4. týden adventní

K Vánocům samozřejmě patří stromeček, v našich krajích ale tato tradice trvá sotva dvě stě let. Pro mě, asi proto, že jsem opravdu STARÁ makovice, to není skoro žádná historie. Já tíhnu k mnohem starším zvykům.
Od dětství miluji betlémy. Můj první, to jsem sotva rozum pobrala, byl papírový jako harmonika roztahovací betlém Vojtěcha Kubašty, který každý rok zakrýval nevzhledný plastový stojan na vánoční stromek. Úplně mě na něm fascinovalo červeným celofánem vyplněné okénko ve chlévě, za něž jsem bohužel nesměla postavit svíčku, abychom nevyhořeli. Když jsem se naučila vystřihovat, maminka mi kupovala betlémy Ladův, Alšův, Fischerové-Kvěchové… V průběhu celého roku jsem si na ně občas vzpomněla, vytáhla je z krabice pod postelí a s postavičkami sehrávala malé nudné skeče z rurálního prostředí.
Po období betlémové ignorace se dostavila druhá vlna mé vášně, když naše batole začalo hlouběji vnímat okolní svět. Na chalupě jsem vytáhla své sbírky, abych děťátku postavila mezi okna malebnou scénku ze zasněženého klanění Jezulátku, jak si ho představoval některý z českých výtvarníků. Jenomže papírové opěrky postaviček nalepené na zadní straně za ta léta zvlhly nebo se odlepily, a tak jsem zatoužila po artefaktu z mnohem trvalejšího materiálu.
Perník, vizovické pečivo, kukuřičné šustí, ba i dřevo, ačkoli jsou to suroviny mé duši blízké, jsem jako materiály nevhodné pro vlhké prostředí nepodsklepené chaloupky zavrhla a zatoužila jsem po betlému keramickém. Nebudu se rozepisovat o rozměrech, výtvarném provedení, cenách a dalších podrobnostech, které mě odradily od jakékoli koupě. Vloni totiž došlo k nějakému zásahu shůry, díky němuž jsem si svůj celoživotní sen splnila. Vlastně hned dva sny.
Když jsem se před kratičkou dovolenou s Čedokem v báječné Provence (navštívit tenhle kraj bylo mým prvním snem) teoreticky připravovala na zájezd studiem průvodců, aby mi snad něco neuniklo, přečetla jsem si, že v Aubagne, městečku pár kilometrů východně od Marseille, si dodnes pečlivě pěstují betlemářskou tradici. A co víc, betlémy tu nevyřezávají ze dřeva jako u nás, ale vyrábějí je z keramiky. V té chvíli někdo nahoře rozhodl za mě – konečně si pořídím keramický betlém, jenž mi navíc bude každý rok připomínat tu hned po rodné hroudě nejlíbeznější krajinu, co znám.
Do Aubagne  jsme se vůbec nedostali, ale ani trochu to nevadilo, protože santons (v překladu malí svatí, v mém podání počeštěně "svatoušci", tedy betlémové figurky), se prodávají v obchůdcích pro turisty po celé Provence.
Hned u našeho prvního cíle, katedrály Notre Dame de la Garde v Marseille, mě zaujali santonci za výlohou obchodu se suvenýry. Opravdu jsem se ale zamilovala do santons habilles, „oblečených svatoušků“ v santoniérském obchodě v Arles vedle Place de la République. Santons habilles jsou figurky zhruba o velikosti panenky Barbie, oblečení v šatečkách ušitých mnohem kvalitněji, než se to daří pro bárbíny Číňanům, s precizně vyrobenými rekvizitami (určitě by se moc líbily Sylvinčině mamince :)).

 Vyfotila jsem si půvabné postavičky ze santonierské dílny Landucci. Jsou rozkošné a jako všichni svatoušci vyjadřují podstatu poklidného provensálského života v dobách, než do kraje vtrhl turistický ruch. Nejvíc mě okouzlili sedící dědek s babkou. Takhle nějak – v pohodě na lavičce ve stínu platanu nebo olivovníku – bych si představovala svůj důchod ve zdejším kraji. Bohužel mé připojištění mi nejen nestačí na penzi v Provence, ale ani na to, abych si takové figurky mohla dovolit aspoň koupit jako symbol dalšího nesplněného snu.

Po chvíli pozorného obdivování santonků jsem navíc přišla na to, že všichni panáčci mají stejné ksichtíky a dojednoho se tváří poněkud přitrouble...
To ve vedlejší výloze, to byla jiná káva. Figurky santonierky Lisy Berger, jež je dnes považována za špičku v oboru, mají každá svou vlastní tvář a úžasnou mimiku. Babky klábosící na vesnickém trhu a probírající nejnovější drby jsou naprosto dokonalé. A co si o jejich žvatlání myslí chlapi, to je z jejich obličejíčků více než zřejmé.

Santons habilles jsou spíše sbírkové předměty, než postavičky určené pro skutečný betlém. Pro můj účel jsou vhodnější santons d'argile, "hlinění svatoušci". Taky jsou levnější…
Na rohu u arleské arény je La Boutique de l´Olivier.  Nevelký obchůdek je plný keramických santonků od dvou do asi dvanácti centimetrů. Bohužel všichni jsou pestře pomalovaní, což mi zase až tak nevyhovovalo. Naštěstí jsem na zemi pod jedním regálem objevila velikou krabici plnou surových keramických santonků určených k vlastnoručnímu dobastlení. Okamžitě jsem se v nich začala přehrabovat a vybrala jsem základ betléma – Pannu Marii, Jezulátko na slámě a Svatého Josefa. Pak jsem našla i volka a oslíka a běžela jsem se pochlubit KlaPi. Nelíbil se jí Ježíšek, a protože jsem s ní souhlasila a jiný mustr nebyl, vyhrabaly jsme z krabice cikánku sedící na truhle, s ranečkem u nohou a děťátkem v klíně. Dokud se nevybarví, kdo pozná, jestli je to cikánka nebo židovka?
Moc se mi líbila tradiční postavička provensálských betlémů, které se říká Coup de mistral – poryv mistrálu. Postarší vousatý sedlák v předklonu bojuje s prudkým větrem. Opírá se o hůl, druhou rukou si přidržuje klobouk se širokou krempou a pelerína mu vlaje ve vichřici. Jenomže tahle figurka se do betléma v českém prostředí moc nehodí, a taky je nejdražší. Nakonec jsem přibrala pasáka s ovečkou na rameni a selku s dítětem na zádech. Chtěla jsem koupit i pár oveček, ale měli jenom malované.
Paní u pokladny byla velice hovorná – vysvětlila nám, že jsme dobře nakoupili, protože jde o figurky z dílny věhlasného santoniéra Fouque z Aix en Provence a přidala nám jeho katalog. Na mě si ale nepřijde – doma jsem zjistila, že měla asi dojem, že turistům může napovídat cokoli. Naše postavičky jsou totiž z marseillské dílny Escoffier – jsou mnohem detailněji propracované než Fouquetovy. Možná, že od Fouqueta jsou ty tři ovečky a pes s prasečím rypáčkem, co jsem dokoupila v Baux de Provence…

Tak budeme mít letos pod stromečkem už podruhé vlastní plnohodnotný betlém. Sice jsem klukům a holkám vloni slíbila, že jim do roka postavíme nějaký ten chlívek, ale nějak se nezadařilo – to víte, krize. Snad to, až je vytáhnu z krabice, pochopí. A doufám, že se mi časem podaří splnit i další slib, který jsem jim dala, že jim někdy zaskočím do Provence pro Tři krále. Letos jim postavím aspoň teplý pelíšek z mechu, jestli se mi podaří pod těmi závějemi nějaký vyhrabat. No jo, člověk nemá nikdy nikomu nic slibovat, a zvlášť ne o Vánocích…

Kdyby náhodou některého z mých čtenářů vyprávění o santoncích zaujalo, hodně santonierů má své webové stránky a existuje i spousta internetových obchodů:

http://www.santons-escoffier.com/index.html
http://www.santons-fouque.com
http://www.santonsmarcelcarbonel.com
http://www.santons-traditions.com/5-les-santons

Je jich ještě spousta, já na závěr připojím jen inspiraci pro Sylvinčinu maminku – nechtěla by do své sbírky přidat něco na tento způsob (créche – jesličky  od Dilandra)?

Tak krásný Štědrý večer, mí milí čtenářové!

3. týden adventní

Co by to bylo za advent, kdyby se příbytek neprovoněl vanilkou, hřebíčkem, skořicí a dalším kořením! To, že taky pečete, se dá kvůli sousedům kamuflovat třeba tím, že zakoupíte spoustu vonných svíček a aromatických náplní do všech těch elektrických udělátek, co se teď prodávají, a nastavíte jejich intenzitu a frekvenci na nejvyšší. Já to dělám každý rok. Ale abych navodila atmosféru a uspokojila rodinu, také trochu peču. Osvědčené recepty na cukroví se dědí z babičky na matku a z té zas na vnučku. Nebýt maminky, neměla bych, co dědit.
Má babička z tatínkovy strany byla prostá žena z lidu a ačkoli z rodné chudé venkovské chalupy odešla za štěstím do Prahy, moc si nepomohla. Vzala si malíře pokojů odněkud z Kralicka, který se do Prahy přistěhoval zřejmě s vidinou, že ve velkém městě se pokoje malují i v zimě a tudíž bude mít práci celý rok. Jejich naděje se sice nesplnily, ale stihli při tom doufání zplodit mého tatínka. Po osmi letech ovšem babička ovdověla a podle toho, že se už nevdala a že o dědečkovi nikdy nemluvila, soudím, že si opravdu moc  nepomohla. Takže se na stará kolena zase vrátila do rodné chudé chalupy, aby tam každý rok v předvečer Štědrého dne pekla své prosté a levné vánoční cukroví.
Jako dítě jsem je milovala. Třiadvacátého prosince jsme přijeli na chalupu, kde babička stála celá zamoučená u kuchyňského stolu a na obrovském dřevěném válu vykrajovala z lesklého tmavého vonícího těsta obrovská kola, hvězdy, kytky a zvony. Tvary pekla v troubě zděného kachlového sporáku, v němž se topilo dřevem. Tím dřevem a kořením voněla celá kuchyně.
Babiččinu pečivu (na cukroví dnes máme jiná měřítka) se říkalo syrobáky, a to proto, že vlastně šlo o perníkové těsto, kde se místo medu používal řepný syrob, v chudém cukrovkářském kraji dostupnější než med. Čerstvě vytažené z trouby a dvacetkrát přehozené z levé ruky do pravé a naopak byly syrobáky tou nejbáječnější voňavou předvánoční pochoutkou. Ozdobou pečiva byl pouze jeho tvar – žádná poleva, žádné ořechy nebo mandle – vytažením z pece bylo hotové a schopné konzumace. První dva dny. Pak přestalo být poživatelné i v naší stále vlhké chalupě, jeho okusením si strávník koledoval o návštěvu stomatologa a tradiční várku ze dvou kil mouky babička s prastrýcem dojídali nadrobené do bílé kávy ještě dlouho po Vánocích.
Maminka nebyla Češka, tatínek si ji přivezl ze vzdálené oblasti, kde ji vychovali v úplně jiných tradicích. Nemohla si sem dovézt zděděné recepty na vánoční cukroví, protože Vánoce u nich tehdy byly už nějakých čtyřicet let zakázané, ale někteří rebelové je přesto konspiračně slavili o dva týdny později, než ostatní civilizovaný svět. Jednou z cest, jak se v českém prostředí asimilovat, bylo přijmout zvyk vánočního pečení. A tak maminka zřejmě od nějaké sousedky převzala recepty na pracny, jimž se u nás říkalo medvědí pracky, a linecké cukroví. Pekla z dvojitých dávek a tím pádem bohudíky babička snížila množství mouky spotřebované na syrobáky na polovinu, ale soustředila se na vynikající štrúdl a nenapodobitelně skvělé vánočky.
Kvantitativní i kvalitativní zlom ve vánočním pečení u nás nastal poté, co se maminka naučila slušně česky a nastoupila do zaměstnání. Pod vlivem svých kolegyň dospěla k přesvědčení, že správná hospodyně před Vánocemi nejen vycídí v podvečerním šeru celý byt a v mrazu vypulíruje okna, ale také napeče třináct druhů cukroví. A tak se u nás každý rok experimentovalo a zkoušely se recepty z Čech, Moravy i Slezska. Po letech tápání maminka dospěla k finální podobě – medvědí pracky jako z formiček nevydolovatelný a poněkud hůře stravitelný standard plný zlomků skořápek, linecké jako klasika, išelské jako oblíbený druh a další milované nepečené kokosové koule, vosí hnízda a naprosto dokonalé šuhajdy. Dalších sedm druhů byly každoroční experimenty typu „tohle báječné cukroví přinesla vloni Maruška a dala mi recept, tak to zkusíme.“ My vysypané makovice už víme, že napoprvé žádné cukroví neupečeme jako Maruška, zpravidla se nám nepovede ani druhý rok a třetí rok už ho nepeče ani Maruška, jež mezitím v receptáři kolegyň objevila mnohem lákavější druhy.
Nakonec bylo vždy cukroví tolik, že ho po Třech králích už nikdo nechtěl a do jara je dostával za odměnu pes, který si s každým kouskem zalezl do kouta, kde je chroupal jako kost a vrhal na nás vyčítavé pohledy, že zase tak moc snad nezlobil. Protože jsme ho měli rádi, zbylé kousky jsme po Velikonocích vyhodili.
Já nemám tolik času jako mívala maminka, ve svém věku se už nedám ovlivnit hromadně pečícími kolegyněmi a kromě toho mě nebaví vozit cukroví na Štědrý den na chalupu a po Silvestu zpátky. Takže jsem se ustálila na třech druzích. Linecké je klasika a nemůže chybět. Také je poměrně jednoduché – vykrájet, upéct, slepit šípkovou marmeládou, konec. Pracnější je išelské – kakaové pečivo s kapkou skořice, které se slepuje máslovým krémem s rumíkem a polévá čokoládou. To je u nás tak oblíbené, že mám vždy co dělat, abych uchránila pár kousků do Nového roku. Tradičně jsem pekla vanilkové rohlíčky, protože KlaPi je mívala ráda, ale vloni nám zůstaly jako poslední, a tak jsem je letos vynechala, zato jsem je nahradila experimentem.
To bylo tak – už od chvíle, kdy jsme se přistěhovali, bydlela v našem domě rodina s dvěma dětmi, klukem a holčičkou o tři roky starší než já. Rodiče i my dvě jsme se spřátelili. Kamarádčina maminka mi ve vzpomínkách utkvěla jako vysoká štíhlá  i doma elegantní dáma, která mou maminku zasvěcovala do tajů české kultury a života a kromě toho, že mi připadala strašně krásná, pekla i úžasné vánoční cukroví. Především mi utkvěly fantastické droboučké černé bochánky vonící a chutnající po čokoládě s dolíčkem uprostřed naplněným zvláštně nazelenalou pikantní marmeládou.
V devětašedesátém sousedé emigrovali. S kamarádkou jsme si tak třikrát do roka vyměnily dopisy, ale naše zájmy se postupně vzdalovaly a korespondence slábla, až doskomírala na péefkách a svatebních oznámeních. Nějaký čas po sameťáku se však kamarádka s českým manželem vrátili a naše styky se obnovily. Tak také došlo k tomu, že když kamarádka uspořádala svým rodičům zlatou svatbu, pozvala i nás.
Po téměř čtyřiceti letech jsem byla oslavenkyni znovu představena. Oproti mým vzpomínkám řekvapivě droboučká paní se podivila, jak ta Makovička, kterou si pamatovala jako holčičku v dětských punčocháčích, za tu dobu vyrostla… Abych oživila následující rozpačité ticho, zavzpomínala jsem na výše zmíněné báječné důlkové cukroví.
Minulo pár měsíců a těsně před Vánocemi přišel od kamarádčiny maminky balíček – krabička od bonboniéry a v ní… Paní asi v emigraci cukroví moc nepekla, jelikož docela zapomněla dávný recept a poslala cosi úplně jiného. Světlé důlkové cukroví ze sádla, které jsme kdysi s maminkou také zkoušely, ale vůbec se neosvědčilo, protože sádlo v naší rodině nepatří mezi oblíbené pochutiny. Ukázalo se, že ani ptáčci na zahradě mu moc neholdují, protože lojové koule rozvěšené po větvích jim šmakovaly mnohem víc než sádlové cukroví v krmítku :).
Ale představte si, že se mi letos podařilo najít na netu recept na cukroví podobný tomu vytouženému. Jmenuje se to zamilovaná očka, je to hodně kakaové, trošku skořicové (v mém podání málo, protože jsem zjistila, že mám vyvanulou skořici) a malinko hřebíčkové a po naplnění limetkovým džemem chutná vážně skoro tak, jak si to pamatuji z dětství.
Cukroví mám napečené, možná o víkendu ještě přidám ta vosí hnízda. Ještě mě čekají vánočky, štrúdl a peciválky, ale protože je advent letos dlouhý, má to čas.
Tak pokud už nemáte napečeno, přeju krásné, voňavé a pohodové pečení.

2. týden adventní

Předvánoční dobu s idylickými přípravami na vrchol roku mám moc ráda. Každoročně koncem listopadu se začínám těšit do důchodu, ačkoli je tak neskutečně daleko a navíc, když si přečtu noviny, mi připadá, jako by se mi pořád víc vzdaloval. Ale až ta doba konečně nastane, a jestli se jí dožiju bez psychické či jiné zdravotní újmy, budu už od února shánět recepty na cukroví, vyrábět osobní vánoční dárky a vlastnoruční péefky pro přátele, vyšívat vánoční ubrusy a sáčky adventních kalendářů pro vnoučata. A pak budu čtyři týdny před Vánocemi zdobit, chvojit a vůněmi čepýřit vysněný útulný příbytek na chalupě, kterou nám KlaPi, až bude opravdu „rich“, zrekonstruuje :) (Puffin´s Blog Chalenge – Day 20) http://klapi-la-detaillante.blogspot.com/2010/12/puffins-blog-challenge-part-iv.html
Jo a mimochodem (PBC Day 17) – kdyby se někdo ptal, jaký obrázek bych chtěla mít vedle rodinných fotografií nad piánem v obýváku, tak mým oblíbeným malířem, tedy spíše ilustrátorem, byl Jan Černý. Když jsem kdysi dávno, ještě v minulém století dostala k Vánocům knížku pověstí Heleny Lysické Zrcadlo starých časů, okamžitě jsem se do jeho pitoreskních obrázků s karikovanými postavičkami zamilovala.

Paní tchýně mi pak asi chtěla udělat radost a protože se díky své profesi znala se spoustou ilustrátorů, zřejmě se trošku pídila po Černého obrázcích. Ale zjistila, že na ně nestačí ani mé finanční možnosti, ani její filantropie.

Předvánoční doba mi ještě připomíná obrázky Josefa Lady. Mám moc ráda jeho jednoduché, ale zároveň elegantní a idylické perokresby zasněžených Hrusic s kostelíkem obkrouženým hřbitovem na vršku nad vesnicí.

Na Ladu teď vlastně vzpomínám denně. Zdá se mi neuvěřitelné, že na fotce z vánočních trhů na první adventní neděli není ani vločka, když už následující den v pondělí byla naše zemička pod sněhem a silničáři i mnozí řidiči tak byli přírodou brutálně probuzeni z příjemné baboletní letargie.
Je neuvěřitelné, že v Praze přes deset dní sněžilo a ze dvou týdnů jen jedno odpoledne byla teplota lehce nad nulou! My Pražáci jsme byli zvyklí, že když u nás napadl sníh a malebně lehce pocukroval malostranské střechy, všichni profesionální fotografové okamžitě vyrazili do terénu cvaknout aspoň pár fotek na prosincový list kalendáře přespříštího roku, než ta bílá krása bleskově zhnědne, zblátiví a rozplyne se…Vyškoleni loňskou zimou, kdy u nás ležel sníh snad tři měsíce, bychom už neměli být překvapeni. Jenomže pořád se divíme a nejsme s to přizpůsobit se. A tak si každý den při cestě od autobusu do kanceláře (a za tmy na cestě z kanclu na autobus o to hlasitěji) zpívám s Jarkem Nohavicou písničku o ladovské zimě.
Asi už jsem se zmínila, že mé pracoviště je v Bohnicích, které nazývám starostou zapomenutou čtvrtí či územím, kterému starosta dal dobrou noc. Alespoň v zimě. Že se neudržují komunikace ve vilové čtvrti, na to jsem si zvykla už za minulého režimu, kdy navíc starost o komunální chodníky ležela poněkud nelogicky na bedrech majitelů přilehlých nemovitostí (zřejmě něco jako milionářská daň). Co ale vůbec nechápu je to, že se dnes nikdo nestará ani o chodníky a vozovky v přilehlém sídlišti se skoro devatenácti tisíci obyvatel.
Pražské komunikace sice shrábnou a vysypou hlavní silniční tahy, ale zřejmě spoléhají na to, že do bočních cest se sůl sama nanese na pneumatikách projíždějících aut.
A pokud jde o chodníky na hlavní ulici – když už dva dny chumelí, všude leží třicet centimetrů sněhu a ten nejeví ochotu se sám od sebe nevypařit, konečně je třetí den projede maník s takovým tím legračním minisamochodem se spirálovým kartáčem, jaké si dnes kupují majitelé rodinných sídel uložených v hloubi pozemku, aby na pěšince k vrátkům neuklouzli na čerstvě napadaném lehkém sněhovém poprašku. Za maníkem rozvážně kráčí druhý s kbelíkem štěrku, který si nadšeně vyhazuje nad hlavu, takže se mu část nasype za límec, část do okolních závějí a pouze malý díl dopadne na vymetenou stezičku, již tím pádem pokryje v hustotě dva kamínky na půl čtverečního metru. Tuto činnost ovšem oba pracanti vykonávají zřejmě z úsporných důvodů pouze na jedné strany ulice, a to na té, která vede od pohřební služby kolem předlouhého plotu školního hřiště až ke služebně policie, a nikdo po ní nechodí, protože obchody jsou naproti. Ale v podstatě je jedno, jaká strana ulice se tímto způsobem „ošetří“, protože za ty předchozí dva dny už i po té méně frekventované straně prošlo pár dítek školou povinných a studentů gymnázia, sníh už stihli udupat, a tudíž je to směšné košťátko k ničemu a štěrk se jen propadne do hloubi šlápot.
A tak každé ráno, když od autobusové zastávky kloužu, vrávorám, potácím se a škobrtám po neudržovaném chodníku k Bille pro svačinu, nadávám jak špaček a lituji nejen sebe, ale i své souputníky mířící týmž směrem – o dost starší důchodce a mnohem mladší maminky, které v pětačtyřicetistupňovém náklonu před sebou kočárky s ratolestmi ne tlačí, ale rvou závějemi (před oteplením) nebo nejistě drkotají umrzlou hrbolatou zledovatělou plošinou (po krátkém oteplení).
Opatrná cesta z nákupu do kanceláře mi trvá třikrát déle než v mrazuprostém období, a tak mám spoustu času na přemýšlení. Díky tomu jsem došla k názoru, že zejména v zimě je přímo hmatatelné, jak si žije většina našich starostů (asi se vozí v autech a tudíž nepotřebují chodníky) a zákonodárců (nejspíš obývají rozsáhlé rezidence a pro své státotvorné vytížení nemají čas zametat přilehlé chodníky – proč by jinak schvalovali logický avšak životu občanů nebezpečný § 27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích?)

Ovšem z okna příjemně vytopené kanceláře ta bílá nádhera navozuje úžasnou adventní atmosféru. Když k tomu zavane po perníku vonící svíčka, tiše zazní z internetu stažené koledy a na lojový suk zavěšený na okenních mřížích usedne sýkorka, člověk se zklidní, zpokorní a rychle začne dohánět celoroční resty, aby si konečně mohl v klidu vybrat zbytek dovolené…

Ale kdo má pořád vytahovat ze závějí auta kolegů nebo sousedů, jejichž svědomí netíží myšlenky na hutnou ekologickou stopu, jež se za nimi slizne? A kdo má pořád prát ty od výfuků túrovaných motorů začerněné džíny?! Jako by s Vánocemi nebylo i tak starostí dost!

1. týden adventní

Už je tu zase konec roku. Má maminka poslední dva měsíce v roce věštecky nesnášela, jako by tušila. Zemřela v listopadu před jedenácti lety. V té době poslední dva měsíce roku bývaly bez sněhu, smutné, mlžné, sychravé a lezavé, a slovo ADVENT teprve bojovalo o návrat do českého v podstatě ateistického slovníku.
Maminka, ač odchovankyně zcela odlišné kultury, se natolik asimilovala, že si pod vlivem svých kolegyň nedovedla představit, že by na Štědrý den neměla být v našem bytě nablýskaná okna, vyleštěné dveřní rámy, navoskované parkety (včetně těch, které po celý rok zakrývá koberec) a napečeno třináct druhů cukroví. Není tedy divu, že prosinec nepatřil mezi její oblíbená roční období a Advent chápala jinak, než já.
Mé pojetí vánočních příprav by se mamince ani trochu nelíbilo. Generální úklid bytu považuji za zbytečný. Nablýskaný mosazný hmoždíř na kuchyňské poličce a vycizelované pedály od piána stejně o Vánocích nikdo náležitě neocení, zejména proto, že co má paměť sahá, odjíždíme nejpozději třiadvacátého prosince na chalupu. Třináct druhů cukroví mi připadá jako nemístná zhýralost. Možná i proto, že šest maminčiných osvědčených druhů zmizelo do Tří králů a zbylou polovinu – zpravidla každoročně nepostradatelné experimenty z receptářů kolegyň – na Velikonoce už nechtěl ani jinak věčně hladový pes. Těch maminčiných šest oblíbených druhů jsem tedy zredukovala na méně pracnou polovinu a díky tomu mám co dělat, abych uchránila poslední kousky na silvestrovský stůl.
V minulých letech jsem si adventní čas moc neužila. Na podzim pořádáme v práci řadu školení, jež začínají v říjnu a končí začátkem prosince. Zpravidla na všechna jsem jezdila. V listopadu do toho hupl sběr dat pro tiskovou konferenci a uzávěrka časopisu, takže po posledním školení někdy na Mikuláše jsem byla zralá spíš na odpis, než na pečení cukroví.
Ovšem díky svému pracovnímu režimu jsem volni mohla už od půlky října škádlit rodinu tvrzením, že Vánoce už letos byly a tudíž se nic dalšího konat nebude.
V první říjnové dekádě jsme totiž s kolegou jeli na veletrh na Slovensko. Mimo nás tam moc návštěvníků nebylo, protože málokoho napadlo už na začátku října přezout pneumatiky. Chumelilo cestou na veletrh, ale bohužel i po dvou dnech cestou zpátky. Takže to, co bylo zatím velkou švandou frajerů ve čtyřkolce na zimních gumách, se rázem změnilo v malé drama organizátorů. Úsměv na rtech nám totiž zamrzl ve chvíli, kdy jsme ve čtvrtek večer dorazili do rožnovského hotelu, v němž se další den mělo odehrávat námi pořádané školení.
Hotel jsme sotva našli, ač leží na hlavní trase z České republiky na Slovensko. Půlka Rožnova ten den totiž tonula ve tmě. Nejen hotel, ale skoro celé Beskydy byly zahaleny temnotou, protože sníh napadal na stromy dosud obalené listím, stromy neunesly tu tíhu a kácely se zejména tam, kam neměly, tedy na silnice, železniční koleje  a bohužel hlavně na elektrické vedení.
Nečekaně jsem ovšem zažila jeden z nejromantičtějších večerů loňského roku. K večeři při svíčkách servírovali studený řízek s bramborovým salátem. Jako odškodné, že neteče teplá voda a možná netrefíme ani do koupelny, jsme dostali digestiv – stopečku domácí valašské trnkovice. Nezůstalo u jedné (ačkoli slivovici normálně vážně nepiju!). Do pokoje v patře jsem dotápala po schodišti přízračně osvětleném čajovými svíčkami, zářícími na lichých schodech vlevo, na sudých vpravo. Každý hotelový pokoj byl pro ten večer vybaven sirkami a zásobou svíček, ale nikoli alternativně napájenou WiFi. Tedy žádný internet nebo e-mail, mobily kupodivu fungovaly, ale ten můj byl čirou náhodou vybitý… Šla jsem spát v deset, což se mi vážně už dlouho nestalo. A když jsem se ráno dorůžova vyspaná probudila, proud stále nešel a mobil byl pořád vybitý, strašně jsem zatoužila nikdy tenhle hotel neopustit…
Letos bylo všechno jinak. Své poslední školení jsem absolvovala v půli listopadu, do konce měsíce jsem dokončila časopis. Doprčic, co tedy budu dělat v prosinci? Rozhodla jsem se při tak velké změně postupovat pomalu a s rozvahou.
Advent nás v tomto roce překvapil svým brzkým příchodem. První sváteční neděli na nás chrstnul už v listopadu a já, protože se čirou náhodou kolem mě zrovna vyskytovali všichni mí milovaní, jsem se rozhodla, že po dlouhých  letech s nimi konečně zase jednou zajdu na vánoční trh na Staromák. Žádné cukroví, žádné smýčení! Nasát atmosféru, to je to, co potřebuji jako náboj pro první adventní týden! 
Ačkoli jsem asi nejvíc času strávila v mém oblíbeném koutku v paláci knih na Václaváku, to odpoledne mě opravdu nabilo energií. Po návratu domů jsem stihla vyrobit adventní „věnec“ a při první zapálení svíčce jsme zkoukli čerstvě zakoupené České nebe. Advent, pohoda, rodina pospolu. Kupodivu nikdo ani nenadával, že má hlad :)