Opravdu to vypadalo, že jsme se ztratili – odbočili jsme z hlavní silnice a asfalt se změnil v jemný štěrk podobný tomu, jaký u nás sypeme na hroby. Za odbočkou ke statku mezi olivovníky ovšem povrch cesty zhrubl na přibližně deseticentimetrové ostré šutérky, jež bych na hrob svých předků raději nesypala.
Ujeli jsme po nich asi půl kilometru a začala jsem rozvažovat, jestli bych dosud celkem zánovní letní pneumatiky neměla příští rok vyměnit za nové, ale v tom okamžiku naše navigace vítězoslavně ohlásila, že jsme dojeli na místo. Štěrková cesta skončila, odtud vedly jen dvoje do terénu vyjeté koleje – polní cesta doprava, mírně do kopce podél oploceného olivovníkového sadu, a lesní cesta vlevo do lesa, prudce z kopce dolů. Dům široko daleko žádný. Chvíli jsme stáli a rozvažovali, jestli nebude lepší vrátit se do vesnice. Ale protože jsem detektiv-amatér, který tuhle situaci předpokládal, zavelela jsem: „Dolů do lesa! Tudy bychom se do vesnice měli také dostat, jestli to fábinka přežije.“
Věděla jsem to, protože když jsem zarezervovala ubytování, začala jsem se zajímat, co je v obci, které budeme platit rekreační poplatek, zajímavého. V turistických průvodcích jsem sice nenašla ani její jméno, ovšem na internetu jsem zjistila, že je to malá, velice stará vesnice, prostá a malebná, vzdálená od frekventovaných cest, díky čemuž si zachovala svůj tradiční provensálský ráz. To mě nadchlo, ale skutečně jsem se rozjařila až po zjištění, že v obci stojí románský kostelík z 12. století. Asi to bude stáří, ale čím víc se blížím kategorii seniorů, tím starší památky mě zajímají.
Při dalším googlení jsem zjistila, že to není ledajaký kostel, ale že je to filmová hvězda – hrál ve filmech Clauda Berriho natočených podle Marcela Pagnola Jean od Floretty a Manon od pramene. V kostelíku se odehrával pohřeb Jeana de Florette v podání Gérarda Depardieu a také se tu vdávala jeho dcera Manon. Ale to pořád ještě není všechno – ve vesnici leží i filmový dům jednoho z hlavních hrdinů obou filmů, Cesara de Soubeyran zvaného Le Papet, jehož postava byla poslední rolí Yvese Montanda.
Ačkoli oba filmy jsem viděla nejméně dvakrát, pustila jsem si je ještě jednou, abych zjistila, jak ten dům vypadá, a zkusila ho najít podle Google Earth. Pomáhalo mi při tom jakési francouzské (překladače fungují docela zvláštně, ale když si neznámou francouzštinu necháte přeložit nikoli do důvěrně známé češtiny, ale do poměrně známé angličtiny, už to trošku dává smysl) diskusní fórum milovníků díla Marcela Pagnola, kde se vedla i debata, kde leží jednotlivé filmové lokace. Jeden znalec tam radil:
Ujeli jsme po nich asi půl kilometru a začala jsem rozvažovat, jestli bych dosud celkem zánovní letní pneumatiky neměla příští rok vyměnit za nové, ale v tom okamžiku naše navigace vítězoslavně ohlásila, že jsme dojeli na místo. Štěrková cesta skončila, odtud vedly jen dvoje do terénu vyjeté koleje – polní cesta doprava, mírně do kopce podél oploceného olivovníkového sadu, a lesní cesta vlevo do lesa, prudce z kopce dolů. Dům široko daleko žádný. Chvíli jsme stáli a rozvažovali, jestli nebude lepší vrátit se do vesnice. Ale protože jsem detektiv-amatér, který tuhle situaci předpokládal, zavelela jsem: „Dolů do lesa! Tudy bychom se do vesnice měli také dostat, jestli to fábinka přežije.“
Věděla jsem to, protože když jsem zarezervovala ubytování, začala jsem se zajímat, co je v obci, které budeme platit rekreační poplatek, zajímavého. V turistických průvodcích jsem sice nenašla ani její jméno, ovšem na internetu jsem zjistila, že je to malá, velice stará vesnice, prostá a malebná, vzdálená od frekventovaných cest, díky čemuž si zachovala svůj tradiční provensálský ráz. To mě nadchlo, ale skutečně jsem se rozjařila až po zjištění, že v obci stojí románský kostelík z 12. století. Asi to bude stáří, ale čím víc se blížím kategorii seniorů, tím starší památky mě zajímají.
Při dalším googlení jsem zjistila, že to není ledajaký kostel, ale že je to filmová hvězda – hrál ve filmech Clauda Berriho natočených podle Marcela Pagnola Jean od Floretty a Manon od pramene. V kostelíku se odehrával pohřeb Jeana de Florette v podání Gérarda Depardieu a také se tu vdávala jeho dcera Manon. Ale to pořád ještě není všechno – ve vesnici leží i filmový dům jednoho z hlavních hrdinů obou filmů, Cesara de Soubeyran zvaného Le Papet, jehož postava byla poslední rolí Yvese Montanda.
Ačkoli oba filmy jsem viděla nejméně dvakrát, pustila jsem si je ještě jednou, abych zjistila, jak ten dům vypadá, a zkusila ho najít podle Google Earth. Pomáhalo mi při tom jakési francouzské (překladače fungují docela zvláštně, ale když si neznámou francouzštinu necháte přeložit nikoli do důvěrně známé češtiny, ale do poměrně známé angličtiny, už to trošku dává smysl) diskusní fórum milovníků díla Marcela Pagnola, kde se vedla i debata, kde leží jednotlivé filmové lokace. Jeden znalec tam radil:
Od kostelíku se vydejte na sever směrem k horám. Po čase dojdete na cestu zvanou Roque Rousse, kterou jděte až na samý konec, kde leží brána pozemku patřícímu k Papetovu domu. Zvýšený zájem turistů o svůj dům nemají majitelé rádi, proto je na pozemek vstup zakázán. Dům sám není od cesty vidět, musíte vyšplhat na protilehlou stráň.
Po podrobném prostudování Google Earth jsem usoudila, že je to dům u velké bílé skály na severním kraji mapy, kterou jsem přidávala k předchozímu spotu.
Podobně jsem si zkusila vygooglit i dům, kde máme být ubytováni. Agentura poslala výše zmíněné souřadnice GPS do olivovníkového sadu a mlhavou adresu – název obce, ulice Roque Rousse, Resort Paradis. Ze čtyř mrňavých fotek interiéru a terásky před domem na webovkách, kde jsem ubytování zajišťovala, se toho moc poznat nedalo. Zato na jiném, snad německém, holandském či anglickém ubytovacím serveru, jsem navíc našla miniaturní obrázek domu odněkud shora, snad z balónu, či co. No a podle rozložení budov a směrování střech jsem na Google Earth zkusila odhadnout, ke kterému domu poblíž cesty Roque Rousse by mohl patřit. Došla jsem k názoru, že budeme bydlet v bezprostředním sousedství filmového domu, což je v provensálských poměrech vzdálenost zhruba 400 metrů vzdušnou čarou, ale jistá jsem si nebyla.
Kupodivu jsem se nemýlila. Po projetí asi půl kilometru z kopce po lesní cestě jsme dojeli na dno údolíčka U červené skály (mezi stromy v dálce probleskl „filmový dům“) a dorazili tam, kde cesta končila plotem s otevřenou branou a cedulkou PRIVÉ. Naštěstí dnem údolí vedla k bráně ještě jedna cesta, už ne lesní, ale polní. Nekompromisně jsem zavelela stočit se na ni.
Po dalším zhruba půl kilometru jsme u prvních dvou domků konečně najeli na asfalt.
Domečky byly nové, načančané, o tom, že majitelé stejně jako skoro polovina provensálských venkovanů v létě pronajímají pokoje, svědčily tepané názvy usedlostí na plotě a bráně. Na žádném z nich ale nebyl nápis Resort Paradis a ani podle mých předpokladů neležely na správné straně cesty. Vyslali jsme tedy KlaPi, aby se zeptala dvou tet klábosících u silničky. Zjistila, že stojíme přímo u odbočky k němu. Až druhý den jsme si všimli do dřevěné desky vypáleného nápisu PARADIS, zdobícího omšelou poštovní schránku u odbočky. Objeli jsme ohradu pro koně – první den tam žádní nebyli, ale pak už nás každý den vítali bělouš a hnědák – a olivovníkový sad, a zastavili před krásným provensálským domkem pod zalesněným kopcem. Na terasové zahradě měla nějaká paní ruce ponořené do záhonu kosatců. Když zaslechla bouchnutí dvířek od auta, odložila nářadí a vydala se nám vstříc. Byla to Chantal, naše paní domácí.
Řekla bych, že typická Provensálka – štíhlá, až šlachovitá, snědá, zhruba padesátnice se skoro černými lehce vlnitými vlasy a tmavýma očima i na sobotní odpoledne na zahradě podmalovanýma černými linkami. Řítila se k nám s napřaženou pravicí, přivítala nás neuvěřitelně vřele a mile a pořád něco švadronila. KlaPi se pokoušela překládat, protože po prvním představení jsme ke každému našemu jménu přiřadili lingvistickou potenci – KlaPi francouzsky (angličtinou se ani nepochlubila, stejně by to bylo zbytečné), Petr německy, já anglicky – a paní Chantal se rovnou obrátila na KlaPi. Poptala se, jakou jsme měli cestu, překvapila ji ta doba a dálka, a zavedla nás do našeho domečku. Nechtěla vidět voucher, který jsem od poslední kratičké zastávky asi kilometr před vesničkou (sad s vynikajícími třešněmi!) žmoulala v ruce, nechtěla po nás ani kauci 250 eur, kterou avizovala agentura. Prý kauci chtějí pro jistotu jen po rodičích s malými dětmi. Nechala nás jen prohlédnout si naši chaloupku a při našich obdivných vzdeších nás decentně opustila.
Žádné komentáře:
Okomentovat