Poslední obrázek minulého postu nebyl nafocený ve Viens, ale až na naší další zastávce. Na fotce je pohled na město Apt, centrum místního obchodu a kultury, jež leží v údolí řeky Calavon, které na severu lemují svahy plošiny Vaucluse, po níž má departement jméno, a na jihu pás pohoří Luberon. Z městeček Bonnieux a Lacoste na luberonských svazích jsem předloni vyhlížela na protější svah nad Aptem, kde hnízdí vesnička korunovaná čímsi, co z dálky vypadá jako klasické socialistické zásobní silo. Až po návratu z dovolené jsem se dopátrala toho, že vesnička se jmenuje Caseneuve, a to silo je ve skutečnosti středověký hrad. Takže jsem je pochopitelně zahrnula do letošního itineráře.
Zaparkovali jsme dole pod vsí a začali stoupat do kopce. Při pohledu zdola hrad jako silo nevypadá, ale především zapadá do siluety obce tak, že je těžké jej odlišit od okolní zástavby.
Na městečku je z historického hlediska zajímavé snad jen to, že v jeho středověkém hradu stávala kolébka zakladatele jednoho z nejvýznamnějších provensálských šlechtických rodů Agoult-Simiane.
Strmými uličkami jsme vystoupali na vršek kopce a narazili na silnici, která obkružuje ves širokou zatáčkou. Podél silnice jsme pokračovali dál do svahu k jedné z pamětihodností obce. Letmo jsem v jednom z průchodů mezi domy zahlédla stařenku zkroucenou skoliózou jak paragraf, kterak v domácích papučích opatrně ručkuje z prudkého kopečku k chodníku podél do zdi zabudovaného madla. Blesklo mi hlavou, že místní senioři jsou zřejmě jak kamzíci zvyklí na zdejší srázy.
Ušli jsme pár kroků, když se za námi ozval zvuk, jako by se sypala hromádka štěrku. Pak slaboučké žuchnutí a nářek. Slova help nebo hilfe, jimž bych rozuměla, jsem sice nezaslechla, ale i z té kaskády cizích zvuků jsem pochopila, že je to volání o pomoc. Za námi z průjezdu na chodník trčely tenoučké nožky v károvaných papučích a bavlněných punčochách, které snad pamatovaly druhou světovou.
Vrátili jsme se, babce pomohli na nohy a oprášili jí zástěru, úplně stejnou, jakou nosila před třiceti lety má babička. Ze stařenčina šveholení a poměrně čiperných pohybů jsme pochopili, že si sice natloukla sedací část, ale končetiny má v pořádku. Nechali jsme se zahrnout košatě přívětivým švadroněním v cizí řeči, z něhož jsme nerozuměli ani zbla, několikrát se anglicky poptali na její kondici (rozuměla nám stejné nic jako my jí) a pýříce se vyslechli několikanásobné merci, které chutnalo mnohem sladčeji než čokoláda stejného jména.
Báječná Francie, země, kde se lidé na turistických stezkách dokonce i zdraví, přestože se osobně neznají. Miluji tenhle národ a ráda pomůžu tam, kde vím, že mi za pomoc nikdo nerozbije… ústa!
Nahoře nad vsí stojí prý největší kaplička v Provence. Vznikla tak, že františkánští mniši nechali kámen po kameni rozebrat portál nedalekého opuštěného románského benediktinského kláštera, přenést jej nad vesnici Caseneuve a tam jej opět složit.
Nedaleko portálu trůnila zase jedna nablýskaná a opečovávaná káča.
Prošli jsme uličkou Rue du Mistral k terase u hradu. Ulička skutečně dělala čest svému jménu, pěkně to v ní fičelo.
Před hradem je krásná, bohužel vyschlá kašna a na hodinové věži klasická provensálská kovaná zvonice.
Sešli jsme ještě níž na dolní konec vesnice, abychom se na hrad podívali zdola. No, odsud jistá podoba s tím zásobním silem je :).
Dole pod vesnicí jsem objevila krásný statek. Vypadal opuštěně a jako by na mě volal: „Tady by se ti líbilo!“
Vrátili jsme se ulicí s krásnými průhledy na kopce Vaucluse zpátky k autu a pokračovali směrem domů.
Předposlední dnešní zastávkou byla vesnice Saint Martin de Castillon. Vlastně není ničím zajímavá a v oficiálních průvodcích byste ji marně hledali.
Stejně jako okolní výšiny i tenhle kopeček byl osídlený už v antických dobách a panoval tu čilý obchodní ruch mezi Galií a římskou říší, protože dole v údolí vedla stará římská silnice Via Domitia.
V raném středověku tu blízko sebe ležely dvě vesnice – dobře opevněný Saint Martin a slabší Castillon.
V dobách renesančních náboženských válek byl Castillon obležen katolíky a obyvatelé uprchli do lépe chráněného Saint Martina.
Katolíci srovnali Castillon se zemí tak, že po něm nezbyla jediná stopa.
Ale na paměť neexistující vesnice byla obec, která války přežila, na konci 18. století přejmenována. Do nového jména Saint Martin de Castillon převzala názvy obou obcí.
Z fotek je patrné, že je to klidná ves, která žije lenivým provensálským životem a turistický ruch ji nikterak neobtěžuje.
Na protějším svahu, na úbočí Velkého Luberonu, leží vesnice Castellet, o které se také tištění průvodci po Provence nezmiňují. Z parkoviště na kraji obce je nádherný výhled na sever. Je odtud vidět na Vantušku (nám se schovávala v mraku), přes Caseneuve…
… a Saint Martin de Castillon…
…až po zasněžené hory na severovýchodě, snad pohoří Lure nebo předhůří Alp.
Bezvýznamná ves se proslavila v 18. století, kdy nákladné války Krále Slunce přinutily jeho dvůr prodat stříbrné nádobí a začít stolovat na keramice.
Místní kněz sem pozval svého příbuzného hrnčíře, aby si tu založil dílnu, a začal svým zbožím zásobovat královskou tabuli.
Hrnčíř Caesar Moulin založil tradici aptské keramiky a jeho dílna prosperovala více než sto let.
Ve vsi jsou většinou renesanční domy, románský kostelík, jeden románský dům se sdruženým okénkem, v němž se samozřejmě bydlí, a několik kašen se zlatými rybičkami míhajícími se pod hladinou.
Z Castelletu jsme zamířili domů s krátkou zastávkou na kopci nad Saignonem, kde jsme si předloni dali vynikající omeletu.
Čtvrteční výlet byl poměrně krátký, doma jsme byli brzy. Po večeři jsem s pocitem, že mi čas vyměřený pro pobyt v tomhle milovaném kraji protekl mezi prsty a pozítří se musíme vrátit do půldruhého tisíce kilometrů vzdálené domoviny plné povinností a mračících se uspěchaných tvorů, vyrazila vzhůru do Malého Luberonu, abych aspoň trochu poznala místo, které se stalo na týden naším domovem.
Náš domek byl předposlední ve vesnici. Nad ním už byly jen vápencové kopce porostlé lesem a kamenitá plošina s rozsáhlými vinicemi, patřícími vinařství Château la Verrerie.
Pomalu jsem stoupala do svahu, poslouchala zpěv kobylek a kochala se barevnými skvrnami žlutého rozkvétajícího janovce, červených máků, zelené révy a modrého nebe s bílými mráčky. Když jsem se nad budovami vinařství zastavila, abych se vydýchala, otočila jsem se a za sebou uviděla útržky údolí řeky Durance.
