J.P. bydlel v nějaké ubytovně, kam mě mohl tak leda propašovat, což se párkrát i stalo. Takže nám raději pronajal vratkou dřevěnou chatku v kempu u řeky někde na severu města. Následující den mě vzal nejdřív na svaz spisovatelů, aby mě seznámil s kolegy, kteří mu skoro celý rok se vším pomáhali. Byli to tři nebo čtyři chlapi. Když jsem jim podávala ruku, potřásli jsme si, až ten poslední ucukl: „Mně víra zakazuje podat ruku ženě.“
Mezitím jsme chystali v muzeu výstavu, ale večer
uspořádal J.P. v kempu uvítací mejdan. Chlapi samozřejmě přišli bez
manželek. Sice sovětská republika, ale pořád víceméně muslimská země, ženy jsou
ze společenského života vyloučené. Takže jsem tam byla jediná ženská. Exotická
emancipovaná Češka byla pro ně zajímavá, pro některé spíš lákavá.
Byl tam malý betonový bazének, já měla dvoudílné plavky a
každou chvíli jsem se koupala, protože mi bylo v tom středoasijském
klimatu poněkud vedro. Většina mužů se chovala korektně, ale hádejte, kdo se mě
v tom bazénku pod vodou pokusil ochmatávat. Ano, ten, co kvůli víře nemohl
ženě podat ruku. Tím mejdan skončil.
Pokud jde o chystání výstavy, měla jsem z domova
připravené doprovodné texty. Ruský kamarád J.P. Oleg mi dělal supervizora.
Zkoukl exponáty a přečetl si texty, načež prohlásil, že exponáty jsou fajn, ale
ty texty se musí totálně předělat. Spolu jsme je přepsali (na klávesovém psacím
stroji, kdo to ještě dneska pamatuje?) a asi po třech dnech se výstava konečně mohla
otevřít. No výstava… Byly to tři velké panely ve vstupní hale, taková velenástěnka.
Ale dokonce o tom vyšla reportáž a se mnou rozhovor v místním tisku. Ještě
ho mám schovanej. Možná. Někde.
A pak už jen cestování a poznávání. Po otevření výstavy jsme
procházeli Dušanbe. Jeho jéno v perštině znamená pondělí, protože se tam od
17. století pravidelně o pondělcích konaly velké regionální trhy. Ale žádné
historické památky tam nenajdete, ani mešitu, natož medresu. Byla to původně malá
vesnička, z níž až ve 20. letech minulého století Sověti udělali hlavní
město okupovaného území a uměle vytvořené svazové republiky. Takže samý
socialistický realismus trošku šmrncnutý orientem, nic pro mě.
Jeden den mě J.P. vzal na výlet autobusem hlouběji k
Hissarskému hřbetu severně od města, k jakémusi přítoku řeky Varzob. Před
skoro čtyřiceti lety v Tádžikistánu nebyl žádný turistický ruch, naopak,
všude jen restrikce, příkazy, zákazy, bumážky. Vlastně i ten kemp, kde jsme
bydleli, byla nějaká záležitost pro vládnoucí ruskou elitu, a byli jsme tam
sami. Takže podél silnice jsme viděli občas nějakou hliněnou chalupu, jedno
zřícené malé letadlo na úpatí hory a jedinou „turbázu“ s heliportem, asi
pro případ nehody v horách.
Vystoupili jsme na nějaké bohem zapomenuté zastávce na
soutoku dvou řek, nikde nikdo, žádné stavení, tu a tam nějaká křovina a kolem
vysoké hory se zasněženými vršky a svahy plné štěrku. Na obrovském kameni u
říčky jsme si udělali piknik. J.P. sebou pak plácl na ten obří kámen a jal se
věnovat opalování, ale mě nikdy nebavilo nicnedělání, zejména když jsem
v cizí zemi, kde je třeba poznávat, že. Rozhodla jsem se, že se vypravím
k úpatí nejbližší hory. Že na ni nevyšplhám mi bylo jasné, byl to strmý
útes, ale nějak mi nedošlo, že v horách perspektiva zkresluje. Ta hora
měřila na výšku skoro čtyři tisíce metrů a k jejímu úpatí to byly tak dva
kilometry. Když jsem oznámila, že vyrážím na obhlídku terénu, J.P. otevřel jedno
oko a zahlásil: „Tak si dávej pozor na hady, štíry, a vůbec na hmyz. Tady je
všechno jedovatý.“
Jasně, ušla jsem sotva půl kilometru, protože jsem nebyla úplně vhodně obutá, žádné pevné pohorky, a podcenila jsem sklon svahu.
Žádné komentáře:
Okomentovat