Kalendář, možná spíš dva, ale určitě poslední vzpomínka na Provence

Nakupování nemám ráda a v podstatě nesnáším supermarkety a nákupní centra. Aspoň u nás doma. Carrefour ve Francii mě ale bavil, především jeho sýrový regál – délkou dvojnásobný oproti regálu s týmž zbožím v české Bille, cenami poloviční, šířkou nabídky nesrovnatelný.

Ještě víc mě bavily malé obchůdky s veteší ve vlaštovčích městečkách. Ochotně a ráda jsem vlezla do každého krámku a jako dítě jsem juchala nad vázami, lampami, svícny a dózami, které jako by z oka vypadly oprýskaným artefaktům po mé prababičce, babičce a pratetách, jež jsme na chalupě mívali, než nám je ukradli. Tyhle ale byly o dost mladší, dokonale zpracované a prodávaly se dvojnásobně dráž, než v českých tak zvaných antique a chalupářských bazarech.

Pokud ovšem jde o každodenní nákupy potravin, klidně bych se bez nich obešla a potěšilo by mě, kdyby se v mé chladničce potřebné suroviny samovolně zhmotňovaly. To je také jeden z důvodů, proč bych asi nikdy nemohla splynout s provensálským způsobem života. Francouzi prý totiž milují nakupování na trzích. K narozeninám jsem od KlaPi dostala provensálskou kuchařku, v níž se praví, že nejlepší potraviny pro vaření jsou čerstvé, nakoupené na trhu. Věřím tomu, ale já bych asi potřebovala hospodyni, která by na ten trh za rozbřesku skočila, místo mne se prodrala davy a domů přinesla košík lahodné svěží zeleniny a čerstvé slunečnice do vázy.

Případně by mohla nakoupit i uzeniny k večeři, i když ty francouzské ve mně budily respekt a netroufla jsem si je ochutnat, takže nevím, jestli stojí za ten nákupní stres.

Zato díky daru naší paní domácí Chantal jsem se naučila používat olivový olej. Ten v plechovkách vypadá dobře i na pouhý pohled.

Mrzí mě ovšem, že jsem neochutnala levandulový med, ani medíky z pylu jiných provensálských stromů, keřů, rostlin a bylin.

Koření bych nakupovala s chutí, kdybych rozuměla francouzským názvům a prodával se k nim srozumitelný návod k použití :-).

Také čerstvé bylinky bych ocenila. Ty sice používat umím, ale pro dvoučlennou domácnost s jednou osobou držící linii a jedním konzervativním seniorem konzumujícím porce pro vrabčáka mi ty květináče v českých supermarketech připadají nadměrné, takže o svěžích bylinách, byť v omezeném sortimentu, zatím jen sním.

Nejedlá kategorie zboží z provensálských trhů je mi trochu bližší. Sušenou levanduli mám všude, ale hnědé „mýdlo s jelenem“ jsem si ještě nekoupila, i když je údajně nejlepší.

Ale těchhle mejdlíček má spousty a vozím je domů kamarádkám jako suvenýry.

Na textilních doplňcích bych ujížděla, kdyby je měla kam dát. Tenhle stánek na lourmarinském nedělním řemeslnickém trhu bych klidně skoupila celý.

A ty ubrusy! Jeden podobný jsem si letos koupila. Na náš kuchyňský stůl smí ovšem jen o prázdninách, když doma nikdo není a tudíž ho nemá kdo zašpinit.

Ještě hezčí, než před obchůdkem, byly ubrusy v krámku. Paní prodavačka nám zakázala fotit, ale až po pořízení tohoto snímku. Tady by člověk dokázal utratit majlant!

A pak také úžasné svícny, lampy, vázy…

… a předměty, jejichž účel lze těžko slovy popsat. Lapače prachu, které jsou tím dražší, čím nesmyslnější. Ale krásné.

Za stejnou cenu může turista v zapadlé vesničce koupit oprýskané umyvadlo. Nebo krásně natřené křeslo, které se ovšem v letadle, autobusu či na střeše auta bez zahrádky převáží poněkud obtížně.

Snáze se transportují pixly s barvami z Roussillonu, ale člověk není výtvarník, a kdyby koupil všechny, které se mu líbí, měl by s jejich přepravou podobný problém, jako s křeslem.

Nechápu, kde se ve vápencovém kraji bere tolik keramických dílen. Jejich počet odhaduji podle množství obchůdků s keramikou, které jsou doslova všude.

Předloni jsme v Baux de Provence koupili pár kousků pro mou pastorkyni. Tedy pro dívku, která mi říkala „Maceška“ dávno předtím, než se tenhle termín objevil v televizním seriálu.

Obchody s keramikou lákají do svých neprozkoumaných, lákavých, tajemných a zbožím přeplněných útrob zejména v městečku Moustiers Sainte Marie.

Vkročíte-li, ocitnete se v pohádce. Budete se kochat starodávnými příborníky přeplněnými stejně starobyle vyhlížejícím nádobím.

Nádobí je všude, je ho tolik, že ani rozlehlý obchod nestačí. Proto je jím zaplněn i obrovský krb z 18. století.

Kdybyste na to měli místo a peníze (ale hlavně to místo, samozřejmě), koupili byste si všechny ty mísy, omáčníky, teriny, džbány, dózy, kořenky, cukřenky a co že to všechno vlastně prodávají.

Jenomže protože na to místo nemáte, skončíte v obchůdku se suvenýry dole u parkoviště, a to by v tom byl čert, abyste si aspoň jeden kousek (samozřejmě z těch pro turisty vyráběných levných šuntů) neodvezli domů.

Z té fialové sady mám na nočním stolku talířek na tření česneku, v němž našly útulek mé hodinky a denně používané šperky. Aspoň, když je ráno rozespalá vybírám z pelíšku, nekloužou tolik a neutíkají mi pod rukama. I když jsem talířek koupila v obchůdku na Mont Ventoux, osladí mi každé ráno start do šedého středoevropského dne vzpomínkou na hřejivé a prosluněné léto, které mají tam dole na jihu.

Kalendář – druhá verze

Od dětství jsem zapálenou kočkomilkou. Takže o letošní dovolené byly po oknech a dveřích mým druhým nejfotografovanějším námětem kočky. A že jich v Povence žije!

V na týden pronajaté cabane byla první návštěvnicí jedna z čičin paní domácí. Ještě jsme ani pořádně nevybalili, a už se přišla představit noblesní dáma v nejlepším věku. Důstojně obešla chaloupku a milostivě se nechala pohladit a pochovat. Ale středoevropský pach jí nijak zvlášť nelahodil, jak je vidět z jejího výrazu na fotce, půjčené z KlaPiina foťáku.

Druhá domácí kočka byla takové pubertální heprle. Vřítila se nám do chaloupky hned příští den ráno. Po pravonohých mlynářských schodech vyběhla mnohem čiperněji než levonohý Petr a zachrula se do dek složených na víku proutěného kufru na pavlači. Asi se těšila na obvyklý klidný a nerušený odpočinek po dobrodružných nočních toulkách, takže naše pozornost a cvakání spouště ji poněkud rušily. Chvilku na nás ze své skrýše rozezleně svítila očima, pak znechuceně mrskla ocasem, sklouzla po schodech dolů a zmizela v garrigues nad chalupou.

Její druhá návštěva byla o něco klidnější. Důstojně vkráčela do našeho obydlí s výrazem paní domácí kontrolující, jak tu současní obyvatelé hospodaří. Prošla přízemí, vše pečlivě očichala a my jsme jako vystresovaní podnájemníci stáli v pozoru a s obavami očekávali, kdy z kožíšku vytáhne bílé rukavičky, jimiž začne rejdit po nábytku. Byla k nám milostivá, rukavičky nevytáhla, jen se usadila uprostřed schodů a z vyvýšené pozice si zvědavě prohlížela přízemí i patro, jestli jsme tam moc nenadrobili či nenaprášili.

Přes veškeré snažení se jí ale nepodařilo skrýt pravý účel své návštěvy. Chvíli zkoumavě vyhlížela na pavlač, jestli by se jí nepodařilo nepozorovaně zalézt do oblíbené skrýše mezi dekami.

Zjistila však, že předměty v lůžkové části se jaksi přeskupily, takže zamýšlený střelhbitý průlet známým terénem do oblíbeného pelíšku je nepravděpodobný. Navíc ji všichni živí tvorové v místnosti soustředěně sledují. A tak, nedávajíc najevo své zklamání, důstojně opustila schodiště a posléze náš příbytek. Chvíli ještě otíráním čumáčku projevovala přízeň noze židle na terase, ale nakonec tiše zmizela u dveří do domu své paní.

Další dvě číči jsme potkali hned při prohlídce naší domovské obce. S tou první, mramorovanou jako mistrovsky upečená bábovka, se pomuchlal Petr kousek nad náměstím. Fotka druhé by byla ideálním oslím můstkem mezi povídáním o okenním a kočičím kalendáři.

Se šedočerným kocourem jsme se seznámili při návratu z procházky po nejdelší vesnické ulici. Zatímco já, jako dlouholetá pozorovatelka kočkovitých šelem respektuji složitost jejich rozdílných osobností a při seznamování je nejdřív nechám očichat špičku svého ukazováku a teprve po jejich kladné reakci se k nim servilně lísám, Petr se s přátelsky napřaženou rukou vrhal ke každému kočičímu kožíšku, který zahlédl. Tenhle šedivák ale nebyl na vpády cizinců ze střední Evropy příliš zvědavý, což je vidět na jeho naštvaném pohledu poté, co se zbavil laskající cizácké tlapy a konečně se mohl uvelebit na kaktusy ověnčeném domácím parapetu.

Další kočku jsme potkali v Saignonu, ale tomuto setkání na nejvyšší úrovni předcházelo pomazlení s tvorečkem z jiné čeledi. Domek u vstupu do hradu měl předzahrádku ohrazenou nízkým plůtkem a kamenitou dlažbu pokrytou umělým trávníkem plným gumových pískacích hraček. V tomto vymezeném prostoru atomovou rychlostí kmital hyperaktivní chlupatý tvořeček. Těžko říci, jaká ráce se z něj vyklube, ale byl k pomilování…

Poté se nám dostalo audience u huňaté siamky ve dvoraně vyzdobené truhlíky s hortenziemi stíněnými rozkvetlým oleandrem. Její veličenstvo jsme však lehce nudili, a tak se naše návštěva omezila na předání zdravic a darů od českých naprosto nezajímavých koček.

Až další den v Crestetu mě napadlo, že zívání zdejších kočičích krasavic není možná způsobeno jejich povýšeností plynoucí z vědomí rasové nadřazenosti, ale prostým faktem, že provensálské letní horko spolehlivě uspí nejen homo sapiens, ale i felis domesticus.

Jistá jsem si svou teorií ovšem nebyla, a tak, když jsme ve Vaison la Romaine potkali další šlechtičnu, nervozitou se mi při focení třásla ruka.

Na zpáteční cestě k autu jsme navštívili několik boutiques nakoupit parádu pro KlaPi (tašku s potiskem koček, jak jinak) a dárky pro přátele. V malém obchůdku se suvenýry trůnil na pultě mohutný černý kocour. Vyfotit si ho mi bylo žinantní, ale když Petr dokončil svůj nezbytný kočkolaskající ceremoniál, vztáhla jsem na chlupáče ruku i já.

Očichal mi ukazovák a neprotestoval, tak jsem rukou zkušené dlouholeté chovatelky hrábla do jeho kožíšku na hřbetě a začala drbat (hlazení si užil předtím dost). Kocour se zachoval přesně jako naše překrmená Čičolína domácí a začal „žirafit“ – vytřeštil oči, natáhl krk a kroutil hlavou jako žirafa, která hledá nejšťavnatější lístečky na vršku vysokého stromu. Důkaz toho, že se mi podařilo nahmátnout místo, na které si při čištění nedosáhne. Já to věděla, ale paní majitelka z toho byla pryč možná víc, než ten kocour. „Pompone, co to děláš? Vždyť tohle jsi nikdy nedělal!“ volala nešťastně. Kocour se lekl, seskočil z pultu a zmizel kdesi na zemi za svou chovatelkou. Hle, jasný důkaz toho, že i Francouzi se od nás mají co učit.

Na jihu Luberonu ani vesničky, ani místní domácí zvířectvo není uvyklé na nájezdy turistů, a proto před cizáky vše živé prchá. V Cucuronu jsme v jedné z uliček u hradeb koutkem oka zahlédli dvojici sotva tříměsíčních koťat, která před námi rychlostí kulového blesku přeběhla uličku a v hysterické snaze uniknout neznámému elementu se snažila proklouznout plotem do domácí zahrady. Zastavili jsme a s pobavením sledovali jejich snahu vyskočit na zhruba třiceticentimetrovou kamennou podezdívku, v níž nebylo kde zachytit se drápky. Tvorečkové vytrvale vyskakovali na zídku, z níž se kutáleli zpět na chodník, než byl jejich výkon korunován úspěchem. Umím si představit, jak se za plotem vyčerpaně, s funěním a úlevou, že unikli smrtelnému nebezpečí (netušili, že spíš té laskající přátelské tlapě), svalili do trávy.

Další velice plachá obyčejná micka evropská trůnila uprostřed uzoučké středověké uličky a já, respektujíc její domovské právo, jsem ji velice opatrně obcházela, abych si vyfotila krásné domy na obou stranách uličky, aniž bych ji vyplašila.

Posléze se na vrátkách do jednoho z dvorků vynořila její kamarádka a z výšky zvědavě, ale opatrně sledovala, co je venku nového. Z rozmazanosti snímku je jasné, jak plaché a rychlé jsou místní kočky a jak rychle jsem musela reagovat, než mi utekla ze záběru :-).

To na severní straně hor jsou kočky mnohem oprsklejší. Ty dvě puberťačky, které jsme potkali v Rousillonu kousek od pokladny k okrovému dolu, si snad magistrát vydržuje jako atrakci. Na betonovém piedestalu, postaveném patrně přímo pro ně, se k sobě tulily tak rozkošně, že jedno turistické oko nezůstalo suché, jeden objektiv nevyužitý a jedna ruka nezašpiněná načervenalým prachem, který v souvislé vrstvě pokrýval jejich srst. Ještě že kousek od kočičího podstavce vyvěral z kašny pramínek, ke kterému neomylně zamířili všichni mazlivými šelmičkami okouzlení návštěvníci, aby v pokladně nezašpinili eura investovaná do krátkého zážitku z výjimečného přírodního úkazu.

Z Roussillonu jsme se v poledních hodinách přemístili do Goultu, kde právě místní kočky trávily siestu.

Asi nejostřejší a nejkrásnější kočičí fotka se ale povedla Petrovi v Bonnieux. Kočka na pozadí kamenné zídky a v levanduli – jaká fotka by mohla být provensálštější?

Kalendář

Je to tak, ve schránce se nám objevuje pořád víc katalogů firem, v nichž jsme si kdysi neprozřetelně něco objednali, i těch, v nichž jsme si nikdy nic neobjednali a tudíž je záhadou, kde vzaly naši adresu. Všechny šílí s vánočními ozdobami, umělými stromečky a santaclausy v libovolných velikostech šplhajícími podle rozměru tu po židli, tu po dveřích, tu po fasádě. Mně by tedy tenhle anglosaský panák mohl tak leda vyšplhat na záda.

Předvánočnímu blbnutí v září ještě nepodléhám (no co, tak jsem o víkendu koupila pro dědu k Vánocům rádio, no…), ale poté, co jsem dopsala svůj provensálský deník a už se jen tak probírám fotografiemi, napadlo mě nechat si udělat kalendář, který mi bude letošní dovolenou připomínat celý příští rok.

Když jsem v předdovolenkovém období procházela kusé informace o jednotlivých vesničkách na svém oblíbeném webu, zaráželo mě, že skoro u každé obce píší, že jsou tu k vidění půvabné dveře a okna. Přiznávám, že tehdy jsem nechápala. Nejedeme přece do pouštní oblasti, kde obyvatelstvo žije v jámách vyhloubených v zemi! Ale dnes už jsem poučená a právě z fotek krásných provensálských oken a dveří mám v úmyslu nechat si vyrobit kalendář na příští rok.

V Luberonu se po mírném rozjezdu ve Vaugines naplno rozcvakala spoušť mého vypůjčeného Nikonu v uličkách Saignonu. Provensálské vesničky nemají chodníky. Uličky jsou dlážděné, takže máte pocit, jako by domy vyrůstaly přímo ze skály, na níž ta vlaštovčí hnízda leží. Za domky jsou skromné zahrádky, ale Provensálci zahánějí šeď všudypřítomného kamene barevnými okenicemi a velikými květináči s kvetoucími oleandry a hortenziemi i před svými domy.

Nevelké městečko Goult leží vedle hlavní silnice z Avignonu do Aptu. Přesto je tiché a ospalé – člověk by skoro uvěřil, že jeho obyvatelé stejně jako před sto lety docházejí denně pracovat na svá políčka na terasách za větrným mlýnem.

V horní části Oppéde le Vieux jsou okna a dveře prorostlé kořeny a zaslepené kameny. Ale ani v dolní části okenice nezáří čerstvým nátěrem. Omšelost je ve vesnici asi v módě, a tak nejbarevnějším prvkem jsou lahve na vodu servírované v hospůdce na náměstí.

Bonnieux mě trochu zklamalo. Hřadující městečko je nejkrásnější z dálky. Zblízka sice už tak malebné není, ale i ono má svá půvabná zákoutí.

Vůbec nechápu, proč Mayle označil jižní stranu Luberonu za špatnou. Netuším ani, jestli právě tento jeho výrok nestojí za tím, že na téhle straně hor moc turistů nepotkáte. Je tu stejné světlo, stejně krásné vesničky, stejně dobré víno a spousta sadů se sladkým a šťavnatým ovocem. Snad jen levandulová pole tu nepotkáte. Ale městečka jsou tu stejně půvabná, ne-li ještě půvabnější než ta na severu, protože tišší, klidnější, řekla bych, že autentičtější. Pokojná, ospalá, zapomenutá a ryzí Provence.

Pokud se v nějakém bedekru o jižní Francii dočtete o vesničce Cucuron, dozvíte se, že je tu veliký etang, nádrž obklopená starými platany, u níž se konají trhy a vedle níž leží poměrně proslulá a Peterem Maylem vychvalovaná restaurace La Petite Maison. Málokde se ale dočtete, že je tu středověká čtvrť pod zříceninami hradu, samozřejmě s půvabnými dveřmi a okny.

Dalším nádherným městečkem na jihu Luberonu je Ansouis, které jsme si kvůli dešti vlastně neprohlédli. Příště snad budeme mít lepší počasí.

Další vděčný námět na kalendář jsem našla na severu ve Vaison la Romaine. Na pravém břehu řeky tepe nová část města prošpikovaná antickými památkami, v níž žije většina ze šesti tisíc obyvatel. Do kopce nad levým břehem šplhá podél cesty ke hradu středověká čtvrť téměř bez obchodů (v tom jediném, který jsme potkali, prodávali úžasné ručně šité ubrusy, přehozy a polštáře), jen s dvěma či třemi hotýlky. Uličky jsou uzoučké a pro moderní dopravu poněkud nevhodné. Přesto městečko není jen skanzenem, i tady žijí lidé, o čemž svědčí kamenná korýtka a keramické květináče pečlivě zalévaných květin a bylinek.

Cestovatel znalý naší národní nátury si pomyslí, že u nás by takový květináč na chodníku dlouho nevydržel a nejspíš by do týdne zmizel. Ale i ve Vaison jsme na jedné okenici nad truhlíkem plným fialových květinek našli přilepenou cedulku Lavande Carnivore. Ne pas toucher! Tedy Levandule masožravá. Nedotýkat se!

Asi mají zkušenost s českými turisty.

Mezi mé oblíbené fotky patří snímek vysněného domečku v Lurs s nenápadnými hnědými okenicemi a výhledem na západ přes údolí Durance k Alpám. Domek je obrostlý bujnou zelení a je mi vážně záhadou, jak místní vegetace může najít v kamení a skále skulinku pro své kořeny.

Moustiers Sainte Marie je od srdce Provence dost vzdálené a díky své poloze vedle Canyonu du Verdon a tradici výroby keramiky turisticky hodně navštěvované. Přes hlavy návštěvníků toho moc nevyfotí ani Japonec, ale fasády místních domů svědčí o bohaté historii obce, v níž se v sedmnáctém století vyrábělo nádobí pro panovnické dvory. 

Ti, kdo počítali, zjistili stejně jako já, že fotek je osmnáct. Co si s tím počnu, když rok má jen dvanáct měsíců?