Mé módní peklo III

Soudím, že těhotenství a mateřství je z hlediska odívání nejhorší období. Nejen, že se poslední trimestr necítíte nejlépe, ale stejně blbě i vypadáte. Současné maminy nosí bokovky a balón odhalují krátkými přiléhavými tílky, my jsme buben zakrývaly splývavými pytli. Ať skrývaný, či hrdě vystavovaný na odiv, pořád je to (naštěstí dočasná) fyzická anomálie, jež mi nepřipadá ani trochu chic. Tak jakápak móda?

Jenže když už konečně pomine období oteklých prstů a kotníků, doba, kdy vám vaše vlastní tělesná schránka činí problémy vestoje, vsedě, ale nejvíc vleže, když se zbavíte zátěže, kvůli které chodíte zeširoka a váhavě jako krmná husa, takže je vám jedno v čem, hlavně že se vůbec valíte, nastane období přes prsa těsných, potřísněných a poblinkaných živůtků. Když i to je pryč, zdaleka není vyhráno. Věčně upatlané dětské ručičky vám umolousají každý světlejší kousek oblečení. Při shýbání ke kočárku je vám v krátké sukni vidět bůhví kam, dlouhou sukni si při přičapávání ke smrkajícímu robátku ucouráte o chodník. Totéž platí o kabátech. Vysoké podpatky vás znevýhodňují při úprku za potomkem řítícím se do vozovky. Takže přesedláte na kalhoty, bundy a placaté boty.

Pekelnice jednou jako zářný příklad chválily maminku, která si na výlet vlakem se svou holčičkou a kočárkem vyrazila v běloskvoucích kalhotách. No já nevím, ale i kdyby dotyčná mladá paní přikurtovala dítku ručičky ke kočárku, aby po ní netlapkalo, jen ten přesun vlakem se na bílých nohavicích nepochybně podepsal tak, že se kvečeru holky musely vracet domů kanály. Jako by praní na dítě nebylo dost, ještě nosit bílou! Je evidentní, že dámy Pekelnice ještě neprošly obdobím mateřství.

Jsou jistě hrdinky, které se z éry tmavých barev, kalhot, bund a placatých bot po mateřské vymaní při nástupu do zaměstnání. Mně se to nepodařilo. Ke světlým kouskům oblečení nejsou nemilosrdné jen vlaky, ale i MHD. Zpitomělá zářivým jarním sluníčkem si koupíte bílé kalhoty a hned druhý den v nich optimisticky vyrazíte do práce. Sotva vystoupíte na místě určení z autobusu, zjistíte, že se na nohavici skví obrovská tmavošedá šmouha.

Dlouhá sukně bohužel naprosto nevzbuzuje úctu spoluobčanů. Spěchající dav cestujících vám ji na schodech při vystupování pravidelně přišlapuje. Pokud ani jednou neskončíte jako populární čert, co vyletěl z elektriky, a jenom každý den přišíváte podolek, můžete si gratulovat. Totéž se týká delšího kabátu, za jehož profesionální vyčištění dvakrát za sezonu utratíte tolik, co byste investovali do dalšího a luxusnějšího svrchníku.

Apartní pokrývku hlavy vám neustále shazují z hlavy lokty cestujících svědomitě se podle pokynů přepravce za jízdy přidržujících bezpečnostních madel umístěných pod stropem.

Jehlové podpatky zapadávají do rohoží před vstupem do metra a rády se v nich lámou. Podpatky bezpečně široké, avšak dost vysoké na to, aby v nich vaše postava vznosně plula metropolí, vám brání v udržování rovnováhy, když po práci zaskočíte na předměstí pro běžný každodenní desetikilový nákup potravin pro početnou rodinku.

Zkrátka vrátit se k elegantnímu a sladěnému oblečení je prakticky možné až poté, co potomci vylétnou z hnízda a počet věčně hladových a nákladných členů rodiny se ztenčí. Pak konečně nastane čas na blbosti, jako je móda a uvědomování si vlastního těla.

Člověk najednou zjistí, že má kosti, klouby a páteř, ale i vnitřní orgány, o nichž dosud neměl tušení. A začne skuhrat. Ve vysokých podpatcích bolí od mládí ploché nohy a trápí se zborcená klenba. Pod sukně od podzimu do jara studeně táhne a pak z toho zlobí ledviny a okolí. V našich zeměpisných šířkách tři čtvrtiny roku trpí organismus chladem, jemuž je třeba čelit co nejnepropustnějším zachumláním, protože je velmi důležité neonemocnět. Churavý zaměstnanec v předpenzijním věku může totiž snadno přijít o práci a jinou bude těžko hledat. I kdyby ho soucitný zaměstnavatel nevyhodil, pracující přijde o peníze, které se počítají do důchodu. A ačkoli je do důchodu tak strašně daleko, nějak se to přežít musí – hlavní je nějak dopajdat do práce. V čem, to už je vážně docela fuk.

O problematice odívání důchodkyň psát nemohu, nemajíc zkušeností. Ale už se pomalu chystám prozkoumat sortiment věhlasných módních značek a zakoupit pár nadčasových kousků, neboť jsem si vědoma, že z naspořené hřivny a státního příspěvku moc parády nepořídím. Ačkoli praxe bude v pensi jiná, moc ráda si na módním pekle, pokud děvčata vydrží, budu pročítat teorii a kriticky rozebírat svůj současný i minulý šatník. A mým milým Pekelnicím svatosvatě slibuji, že džíny pak budu nosit výhradně ve svém volném čase.

Mé módní peklo II

Jakmile babička přestala šít, nejdříve jsem si oddechla. Jak já nenáviděla to nekonečné zkoušení a zašpendlování! Ale brzy mi originální kousky oblečení v šatníku začaly chybět (československá socialistická konfekce měla velmi omezený sortiment), takže jsem se chopila staré šlapací singrovky. Chudák babička byla ve svých požehnaných sedmdesáti letech odsunuta do pozice seniora, jenž je totálně mimo a tudíž bez jakéhokoli práva vyjadřování, a zpovzdálí jen tiše slzela při pohledu na mé sešívání nepředstehovaných, jen špendlíky pospojovaných dílů. Budiž jí ke cti, že mi nekazila nefalšovanou radost z rychle vykonaného díla, když jsem do školy vyrazila v haleně ušité ze starého roztrhaného prostěradla a džínách, jimiž hluboce opovrhovala a celkem oprávněně je nazývala „modráky“.

Když už jsem u těch montérek, napadá mě, že za socialismu se pravděpodobně zrodila dosud trvající posedlost Čechů džínami. Většina obyvatel ČSSR nevlastnila devizová konta, jediný legální zdroj bonů, za něž bylo možné texasky, rifle neboli džínsy získat. Když člověk nakráčel mezi vrstevníky v modrých nohavicích nabytých díky podloudné a riskantní směně s vexlákem před Tuzexem, byl za hrdinu a předváděl světu těžko dostupný, tudíž jedinečný a luxusní artefakt západního oděvního průmyslu. Zkušenost je sice verbálně nesdělitelná, ale vědecké výzkumy naznačují, že se dlouhodobě ukládá a přenáší v genech.

V následující pětileté životní etapě jsem na kreativní oděvní tvorbu neměla čas, i když můj dennodenní pohyb v centru města po předvádění jedinečných šatních skvostů přímo volal. Nebudu čtenáře unavovat podrobnostmi o svém tehdejším šatníku, zmíním se snad jen o tom, že komplex ze své malé výšky jsem vyrovnávala vysokánskými podpatky. Dnes nedokážu pochopit, že jsem na těch šteklích dokázala bez újmy na zdraví během deseti minut přehopsat staroměstské kočičí hlavy z přednášky na nábřeží na seminář v paláci Kinských nebo na konci Dlouhé či v Celetné. Teď bych si na ten sprint nejspíš obula tolik zatracované kecky. Nebo bych nedoběhla a stejně, jako se to stávalo nám, bych skončila v kavárně na Staromáku u dvojky červeného.

Další pětiletku jsem působila jako pedagog. Jistě víte, že teenagerky nenechají na kantorčině oblečení a účesu nit suchou. Kadeřnicí jsem si sice nechávala na hlavě vykouzlit tehdy módní květák univerzální pro všechny věkové kategorie, ale oblečení snad ušlo. Každopádně v prostředí dospělých žen nepostrádalo originalitu. Vážila jsem tehdy i s postelí 47 kg, a při výšce 160 cm jsem byla nucena nakupovat v dětské konfekci. Jelikož svatební šaty v dětských oděvech nevedou, sehnat civilní bílý kostýmek k vlastnímu okroužkování byl úkol nadlidský.

No a rok po svatbě vypuklo mé módní inferno. Nejen Pekelnice, ale každá mladá žena by měla vědět, že těhotenství a mateřství se naprosto vylučují s jakýmikoli pokusy o eleganci, sladěnost doplňků, originalitu a krásu. Pořídíte-li si potomka, minimálně na pět let můžete na módu zapomenout. Ale o tom až příště.

Mé módní peklo I

Mám-li pravidelné čtenáře, pravděpodobně si všimli, že jsem přidala sledované blogy. Jsem vzdálena čtení fashionblogů. Bloggerky, které se každé ráno mobilem nafotí ve dvaceti pózách před co největším zrcadlem, mě pobaví, ale po třetí fotce stejného oblečení začínám zívat. Kupodivu však mezi mé oblíbené blogy patří módní peklo, což je způsobeno tím, že s dámami Pekelnicemi naprosto souhlasím:

• Ano, džíny jsou fádní uniforma (také je nosím – ó hrůzo – i do práce).
• Ano, šlehačka na plesových šatech je také fádní, rovněž se téměř stala uniformou, bez ohledu na tělesné tvary své nositelky.
• Ano, spodní prádlo vykukující z oděvu svrchního je ohavnost i na hubeňource, natož na špekounce.
• Ano, totéž platí o odhalených nadměrných tělesných oblinách. A pokud se některá přistižená na fotce i přes rozmazaný obličej pozná, neměla by se zlobit na Pekelnice, nýbrž na sebe, že nemá dost soudnosti, případně na své ženské příbuzné a kamarádky, které jí nevhodnost zvoleného úboru alespoň šetrně nenaznačily.
• Ano, je smutné, co považují současné české ženy za eleganci. I mladé dámy, které mají vkus a svůj oděv na příští den pečlivě několik dní předem plánují a barevně dolaďují, by měly vědět, že přestože jejich outfit lahodí oku, ani zdaleka nemusí být elegantní.
• Ano, oděvy, které některé švadlenky prodávají za nehorázné ceny, jsou skutečně zbastlené.
• Ano, někdo to musí nahlas říci nebo napsat. Jelikož naše doba miluje bulvár, je drsnost namístě.

Zkrátka všestranná osvěta, navíc psaná svižně, čtivě a spisovně (!), nemůže mít jiný účinek než pozitivní. Možná by se měl blog modnipeklo.cz stát povinnou četbou pro dívky na základních školách. Nebo rovnou vyučovacím předmětem, jako kdysi byly pozemky, dílny, vaření a péče o dítě. Výše zmíněné předměty totiž podle mě ke všeobecnému vzdělání nepatří, ale kulturnost (nejen) odívání ano.

Podotýkám, že já nejsem vzorem vystajlované elegance, ačkoli jsem k tomu měla už docela slušně našlápnuto. Babička byla podomácku šijící švadlena, a zatímco jsem si jako malá hrála na koberci s kostkami, slýchala jsem při jejích diskusích se zákaznicemi dnešním lidem již polozapomenuté termíny jako brokát, taft, šanžán, acetát, kepr, popelín, kaliko, pepito, kohoutí stopa atd. Inspirována západoněmeckými zásilkovými katalogy Neckermann a Quelle, podle nichž si majetnější dámy v socialistickém Československu nechávaly soukromě šít luxusní modely, babička ve volném času odívala i svou vnučku. Zbytek obstarala maminka, jež sice neuměla pořádně přišít ani knoflík nebo poutko k utěrce, ale dodržovala po své matce (mé druhé babičce) zásadu, že dáma má mít sladěné boty, kabelku, rukavice a klobouk. A tak jsem nosila originální modely z babiččiny dílny doplněné barevně sjednocenými bavlněnými punčocháčemi, botami a obrovskou silonovou mašlí ve vlasech (asi místo apartního kloboučku).

Někdy kolem devátého roku jsem se pod vlivem okolního módního prostředí rozhodla mašle bojkotovat a modely jsem si začala navrhovat sama. Babička měla jako prvorepubliková dámská krejčová smůlu, že mezi její zákaznice nepatřila Marlene Dietrich. Konstrukce kalhot jí opravdu činila problémy. Takže jsem o pohodlí nohavic neměla ponětí celou základní školu a byla jsem nucena se jí prokousat v šatech, sukních nebo slušivých šatových sukních. Vzpomínka na jednu z nich se mi často vrací v takových těch snech, kdy se probudíte celí zpocení. Koženková šatová sukně byla tuhá a neprodyšná asi jako skafandr. Nicméně i ji jsem jednou docenila. Když na mě ve školní jídelně zlobivý spolužák Parlásek převrhl talíř plný rajské, nedostala jsem doma vynadáno za ušpiněné oblečení, protože po mém hladkém povrchu omáčka i knedlíky lehce sklouzly a poskládaly se mi k nohám, jako nemocné pokakané štěně.

Ještě v tanečních jsem byla za hvězdu, neboť mi babička ušila ze Slotery (pamětnice vědí, že v prodyšnosti mohla soupeřit s výše zmíněnou koženkou) patery šaty krátké a jedny plesové. A jednu empírovou plesovou róbu z brokátu, jež byla krásná, ale i přes podšívku strašně škrábala. Spíchla mi i rozverný kostým na maškarní (hádejte, z jakého materiálu). To byl asi poslední její krejčovský počin, protože jak stárla, slábl jí zrak, prsty ztrácely jistotu, až nakonec přestala šít úplně a tím skončilo mé období haute couture.

Louskáček v Národním

Před Vánocemi KlaPi napadlo, že bychom si svátky mohly zpříjemnit vánoční kulturou, a navrhla mi, zda s ní a její kamarádkou Martinou nechci vyrazit na Louskáčka. Chvíli jsme se dohadovaly, jestli je návštěva Národního divadla při jeho současném vedení bezpečná, ale usoudily jsme, že když je Louskáček primárně určený dětem, moc velké experimenty a brikule se s ním snad dělat nedají. Louskáček prostě musí být Louskáček – Vánoce v měšťanské rodině, holčička Máša dostane panáčka Louskáčka, ten přemůže hejno domácích myší, změní se v prince a ve druhé polovině představení s Mášou, která najednou zázračně vyroste v mladou křehkou krasavici, procestují vánoční stromek s krásnými tanečními výstupy z různých koutů světa, to vše za doprovodu kouzelné Čajkovského hudby. Co se na tom dá zkazit?
Do Vánoc byla ovšem všechna představení vyprodaná, a tak KlaPi koupila lístky až na 7. ledna. Místa jsme měly na druhé galerii, což byla pro mě premiéra. Takhle vysoko jsem v Národním ještě nikdy neseděla. Nevím, jestli obecenstvo v parteru a na balkoně má alespoň náznaky kinderstube a elementární povědomí o tom, jak se do divadla obléknout a jak se tam chovat, ale dost o tom pochybuji. V našich vyšších sférách by si při hodnocení úborů přítomného publika Ada z módního pekla přišla na své. Evidentně současné dámy nejen nemají nejmenší tušení, co je elegance, ale nemají ani páru o tom, co na sebe do divadla. Madam vedle nás zprava měla nohy ve slušivých tlustých řádkovaných punčocháčích zasunuté do polárnických tuleněk s paradoxním leopardím vzorem, jakousi urousanou myší sukni a pravděpodobně podomácku uštrykovaný svetřík. A minimálně třetina návštěvníků měla na sobě džíny.

Kousek od nás vlevo zase seděla důchodkyně sice celkem důstojně oděná, avšak zřejmě stižená slepotou, neboť si v šatně nevšimla cedule jak kráva, že během představení je zakázáno fotografovat. Stařenka tedy zcela evidentně nemohla ani tušit, co zobrazuje display jejího primitivního kompaktu, ale fotila jak zběsilá, a to prosím s bleskem. Vzhledem k tomu, že nás ostatní diváky její blýskání poněkud rušilo, pokoušeli jsme se ji zklidnit, ale babča byla zřejmě i hluchá. Škodolibě jí přeju to překvapení, jaké asi doma utrpěla, když zjistila na počítači či televizi, že na celé zhruba stovce fotek má na tmavém pozadí krásně nasvětlený a ostře zobrazený sloup, který dominoval jejímu zornému poli tři řady před jejím sedadlem. Z druhé galerie totiž blesk na jeviště vážně nedosvítí ;-).

Co se týče představení samého, Národní nezklamalo. Najalo si jakéhosi Maďara, který klasický příběh Louskáčka sebral E. T. A. Hoffmannovi a svěřil ho Charlesu Dickensovi (oba se asi v hrobě obracejí). Takže v první polovině představení z původního námětu nezbylo skoro nic kromě figurky Louskáčka před hračkářským krámkem. Hlavní postavou se stal zlý a chamtivý lichvář Scrooge a sen Máši o boji Louskáčka s myší armádou se změnil v tanec ďábla s hejnem postav s umrlčími maskami a v bílých třásňovitých úborech, jež se vyrojily z trezoru. Neměly jsme program (příběh je notoricky známý, tak na co?), takže jsem podle objektu, jenž postavy vyplivl, usoudila, že jde o směnky a úvěrové smlouvy. KlaPi to o přestávce nedalo a program si koupila, abychom se poučily, že kromě cenností v trezorech běžně sídlí také zlí duchové :-o.

Tato scéna se Scroogem natolik zamávala, že se z něj stal roztomilý hodný strýček, který začal dětem rozdávat dárky (tanec dítek z baletní školy v čepečcích a nočních košilkách byl nejsvětlejším okamžikem celého představení). Nakonec lichvář opravil figurku Louskáčka, jíž předtím utrhl ručičky a nožičky, aby se dívka Máša – pardon, tentokrát Klára – a Louskáček mohli změnit v princeznu a prince a druhá polovina představení pokračovala v tradičním pojetí, tedy s klasickým tancem tak, jak se na Čajkovského balety sluší.

Choreografie první poloviny baletu byla víceméně moderní, na umění a schopnosti tanečníků celkem nenáročná, umělci zřejmě odpočívali před druhou, klasickou částí. Snad proto diváky na druhé galerii po přestávce tolik překvapil tanec na špičkách, piruety, roznožky, ba dokonce zvedačky – při každé vypukli ve frenetický potlesk a výkřiky BRAVO. Chápala bych jejich obdiv k baleťáku-heveru, kdyby před-stavitelka princezny Kláry byla při těle, ale byla to klasická křehoučká baletka. Přely jsme se tedy, zda jde o nepoučené publikum, jež do divadla zabloudilo omylem (tuleňky naší sousedky by to naznačovaly), marně očekávalo lutze, axely, salchowy a rittbergery a zajásalo tedy alespoň nad každou zvedačkou, či zda na galerii sedělo široké příbuzenstvo výkonných umělců. Louskáček sice byl můj první balet, ale v mých asi tak šesti letech. Od té doby jsem jich už řádku viděla, a proto bych ze svého pohledu výkony tanečníků označila za slušný průměr, zasluhující ocenit potleskem, netřeba však mrhat přemrštěnými ovacemi.

Za měsíc jdeme na Giselle do Státní opery. Snad si tam trochu spravím chuť a skutečně uvidím příběh o dívce Giselle, jež zemře na zlomené srdce, změní se ve vílu a milovaného muže zachrání před utancováním svými družkami. Státní opera se sice před pár dny přes mnohé protesty konzervativců mého druhu spojila s Národním divadlem, ale snad to ještě chvíli potrvá, než nové vedení zprzní i její repertoár. Pak už v Praze nebude kam chodit na operu a balet. Tak leda do kina. Pánbůh s námi!

P.S. Fotky jsou z oficiálního webu Národního divadla. A ve zhruba stejném čase a zcela nezávisle vznikl Klapiin příspěvek.