Lourmarin

Já jsem Provence objevila po přečtení knížek Listy z Provence a Jak hledat slunce Miroslava Horníčka. Toužila jsem odjet jako on do tohoto kraje, sednout si na kopec, ukusovat bagetu, uždibovat sýr, zapíjet to výborným růžovým vínem a hledět do kraje, jak se mění s pomalu postupujícím sluncem...
Pro Angloameričany Provence objevil Peter Mayle, autor knihy Rok v Provence a dalších na ni navazujících i nenavazujících děl, mimo jiné i předlohy pro film Ridleyho Scotta Dobrý ročník s Russelem Crowem v hlavní roli. V téhle knize prý Mayle napsal, že "správná" strana Luberonu je ta sevení, a jižní strana, tedy ta, kde jsme bydleli my, je "špatná".
Když Mayle psal před dvaadvaceti lety Rok v Provence, bydlel na té "správné" straně v Menerbes. Ale poté, co knížka vyšla nejdřív v angličtině a pak byla přeložena do spousty jiných jazyků, získal Mayle a jeho dům takovou proslulost, že byl neustále v obležení turistů. Někteří z nich dokonce měli tu drzost, že se mu, zatímco seděl u oběda, cachtali v jeho soukromém bazénu. Mayle ztratil trpělivost a odstěhoval se někam, kde našel větší klid a kde jej sousedé turistům neprozradili. Kolem té jeho bývalé slavné bastide u Menerbes jsme jeli poslední den zpátky domů.

Kam se Mayle odstěhoval, jsem nevěděla. Až po návratu z dovolené jsem si přečetla rozhovor s ním, který zachytil Jan Šmíd, jenž prozradil, že s Malyem mluvil ve vesnici, kam Mayle přesídlil z Menerbes – v Lourmarinu na "špatné" straně Luberonu :).

Luberon je vápencové pohoří, které se táhne v délce 60 km a šířce 5 km od východu k západu. Dělí se na západní Petit Luberon, prostřední nejvyšší Grand Lubéron s nejvyšší horou Mourre Negre (1.125 m n. m.), pod níž leží Vaugines, a úplně na východě, nad městečkem Manosque se zdvíhá takový malý bobek, zbytek pořádných kopců, Luberon Oriental. Jestliže se chcete dostat ze "špatné" strany  kopců na tu "správnou", máte jedinou možnost, jak po silnici překročit hory. Průsmykem Combe de Lourmarin.

Jak už jsem psala, první den jsme měli zajet do vesniček na kopcích severní strany Luberonu, takže jsme nutně museli přes Lourmarin. Chtěla jsem jen projet po jeho okraji a zamířit do průsmyku, tím spíš, že jsme se zdrželi neplánovanou hodinovou prohlídkou Vaugines. Jenomže hned na kraji městečka stála velká cedule oznamující, že se tu koná nedělní řemeslnický trh, a tržiště je také hned na kraji, takže ze silnice bylo vidět hemžení prodejců i kupujících. Tomu se odolat nedalo.

Když už jsme jednou zaparkovali, prošli jsme se i kousek do městečka.

Došli jsme jen nedaleko a tam, kde asi začíná Lourmarin žít, jsem spolucestovatele otočila a hnala zpátky k autu, že si sem zajedeme ještě jednou v pátek. Nezajeli jsme, už jsme to nestihli. A tak jsme ani neposeděli v Café Gaby s modře proužkovanými markýzami, jež bylo podle Šmída oblíbenou kavárnou Petera Mayla, dokud žil v Lourmarinu.

Po návratu z Francie jsem si na jednom blogu přečetla zprávu v den našeho odjezdu do Provence starou jen dva dny. Před týdnem byla prý Mayleho rezidence z 18. stol. se 14 akry olivovníkového sadu, bazénem, rybníky a zahradami v Lourmarinu prodána za 6 milionů eur. A hádejte, kam se slavný autor prý odstěhoval! No samozřejmě že do Vaugines!
Teď mám jen strach, že jestli se nám podaří si našetřit a utrhnout se z domova, ceny nejen nemovitostí, ale i „rentals“ ve Vaugines se díky spisovatelově přítomnosti zdvojnásobí, a už nebude nejlevnější domeček na casamundo ten náš, takže nebudeme mít, kam se vrátit :(.