Dnes budu zlá, přestože si vážně
myslím, že bychom na sebe měli být pyšní: jako by nebylo málo toho, že máme každý
den plné ruce práce se zajištěním vlastního živobytí, v téměř pravidelných
intervalech čelíme zodpovědnosti za osud celého národa.
Před třemi lety jsme z naší
intelektuální elity vybrali dvacítku erudovaných altruistů, kteří neúnavně a bez
ohledu na vlastní prospěch migrují mezi domovinou a Bruselem či Štrasburkem,
aby za nás řešili pro celý kontinent životně důležité problémy. Správně vybrat opravdu
není legrace. Třeba před deseti lety jsme do evropského parlamentu zapomněli zvolit
matematika, takže používáme espézetky podle geniálně vypočteného pravidla
odpovídajícího nepřímé úměře mezi stoupajícím počtem aut a menším počtem variací
čísel oproti dříve používaným kombinacím písmen.
Současní europoslanci však musí řešit
ještě zapeklitější problémy jako je rozdíl mezi třtinovým a řepným rumem, mezi
marmeládou a džem, špekáčkem a buřtem, čabajkou a klobásou a máslem a máslovou pomazánkou.
Možná by místo pořádání příštích eurovoleb bylo levnější a účinnější požádat Unii
kuchařů a cukrářů, aby rovnou vyslala stařešiny ze svých řad.
Před dvěma lety jsme volili poslance do
sněmovny a zastupitele obcí a městských obvodů. O poslanecké sněmovně, do níž většina
kandidátů směřuje jako do síně slávy a bohatství, se snad ani zmiňovat nebudu –
většinou volíme stranu, která je, nebo kdysi v dávnověku, kdy jsme se
ještě o její program naivně zajímali, byla našemu uvažování nejbližší, a volíme
ji ze setrvačnosti, aniž bychom osobně znali kvality navržených kandidátů či aktuální
volební program. Znát program strany je ostatně vcelku zbytečné, protože
volební hesla - nebýt toho, že se skví pod jejich vyfotošopovanými fotkami na
billboardech - snad neznají ani sami kandidáti, protože o sliby národu, natož o
jejich dodržení, tu přece vůbec nejde.
Co se týče voleb do místní samosprávy,
tuším, že to ani trochu není legrace. Ve vesničce plné lidí se zdravým selským
rozumem, kteří dokonale znají koloběh přírody, harmonogram zemědělských prací a
přesně vědí, co oni a jejich sousedé nejvíc potřebují, se sotva najde někdo
s plechovou zadnicí, která vydrží celodenní dřepění na kancelářské židli, a
jako bonus dokáže rozklíčovat zamotanou legislativní terminologii a smysluplně
na ty bláboly reagovat. Erudovaného starostu potkáte na vesnici stejně často,
jako schopnou recepční ve venkovském hotelu.
Letos jsme volili do Senátu, další čekárny
na vstup do haly bohatství, takže škoda slov. Volili jsme i do krajských
zastupitelstev, v čemž sice už máme dlouholetou praxi, ale ať zvolíme, koho zvolíme, lepší
výsledek se ne a ne dostavit.
Snad proto tolik diskutujeme o prvních
prezidentských volbách, jež nás čekají příští rok. Nabídka je pestrá.
Jsou tu muži v nejlepším věku, kteří
před časem zastávali vysoké politické pozice a pak kamsi zapadli.
Z tučných let naspořené prostředky zřejmě došly a keltské magické obřady objímání
stromů peníze neplodí, což je pádný argument pro uchopení druhé šance.
Pak tu jsou muži, kteří by si za zásluhy
a dlouhá léta odsloužená ve vrcholové politice bývali byli za minulého režimu už
dávno vysloužili zlaté hodinky značky PRIM. Ale protože ocenění se ne a ne dostavit,
staříci se rozhodli zpříjemnit si čekání schrupnutím si v tom nejvypolstrovanějším křesle.
Mezi kandidáty jsou i rebelové, potažmo
novináři a umělci. Jeden vypadá normálně, ovšem v minulosti přišlápnuté
kuří oko mu na zbytek života vymazalo z hlavy kinderstube a už dvacet let
kope na všechny strany a uráží kdekoho. Další neméně kontroverzní adept se tak
dlouho šmrdolil v blízkosti dosavadního prezidenta, až z toho vyvodil
závěr, že už prezidentovat umí. A poslední šmoula v řadě zřejmě
prezidentskou kampaň bere jako vtipný alternativní happening.
Když už je řeč o umělcích, kandidují
i ženy. Ve spektru profilů za muži nezaostávají – vnímavá a harmonická herečka,
moudrá, zkušená a uvážlivá šťastnátožena, mužná rebelka, prsatá drsňačka… Ale
co je to všechno platné, když na tu funkci stejně nemají koule!
Přeme se o nejvhodnějšího kandidáta
na prezidenta, argumentujeme tím, co si kdo z nich myslí, ale mně napadá,
že je vlastně jedno, jaký je jeho názor. Podíváme-li se do ústavy, zjistíme, že
prezidentovým úkolem je podepisovat to, co mu jiní připraví, a reprezentovat
stát. Tedy dobře vypadat, umět se chovat a nekrást propisky.
