Několikrát jsem se v předchozích příspěvcích zmínila o Olegovi. Tak kdo to vlastně byl.
Oleg Panfilov se narodil dva roky přede mnou v Leninabadu,
podobně jako já jsem se narodila v Leningradu. Naštěstí obě města se už dnes
po Leninovi nejmenují.
Když jsem Olega poznala, nebyl to jen archeolog a historik,
ale také novinář a publicista. Nejen že mi pomáhal s doprovodnými texty k exponátům,
ale on tu mou „výstavu“ protlačil do místního tisku a televize. Pak nám zařídil
program v severním Tádžikistánu a zařídil nám ubytování u své pohostinné
maminky. Právě on také podporoval mého budoucího muže v Tádžikistánu a
zařídil mi pozvání. A už tehdy, přestože Rus, měl vůči SSSR a jeho vládě velké
výhrady.
Když jsme se na podzim 1988 s mým budoucím mužem brali,
přiletěl z té velké dálky a šel mému muži za svědka.
Jelikož věděl, že miluju kočky, jako svatební dar nám přivezl černého dlouhosrstého kocourka. Nechápu, jak ho dokázal pod kabátem propašovat minimálně 10 hodin přes dva lety. Kotě bohužel po pár měsících odešlo, stejně jako naše manželství. Teda to skončilo až po pár letech, ale asi to byla předzvěst.
V roce 1992 vypukla v Tádžikistánu občanská válka
a spousta lidí odtud pochopitelně utekla. Oleg se přestěhoval do Moskvy a tádžická,
přesněji tatarská, milenka mého muže do Prahy, protože tu měla sestřenici. A
milence, prvotní důvod našeho rozvodu.
Oleg byl jedním ze zakladatelů Nadace pro obranu glasnosti, prostě
fondu na ochranu nezávislého novinářství v Rusku, potom byl ředitelem
Centra pro novináře působících v extrémních podmínkách. V Rusku totiž tehdy 90
% médií patřilo a dnes nejspíš 100 % patří státu, takže vlastně všichni
novináři pracují v extrémních podmínkách a o svobodě slova nemůže být řeč.
A také spolupracoval s rádiem Svoboda (Svobodná Evropa).
Když se stal prezidentem Medveděv a Putin premiérem, situace
se přiostřila. Za Olegem přišli přátelé, že mu hrozí nebezpečí a že mu koupili
letenku do Tbilisi. Takže v roce 2009 se Oleg natrvalo přestěhoval do
Gruzie.
Stal se profesorem na státní gruzínské univerzitě,
spolupracoval s televizním kanálem První kavkazský informační a dál pracoval
pro rádio Svoboda. V letech 2014-2019 působil jako pozorovatel na Krymu,
odkud informoval, jak tam v roce 2014 probíhalo referendum o připojení
Krymu a Sevastopolu k Rusku a o aktuální situaci vůbec.
Napsal nebo spolupracoval s autory 54 knih a byl
autorem osmi filmových scénářů.
V roce 2015 vydal knihu Antisovětské příběhy, která 2016
vyšla i v českém překladu. Protože jsem ho pár let předtím vyhledala na
Twitteru a občas jsme si psali, pozval mě na křest knihy, který se konal v jednom
z paláců na Malostranském náměstí a pořádala ho TOP 09. Byly tam celebrity
jako Karel Schwarzenberg, Jaromír Štětina nebo Petra Procházková, tak jsem se skromně
krčila v koutku. Až když došlo na autogramiádu, došla jsem si pro podpis
mezi posledními. A domluvili jsme se, že až příště přijede do Prahy, zajdeme na
pivo.
Myslím, že to bylo o rok později. Sešli jsme se v Malostranské
besedě. Když jsme po těch letech rozpačitě zapřádali rozhovor, Oleg prohlásil: „Олинка,
ты забываешь,“ tedy Olinko, ty zapomínáš. Měl pravdu, za těch přes 30 let, co
jsem ruštinu nepoužívala, jsem často marně hledala slova. A výslovnost už taky
nic moc.
Mockrát mě zval, abych se za ním přijela podívat do Gruzie,
že Tbilisi i celá země jsou krásné, navíc koupil pozemek u Černého moře, kde se
můžu vycachtat. Uvažovala jsem o tom, ale Oleg před třemi roky v 66 letech
zemřel.
Děkuju, Olegu, za všechno, co jsi pro mě udělal.
Žádné komentáře:
Okomentovat