Omlouvám se, ale ještě jednou se vrátím k mé první návštěvě Provence, abych zavzpomínala na zájezd, za který jsme Čedoku zaplatili skoro dvacet tisíc na osobu.
Pokud jde o ubytování, dvouhvězdičkové etap hotely odpovídaly deklarované kategorii – žádný luxus, ale co už člověk potřebuje na přespání, když se pořád stěhuje z místa na místo? Klidně velkoryse pomine to, že má-li slíbený třílůžkový pokoj, dostane poprvé dvoulůžkový s rozkládacím gaučem, na další dvě noci dva dvoulůžkové pokoje, každý na opačné straně hotelu a ob patro (tady jsme docenili, že jsme si sbalili každý svůj vlastní kufr, takže jsme nedopadli jako rodinka skládající se z na jednu ruku ochrnutého tatínka, maminky a nezletilé dcerky, které ubytovali stejně, ale měli dohromady jeden obrovský loďák), počtvrté pokoj s manželským dvoulůžkem a jakýmsi zpod postele vysouvacím šuplíkem, který zabíral celou chodbičku ke koupelně (spali jsme všichni tři na manželské posteli), jeden třílůžkový pokoj, v němž nebylo k hnutí, a na poslední superkrátkou noc apartmá s dvěma dvoulůžkovými pokoji se společnou koupelnou.
Velkým plusem většiny našich ubytovacích zařízení byla klimatizace, což je v Provence takhle koncem srpna asi v podstatě nezbytnost. Až na jednu výjimku. Pokud mohu doporučit, vyhněte se etap hotelu Les Milles na okraji Aix en Provence, kde mi cena za pokoj a noc skoro 50 eur vážně nepřipadala adekvátní.
V uzoučkých hotelových chodbách stály od večera do rána masivní úklidové vozíky, kolem nichž bylo obtížné se s kufrem prodrat, když navíc koberec v chodbách skrýval lišty nebo snad volně položené elektrické kabely, takže kufry na kolečkách se na nerovném povrchu chovaly poněkud nevypočitatelně. To ovšem bylo zlo nejmenší. Tady klimatizace nebyla a proti horkému provensálskému sluníčku chránily pokoje jen stříbřité rolety, jež se nedaly buď stáhnout, nebo vytáhnout, či byly už docela stržené těmi, kteří se o některou z těchto činností před námi marně pokoušeli. Větrání otevřením oken se nedoporučovalo – pár decimetrů před nimi parkovaly odpadkové kontejnery, jejichž obsah v průběhu horkého jihofrancouzského dne změnil od rána své chemické složení a možná i skupenství a přetransformoval se v nebezpečnou biologickou zbraň. Do maličké snídaňové místnosti vybavené univerzálním levným plastovým zahradním nábytkem nás pustili až poté, co se nasnídal zájezd německých seniorů, přičemž šunka, sýry, jogurty a dokonce i müsli, co po nich zbyly, byly před hladovými Čechy rychle a bez skrupulí uklizeny, protože česká cestovka zaplatila jen čaj nebo nechutnou hotelovou ranní kávu, tři čtyřcentimetrové dílky bagety a mističku medu či marmelády na osobu. Hotelová restaurace v sobotu večer nefungovala, takže chtěl-li se host najíst a nepřijel vlastním vozem, musel si do deset kilometrů vzdáleného centra Aix najmout taxík, čímž se večeře poněkud prodražila. Nechápu, jak na různých tripadvisorech a virtualtouristech může takový hotel získat kladné hodnocení. Asi si ho píšou sami hoteliéři. Každopádně v žádném případě nedoporučuji na webu vybírat hotel podle fotografií vábné snídaňové tabule – vážně si nedovedu představit, že by něco takového v tomhle baráku dokázali.
Tím jsem se dostala ke stravě s čedokovým zájezdem. V ceně byly snídaně, jejichž reálné složení odpovídá výše zmíněnému, někde jsme navíc dostali plátek ementálu nebo jakéhosi šunkového salámu. S obědy se pochopitelně nepočítá, o večeřích v pokynech píší, že je možné si je zaplatit (bez pár korun 600 Kč za večeři na osobu), nebo se stravovat individuálně, protože dvouhvězdičkové etap hotely, v nichž jsou zájezdníci ubytovaní, se nacházejí ve velkých městech. V našem případě první a poslední noc v Balladins u marseilleského letiště Vitrolles, dvě noci v Balladins na severu Arles, jednou v Campanile v Orange a poslední ve fujtajblu „v“ Aix – mimochodem řidič autobusu s námi asi hodinu kroužil kolem města, než hotel našel. V propozicích ovšem zapomněli pro ty, kteří si to neuvědomí, dodat, že etap hotely stojí u dálnic a obchvatů měst, v jejich průmyslových a skladových zónách, takže do civilizace to bez vlastního vozu může být strašně daleko.
Původně jsem večeře objednala, ale poté, co změna autokarového zájezdu za letecký téměř zdvojnásobila cenu, jsem se pokusila aspoň trošku ušetřit a večeře jsem zrušila. Což znamenalo, že jsme po celý zájezd blahořečili klimatizaci autobusu nejen za to, že v třicetistupňových vedrech poskytovala přežitelné životní prostředí, ale i za to, že svým šuměním decentně přehlušovala kručení v našich žaludcích.
Hotelové snídaně byly střídmé tak, jak jsem popsala výše, obědy jsme zpravidla za běhu po pamětihodnostech odbyli zmrzlinou. Na večeři jsme vyrazili dvakrát.
Poprvé jsme se rozhodli zajít do města hned první provensálský večer v Arles (vlastně druhý večer zájezdu – ten první jsme pojedli bagetku od Českých aerolinií). Věděla jsem, že do centra nás čekají zhruba dva kilometry, ale google earth mě nevaroval, že domy lemující ulici mají napevno uzavřené okenice a působí nedobytným dojmem asi především proto, že Avenue de Stalingrad s večerním ochlazením okupují komáři, urputní stejně jako dávní obránci hrdinského města. Bohužel nás nenapadlo použít repelent zakoupený kvůli návštěvě bažinatého Camargue, kde jsme ovšem v odpoledním horku nepotkali komára ani jediného. V sedm večer v Arles ale vzteklé bzučení a štípání zrychlovalo náš krok k nejbližší otevřené restauraci s pár stolky a křesílky na chodníku u náměstí před severní branou do starého města. Až doma jsem zjistila, že domek zachytil na svém obrazu velký Vincent v roce 1888. Za železničním viaduktem naštěstí bydlí komárů podstatně méně, takže jsme se vyčerpaně svalili do proutěných křesílek před domkem a objednali si tři denní meníčka spočívající ve steaku s opečenými brambory a bohatou zeleninovou oblohou, sklence růžového vína (ve skutečnosti jsme dostali celý džbánek, takže těch sklenek bylo víc) a malém francouzském kafíčku. Paní chefová byla příjemná a vstřícná a po zaplacení 50 eur i s dýškem se tvářila spokojeně stejně jako my, které s příjemně naplněnými žaludky už tolik neděsila dvoukilometrová cesta běsnícími šiky žíznivého hmyzu.
Příští den jsme zasabotovali podvečerní procházku Nostradamovým rodištěm a dali jsme si na sprškami vody chlazené zahrádce vynikající salát s kousky kuřete a následující večeři v Orange jsme řešili bagetami, klobáskami a zeleninou zakoupenou v arleském Leclercu. Problém nastal až v Aix. Přiznávám, že předložka „v“ byla v předchozí větě poněkud nepatřičná. Po zjištění, že v okruhu dvou kilometrů není nic, než tovární haly a skladiště, zašel Petr za vedoucím zájezdu a domluvil doobjednání tří večeří s ostatními předplacenými večeřícími zájezdniky s tím, že zaplatíme hotově restauratérovi.
Řeknu vám, vzhledem k poměru kvalita - cena to byla nejdražší večeře, jakou jsem kdy zkonzumovala. Za třicet eur na osobu jsme se najedli v jakési neútulné závodní jídelně s levnými židlemi a stoly překrytými omyvatelnými (nebo snad papírovými?) ubrusy. Dostali jsme prorostlý flák vepřového s troškou těstovinových mašliček, domácí kompot, jako dělala má babička zalitím sezónního ovoce cukrovou vodou se skořicí (pan restauratér nám ho náležitě vychválil jako starý rodinný recept), sklenku bílého, které chuťově odpovídalo moravské vinařské kategorii „pro Pražáky dobré“ či prostému supermarketovému krabicáku, a náprstek kafe z automatu. Brrrrfuj, to byl večer a noc!!!
Ale co už – do Provence jsme jeli za historií a památkami, ne se vyspat a najíst, že? Nicméně historické památky nejlépe ocení odpočatý, sytý a spokojený turista. Provence mě, jak se dalo čekat, uchvátila, takže jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych se sem mohla vrátit. Ale jsem svým založením samotář a individualista, takže už v žádném případě nebudu poznávat s cestovkou, která mi diktuje kam mám jet, jak dlouho tam mám zůstat, kde mám bydlet a co mám jíst. V žádném případě nepojedu do Provence o prázdninách, kdy je za A vedro, za B se kolem všech památek shlukují nejen houfy zahraničních turistů, ale i davy Frantíků poznávajících krásy své vlasti. A nakonec – k Provence patří levandule, a já chci vidět kvést levandulová pole! Zrodilo se rozhodnutí odhodlat se k individuální turistice :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat