úterý 30. listopadu 2010

Debilis debilitatis

Jednou takhle v úterý zhruba před čtrnácti dny mi zavolala má milá šéfová, jež bloumala se superšéfem po ministerstvech. Že prý měli na druhou hodinu dohodnutou schůzku v Komerční bance kvůli změně podpisových práv, ale že to nestihnou, tak abych tam zavolala a omluvila je. Jméno té paní si nepamatuje, ale je to pobočka na Palmovce.
Inu zabrousila jsem na internetu, abych zjistila telefonní číslo a vytočila. Nejprve to číslo, potom sebe. Dovolala jsem se nikoli na pobočku, ale na centrálu.
- Dobrý den, mám takový zvláštní úkol. Moje paní vedoucí mě požádala, abych zrušila schůzku, kterou měla mít ve dvě hodiny na pobočce na Palmovce.
- A s kým se měla sejít?
- To je právě to, co nevím.

- Vy nevíte, jak se jmenuje váš firemní poradce?
- Nevím.
- A máte internetbanking?
- Máme.
- No tak když si na něj najedete, tak tam v levém horním rohu máte jméno svého poradce.
- Ale já nemám přístup k internetovému bankovnictví.
- Ahaaa... No tak já vás přepojím na Palmovku.
Po chvíli ticha se ozvala starší dáma, s níž jsem v tom okamžiku mluvila zcela určitě poprvé v životě, protože bankovní záležitosti nejsou v naší kanceláři mou starostí. Vylíčila jsem jí, co že potřebuji.
- Vždyť jsem vám už jednou říkala, že k nám nepatříte, že vás teď má na starosti paní Hana Nováková ze Sokolovské!
- Nezlobte se, já s vámi mluvím poprvé, protože tyto záležitosti obvykle obstarává má paní vedoucí. Mohla byste mi tedy na paní Novákovou dát číslo?
- Tak já vás tam přepojím.
Zase chvíle ticha a ozval se mi povědomý hlas. Opět jsem vylíčila svůj úkol.
- Aha, ale to jste se nám vrátila na centrálu.
- A nemohla byste mě tedy přepojit na paní Novákovou?
- Na které pobočce pracuje?
- Na Sokolovské.
- Moment, já tady žádnou Novákovou nemám. Jak se jmenuje křestním jménem?
- Hana.
- Jo, už ji mám, ale ta je na Ládví. Chcete na ni přepojit?
- Na Ládví? No tak dobře, přepojte mě.

Chvíle ticha.
- Oni mi to tam neberou.
- A mohla byste mě tedy přepojit na Sokolovskou?
- Okamžik.

Další ticho a pro změnu příjemný mladý ženský hlas.
- Tady Komerční banka Sokolovská.
Zase jsem vylíčila svůj problém.
- Ale paní Nováková je nemocná… Tak já jí to vyřídím.
- Aha, takže paní Nováková onemocněla, což jste nám zapomněli sdělit, ale tím pádem ta schůzka odpadá automaticky, že? Tak děkuji.

Zavolala jsem šéfové, že se dobrá věc podařila a schůzka je zrušená, a věnovala se svým činnostem. Po chvíli se ozval telefon.
- Dobrý den, tady Komerční banka, pobočka Ládví. Já tady mám od vás zmeškaný hovor.
- Dobrý den, já jsem hledala paní Hanu Novákovou.
- Ale ta už u nás není, ta je teď na Palmovce.
- Na centrále mi řekli, že pracuje u vás.
- Oni si to asi ještě nestihli změnit.
- To nevadí, já jsem to už asi vyřídila.

Zase byl chvíli klid, než zazvonil telefon.
- Dobrý den, tady Komerční banka, Hana Nováková. Vy jste mě sháněla?
- Paní Nováková,…. 

Ten den poněkolikáté jsem do telefonu nameldovala svůj problém. Paní Nováková poděkovala za zprávu a konečně byl klid.
Další týden se superšéf rozhodl, že do té banky konečně zajde. Šéfová mu domluvila schůzku s paní Novákovou, přičemž mi nenápadně naznačila, že jsem trotl, protože se nedovedu dovolat na správná místa, nicméně na internetovém bankovnictví žádné jméno finančního poradce nenašla. Přesně superšéfovi popsala, kde pobočka leží, svorně jsme ji podle jejích pokynů našly na mapě a v GoogleEarthu superšéfovi ukázaly, jak moderní prosklená budova vypadá a kde má vchod, aby on, „venkovan z Moravy“ nezabloudil.
Po nějakém čase se ozval mobil. Volal šéf.
- Oni mi říkají, že tady to není, že mám jet na Palmovku!
V tom okamžiku si šéfová (také původem Moravačka) uvědomila, že si plete Palmovku s Balabenkou. Naštěstí to není daleko, i nasměrovaly jsme superšéfa na Palmovku. Jenomže za chvíli volal znova.
- Tady je zatažená roleta, oni to tu asi zrušili…
Schůzka se tedy opět nekonala.
Tento týden se superšéf rozhodl vykonat třetí pokus. Mezitím se zjistilo, že stažená roleta neznamená, že je pobočka zrušená, ale že mají jen sanitární den či co.
Šéf dojel na Palmovku, vyřídil, co měl a v dobrém rozmaru se vrátil.
Pořídil dobře, jen paní Nováková už se nekonala, protože prý narychlo banku opustila. Doufám, že ne s několika miliony v kufříku, na což při tom přehledu, který tam mají, přijdou až za několik let.

P.S. Jméno firemní poradkyně jsem změnila. Věřím, že teď se opaluje někde v Karibiku, ale ať si ji v Komerční bance vypátrají sami. I s našimi úsporami.

úterý 23. listopadu 2010

Ordinace v růžové zahradě nebo v růžové reklamě?

Reklamu obecně nemám ráda a považuji ji za ztrátu času. V časopisech stránky s reklamou přeskakuji a plátky, v nichž je víc interce než smysluplného textu, ignoruji. Vlastně stejný mám vztah k reklamě televizní, zejména k té, jíž jsou prokládány filmy a jednotlivé díly seriálů. Pokud mě nevyděsí rámusem – soudím, že televizní inzerenti si připlácejí za počet decibelů, o něž je jejich reklama hlasitější než ostatní program – má na mě spíš účinek hypnotický až anestetický.
Telku sleduji buď při vaření v kuchyni nebo, a to raději, z gauče v obýváku. Naši historickou rozkládací sedačku ovšem vymýšlel socialistický designér jako odpuzovač návštěv. Po dvouhodinovém sezení se host nutně musí zvednout a prchnout ke svému masérovi, aby mu spravil záda. Proto na ní své prací znavené tělo nechávám spočinout výhradně v horizontální poloze. Což je samozřejmě ošidné.
Vpodvečer dorazím domů, nakrmím kočku a na gauči zabořím ruce do spokojeně vrnícího kožíšku, svědomitě drbu a hladím a na půl oka sleduji první část seriálu. Po čtvrthodině ovšem spící kočka přestane vrnět a k tomu vypukne první reklamní blok. Protože všechny reklamy jsem už viděla a od sporáku slyšela snad tisíckrát, nečekám, že mě náhle osloví nějaká novinka. Zaklapnu víka, abych od počítače unavenému zraku poskytla pět minut relaxace. Samozřejmě upadnu do hlubokého bezvědomí, z něhož mě nevytrhne ani pokračování seriálu, ba ani řev druhého reklamního bloku. Spokojeně prospím zprávy, sport a předpověď počasí a prochrupu i první hodinu hlavního večerního programu. Až těsně po deváté mě probudí reklamní randál, vyděsím se a běžím dělat něco užitečného.
Minulý čtvrtek jsem se ale zasekla v práci a pozdní příchod domů mi porušil zavedený biorytmus. Zajásala jsem, že tentokrát tu Ordinaci určitě neprospím. Ordinaci v růžové zahradě „sleduji“ od první série. Nepovažuji se za skalního fanouška a když mi unikne jeden až více dílů, necítím potřebu dohánět vynechaný děj na internetu. Ale v úterý a čtvrtek večer, pokud jsem doma, běží u nás televize a v ní Ordinace.
Předminulý týden však došlo k zásadnímu rozhodnutí – už se nebudu pokoušet seriál sledovat, ale budu si ho pouštět výhradně jako kulisu ke kuchtění, nebo jako ukolébavku. Protože sledovat reklamami prošpikovaný a ještě k tomu reklamními bloky prokládaný pořad považuji za hodně velkou ztrátu času! Vždyť vlastně od povolení reklamy v seriálech se i jejich děj kamsi vytratil…
Divák byl poměrně nenápadně varován již před časem, kdy čerstvý primář chirurgie diskutoval se svým nezvedeným synem v novém bytě zaplněném pouze nevybalenými krabicemi „nenápadně“ olepenými samolepkami Jamall. Tehdy to ještě jakžtakž zapadalo do kontextu. Primář se přistěhoval do jiného města a je dost bohatý na to, aby si do nového bytu pořídil nový nábytek. Sakra, to vypadá, že ti doktoři si u nás dneska nežijí špatně, pomyslela jsem si a začala jsem lustrovat adresář svých bývalých spolužáků, teď již zavedených lékařů, kteří by teoreticky dnes už mohli být rozvedení a zklamaní životem.
Kdyby to takhle zůstalo, divák si z tohoto dílu odnese, že doktoři jsou prachatí bordeláři a seriál získal bohatého sponzora. Ale ono to tak nezůstalo. Ještě bych překousla, že najednou má oblíbená dětská lékařka začala úplně nepochopitelně, zbytečně a „mimo mísu“ rekonstruovat do té doby malebný interiér půvabné a dosud celkem stylově zařízené secesní vily. Chvíli jsem měla pocit, že scenáristé se dostali do slepé uličky a aby získali čas a metry, prostě si jen tak blbnou. Pravý účel jsem pochopila, když jsem si konečně všimla, že rozhovory paní doktorky se členy rodiny, jež se kdysi odehrávaly v útulné hale, nyní korunuje pozadí stejné, avšak dekorované obrovskými bednami s nepřehlédnutelnými nápisy Jamall.
Hnus a fujtajbl, ale pořád ještě pochopím, že bylo třeba vyhovět přání sponzora, jenž sice zřejmě neoplývá ani náznakem vkusu (ačkoli kšeftuje s nábytkem), ale asi do seriálu nasypal opravdu HODNĚ peněz, takže scenáristé, režisér, herci a ostatní tvůrci seriálu vděčně stojí v pozoru a nediskutují o tom, čeho že je skutečně příliš.
Jenže mělo být ještě hůř. Již zmíněný předminulý čtvrtek měli v nemocnici opravdu rušný den. Na dálnici narazil kamion do autobusu vezoucího malé sportovce na zápas. Spousta zraněných dětí, do nemocnice spěchají všichni, kdo nemají dovolenou, netrpí depkou nebo nemají jiné povinnosti u filmu. Mé milé dětské lékařce Valšíkové, místo aby ji šupem poslali do špitálu pomáhat, napsali scenáristé pod tlakem sponzora vzhledem k ději úplně zbytečnou a hloupou reklamní scénu:
Paní doktorka spěchá pomáhat ostatním lékařům, ale místo toho, aby urychleně hupsla do taxíku a šupajdila do nemocnice,  nervózně podupává v ordinaci a čeká na svého švagra, který má místo ní převzít v rekonstruované vile nový nábytek. Švagr konečně dorazí a ona na něj vyhrkne:
„Za půl hodiny nám přivezou ten novej nábytek. JAMALL. A já potřebuju, abyste to převzal.“
Pomyslela jsem si: Tedy Zlatuško, jestli nespíš s majitelem nebo ti firma s velkou slevou nezařídila celý byt, tak je mi tě líto!
Dialog se švagrem bohužel pokračoval ve stejném duchu a doktorka předala švagrovi doklad o zaplacení. Ten se zhrozil ceny:
„Dvacet jedna tisíc? To jsou teda nekřesťanský prachy. Kdybyste něco řekla, tak jsem vám to splašil za polovičku.“
Načež následovala doktorčina „nenápadná“ odpověď:
„Jo, nábytek z dřevotřísky… Jenomže tohle je masiv! JAMALL! Budete si to pamatovat?“
Byla jsem si jistá, že ani poněkud prostoduchý švagr, ba ani divák s třemi doktoráty a inženýrským titulem navrch to nemá šanci zapomenout. Ale pro jistotu, kdyby to nějaký blbec přece jen přeslechl, jméno firmy švagr na závěr scény ještě jednou zopakoval. Á, pan Zavřel asi taky potřebuje zařídit obývák, napadlo mě.
Doufala jsem, že je konečně klid, a sledovala frmol v nemocnici a záchranu malých pacientů. Dramatický děj však byl náhle přerušen zase dopsanou, a tedy opět nadbytečnou, plochou a promiňte debilní scénou, kdy švagr Valšík přebírá nový nábytek, podepisuje dodací list a nakonec se ptá stěhováka:
„Počkej! JAMALL… To něco znamená?“
Odpověď mě dobila: „Kvalitu, šéfe! Tak na shledanou!“
Zvedl se mi žaludek, a tak jsem se tiše odplížila na toaletu.
Následující úterý večer jsem si báječně odpočinula. Televize sice byla zapnutá, ale její konejšivé bzučení jsem vnímala jen občas ve chvílích polospánku jako skvělého průvodce do ještě hlubšího nevědomí. Neměla jsem potřebu se budit, abych snad něco nezmeškala. Děda, který Ordinaci sledoval, říkal, že krabice Jamall byly i tentokrát, ale já jsem byla nenaštvaná a spokojená, že jsem tuhle reklamu nemusela protrpět.
Jenomže hned ve čtvrtek jsem byla nějak podezřele čiperná, a tak zvědavost, jestli se Jamall bude opakovat, zvítězila. V sebeobranném polospánku jsem na půl ucha vnímala první hodinu, ale nedostavil se žádný reklamní slogan. Mile mě to překvapilo a donutila jsem se k bdělému sledování poslední čtvrtiny seriálu. Což jsem neměla dělat.
Pan primář šel tentokrát nakupovat do supermarketu. Zarazilo mě, že autoři seriálu, který se dosud odehrával skoro výhradně ve studiových kulisách, najednou netají, že jde o Tesco, když v začátcích přelepovali i loga oktávek. Brzy jsem pochopila, o co jde.
Primář platí u kasy a pokladní se ho ptá: „Máte Tesco Club Card?“ Pan primář odvětí, že má, prošacuje se a podá ji pokladní. Ta zajásá: „To je dobře, jinak byste přicházel o body!“
To mě dobilo a rozhodla jsem se, že sledování Ordinace už opravdu raději nebudu riskovat. Co kdyby třeba najednou začala seriál sponzorovat značka Linteo? Člověk by pak musel své hrdiny sledovat nejen, jak prohuhňají a prosmrkají několik dílů, ale možná by s nimi musel i na toaletě sdílet jejich blažené pocity z měkkosti a voňavosti použité hygienické potřeby…

pátek 5. listopadu 2010

Miluju MHD a zejména DP hl. m. Prahy!

Po dlouhé době mi zavolala kamarádka, která žije v cizině a s níž jsme se viděly naposledy před půl rokem: „Jsem na pár dní v Praze, nezašla bys na kafe? Ale pražské hospody neznám, nevíš o nějaké?“ Samozřejmě zašla, ale pražské hospody taky neznám,  protože se centru vyhýbám jak čert kříži. A tak jsme se dohodly, že se sejdeme ve středu v půl šesté na Můstku a něco si najdeme. Den jsem v práci měla dost akční a na kamarádčinu SMS v půl čtvrté, že našla báječnou hospodu na Malé Straně a jestli bychom se nemohly sejít na Malostranském náměstí, jsem jen zkušeně odpověděla, že nemám problém, ale čas schůzky posunuji o čtvrt hodiny později, protože tam mi cesta potrvá o chvilku déle.
Chvilku? Zase tak zkušená Pražačka asi nejsem, protože z předpokládaných patnácti minut se stala půlhodina, ani jsem nevěděla, jak.
Těsně před pátou, když byly všechny životně důležité e-maily odeslány, jsem jukla na web idos.dpp.cz, abych si ověřila, že dojedu autobusem do Kobylis a odtud mě tramvajka bezpečně a pohodlně dopraví až na Malostraňák - jen jsem nevěděla číslo tramvaje. Web mě ujistil, že do Kobylis mě doveze výhradně autobus č. 102, ačkoli na beton vím, že tam jezdí autobusy tři, a pak přestoupím na tramvaj č. 12, která jede až na Malostranské náměstí. Konečně vždyť jsem takhle před tím půlrokem, kdy jsme tam měly schůzku také, na Malostraňák cestovala, jen jsem za tu dobu zapomněla číslo tramvaje.
Když jsem se konečně z kanceláře dohrabala na zastávku, skutečně přijela jako první sto dvojka, protože ostatní kolem svištící autobusy mířily do depa. Překvapilo mě, jaký mají na idosu přehled, a důvěřivě jsem nasedla do busu. Trošku mě zarazilo hlášení, že linka končí v zastávce Kobylisy, i když její regulérní trasa vede k metru do Holešovic, ale Kobylisy mi stačily, tak jsem to neřešila.
Poprvé jsem strnula až po doklusání na kobyliskou tramvajovou zastávku, kde jsem zjistila, že linka číslo dvanáct jaksi není na seznamu. Než jsem se při své stařecké slepotě ve tmě pročetla k informaci, že nejblíž ke kýžené destinaci staví sedmnáctka u metra na Malostranské, tramvaj tu stála. Naskočila jsem tedy do ní s vírou, že v nejhorším ten kousek doběhnu.
Musím přiznat, že přejezd tunelu Blanka mezi Stromovkou a Vltavou můj optimismus nepodpořil. Při pětiminutovém stání na pravém břehu řeky jsem si představovala, jak po tunelu právě pobíhají statici a přepočítávají, zda ty dva čekající tramvajové vozy s třiceti cestujícími staveniště unese. Kupodivu uneslo, přežili jsme, nikam jsme se nepropadli. Nicméně tramvaj se zaplnila prozíravými cestujícími až po tomto rizikovém úseku u holešovického metra. Zdárně jsem deset minut po domluveném termínu dorazila na Malostranskou a ve zdraví přežila strkanici na refýži, kde se běžní cestující Pražané a zahraniční turisté vzájemně vyšupovali do frekventované vozovky, aby stihli doběhnout tu svou vysněnou tramvaj.
Večer s kamarádkou probíhal příjemně, krásně jsme probraly novinky a drby z obou rodin, dobře povečeřely a mile jsme se ovínily. Klábosení pokračovalou celou pěší cestu na Staroměstskou, kde jsme nasedly do opačně jedoucích souprav a v dobrém rozmaru zamířily k domovům.
Ze Želivského k nám z jedné zastávky vždy jezdily tři autobusy. Předpůlnoční pauzy mezi nimi ovšem bývají dlouhé, takže když jsem se vynořila z metra a zjistila, že na zastávku právě dorazil bus, snaživě jsem ho doběhla a v teple a přítmí jsem se těšila, jak z něj za pět minut vyskočím před domem a záhy hupsnu do vany.
Do první zastávky jsem spokojeně v duchu znova probírala právě od kamarádky načerpané životně důležité informace. Podezření, že něco není tak, jak jsem si představovala, jsem pojala až na první křižovatce, kde autobus místo doprava odbočil doleva. Konečně mě napadlo podívat se na diodový displej, abych zjistila, že jsem naskočila do jakéhosi podezřelého čísla, o jehož existenci jsem neměla ani tušení. Až v té chvíli jsem si uvědomila, že dítko mi před časem něco hlásilo o změnách ve vedení linek v naší oblasti, ale protože tímhle směrem nejezdím, okamžitě jsem informaci jako nedůležitou vypustila. Chyba. Místo pětiminutové cesty do postele jsem dvacet minut kroužila kolem sídliště, stihla exkurzi po neobydleném rozhraní naší čtvrti se sousední, obhlédla si domov důchodců a původní vesnici, jež dala naší čtvrti jméno, obkoružila sídliště z jihu, projela vilovou čtvrtí pod poliklinikou a až potom konečně vypadla z autobusu na přesně opačné straně domu.
Každá zkušenost je k něčemu dobrá - ze včerejšího cestování po Praze jsem si vzala dvě ponaučení:
  1. Nevypouštěj informace, které Ti připadají nedůležité, nikdy nevíš, kdy se ti budou hodit.
  2. Nevěř webu DPP, sami nevědí, co se na jejich trasách a linkách děje.