pondělí 18. července 2011

Náš domek

Provensálské venkovské domy se dají zařadit do čtyř kategorií. Těm největším, nejdražším a nejmalebnějším, kterým to tak sluší na fotkách, se říká bastide. Bývaly to bohaté velkostatky, takže jejich součástí byly vedle obydlí majitele a různých vedlejších domů určených pro šafářovu rodinu a čeleď i obvyklé hospodářské budovy. Jejich soudobí vlastníci buď mají na vlastní vnitřní bazén, kulečníkový sál, bowlingovou dráhu, domácí kinosál, knihovnu, kuřárnu, ateliér a kdoví, co ještě, nebo vědí, že jejich rodina, byť značně rozvětvená, celý prostor pro bydlení nevyužije a přizpůsobili část nemovitostí pronájmu letním hostům.
O něco menší je mas – statek se zpravidla patrovou hlavní budovou. V patře často bývala pěstírna bourců morušových, což samozřejmě platí i pro bastide. Nevím přesně, jak je to s bourcem a hedvábím na jihu Francie dnes, ale pochybuji, že by některá z moderních evropských hospodyněk toužila po tom, aby nad její kuchyní spokojeně chroustaly housenky listí a vesele se kuklily, takže předpokládám, že patra jsou dnes také obytná.
Jednoduché přízemní chalupě se v Provenci říká mazet. Podle mě pro moderní celoroční bydlení není dost velká, tudíž tenhle typ domů slouží většinou jako rekreační objekt sportovněji založených Pařížanů.
Tou nejmenší zemědělskou obytnou stavbou je cabane – takový výměnek, chaloupka, haluzna, jak je ctěná libost.
Obydlí naší paní Chantal bych zařadila do kategorie mas – slepenec budov usazených ve svahu, takže patro hlavní obytné budovy je v úrovni cabane na kopci za domem, kterou jsme týden obývali.

Nad domem je stráň, která asi patří také paní Chantal. Roztroušeně na ní rostou borovice, na jedné z nich je myslivecké čihadlo a pod ním dětská houpačka. Tráva se sekat nemusí, zem je vyprahlá a písčitá, takže tu rostou jen chudé šedozelené chomáče a trsy mnoha variací tuhých a pichlavých rostlinek. Takhle si představuji garrigue.

Když se přebrodíte všemi těmi pichláky, bodlinami a trny na výběžek kopce, otevře se vám nádherný výhled na jih, na střechy vesničky i zvonici Manonina kostelíku, odkud se několikrát denně nese do kraje malebné vyzvánění. Za vesničkou se rozprostírá údolí řeky Durance a za ním pohoří Chaine des Cotes a Chaine de Trévaresse.

S divokým kopcem nad stavením kontrastuje zahrada u domu paní Chantal. Má ji rozdělenou na několik kamennými zídkami zpevněných teras. Na terasách, lemovaných bohužel už odkvetlými kosatci, rostou volně v půdě i v obrovských kontejnerech olivovníky, třešně, meruňky a fíkovníky. A všude stojí květináče, kbelíky, tyglíky a misky s květinami.

Pod domem na rovinatém kousku země je velký ovocný sad a sad olivovníků, sešikovaných do pravidelných řad. Každý večer po nich na maličkém traktůrku rejdil Chantalin partner Sam. Provensálci jsou olivami a olejem přímo posedlí. Kdo nepěstuje levanduli (která na téhle straně Lubéronu neroste), ten je vášnivý vinař nebo pěstuje olivy a vyrábí olej. U paní Chantal ho mají zřejmě tolik, že jsme láhev jejich pravého a zaručeně nejlepšího dostali na cestu.

Nejvyšší terasa pod strání navazující na terásku před naší cabane asi slouží k rekreaci. Je na ní nejvíc květníků, dvě lehátka a stolek se židlemi. A na trávníku za teráskou se suší prádlo. Každý den a pořád, takže naše plavky se tam nikdy nevešly.

Domnívala jsem se, že náš domeček patřil k původní usedlosti a kdysi sloužil jako jedna z hospodářských budov, tak autenticky působil a tak harmonicky byl začleněn do shluku budov. Když jsem ale na toaletě omylem loktem vrazila do okachlíkované obvodové zdi a ozval se dobře čitelný dutý zvuk, pochopila jsem, že jde o novodobou stavbu ze sádrokartonu.

O tom, že před domem je teráska, nebo spíše takové malé atrium s olivovníkem a vistárií, jsem věděla z fotek. Petr se těšil, že budeme každý večer grilovat, a koupil za tím účelem campingový gril a dřevěné uhlí. Sice jsem přikoupila podpalovač a vezla s sebou náš vychytaný chalupářský plamenomet, ale raději jsem Petra varovala, aby se moc netěšil, protože podle posledních zpráv v jižní Francii už dva měsíce nepršelo, takže hrozí nebezpečí požáru. Rozhodli jsme se, že se na grilování raději zeptáme paní domácí. Ta v rozhodujícím okamžiku nebyla po ruce, zato byl k dispozici Sam. Debata se odehrávala takto:
KlaPi: Chtěli jsme se zeptat, jestli bychom mohli večer grilovat. Gril jsme si přivezli.
Sam, totální pohodář a rodinný anglofil: No problem.
Přicházející Chantal: Jak jim můžeš říct, že není problém!!! Víš, co by z otevřeného ohně mohlo vzniknout?
Dopadlo to tak, že nám paní Chantal půjčila svůj elektrický gril, prý má dva, takže jsme opravdu každý večer grilovali.

Naše cabane v útrobách ukrývala poměrně velký „loft“ obsahující vše potřebné – miniaturní kuchyňku, jídelní stůl pro čtyři, televizi, krb a sedačku. Rozkládací stolek pod televizí jsme využívali jako pracovní při přetahování fotek do notebooku. „Spací pavlač“ s jednolůžkem a manželskou postelí byla trochu nízká i na mých sto šedesát centimetrů, natož na Petra, nicméně jsme se shodli, že i tak by nám na důchod pronajatý výměnek úplně stačil. Jediným problémem byly pro Petra mlynářské schody vedoucí na pavlač. Petr jako levák neustále při nástupu na schody šlapal do prázdna, protože první schod byl na pravou nohu :).

Kuchyňský kout byl miniaturní, ale obsahoval všechny potřebné spotřebiče kromě myčky, kterou stejně doma nemám, a tak mi nechyběla. Mezi kuchyňkou a dveřmi do koupelny stojící malebný příborník zútulňoval prostor a dodával mu provensálský nádech. Snad jedinou bolestí domečku byla právě ta koupelna.
Vybavení bylo v pořádku – toaleta, velké umývadlo se zrcadlem a sprchový kout. Na záludnost oné místnosti jsme přišli až druhý večer, kdy se šel Petr sprchovat jako poslední, vyšel z koupelny ještě mokrý jen v ručníku a působil poněkud rozježeně, rozlévalo se kolem něj podivné namodralé světlo a VŠECHNY chlupy na něm stály: Holky, ta sprcha probíjí! 
Další dny jsme jiskřící vibrační masáž zažily i my. Ten, kdo vlezl do sprchy první, cítil jen takové lehké mrazení. Ale druhý a třetí už dostávali plnou dávku. Klára se tedy ponořila do slovníku, aby zjistila, jak se francouzsky řekne probíjí, že upozorníme paní domácí. Jenže když jsme ráno vstali, Chantal i Sam byli v práci. Večer městečko slavilo nějaký fete a při návratu na základnu jsme jen zahlédli vyšňořenou Chantal, jak nastupuje k Samovi do auta. Zamávali nám a jeli si užívat. Další dny jsme je ani nezahlédli, jen podle světel v domě jsme večer tušili, že tam někde jsou. A při rozloučení už se KlaPi nechtělo odjíždět se stížností na rtech. Stejně jsme se do té doby naučili nechávat sprchovou hadici v držáku, dávat si pozor, abychom nestáli na kovovém odtoku, a pákovou baterii pouštět i vypínat tubou od šamponu. Maličkým masážním bonusem bylo, že po vysprchování posledního už „kopala“ i voda z kohoutku v umývadle a v kuchyňském dřezu.
My jsme se s tím žít naučili, ale doufáme, že naši následovníci byli Francouzi a dokázali paní Chantal v její rodné řeči vysvětlit, jaký je v koupelně problém. Vzhledem k lůžkové kapacitě a jejímu rozložení v prostoru také doufáme, že žádné dítě ani senior, jejichž život by v téhle sprše byl v ohrožení, se v resortu Paradis neubytovali.

Když jsme vše vybalili, usadili se, uvařili a snědli večeři, nechaly jsme Petra po té šílené štrece odpočívat u francouzských televizních programů, a vypravily se s KlaPi na obhlídku terénu. Vydaly jsme se zpátky po cestě, kterou jsme přijeli, a nasávaly vůně provensálské přírody. U paseky kvetly ohnivě červené máky a žluté janovce, z pokáceného dřeva voněla borová smůla.

Vyšly jsme výš do lesa, abych si mohla vyfotit filmový Papetův domek. Ve stínu borovic rostly zvláštní cesmínovité duby s lesklými listy a rodícími se nemravně vypadajícími žaludy, mohutné zimostrázy a neuvěřitelně vysoké keře rozmarýny. Tymián tu je vysoký skoro metr! Vyfotily jsme PARADIS na protější stráni.

Na KlaPiině fotce je dokonce vidět kousek okrového svahu, kvůli němuž se asi údolí jmenuje U červené skály.
Když jsme fotily „náš“ domek, přijelo k nám z kopce auto, teréňák obouchaný ze všech stran, jako všechna místní auta. V následujících dnech jsme při projíždění klikatých horských silniček a uzoučkých městských uliček pochopili, proč to tam tak mají. Ustoupily jsme mu z cesty do lesa a jak jsme se tak otřely o keře, kolem nás se rozlila vůně, jako když u nás v předsíni pšoukne airwick. Musím zjistit, jestli nevyrábějí také tymián a rozmarýnu.
Vrátily jsme se do chaloupky, kde nás čekal už osprchovaný a dobře načatý Petr. Hbitě se odebral na pavlač a my dvě jsme v rychlém sledu po něm zaujaly svá horizontální stanoviště. V osm večer, což je v naší rodině sov událost nebývalá.

neděle 17. července 2011

Doma!

Opravdu to vypadalo, že jsme se ztratili – odbočili jsme z hlavní silnice a asfalt se změnil v jemný štěrk podobný tomu, jaký u nás sypeme na hroby. Za odbočkou ke statku mezi olivovníky ovšem povrch cesty zhrubl na přibližně deseticentimetrové ostré šutérky, jež bych na hrob svých předků raději nesypala.
Ujeli jsme po nich asi půl kilometru a začala jsem rozvažovat, jestli bych dosud celkem zánovní letní pneumatiky neměla příští rok vyměnit za nové, ale v tom okamžiku naše navigace vítězoslavně ohlásila, že jsme dojeli na místo. Štěrková cesta skončila, odtud vedly jen dvoje do terénu vyjeté koleje – polní cesta doprava, mírně do kopce podél oploceného olivovníkového sadu, a lesní cesta vlevo do lesa, prudce z kopce dolů. Dům široko daleko žádný. Chvíli jsme stáli a rozvažovali, jestli nebude lepší vrátit se do vesnice. Ale protože jsem detektiv-amatér, který tuhle situaci předpokládal, zavelela jsem: „Dolů do lesa! Tudy bychom se do vesnice měli také dostat, jestli to fábinka přežije.“
Věděla jsem to, protože když jsem zarezervovala ubytování, začala jsem se zajímat, co je v obci, které budeme platit rekreační poplatek, zajímavého. V turistických průvodcích jsem sice nenašla ani její jméno, ovšem na internetu jsem zjistila, že je to malá, velice stará vesnice, prostá a malebná, vzdálená od frekventovaných cest, díky čemuž si zachovala svůj tradiční provensálský ráz.  To mě nadchlo, ale skutečně jsem se rozjařila až po zjištění, že v obci stojí románský kostelík z 12. století. Asi to bude stáří, ale čím víc se blížím kategorii seniorů, tím starší památky mě zajímají.
Při dalším googlení jsem zjistila, že to není ledajaký kostel, ale že je to filmová hvězda – hrál ve filmech Clauda Berriho natočených podle Marcela Pagnola Jean od Floretty a Manon od pramene. V kostelíku se odehrával pohřeb Jeana de Florette v podání Gérarda Depardieu a také se tu vdávala jeho dcera Manon. Ale to pořád ještě není všechno – ve vesnici leží i filmový dům jednoho z hlavních hrdinů obou filmů, Cesara de Soubeyran zvaného Le Papet, jehož postava byla poslední rolí Yvese Montanda.
Ačkoli oba filmy jsem viděla nejméně dvakrát, pustila jsem si je ještě jednou, abych zjistila, jak ten dům vypadá, a zkusila ho najít podle Google Earth. Pomáhalo mi při tom jakési francouzské (překladače fungují docela zvláštně, ale když si neznámou francouzštinu necháte přeložit nikoli do důvěrně známé češtiny, ale do poměrně známé angličtiny, už to trošku dává smysl) diskusní fórum milovníků díla Marcela Pagnola, kde se vedla i debata, kde leží jednotlivé filmové lokace. Jeden znalec tam radil:
Od kostelíku se vydejte na sever směrem k horám. Po čase dojdete na cestu zvanou Roque Rousse, kterou jděte až na samý konec, kde leží brána pozemku patřícímu k Papetovu domu. Zvýšený zájem turistů o svůj dům nemají majitelé rádi, proto je na pozemek vstup zakázán. Dům sám není od cesty vidět, musíte vyšplhat na protilehlou stráň.
Po podrobném prostudování Google Earth jsem usoudila, že je to dům u velké bílé skály na severním kraji mapy, kterou jsem přidávala k předchozímu spotu.

Podobně jsem si zkusila vygooglit i dům, kde máme být ubytováni. Agentura poslala výše zmíněné souřadnice GPS do olivovníkového sadu a mlhavou adresu – název obce, ulice Roque Rousse, Resort Paradis. Ze čtyř mrňavých fotek interiéru a terásky před domem na webovkách, kde jsem ubytování zajišťovala, se toho moc poznat nedalo. Zato na jiném, snad německém, holandském či anglickém ubytovacím serveru, jsem navíc našla miniaturní obrázek domu odněkud shora, snad z balónu, či co. No a podle rozložení budov a směrování střech jsem na Google Earth zkusila odhadnout, ke kterému domu poblíž cesty Roque Rousse by mohl patřit. Došla jsem k názoru, že budeme bydlet v bezprostředním sousedství filmového domu, což je v provensálských poměrech vzdálenost zhruba 400 metrů vzdušnou čarou, ale jistá jsem si nebyla.
Kupodivu jsem se nemýlila. Po projetí asi půl kilometru z kopce po lesní cestě jsme dojeli na dno údolíčka U červené skály (mezi stromy v dálce probleskl „filmový dům“) a dorazili tam, kde cesta končila plotem s otevřenou branou a cedulkou PRIVÉ. Naštěstí dnem údolí vedla k bráně ještě jedna cesta, už ne lesní, ale polní. Nekompromisně jsem zavelela stočit se na ni.
Po dalším zhruba půl kilometru jsme u prvních dvou domků konečně najeli na asfalt.
Domečky byly nové, načančané, o tom, že majitelé stejně jako skoro polovina provensálských venkovanů v létě pronajímají pokoje, svědčily tepané názvy usedlostí na plotě a bráně. Na žádném z nich ale nebyl nápis Resort Paradis a ani podle mých předpokladů neležely na správné straně cesty. Vyslali jsme tedy KlaPi, aby se zeptala dvou tet klábosících u silničky. Zjistila, že stojíme přímo u odbočky k němu. Až druhý den jsme si všimli do dřevěné desky vypáleného nápisu PARADIS, zdobícího omšelou poštovní schránku u odbočky. Objeli jsme ohradu pro koně – první den tam žádní nebyli, ale pak už nás každý den vítali bělouš a hnědák – a olivovníkový sad, a zastavili před krásným provensálským domkem pod zalesněným kopcem. Na terasové zahradě měla nějaká paní ruce ponořené do záhonu kosatců. Když zaslechla bouchnutí dvířek od auta, odložila nářadí a vydala se nám vstříc. Byla to Chantal, naše paní domácí.
Řekla bych, že typická Provensálka – štíhlá, až šlachovitá, snědá, zhruba padesátnice se skoro černými lehce vlnitými vlasy a tmavýma očima i na sobotní odpoledne na zahradě podmalovanýma černými linkami. Řítila se k nám s napřaženou pravicí, přivítala nás neuvěřitelně vřele a mile a pořád něco švadronila. KlaPi se pokoušela překládat, protože po prvním představení jsme ke každému našemu jménu přiřadili lingvistickou potenci – KlaPi francouzsky (angličtinou se ani nepochlubila, stejně by to bylo zbytečné), Petr německy, já anglicky – a paní Chantal se rovnou obrátila na KlaPi. Poptala se, jakou jsme měli cestu, překvapila ji ta doba a dálka, a zavedla nás do našeho domečku. Nechtěla vidět voucher, který jsem od poslední kratičké zastávky asi kilometr před vesničkou (sad s vynikajícími  třešněmi!) žmoulala v ruce, nechtěla po nás ani kauci 250 eur, kterou avizovala agentura. Prý kauci chtějí pro jistotu jen po rodičích s malými dětmi. Nechala nás jen prohlédnout si naši chaloupku a při našich obdivných vzdeších nás decentně opustila.

čtvrtek 14. července 2011

Jedeme!

V propozicích agentury psali, že náš příjezd do destinace se očekává v sobotu mezi 16. a 18. hodinou. Všechny na internetu dostupné plánovače cest i navigace se shodovaly na délce trasy plus mínus 1.400 km. Usoudili jsme, že bude rozumné vyrazit  v pátek o půlnoci - fábinka 1.2 není žádný drak a s pár přestávkami na krátký odpočinek a kafe na benzince nám cesta určitě zabere šestnáct hodin .
V mém případě strach z nového dynamického šéfa, jenž si dovolenou nebere, protože ji považuje za ztrátu času, který může věnovat svému koníčku – práci, zvítězil před hrůzou z té dálky a zdravým rozumem přikazujícím pořádně se na cestu vyspat. V pátek ráno jsem se tedy v obvyklou hodinu potichoučku vyplížila z postele a posléze z bytu, abych neprobudila Petra, prospávajícího se prvními hodinami své dovolené, a KlaPi, prochrupávající se svými prvními prázdninovými dny bez sirhonzy.
Už z mapy člověk ví, jak jsou Německo a Francie proti naší zemičce veliké, ale naplno si to uvědomí, až když se za nočního deště a ranní mlhy plahočí po jejich fádních a hladkých dálnicích (kdo vymyslel, že naše D1 mezi ně patří?). Trvalo dlouhých čtrnáct hodin, než fábinka zdolala 1.222 km.
Konečně se mi zazdálo že se krajina pomalu mění, stává se přívětivější, má teplejší barvy, nebe je modřejší a sluníčko zářivější – právě jsme projeli kolem monumentální plastiky La Porte du Soleil u Montélimaru. Pořád nám sice do cíle zbývalo 160 km, ale za chvilku jsme s KlaPi zajásaly nad prvními dvěma nesměle rozkvétajícími levandulovými políčky a zvolna vklouzli do Provence. Minuli jsme zříceninu skalního hradu Mornas a zaváhali, jestli se tu nemáme zastavit, ale na šplhání do kopce jsme se zrovna necítili. Za korunami platanů jsem zahlédla vršek oranžské „nejkrásnějí zdi Francie“, prosvištěli jsme přes několik odboček na Avignon, mezi kopci na východě probleskla sněhobílá špička Mont Ventoux, a já jsem se rozněžnila, že konečně jsem tam, kam od nějakého svého předchozího života nejspíš opravdu patřím.
Poslední třiatřicetikilometrový úsek nám zbyl za Cavaillonem, když jsme u Sénas sjeli z dálnice a vydali se po státovce proti kamenitému toku Durance na východ, mezi vinice, zeleninové zahrady a meruňkové, třešňové a olivovníkové sady. Po levé straně cestu lemoval Petit Lubéron, který ani trochu nevypadá tak malý, jak se jmenuje. Posledních deset kilometrů před cílem nás navigace navedla na odbočku mířící do kopců. Už jsme skoro u cíle!
V tu chvíli jsem se probrala z okouzlení a uvědomila si – souřadnice GPS, které nám poslali z agentury, odkazují na konec jakési polní cesty, kde kromě ovocných a olivovníkových sadů podle google maps není žádný lidský příbytek.

středa 13. července 2011

Konečně jsme se rozhoupali!

Váhali jsme a rozvažovali, po roce jsme místo dovolené ve Francii položili nové lino v kuchyni a příslušenství a na chalupě posekali zahradu, pokáceli suché stromy a naštípali dříví, které nám pak někdo ukradl. Petr si za ušetřený peníz koupil nový mobil a notebook a stal se počítačovou lamou, ačkoli z výpočetní techniky kdysi dávno odmaturoval :).
Po letošních Vánocích jsme se konečně rozhodli, že opravdu a určitě do té Provence vyrazíme. Dohodli jsme se na týdnu v druhé polovině června, kdy snad ještě nebude horko a davy prázdninových turistů, ale doufejme, že už začne kvést levandule.
Výběr místa ubytování stejně jako itinerář byly na mě. Před dvěma lety jsem z okna autobusu toužebně obdivovala pohoří Lubéron, kolem kterého jsme několik dní opatrně kroužili, a říkala jsem si, že tam by se mi asi líbilo – divoké lesnaté kopce zvrásněné hlubokými kaňony potoků s malebnými vesničkami roztroušenými na sklonech hor… K Vánocům jsem od KlaPi dostala knížku Lenky Civade Provence jako sen, a bylo jasno. Porozhlédnu se v srdci Provence, v departementu Vaucluse, nejlépe v okolí Aptu.
Na webu jsem začala hledat něco romantického, půvabného a typicky provensálského, pokud možno odlehlého od civilizace. Bohužel většina domků k pronajmutí je pro čtyři a více osob, a tak jsme nejdříve oslovili dávného kamaráda z gymplu, s nímž jsme se sice už dlouho neviděli, ale shodli jsme se, že s ním a jeho manželkou si týden v cizině umíme představit. Ale rodinka asi patří k plašším cestovatelům, jako jsem před dvěma lety byla i já, a zalekla se daleké cesty po vlastní ose, takže i když také původně uvažovali o dovolené v Provence, rozhodli se setrvat na svém záměru vycestovat s organizovaným zájezdem (jestlipak jste tam, Štefane, byli?). Našla jsem tedy pro nás asi nejmenší domeček, jaký je ve Vaucluse k dispozici. Třílůžkový, s tím, že KlaPi se, bude-li mít hotové zkoušky, může do poloviny června rozhodnout, jestli jako známá frankofilka (a tlumočnice) pojede s námi. Byla jsem ráda, že to vyšlo a přidala se k nám.
Po mamince jsem zdědila úchylku pečlivě si připravovat itinerář cesty, takže jsem dva měsíce ležela v průvodcích, surfovala po internetu a připravovala pro dovolenou podrobné noty. Co noty! Celou partituru čítající 44 stránky! Když ji mí souputníci viděli, viditelně se lekli, a při maratónu po provensálských vesničkách, kaňonech, skalách a levandulových polích si museli připadat stejně uštvaně, jako já před pětatřiceti lety, když nás maminka s podobným itinerářem v ruce honila na sobotním výletě po městech, hradech, zříceninách a skalních městech třeba Broumovského výběžku, abychom něco ze zajímavostí nevynechali, když už jsme z Prahy dojeli tím trabantem tak daleko.
Ba ne – já jsem nebyla tak důsledná, s krvácejícím srdcem jsem ve svých notách solidárně škrtala jednotlivé takty až celé pasáže, a KlaPi s Petrem byli za to vděční, statečně neremcali a viditelně ožili při každém naplánovaném koupání za odměnu.

neděle 10. července 2011

Ještě jedna vzpomínka na „Báječnou Provence“

Omlouvám se, ale ještě jednou se vrátím k mé první návštěvě Provence, abych zavzpomínala na zájezd, za který jsme Čedoku zaplatili skoro dvacet tisíc na osobu.
Pokud jde o ubytování, dvouhvězdičkové etap hotely odpovídaly deklarované kategorii – žádný luxus, ale co už člověk potřebuje na přespání, když se pořád stěhuje z místa na místo? Klidně velkoryse pomine to, že má-li slíbený třílůžkový pokoj, dostane poprvé dvoulůžkový s rozkládacím gaučem, na další dvě noci dva dvoulůžkové pokoje, každý na opačné straně hotelu a ob patro (tady jsme docenili, že jsme si sbalili každý svůj vlastní kufr, takže jsme nedopadli jako rodinka skládající se z na jednu ruku ochrnutého tatínka, maminky a nezletilé dcerky, které ubytovali stejně, ale měli dohromady jeden obrovský loďák), počtvrté pokoj s manželským dvoulůžkem a jakýmsi zpod postele vysouvacím šuplíkem, který zabíral celou chodbičku ke koupelně (spali jsme všichni tři na manželské posteli), jeden třílůžkový pokoj, v němž nebylo k hnutí, a na poslední superkrátkou noc apartmá s dvěma dvoulůžkovými pokoji se společnou koupelnou.
Velkým plusem většiny našich ubytovacích zařízení byla klimatizace, což je v Provence takhle koncem srpna asi v podstatě nezbytnost. Až na jednu výjimku. Pokud mohu doporučit, vyhněte se etap hotelu Les Milles na okraji Aix en Provence, kde mi cena za pokoj a noc skoro 50 eur vážně nepřipadala adekvátní.
V uzoučkých hotelových chodbách stály od večera do rána masivní úklidové vozíky, kolem nichž bylo obtížné se s kufrem prodrat, když navíc koberec v chodbách skrýval lišty nebo snad volně položené elektrické kabely, takže kufry na kolečkách se na nerovném povrchu chovaly poněkud nevypočitatelně. To ovšem bylo zlo nejmenší. Tady klimatizace nebyla a proti horkému provensálskému sluníčku chránily pokoje jen stříbřité rolety, jež se nedaly buď stáhnout, nebo vytáhnout, či byly už docela stržené těmi, kteří se o některou z těchto činností před námi marně pokoušeli. Větrání otevřením oken se nedoporučovalo – pár decimetrů před nimi parkovaly odpadkové kontejnery, jejichž obsah v průběhu horkého jihofrancouzského dne změnil od rána své chemické složení a možná i skupenství a přetransformoval se v nebezpečnou biologickou zbraň. Do maličké snídaňové místnosti vybavené univerzálním levným plastovým zahradním nábytkem nás pustili až poté, co se nasnídal zájezd německých seniorů, přičemž šunka, sýry, jogurty a dokonce i müsli, co po nich zbyly, byly před hladovými Čechy rychle a bez skrupulí uklizeny, protože česká cestovka zaplatila jen čaj nebo nechutnou hotelovou ranní kávu, tři čtyřcentimetrové dílky bagety a mističku medu či marmelády na osobu. Hotelová restaurace v sobotu večer nefungovala, takže chtěl-li se host najíst a nepřijel vlastním vozem, musel si do deset kilometrů vzdáleného centra Aix najmout taxík, čímž se večeře poněkud prodražila. Nechápu, jak na různých tripadvisorech a virtualtouristech může takový hotel získat kladné hodnocení. Asi si ho píšou sami hoteliéři. Každopádně v žádném případě nedoporučuji na webu vybírat hotel podle fotografií vábné snídaňové tabule – vážně si nedovedu představit, že by něco takového v tomhle baráku dokázali.
Tím jsem se dostala ke stravě s čedokovým zájezdem. V ceně byly snídaně, jejichž reálné složení odpovídá výše zmíněnému, někde jsme navíc dostali plátek ementálu nebo jakéhosi šunkového salámu. S obědy se pochopitelně nepočítá, o večeřích v pokynech píší, že je možné si je zaplatit (bez pár korun 600 Kč za večeři na osobu), nebo se stravovat individuálně, protože dvouhvězdičkové etap hotely, v nichž jsou zájezdníci ubytovaní, se nacházejí ve velkých městech. V našem případě první a poslední noc v Balladins u marseilleského letiště Vitrolles, dvě noci v Balladins na severu Arles, jednou v Campanile v Orange a poslední ve fujtajblu „v“ Aix – mimochodem řidič autobusu s námi asi hodinu kroužil kolem města, než hotel našel. V propozicích ovšem zapomněli pro ty, kteří si to neuvědomí, dodat, že etap hotely stojí u dálnic a obchvatů měst, v jejich průmyslových a skladových zónách, takže do civilizace to bez vlastního vozu může být strašně daleko.
Původně jsem večeře objednala, ale poté, co změna autokarového zájezdu za letecký téměř zdvojnásobila cenu, jsem se pokusila aspoň trošku ušetřit a večeře jsem zrušila. Což znamenalo, že jsme po celý zájezd blahořečili klimatizaci autobusu nejen za to, že v třicetistupňových vedrech poskytovala přežitelné životní prostředí, ale i za to, že svým šuměním decentně přehlušovala kručení v našich žaludcích.
Hotelové snídaně byly střídmé tak, jak jsem popsala výše, obědy jsme zpravidla za běhu po pamětihodnostech odbyli zmrzlinou. Na večeři jsme vyrazili dvakrát.
Poprvé jsme se rozhodli zajít do města hned první provensálský večer v Arles (vlastně druhý večer zájezdu – ten první jsme pojedli bagetku od Českých aerolinií). Věděla jsem, že do centra nás čekají zhruba dva kilometry, ale google earth mě nevaroval, že domy lemující ulici mají napevno uzavřené okenice a působí nedobytným dojmem asi především proto, že Avenue de Stalingrad s večerním ochlazením okupují komáři, urputní stejně jako dávní obránci hrdinského města. Bohužel nás nenapadlo použít repelent zakoupený kvůli návštěvě bažinatého Camargue, kde jsme ovšem v odpoledním horku nepotkali komára ani jediného. V sedm večer v Arles ale vzteklé bzučení a štípání zrychlovalo náš krok k nejbližší otevřené restauraci s pár stolky a křesílky na chodníku u náměstí před severní branou do starého města. Až doma jsem zjistila, že domek zachytil na svém obrazu velký Vincent v roce 1888. Za železničním viaduktem naštěstí bydlí komárů podstatně méně, takže jsme se vyčerpaně svalili do proutěných křesílek před domkem a objednali si tři denní meníčka spočívající ve steaku s opečenými brambory a bohatou zeleninovou oblohou, sklence růžového vína (ve skutečnosti jsme dostali celý džbánek, takže těch sklenek bylo víc) a malém francouzském kafíčku. Paní chefová byla příjemná a vstřícná a po zaplacení 50 eur i s dýškem se tvářila spokojeně stejně jako my, které s příjemně naplněnými žaludky už tolik neděsila dvoukilometrová cesta běsnícími šiky žíznivého hmyzu.
Příští den jsme zasabotovali podvečerní procházku Nostradamovým rodištěm a dali jsme si na sprškami vody chlazené zahrádce vynikající salát s kousky kuřete a následující večeři v Orange jsme řešili bagetami, klobáskami a zeleninou zakoupenou v arleském Leclercu. Problém nastal až v Aix. Přiznávám, že předložka „v“ byla v předchozí větě poněkud nepatřičná. Po zjištění, že v okruhu dvou kilometrů není nic, než tovární haly a skladiště, zašel Petr za vedoucím zájezdu a domluvil doobjednání tří večeří s ostatními předplacenými večeřícími zájezdniky s tím, že zaplatíme hotově restauratérovi.
Řeknu vám, vzhledem k poměru kvalita - cena to byla nejdražší večeře, jakou jsem kdy zkonzumovala. Za třicet eur na osobu jsme se najedli v jakési neútulné závodní jídelně s levnými židlemi a stoly překrytými omyvatelnými (nebo snad papírovými?) ubrusy. Dostali jsme prorostlý flák vepřového s troškou těstovinových mašliček, domácí kompot, jako dělala má babička zalitím sezónního ovoce cukrovou vodou se skořicí (pan restauratér nám ho náležitě vychválil jako starý rodinný recept), sklenku bílého, které chuťově odpovídalo moravské vinařské kategorii „pro Pražáky dobré“ či prostému supermarketovému krabicáku, a náprstek kafe z automatu. Brrrrfuj, to byl večer a noc!!!
Ale co už – do Provence jsme jeli za historií a památkami, ne se vyspat a najíst, že? Nicméně historické památky nejlépe ocení odpočatý, sytý a spokojený turista. Provence mě, jak se dalo čekat, uchvátila, takže jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych se sem mohla vrátit. Ale jsem svým založením samotář a individualista, takže už v žádném případě nebudu poznávat s cestovkou, která mi diktuje kam mám jet, jak dlouho tam mám zůstat, kde mám bydlet a co mám jíst. V žádném případě nepojedu do Provence o prázdninách, kdy je za A vedro, za B se kolem všech památek shlukují nejen houfy zahraničních turistů, ale i davy Frantíků poznávajících krásy své vlasti. A nakonec – k Provence patří levandule, a já chci vidět kvést levandulová pole! Zrodilo se rozhodnutí odhodlat se k individuální turistice :-).

čtvrtek 7. července 2011

Má první návštěva „Báječné Provence“

Vypukly prázdniny, doba dovolených, a tak jsem se rozhodla pro svůj dnešní spot zvolit letní téma. Třeba některému čtenáři pomůže při rozhodování, jakou dovolenou zvolit, či čemu se vyhnout :-).
Před dvěma lety jsme všichni pozůstalí v nejbližším rodinném kruhu slavili kulatiny (maminka zemřela před dvanácti lety, ale slavila by také) a navíc můj jediný potomek prokázal své studijní předpoklady jak při maturitě, tak při následných přijímacích zkouškách na tři vysoké školy, čímž se jistým způsobem projevily i mé mateřské vychovatelské (a genetické) kvality. Usoudily jsme s KlaPi, že tato výročí a úspěchy si žádají patřičnou odměnu pro obě. KlaPi napadlo jet konečně na jinou dovolenou než chalupářskou a vyhledala několik zájezdů do Provence. Šla na to chytře – dobře věděla, že válet se u moře mě nebaví, ale navštívit tenhle kousek jižní Evropy je můj pradávný sen, a tak nejspíš budu svolná investovat těžce ušetřený peníz právě do této destinace.
Na konci června, v době nejčastějších krachů cestovek, jsem pro jistotu vybrala autokarový zájezd drahého avšak renomovaného a snad neotřesitelného Čedoku v půli prázdnin s názvem „Báječná Provence“. Zájezd ovšem zrušili pro nezájem klientů.
Jelikož jsem nehodlala riskovat pozdní vrácení nebo dokonce ztrátu zaplacené zálohy, s krvácejícím srdcem jsem Čedoku docvakla doplatek za změnu termínu ze začátku srpna na jeho úplný konec a z dopravy autokarové na leteckou, čímž se cena zájezdu téměř zdvojnásobila.
S chudákem dědou jsme dovolenou neplánovaly, ačkoli půlkulatiny slavil ten rok i on – za A by nejspíš nezvládal zájezdový maraton, za B musel někdo zůstat na chalupě s kočkou . Zato se k nám přidal Petr, jenž sice ani neslavil kulatiny, ani neměl nijak mimořádný rok, ale prostě zatoužil strávit s námi týden a připlatil si další místo v zájezdu.
Touhle dovolenou jsem si tak vlastně splnila ještě jedno přání – zase po dlouhé době letět letadlem. Na cestě do Marseille jsme sice nic neviděli, protože někdy v půl deváté večer, když se náš boeing konečně odlepil od ruzyňské ranveje, se pomalu začínalo stmívat, a když jsme konečně doletěli nad Alpy, byla tma jako v ranci. Zato zpáteční dvouhodinová cesta stála za to a užili jsme si ji každý po svém.
Z Vitrolles jsme odlétali někdy kolem šesté ráno, kdy začíná zvolna svítat. Místa jsme měli na pravé straně letadla – já se nacpala k okénku, abych si užila výhled, doprostřed si sedla netrénovaná KlaPi, která se po kolektivním nočním úsilí o snížení nadváhy našich zavazadel dopíjením lahví růžového pro přátele a známé necítila nejlépe, a do uličky se usadil Petr. Já jsem se poté, co KlaPi vyčerpala příděl pytlíků a konečně usnula, netroufala ani pohnout a v ranním šeru jsem si ve své fantazii jen malovala odlesky světel Nice a Cannes vlnící se za rozbřesku na hladině Středozemního moře, výhled na Janov, a pak mě nad Alpami oslnilo vycházející slunce, takže zřetelněji jsem zahlédla až v dáli se třpytící nudně středoevropsky sladkovodní lipenskou přehradu :-). Zato Petr si po čase našel volné místo u protějšího okénka za levým, prvními paprsky neoslněným křídlem, takže nafotil úžasné snímky Alp v ostrém světle vycházejícího slunce.
Čedok deklaroval sedmidenní letecký zájezd, což byla pravda jen teoreticky. Ve skutečnosti jsme první den v půl deváté večer po dvouapůlhodinových formalitách na letišti odletěli, přistáli po půlnoci a byli odvezeni na první nocleh u Marseille. Následujících pět dní jsme jezdili a poznávali a sedmý den nás nad ránem ve čtyři polospící a hladové nasypali do autobusu a odvezli na letiště, abychom po dvouapůlhodinových formalitách a dvouhodinovém, letu přistáli po osmé na probouzející se Ruzyni.
Pravda, v pěti dnech mezi tím jsme projeli to nejdůležitější a turisticky nejprofláknutější – úžasné město obehnané středověkými hradbami Aigues Mortes a cikánské poutní místo Saintes Maries de la Mer v Camargue (kde jsme se dokonce vycachtali v moři), od starověku pulsující město Arles, středověkou vesnici a pevnost Baux de Provence, město, v němž se narodil Nostradamus, jeho antické památky a klášter, v němž se léčil Vincent van Gogh, Saint Rémy de Provence, Caésarem pro legionáře založené provinční město Nimes, římský akvadukt Pont du Gard, papežské město Avignon, papežské letní sídlo a místo produkce vynikajících vín Chateneuf du Pape, podle mínění Ludvíka XIV. nejkrásnější zeď ve Francii, patřící římskému divadlu v Orange, vývěr řeky Sorgues z vápencových skal ve Fontain de Vaucluse, skanzen kuželovitých příbytků z nasucho poskládaných kamenů Village de Bories, jedno z francouzských nejkrásnějších měst Gordes, bývalou metropoli Provence Aix en Provence a nakonec ošklivou a nezajímavou Marseille s o to půvabnější a romantičtější pevností d´If. Konečně spoustu fotek ze zájezdu mám na rajčeti.

pondělí 9. května 2011

Pohodový víkend

Tak jsme s dědou zase strávili víkend na chalupě. I když stavení několikrát za týden kontroluje soused Vašek, člověk tam vždycky jede se staženými půlkami, co se zase stalo. Tentokrát byla všechna okna celá, vrátka do zahrádky a dvířka k pojistkové skříni zavřená, což bývá znamením toho, že nevítaní hosté tentokrát šli jinam.
Po zagarážování auta a vynošení tašek si zpravidla zapálím a obcházím latifundie, abych zjistila, co kde vykvetlo a co se kde zase zřítilo. Tentokrát byly ploty v pořádku, ale zaznamenala jsem spadlý drát - jeden ze čtyř, které vedou elektřinu do chalupy z hlavního řadu. Jeden konec drží na sloupu u silnice a ten, který odrezl zřejmě u izolátoru na naší střeše, se při pádu zachytil na sakuře. Vedení mezi těmito dvěma záchytnými body ladně jako girlanda splývá přímo nad vjezdem do garáže. Ve výšce zhruba metru osmdesáti. Kdybych si ho všimla dřív, asi bych nenašla odvahu do té garáže zajíždět, i když ve fyzice mě o Faradayově kleci učili.
Upozornila jsem na tento drobný defekt dědu, vyučeného elektrikáře. Vzal zkoušečku, přiložil ji k vedení a vítězoslavně prohlásil: “Nesvítí, je to nulák!“ čímž provedl odstranění závady. Teď budeme čekat, až se drát sám vznese a přišmodrchá se ke zbytku snad uvízlému na izolátoru na střeše.
Mně tahle informace zase až tak báječná nepřipadala, protože při bedlivém zkoumání konce splývajícího ze sakury jsem poznala, že materiál je měď, což by mohlo zajímat naše nevítané návštěvníky, kteří minule odnesli z garáže i cívky se strunami do sekačky v domnění, že jde o dráty. IQ asi moc vysoké neměli. Když pálili v blízkém chroští na ohníčku všechny kabely, které u nás ukradli, určitě byli dost zklamaní, že ve strunách do sekačky vážně žádná měď není :). Zato kdyby se jim zalíbil ze stromu povlávající měděný drát, a nebyl to mrtvý nulák, a sáhli by po něm… možná by si docela pěkně pod tím stromem zaskotačili… To bych ale fakt chtěla vidět!
Proti poznání, že teď  nám přes vjezd do garáže bude viset drát, dokud se porucha sama od sebe nespraví, bylo zjištění, že mráz v minulém týdnu spálil všechny mladé výhonky vinné révy, vistárie a ořešáků, mladičké třešínky a květy jabloní, jen drobnou lapálií.
Jinak víkend proběhl v klidu, sekala jsem, plela, vytrhávala, řezala, mýtila, hubila, stříhala, přivazovala, prostě běžné nezbytné práce na zahradě, když nejste zahradník, jen udržovatel…
Vyznavači adrenalinu nechápou, že někdo může být chalupář. Jezdit pořád na stejné místo a plahočit se po pořád stejných pěšinách? Následující řádky by měly doložit, že i chalupaření, ba co víc – vaření na chalupě – může být vzrušující :).
Děda musí mít polévku, takže jsem z domova přivezla boršč. V tomto směru to po oba dny bylo jednoduché. V sobotu jsem vyrobila bramborové placky z pytlíku a protože bylo tak krásně, ani jsem nezatápěla, uklohnila jsem je na elektrice (spadlý nulák evidentně nevadí). Ani jsem nemusela hledat pánev, protože jsem ji o Velikonocích zapomněla schovat.
Na neděli jsem měla nakoupené maso na řízky a protože je otrava vozit s sebou pořád brambory (zloději je odnášejí), koupila jsem bramborovou kaši v prášku. Maso díky bohu v izolační tašce a ve studené komoře vydrželo od pátku do neděle, i jala jsem se připravovat krmi. Recept na můj netradiční chalupářský nedělní oběd:
Maso na řízky nejprve naklepat. (Kde sakra je ta palička? Prohrabat příborník, palička nikde. Vlastě jasně – těžký hliník, paličku už si někdo odnesl. Naklepat maso nožem.)
Maso osolit (jupí – sůl je na svém místě) a okořenit. (No jo, koření už odnesli; tak co jsem si z domova přivezla? Pepřový steak? No proč ne.)
Maso obalit v hladké mouce. (Sakra, za zimu ten zbyteček ztuchl. Hladkou vysypat a použít polohrubou.)
Maso obalit ve vejci. (Na čtyři malé řízečky jedno vejce, co zbylo od Velikonoc? Není to škoda? Použiju hořčici.)
Maso obalit ve strouhance. (Zaplaťbůh zbytek od Vánoc, kdy si starou odnesli, přežil.)
Řízky máme, teď jenom najít dobře schovaný olej. Pánev, jak už bylo řečeno, jsem zapomněla zašantročit.
Teď kaše z pytlíku. Co může být lehčího – postupovat podle návodu na krabičce. Zahřívat vodu a mléko. (Sakra, mlíko jsem zapomněla. Nevadí, mám dost smetany do boršče).
Nasypat tu divnou drť z pytlíku do horké kapaliny, zamíchat, ustát, vmíchat máslo. (Hurá, aspoň něco jsem nezapomněla!)
Tak dobrou chalupářsko-adrenalinovou chuť (Žádná sláva, ale taky se to občas dá :))