Konečně jsme se rozhoupali!

Váhali jsme a rozvažovali, po roce jsme místo dovolené ve Francii položili nové lino v kuchyni a příslušenství a na chalupě posekali zahradu, pokáceli suché stromy a naštípali dříví, které nám pak někdo ukradl. Petr si za ušetřený peníz koupil nový mobil a notebook a stal se počítačovou lamou, ačkoli z výpočetní techniky kdysi dávno odmaturoval :).
Po letošních Vánocích jsme se konečně rozhodli, že opravdu a určitě do té Provence vyrazíme. Dohodli jsme se na týdnu v druhé polovině června, kdy snad ještě nebude horko a davy prázdninových turistů, ale doufejme, že už začne kvést levandule.
Výběr místa ubytování stejně jako itinerář byly na mě. Před dvěma lety jsem z okna autobusu toužebně obdivovala pohoří Lubéron, kolem kterého jsme několik dní opatrně kroužili, a říkala jsem si, že tam by se mi asi líbilo – divoké lesnaté kopce zvrásněné hlubokými kaňony potoků s malebnými vesničkami roztroušenými na sklonech hor… K Vánocům jsem od KlaPi dostala knížku Lenky Civade Provence jako sen, a bylo jasno. Porozhlédnu se v srdci Provence, v departementu Vaucluse, nejlépe v okolí Aptu.
Na webu jsem začala hledat něco romantického, půvabného a typicky provensálského, pokud možno odlehlého od civilizace. Bohužel většina domků k pronajmutí je pro čtyři a více osob, a tak jsme nejdříve oslovili dávného kamaráda z gymplu, s nímž jsme se sice už dlouho neviděli, ale shodli jsme se, že s ním a jeho manželkou si týden v cizině umíme představit. Ale rodinka asi patří k plašším cestovatelům, jako jsem před dvěma lety byla i já, a zalekla se daleké cesty po vlastní ose, takže i když také původně uvažovali o dovolené v Provence, rozhodli se setrvat na svém záměru vycestovat s organizovaným zájezdem (jestlipak jste tam, Štefane, byli?). Našla jsem tedy pro nás asi nejmenší domeček, jaký je ve Vaucluse k dispozici. Třílůžkový, s tím, že KlaPi se, bude-li mít hotové zkoušky, může do poloviny června rozhodnout, jestli jako známá frankofilka (a tlumočnice) pojede s námi. Byla jsem ráda, že to vyšlo a přidala se k nám.
Po mamince jsem zdědila úchylku pečlivě si připravovat itinerář cesty, takže jsem dva měsíce ležela v průvodcích, surfovala po internetu a připravovala pro dovolenou podrobné noty. Co noty! Celou partituru čítající 44 stránky! Když ji mí souputníci viděli, viditelně se lekli, a při maratónu po provensálských vesničkách, kaňonech, skalách a levandulových polích si museli připadat stejně uštvaně, jako já před pětatřiceti lety, když nás maminka s podobným itinerářem v ruce honila na sobotním výletě po městech, hradech, zříceninách a skalních městech třeba Broumovského výběžku, abychom něco ze zajímavostí nevynechali, když už jsme z Prahy dojeli tím trabantem tak daleko.
Ba ne – já jsem nebyla tak důsledná, s krvácejícím srdcem jsem ve svých notách solidárně škrtala jednotlivé takty až celé pasáže, a KlaPi s Petrem byli za to vděční, statečně neremcali a viditelně ožili při každém naplánovaném koupání za odměnu.