Velikonoce – reportáž, tak trochu foto

Kdysi v bohatších dobách jsem svému dítěti slíbila k promoci zrcadlovku. Bakalářka se sice teprve dokončuje, státnice jsou kdesi v blíže nespecifikovaném dohlednu a mým bankovním kontem vane ledový průvan, ale shodou všelikých okolností mi dcerou vytoužený Nikon D3100 s teleobjektivem a sadou mezikroužků přistál na stole už ve čtvrtek před Velikonocemi. Abych bydlištěm detašovaného potomka zákeřně motivovala nejen k pilné práci, ale i ke strávení nadcházejících rodinných svátků na chalupě, slíbila jsem, že zrcadlovka pojede jaksi zálohově s námi. Musí se přece prozkoumat, jestli jsou v balení všechny náležitosti a vše dobře funguje!

Takže naše Velikonoce naplňovalo nejen kuchtění pro rodinku kobylek, pečení mazanců a beránka, barvení a zdobení vajíček, čančání jarní výzdoby, ale i hrátky s fotoaparátem.

KlaPi přijela za námi na chalupu v sobotu odpoledne a do večera stihla jen prozkoumat obsah tří krabic, složit foťák a vyzkoušet funkci mezikroužků na kuchyňské velikonoční dekoraci.

V neděli se mi podařilo vytáhnout ji z postele nezvykle brzy slovy: „Venku svítí sluníčko, a ty se tu zbůhdarma válíš?“ Pohledem z okna se přesvědčila, že nekecám, a čiperně vyběhla na zahrádku fotit makrokytičky, kterých bohužel po dvou chladných týdnech nebylo moc. Zdokumentovala tedy pouhým okem nepostřehnutelného červíčka topícího se v kapce rosy,

… udělala mi jasno v barvě mých očí...

 ...a znechutila naši kočku nesnášející objektivy.

Po obědě a kafíčku se šlehačkou…

jsem se i já vyzbrojila svým zánovním služebním Nikonem a za příjemného slunečného počasí jsme vyrazily na severozápad. Po nebi se honily úžasné mraky, KlaPi přehazovala obyčejný objektiv s mezikroužkem za tele a zatímco zkoumala, co který umí, zalehla jsem do brázdy a povedla se mi moc hezká fotka i bez různých fiškuntálií.

Ušly jsme ještě nějakých sto padesát metrů, od severu se přihnal černý mrak a spustila se vánice jako v lednu. Zrychleným krokem jsme se vrátily domů a vrhly se usušit a ohřát ke kamnům.

Sněžení za chvíli ustalo a za necelé dvě hodiny zase svítilo sluníčko jako v dubnu. Znova jsme se optimisticky chopily přístrojů a vypravily se pro jistotu tentokrát na jihovýchod. Hned za naším sadem jsme nad hlavami ve větvích objevily párek tokajících sýkorek tak zabraných do jejich činnosti, že je nedokázaly vyrušit ani dvě cvakající spouště.

Jenomže sotva jsme popošly dalších tři sta metrů, hádejte, co se přihnalo od severu!

Do třetice už KlaPi zastávkovala, a tak jsem vyrazila sama, pro jistotu na jihozápad. Možná proto se mi další černý mrak od severu vyhnul.

V pondělí dopoledne jsem si přivstala, a zatímco KlaPi ještě pokojně spala, našroubovala jsem na zánovního Nikona nové tele a vypravila se na kopec nad chalupou vyfotit skoro padesát kilometrů vzdálené rokytnické sjezdovky.

Po obědě jsem si ještě půjčila jeden z mezikroužků a zkusila portrétovat včeličky na rozkvetlém javoru.

Ptáte se na pomlázku? Tak ta nebyla. Jeden náš muž už správné velikonoční zvyky zapomněl, druhý je od dětství zkažený velkoměstem a třetí zůstal doma hlídat kočku. Takže velikonoční pondělí pro kočku.

Blbost a sebevědomí

Všimli jste si, že mezi lidskou blbostí a sebevědomím existuje přímá úměrnost?

Již dlouho pozoruji, že takoví ti borci, co je jim moře po kolena a země malá, co broukopytlíkoidně všechno znají, všude byli, všechno už viděli a mohli by tudíž řídit zeměkouli, mívají ve skutečnosti značně nízké IQ. Bohužel jejich hloupost jim brání v rozpoznání vlastní duševní nedostatečnosti.

Tihle namyšlení týpci vám klidně lžou do očí a při své samolibosti se domnívají, že lžou tak chytře, že se na to nepřijde. Vést s nimi dialog nelze, protože se domnívají, že zajímavé je jen to, co si myslí oni, a tak druhé nepovažují za hodné pozornosti. Z toho plyne i to, že jsou naprosto nevychovaní, neomalení, hledí si výhradně svého prospěchu a na nikoho neberou ohled. Ovšem jejich nabubřelé ego, nebetyčná samolibost a přemrštěné sebevědomí jim pomáhá v kariéře. Řídí velké firmy, vládnou krajům, zemím a světadílům, aniž by tušili, že na světě jsou nejméně tři miliardy lidí, kteří by k jejich práci měli větší předpoklady, než oni.

Hlupáka poznáte snadno už při prvním setkání a vůbec to nesouvisí se vzděláním. Blbec o sobě nikdy nepochybuje. Právě to jej nejmarkantněji odlišuje od člověka inteligentního, jenž o sobě pochybuje neustále. Namyšlený blbec nesnáší ani dobře míněnou kritiku, nadhled nad sebou samým je mu cizí a sebemenší žert na svou osobu považuje za smrtelnou urážku. S tím se zkrátka nedá nic dělat a proto je nejlepší vyhnout se mu. A pokud už vám řídí život, tak se ho zbavit. Rychle a nekompromisně.