlů ještě trochu pokochali zářivě bílým vrškem. 

Mont Ventoux je modlou všech cyklistů. Jsou jich plné silnice kolem hory a ti, kteří si netroufnou vyšlapat až na vršek do výšky 1912 metrů, se pinoží aspoň na jejích úbočích. Chovají se jako páni silnic, jezdí v houfech ve dvoj- až trojstupech, blokují celý jízdní pruh a ani je nenapadne uhnout.

Na východ od Mont Ventoux

Vesnice Aurel se vine vzhůru na pahorek čnící nad údolím posetým levandulovými a obilnými poli. Ve 12. století tu stál hrad zvaný Castro Aureli, v jehož názvu latiníci ucítí vítr. Nevím, proč se vesnice jmenuje po něm, nám tu bylo klidno a pohodově.

Zbytky hradu a přilehlý klášter jsou v soukromém vlastnictví, brána byla zamčená. V klášteře žil na konci 18. století první místní horský turista, opat Jean-Antoine Constantin, jenž několikrát statečně vyšplhal na Mont Ventoux. Feministky potěší, že párkrát jej doprovázela první horská turistka Amesie de Sade, markýza z Montbrun.

Ve vesnici s 182 stálými obyvateli, kam zřejmě noha turisty sotva zabloudí, jsou domky příliš malé na nároky dnešních Francouzů. Odlehlosti místa od civilizace ovšem využili za druhé světové války partyzáni, kteří se sem po anektování Francie Německem přestěhovali z Alsaska a nikým nerušeni ovládli kraj.

Na jednom domě byla cedulka oznamující, že je tu hrnčířská dílna. Jejími zákazníky jsou pravděpodobně především místní obyvatelé, protože skoro každý dům je označen keramickou jmenovkou majitele. Tahle nás zaujala poněkud nefrancouzským příjmením.  

Románský kostel vedle hradu je možná nejstarší budovou v Aurelu.

Věž kostela je také pokryta barevnými glazovanými taškami.

Sedli jsme si na kamennou lavičku na terase ve stínu kostela a chvíli se kochali pohledem na protější malebně středozemní stráň.

Projeli jsme průsmykem mezi masivem Mont Ventoux a Plateau d´Albion na sever. Tady začínají Alpy Horní Provence, Alpes de Haute Provence. Na jejich okraji, v malém údolíčku, leží dvě vesnice. Kolem Montbrun les Bains jsme projeli předloni, ale už jsme neměli čas se tu zastavit.

Na protější svah šplhá Reilhanette, jejíž hrad chránil ve středověku východní vstup do údolí řeky Toulourenc. Podél řeky vede prastará cesta obcházející větrnou horu ze severu. Kopec za vesnicí chránil ves před pohledem útočníků přicházejících ze západu, od Rhôny.

Vesnice i hrad nad ní pocházejí z 12. století. Bydlí tu 144 obyvatel a není divu, že jejich tak málo. Nejbližší obchod je sice naproti v Montbrun, ale pokud chtějí nakoupit něco náročnějšího, musí ujet nejméně 35 kilometrů po kroucených horských silnicích.

Dlážděné uličky, zrekonstruované v posledním desetiletí, se spirálovitě vinou nahoru ke hradu.

Z náměstí pod hradem je překrásný výhled do okolního kraje.

Hrad zbořilo francouzské královské vojsko v roce 1560. Tehdy v Provenci zanikla spousta hradů, potenciálních ohnisek odporu proti rozšiřování královské moci.

Z terasy u hradu je dokonalý přehled, co se děje v údolí směrem k Montbrun. Fotka, která se dá o něco zvětšit,  je na Panoramiu.

Z hradu bylo možné včas odhalit i útočníky blížící se z opačné strany, od západu proti toku Toulourenc.

Po probrouzdání prázdných vesnických uliček jsme se uchýlili na terasu jediného zdejšího hotýlku s údajně vyhlášenou restaurací l`Oustau de la Font, kde jsme při kávě vstřebávali dnešní zážitky. Kdybych byla v komisi, která uděluje titul Nejkrásnější vesnice Francie, tahle dvě posledně navštívená městečka bych určitě nominovala.

Plateau de Vaucluse

V pondělí jsme se rozhodli absolvovat nejdelší z naplánovaných okruhů dlouhý skoro 200 km. Mont Ventoux jsme od jihu viděli mockrát, jednou jsme na ni koukali od východu, od západu jsme ji také několikrát zahlédli. Ale jaký je na ni pohled od severu? Objedeme ji, abychom to zjistili.

Zamířili jsme k Lourmarinu, průsmykem projeli Luberon a od Aptu začali stoupat na plošinu Vaucluse.

Jen kousek nad úpatím plošiny leží městečko Saint Saturnin les Apt. Hrad i městečko jsme si prohlédli předloni, ale neviděli jsme větrný mlýn ze 17. století, a já při plánování cesty zjistila, že leží hned u vedlejší silnice mířící do kopců.

Kromě toho, že mlýn je malebný a první v Provence, jehož lopatky nebyly ověšeny lucerničkami, leží na strategickém místě, odkud je dokonalý výhled až k Luberonu. Od údolí řeky Calavon místo odděluje jen okrový kopeček Roussillonu.

Na druhou stranu je vidět pokračování hřbetu, na němž stojí nejen mlýn, ale i hrad a pod ním vysoká hráz přehrady zadržující dešťovou vodu z kopců. Kdyby se protrhla, asi by to nebyla moc velká legrace, protože voda by spláchla poklidné městečko rozložené dole.

Od mlýna nás vyhnal autobus, z něhož se vysypala výprava štěbetajících francouzských seniorů. Ano, už druhá ve dvou dnech. Že by ve Francii měli také něco na způsob našeho Becka, který důchodce povozí po pamětihodnostech a pak jim vnutí nějaký předražený šunt?

Hupsli jsme do auta a začali lesní okreskou šplhat do kopců. 

Po překonání přibližně šesti set výškových metrů jsme se zastavili u levandulového políčka v průsmyku Col de la Liguière (998 m n. m.). Levandule sice ještě ani zdaleka nekvetla, zato na nás mezi stromy kynula bělostná Vantuška, na níž ještě určitě zbyla troška sněhu ze čtvrteční chumelenice.

O pár kilometrů dál jsme si udělali přestávku na parkovišti označeném symbolem místa dalekého rozhledu. Odtud je možné přehlédnout celé údolí mezi vesnicemi Monieux a Sault, na něž dohlíží bělostná Mont Ventoux. Silnice zařezávající se do protějšího svahu vede z Villes sur Auzon do Saultu. Pod místem, kde se silnice vyhoupne na vlnu Mont du Moustier se schovává městečko Monieux. Na malém zalesněném hřbetu, který brání ve výhledu na městečko, hlídá kraj zámeček Belair. Doprava se údolí rozšiřuje, takže se do něj vejde spousta levandulových a obilných polí. Město vpravo na svahu je Sault, centrum levandulové produkce ležící na okraji rozlehlého Plateau d´Albion, které je celé poseté levandulovými a obilnými poli. Z terasy v Saultu jsme obdivovali kraj minule a vyhlídla jsem si tam malebný maličký domek pod kopcem. Vpravo nad městem se tyčí prudký útes Montagne du Buc, předvoj rozsáhlého pohoří Rhônských Alp. Za Saultem se údolí zase zužuje a nahoru do hor vede cesta nevelkým průsmykem. Před ním leží město Aurel, kam vedla naše cesta.

Kdo by chtěl panorama vidět větší, může kliknout sem.

Tady je Minervino

Okolí hřadující vesničky Ménerbes, kam jsme se přesunuli, bylo osídleno už v pravěku. U paty kopce našel jistý sedlák v polovině 19. století jeden ze dvou neolitických dolmenů objevených v departementu Vaucluse. Pohřební komora tomu prostému muži připadala příhodná ke skladování potravin a využil ji jako sklípek na brambory. 

Ve starověku leželo v okolí několik římských vil a z té doby pochází i jméno vsi připomínající bohyni moudrosti a řemesel Minervu.

Nám však v té chvíli tanul na mysli spíš Bakchus, jenž by pomohl nasytit naše kručící žaludky. Nejdříve jsme se usadili u kulatého stolku na chodníku pod kamennou zdí, lehce pojedli, oběd završili vynikající italskou zmrzlinou a kávou a vychutnávali si v závětří paprsky jižního slunce a poklidnou jižní odpolední atmosféru, kterou bohužel rušily dvě vojenské stíhačky provádějící nad Luberonem jakési krkolomné manévry.

Po obědě jsme vystoupali na vesnický vršek. Ménerbes nemá mimořádně slavnou historii, s okolními luberonskými vesnicemi sdílela utrpení středověkých morů a náboženských válek v 16. století. 

Nejstarší památka, gotický kostelík na přídi útesu, se opravuje, takže je obklopen lešením a tudíž nefotogenický. Mnohem malebnější – kromě výhledu do údolí na sever k Mont Ventoux i jižně k Luberonu – je starobyle vyhlížející kamenná zeď obklopující zahradu sousední usedlosti.

Městečko by bylo naprosto neznámé a nevybočovalo z řady hřadujících provensálských vesnic plných renesančních a barokních domů, nebýt britského spisovatele Petera Mayla, jenž si v roce 1987 koupil na katastru obce dvě stě let starou bastide s vinicí. Pustil se do náročné rekonstrukce, která jej zaměstnávala natolik, že při ní nestíhal psát román, jenž slíbil londýnskému nakladateli. Při nakladatelových častých telefonátech za účelem zjištění, kde to vázne, Mayle s typickým anglickým humorem líčil svízele přestavby. Nakladateli jednoho dne došla trpělivost, a zavelel: „Tak to, sakra, napiš!“ 

Tak nějak vznikl Maylův bestseller Rok v Provenci vydaný v roce 1989 a od té doby přeložený do třicítky jazyků.

Po vydání knihy se Ménerbes stalo Mekkou Britů a knihomolů dalších národností. Do té doby neznámá ospalá provensálská vesnička využila situace a na místní poště zřídila provizorní informační centrum, kde rozdávali turistům mapku s umístěním Maylova domu. Správně nasměrovaní literární paparazzi pak stavení obcházeli a fotografovali ze všech stran a ti odvážnější se bez skrupulí cachtali v jeho bazénu či se usazovali v jeho kuchyni. Není divu, že se spisovatel znechuceně odstěhoval.

Dnes není jednoduché dům najít, ale díky Janu Šmídovi a jeho Obrázkům z Provence vím, že leží za fotbalovým hřištěm, zhruba dva kilometry od centra. Minule jsme kolem něj projeli, ovšem dnes asi patří, stejně jako spousta nemovitostí zakoupených v dobách větší slávy, nějakému nezajímavému Pařížanovi. Jinak vlastně po vesnici neštěkne žádný zahraniční pes, přestože obec patří na seznam nejkrásnějších francouzských měst.

Marvuň - do kopce nefuň!

Z Lourmarinu jsme zamířili průsmykem podél Hnědé vody na sever. Spoušť foťáku cestou splašeně cvakala, jak jsem se snažila zachytit oblíbenou silnici, kroutící se jako had podél říčky, a borie na opačném sklonu hor, kterého jsem si předloni vůbec nevšimla. Cvakala jsem i v Bonnieux, kde mi P. zastavil, abych si s pomocí od KlaPi vypůjčeného teleobjektivu vyfotila provensálskou Sněžku, jež mě jako kulisa nepřestává fascinovat. Ten den byl její vápencový vršek bělejší o čerstvě napadaný jarní sníh.

Vyfotila jsem i na protilehlém kopci ležící Lacoste, kam jsme měli namířeno.

Návštěvu Lacoste jsme měli v plánu už minule, ale nebyl čas, a tak jsme tehdy jen zajeli k hradu s nádherným výhledem na sever. Tentokrát jsem si chtěla prohlédnout vesnici. A právě tady jsem se seznámila s marvuní. Tedy ne že bych marvuň červenou (Centranthus Ruber) viděla poprvé až tady. Červenající se krasavice mě zaujala už na Mornasu, kde rostla v kdejaké škvíře, ale považovala jsem ji za endemit. 

Kdepak, na konci května kvete po celých provensálských horách. Na loukách, na skalách, ve škvírách skalních štítů, ve štěrbinách zdí, všude kvetou nafialovělé marvuně. A tam, kde nejsou marvuně, září vlčí máky nebo se červenají zralé třešně. Provence se na přelomu května a června celičká červená.

Lacoste je malebná vesnička na kopci – minule jsem si tenhle typ vesnic překřtila na hřadující vesničky. Obávali jsme se, že tu budou stejné davy jako v Lourmarinu, a tak jsme pro jistotu zaparkovali u hřbitova na úplném kraji obce. Možná ale Francouzi takhle v neděli jezdí na výlety jen tam, kde se dá dobře najíst. Zatímco v Lourmarinu je několik restaurací, v Lacoste jsme zahlédli jednu až při odjezdu u silnice v nové části vesnice. V historickém centru jsme tak potkali jen několik postarších domorodých párků, německé prarodiče se psem a buclatými vnoučaty a skupinku rozjařených francouzských důchodců kolem mikrobusu u Kozí brány na opačném konci vesnice.

Stará vesnice působí dojmem, jako by se v ní zastavil čas v 15. století.

Funěli jsme hlavní ulicí k vršku kopce, takže jsme se ocitli i nad zvonicí s půvabnou protimistralovou konstrukcí z konce 18. století. 

Opět jsme vyšplhali na plošinu u hradu a kochali se výhledem k Velkému Luberonu a Bonnieux.

Ze severní strany předhradí je překrásný výhled na Mont Ventoux, který se snad nemůže omrzet.

A bělostná Vantuška nám kynula i když jsme městečko opouštěli. 

Začal nás pohánět hlad, ale přesto jsme zastavili na hřbitově, kde mě upoutala výzdoba hrobů. My zdobíme hroby nevkusnými voskovanými chryzantémami, tady, v kraji hlíny a okru, krášlí náhrobky glazovanými keramickými maceškami, růžemi, fialkami, máky a dalšími nevadnoucími květy. Hřbitovy jsou asi domovy láskyplných kýčů všude na světě.