pátek 25. března 2011

Že by konečně jaro?

Je to už bez týdne dvaatřicet let, kdy nám strana a vláda poprvé vnutila letní čas, asi jediný výdobytek socialismu, který kapitalistické strany a vlády bez reptání převzaly po svých předchůdcích dávno před vstupem do Evropské unie. Dnes si na dvě roční období hraje nejen skoro celá EU, ale i Severní Amerika a Severní Asie. Na jižní polokouli dvojí čas většinou ignorují. Buď proto, že je tam na jakoukoli akci moc horko, nebo se možná stejně jako já ptají, jestli úředně zavedený čas změní biorytmy lidstva.
Ti, co mě znají, se asi diví, že jsem ve své polovysypané makovici udržela informaci, že poprvé se u nás zaváděl letní čas před dvaatřiceti lety. Je to s podivem, přátelé, ale já, která nemám paměť na čísla a data, přesně vím, že první den letního času v Československé socialistické republice nastal ve dvě ráno (samozřejmě zimního času ve tři ráno) 1. dubna 1979. A nebyl to apríl.
31. března 1979 se totiž poprvé ženil průserář, rodinný přítel a ten, co na mě zbyl, tedy z KlaPiiných a mých spotů už známý Petr. Už tenkrát, se mnou chtěl mít techtle, ale raději i mechtle, jenže já byla zamilovaná do jiného Petra. Nevěsta jeho spády bohužel vycítila, a tak mu nedovolila použít mě jako svědkyni. Proto jsme s mým tehdy milovaným byli na bombastické svatbě pouhými hosty a celý večer jsme poslouchali ženichovo přiopilé blábolení o tom, jak je ten život nespravedlivý, když mu vláda zkrátila svatební noc o hodinu…
Ten den jsem dospěla k názoru, že za A) v žádném případě nechci mít velkou svatbu, a za B) je dobře, že jsem nepodlehla svodům tohohle trouby.
Proto si to pamatuji.
Jaro ovšem nedělá letní čas – ten by asi měl navozovat pocit tepla a světla. Bohužel mé tělo to tak nechápe. Tyhle dva vjemy si snažím už měsíc vsugerovat pomocí tulipánů ve váze, pro něž v naší přeplněné kuchyni těžko hledám prostor. Na chalupě očima povytahuji ze země cokoli trochu zeleného, co ze země nesměle vystrčí čumáček.
Ale ti, co neodcházejí z domova za ranních mrazíků a nevracejí se za večerní jinovatky, a jejichž celodenní životní prostor není omezený na kancelář s okny obrácenými k severo-východu, tvrdí, že přes den už je slunečno a vlaho. Konečně i já jsem si všimla, že zelené lístečky se objevují i na větvičkách forzýtie a šeříku před naším panelákem. Tak asi to jaro už opravdu konečně začne. Takže jsem si zřídila jarní fotogalerii na picasse.
Ovšem nejásejme předčasně! :).

pondělí 21. března 2011

Další inspirace MHD aneb tlačítkový den

Znáte to všichni – jedete sockou, na plošině maminka s kočárkem ukrývajícím batole fascinované velkým zeleným kulatým tlačítkem na sloupku. Maminka dítku od knoflíku celou cestu odtrhuje prstík a trpělivě mu vysvětluje, že na něj sahat nesmí. Nakonec jej ke zklamání potomka stiskne sama, čímž dá řidiči znamení, že na příští zastávce proběhne malá evakuace. Je to běžná scéna, vídáme ji často, protože tlačítka nás obklopují a přitahují už od dětství. Cestou do práce jsem se obměnou té staré známé scénky docela dlouho bavila.
Odpoledne jsem se přepravovala autobusem na metro. Se mnou nastoupil chlapeček asi dvanáctiletý. Tenhle živočišný druh nechápu už od raného stádia vývoje – celou jednu zastávku, kterou cestoval, usilovně bušil pěstičkou do tlačítka na dveřích, které reaguje již na pouhý jemný stisk, ale až těsně před zastávkou. Možná hošíkovi dědeček vyprávěl o starých pražských plošinových tramvajích, do nichž bylo před čtyřiceti lety možné při jisté šikovnosti naskočit nebo z nich vyskočit tam, kde si mladistvý kaskadér přál. Dnes je ovšem všechno jinak a dveře moderního autobusu se budoucímu akčnímu hrdinovi k jeho velkému zklamání nudně otevřely až na zastávce.
Do třetice cesta metrem. Moc často jím nejezdím, ale i v těch vzácných chvílích jsem pochopila, že když se na stanici dveře zavřou, diody kolem tlačítka na dveřích zhasnou a rozsvítí se až těsně před další stanicí. Pokud někdo tlačítko v té chvíli stiskne, diody se rozblikají, čímž dávají najevo, že trpaslíčci ovládající tyto dveře vzali na vědomí, že tudy na stanici někdo chce vystoupit. Když nikdo tlačítko nestiskne, diody neblikají a trpaslíčci mohou klidně odpočívat.
Protože cesta tmavým tunelem je dost otravná, pravidelně se bavím fascinací spolucestujících knoflíkem obklopeným ledkami. Pražáků, co systém pochopili, je většina, ale vždycky se najde někdo, kdo potěší. Jedni vyskakují ze sedadla hned poté, kdy vlak vyrazí ze stanice, i kdyby jeli z Kobylis do Holešovic, což trvá zhruba tři minuty. Vrhají se ke dveřím, usilovně tisknou tlačítko obklopené potemnělými světélky a snaží se před spolucestujícími zakamuflovat zklamání nad tím, že se pořád nic neděje. Druzí nonšalantně přistoupí ke dveřím až před stanicí a s náhlou a nečekanou netrpělivostí tisknou již dávno někým aktivované, a tudíž blikající tlačítko. Další zaujmou pevný stav rozkročný přímo uprostřed dveří a aniž by vyvinuli jakoukoli aktivitu, stoicky očekávají věci příští.
Posledním mým dopravním prostředkem byl ten den autobus, jenž mě měl převézt od metra domů. Z hordy cestujících, vyhrnuvších se z metra na zastávku, se vydělila osoba, která se postavila hned vedle mě. Nemám ráda těsný fyzický kontakt, a tak jsem dva kroky odťapkala do strany. Tvor mě bohužel následoval. Opět jsem odťapala, už jsem si připadala jako vrána na telegrafním drátu, ale ta osoba zřejmě mou představivost nesdílela a opět se ke mně přitulila. Opustila jsem nezúčastněný výraz a přísavku si konečně prohlédla. Výsledek zkoumání byl celkem uspokojivý. Nezdálo se, že by dotyčná osoba, ač podezřele přilnavá, měla nekalé úmysly. Babička o hlavu menší než já sice nevypadala nesoběstačně, ale zřejmě vzhledem ke svému stářím zeslabenému zraku hledala vodiče. Přestala jsem ukročovat a rozhodla se na závěr dne vykonat dobrý skutek a stařenku nasměrovat.
Konečně přijel autobus a babička i já jsme zamířily k prostředním dveřím. Šlo o starší model (nemyslím babičku, tam je věc jasná, mám na mysli bus), kde dveře otevírá řidič, široko-daleko žádné tlačítko vyjma toho záchranného na karosérii. Řidič byl ale asi ještě rozespalý po krátkém odpočinku na konečné, takže na vkus naší bábrle reagoval příliš pomalu. Nízkoploška zastavila na refýži, odfrkla si – a nic. Babča znervózněla, protože se jí zřejmě hatil připravený na vteřiny propracovaný harmonogram, jak vtrhnout dovnitř, mrštně vyšplhat na vysokánský schod, na němž mají tyhle moderní autobusy sedačky, a zaujmout pozici sedmo, než ji předběhnou věčně ze sezení v lavicích unavení středoškolští studenti hromadící se u zadních dveří.
Do babičky jak když střelí, začala mi loktem šťouchat do žeber a vzrušeně mě povzbuzovat: „Musíme to zmáčknout! TAK ZMÁČKNĚTE TO!“ V té chvíli, jsem asi nevypadala jako poměrně inteligentní jedinec, za něhož se považuji. Únava po pracovním dni zakončeném divokou taneční hodinou s lektorkou Karolínou vykonaly své, a já tam stála zahalená do růžového obláčku představy o očistné sprše, jíž se po překonání pěti zastávek doma dočkám, takže mi trvalo hanebně dlouho , než jsem pochopila, co že se to po mě vlastně chce. Docvaklo mi to až těsně před vystoupením.
Vykulila jsem se z autobusu a v blahém domnění, že dnes už mě žádná tlačítka nečekají, protože klíče od domu i bytu mám, tudíž nemusím použít zvonek, vypínače na schodišti před nedávnem nahradila čidla a v televizi stejně nic nedávají. Zamířila jsem přes hlavní ulici. Ani ve snu by mě nenapadlo dráždit knoflík na přechodu, protože touto dobou tudy projede tak dvanáct aut za hodinu a tudíž je praktičtější přejít na červenou, než zbytečné dráždit techniku.
Dvě děvčata přede mnou ovšem můj názor nesdílela. Hluboce zabrána do debaty přikročila k semaforu a jedno z nich stisklo tlačítko, ač na display červeně zářící nápis „ČEKEJTE“ stvrzoval, že ten pán s pejskem, který k přechodu dorazil před nimi, už knoflík zmáčkl.
Vyčkala jsem spolu s ostatními zeleného kráčejícího pidižvíka a na červenou jsem tentokrát nešla, abych nenarušila výchovné metody pána s pejskem (dokážou vůbec psi rozeznat červenou od zelené?). Ale doma jsem už raději nesáhla ani na tlačítko „ON“ u svého počítače, protože jsem se sama cítila docela OFF.
Hrozně se těším na to, že se snad dožiju důchodu na venkově, kde není městská hromadná doprava, semafory, a tudíž i tlačítek, knoflíků, vypínačů, spínačů, čuftíků a podobných bazmeků tam je podstatně méně. Ale na čí účet se pak budu škodolibě bavit, to je ve hvězdách.

pondělí 14. března 2011

Víkend na chalupě

Od Vánoc nám v ložnici na chalupě kouřila kamna. Když jsme tam byli naposledy před třemi týdny, už v pátek se v nich pořádně nedalo zatopit. Plamínek jen maličko skomíral a jak ze všech dvířek, tak z místa, kde se kouřovod napojuje na komín, se valil hustý černý dým. Stav se trošku zlepšil, když se kamna zahřála. Větrali jsme snad dvě hodiny, ale pokoj byl prohulený i tak. Ještě že máme v postelích elektrické podložky, protože mrzlo jen praštělo a ložnici se podařilo vyhřát, tedy spíš vykouřit na dvanáct stupňů.
V sobotu večer se mě děda, který v posledních deseti letech nejen že nezatopil, ale většinou se úspěšně vyhýbá i přikládání, bezelstně zeptal, zda „to v ložnici hoří“. Ujistila jsem ho, že kdybych tam zatopila, poznal by to podle otevřeného okna. Dotázala jsem se ho, jestli ten kominík, co ho v létě zavolal, opravdu vyčistil i komín u ložnice. Prý ano. Srdnatě jsem tedy zažehla oheň, ale situace s kouřem se kupodivu sama od sebe nevyřešila. Děda, milovník katastrofických scénářů, začal vymýšlet, že se bude muset komín přezdít, protože tam určitě někde je díra a tedy falešný tah. Někdy ho podezřívám, že ty katastrofické scénáře si vymýšlí proto, aby náhodou nemusel něco řešit. Každý problém je podle něj tak velký, že nemá snadné řešení a tudíž se vlastně řešit nedá…
V neděli jsme se probudili s bolestí hlavy a motali jsme se jako po hodně divokém flámu. KlaPi se sirhonzou vylezli na půdu a komínovými dvířky se štětkou pokoušeli komín protáhnout, ale sirhonzovi se nepodařilo štětku s asi třímetrovým drátem propasírovat směrem dolů nijak daleko. Opatrně jsem se dědy zeptala, zda po návštěvě kominíka také vybral saze napadané do dolní části komína. Děda se zahloubal a pronesl, že to už nedělal si deset let. Tipla bych si, že naposledy ho k tomu dokopala má maminka, která po pětatřicetiletém soužití dobře věděla, že vlastní iniciativu od manžela čekat nemůže.
Opustili jsme tedy chalupu s pocitem, že je pořád něco špatně. Když už není rozbité žádné okno a zloději nás protentokrát vynechali, zase se nedá topit. A tudíž příště nemůžeme jet už v pátek, protože je potřeba nejdřív něco provést s tím komínem, což večer za tmy moc nelze.
Další kontrola chalupy byla naplánována na tento víkend. Vzhledem ke komínovým trampotám jsem se v pátek mohla klidně zacyklit v práci, což se mi podařilo natolik, že jsem si ani nestihla vyzvednout na poště dopis od našich kamarádů z OOP (obvodní oddělení policie), že naši poslední loupež zase bez výsledku odkládají. Protože člověk už je poučen, že pokud jde o návštěvu chalupy, musí být stále ve střehu a vždy připraven na nejhorší, a protože na chalupě už nenecháváme vůbec žádné potraviny, navařila jsem si v pátek večer na celý víkend a připravila si do lednice sadu kastrůlků. Navíc se znám, o víkendu ráda dospávám deficit, kdo ví, kdy se mi v sobotu podaří vykopat se z postele a bůhví, kdy tam dorazíme.
Překvapila jsem sama sebe. Už po desáté jsme drandili po krásně volných silnicích. Dorazili jsme na chalupu, KlaPi vletěla do domu, zjistila, že okna jsou nepoškozená a tudíž vše v pohodě. Chyba lávky! Tentokrát jsme měli vylomená vrata do garáže, zloději prošmejdili půdu, kde přestřihali veškerá elektrická vedení, takže zkratovali přívod od čerpadla ve studni, ukradli ze stodoly (samozřejmě zamčené) a z kůlny (taktéž) dvě káry, s jejichž pomocí přibližujeme dřevo k cirkulárce, zase jsme přišli o všechny kabely k sekačkám (každý rok musíme kupovat nové), děda oplakal vrtačku, pilníky a další nářadí…
Pomyslela jsem si, že to chlapcům z OOP nedaruju, a zavolala jsem je. Když tvrdí, jak často naši chalupu kontrolují, tak ať si ten svůj bdělý dohled užijí.
Bylo jasné, že děda se bude věnovat policistům a na čištění komína zase nedojde. Takže se KlaPi převlékla do starých hadrů, sehnala si štětku, kbelík a lopatku a já jsem jí průběžně při zahřívání dovezených kastrůlků svítila baterkou (díky přestřiženým drátům jsme střídavě nesvítili ani v chalupě) na vyhrabávání desetileté vrstvy sazí v dolní části komína. Chvílemi jí v komíně mizela se štětkou i celá ruka až po rameno, takže si dovedete představit, jak nakonec vypadala. Když přijel náš dobře známý technik na sbírání stop a uviděl ji před chalupou, rozesmál se a chytal se za knoflík.
Vypadala sice jako kominík, ale musím ji pochválit. Je to holka šikovná a večer kamna zase hurala tak, jak to má být a v ložnici bylo příjemné teplíčko. Jen v neděli večer, když se doma koupala, skoro ucpala sazemi odtok z vany. Musíme naplánovat bílení ložnice, protože teď připomíná spíš černou kuchyni, než prostor pro zdravé spaní. S dědovou pomocí bohužel počítat nemůžu. Nejen kvůli jeho věku. Už před dvaceti lety s maminkou a mnou odmítal malovat s vysvětlením, že malovat nebude, protože jeho otec byl malíř pokojů. Jestli tomu výroku někdo z mých čtenářů rozumí, budu mu vděčná za dešifrování.

úterý 1. března 2011

Kasty

Na jednom blogu jsem si prohlížela fotku sochy z klíčů, která teď zdobí jedno brněnské náměstí. Je úžasná a připomněla mi vtip, který mi minulý týden řekla kolegyně.
Baví se dva bezdomovci u ohníčku pod mostem: „Ale stejně to byla před dvaceti lety pohoda, co? Zvonili jsme klíčema od bytu, klíčema od kanceláře, klíčema od auta, klíčema od chaty…“
Když jsem se tak nad tím zamyslela, překvapilo mě, jak je ten vtip výstižný. Vždyť za těch posledních dvacet let se naše společnost rozvrstvila do čtyř základních kast, které se od sebe liší právě svým vztahem ke klíčům. První a poslední kasty jsou nejméně početné a nejvíc nás asi je v kastě druhé.
První kasta nemá žádné klíče.
Druhou kastu po kapsách a kabelkách tíží klíče od kanceláře a bytu, většina jich vlastní klíče od auta a mnozí i od chaty.
Příslušníci třetí kasty klíče nemají. Jako zastánci nových technologií, kteří si to mohou dovolit, používají čipy a dálková ovládání od bezpečnostních systémů.
A jedinci z kasty čtvrté nepotřebují ani ta elektronická média, protože mají lidi i na otevření libovolných dveří.

středa 16. února 2011

Polemika se šovinistou podruhé

Pár dní nemoci mi umožnily vrátit se ke svému blogu a k meditacím, jak to s ženami a muži je :-).
V dvacáté třetí kapitole pan Hausmann píše, že vzhledem k nedokonalosti žen nebohému muži nezbývá, než kompenzovat tento stav mnoha milenkami, jejichž suma duševních vlastností se alespoň vzdáleně rovná jednomu mužskému nitru. Jedna zná historii Říma, druhá fyziku, třetí se nebojí lézt po skalách, čtvrtá lyžovat, pátá umí vařit, šestá je dobrá v posteli, sedmá nezívá při sledování křeče atleta v cíli běhu na 800 m a osmá mu řekne uznale po vítězství v okresním přeboru v tenise, ve kterém vyřídil deset ambiciózních borců: “Ty seš teda dobrej!“ Bohužel na devátou na volejbalové turnaje a dvacet dalších nám nezbývá čas ani peníze.
Autorovy myšlenkové pochody celkem chápu a chápu i básnickou hyperbolu, jíž se dožaduje práva na devět až dvacet milenek, ačkoli při troše skromnosti by pravému muži v jeho podání měla kromě manželky stačit milenka jedna, maximálně dvě.
Od manželky se jaksi automaticky očekává, že zajistí svému pánu a vládci servis v podobě teplé a poživatelné stravy, čistého prádla a péče o následníky. Předpokládám, že všechny manželky, od nichž manželé neutekli, umí slušně vařit. Koneckonců stará osvědčená rada ženám pro udržení manželství je velice jednoduchá: „Krm tu bestii dobře!“ A ani si nedovedu dost dobře představit milenku, k níž chodí její milenec na báječný buřtguáš a skvělou sekanou jenom proto, že jeho žena je málo solí. Nota bene je všeobecně známo, že muži jsou lepší kuchaři než ženy a tedy nevidím důvod, aby muž-gurmán chodil k nějaké babě na řízek, místo aby si ho usmažil sám a lépe. Takže milenku, co dobře vaří, bych snad ani nepočítala.
Chápu potřebu milenky, která je dobrá v posteli, pokud manželka je natolik vyčerpána svým zaměstnáním (kde se ovšem podle dr. Hausmanna nepředře) a zároveň poskytováním kompletního servisu manželovi, vyžadovaného na základě orazítkovaného papíru z radnice, že jí na sex s manželem nezbývá čas ani síla, nebo ji manžel prostě přestal přitahovat (fotbalista, který praštil s fotbalem – viz Polemika se šovinistou poprvé). Ačkoli termín „dobrá v posteli“ mi u dr. Hausmanna připadá poněkud rozporuplný vzhledem k jeho tvrzení, že uspokojit ženu je na sexu to nejkrásnější. Nejde tedy spíš o to, aby byl v posteli dobrý on? Neházejí římské patricijky v některých amerických filmech nešikovné milence lvům?
Pokud jde o milenku intelektuálku, domnívám se, že je poměrně hodně žen, které s mužem dokážou zasvěceně pohovořit o životě a době Leonarda da Vinci, rozebrat s ním géniovo dílo architektonické, malířské i sochařské a zároveň prodiskutovat fyzikální principy, na nichž pracovaly jeho vynálezy. Řekněte mi ale, kolik chlapů tomu bude rozumět a kolik jich vydrží to poslouchat, aniž by byli přikováni k sesli před nimi naservírovanou vynikající svíčkovou!
No a poslední milenka sportovkyně, jež s chlapem nejen vyšplhá na kdejaký balvan, ale nebude za ním zaostávat v kopcích při šlapání do pedálů, ochotně se střemhlav spustí z té nejčernější sjezdovky a nadšeně se vycvakne na tom nejnebezpečnějším jezu? Která bude s radostí svého favorita sledovat, jak dává na tenisovém kurtu soupeři kanára, a dokonce ho za to i obdivně pochválí? Jež když je moc kluzko na skály, málo kluzko na sjezdovky, příliš vody na cyklistiku a málo vody na kánoe zaleze s ním do tělocvičny na volejbal, a pokud není tělocvična volná, nakoupí pivo a čipsy a ochotně si s ním dřepne k jakémukoli sportu v televizi a bude nadšeně fandit? Ano, i takovéto ženy existují, jejich výskyt je však stejně vzácný, jako výskyt mužů, kteří aktivně provozují všechny výše zmíněné sporty najednou vyjma gaučingu u televize. Pan Hausmann na jiném místě své publikace přiznává, že muži vlastně o přítomnost žen při těchto sportech nestojí. Provozují je raději v mužském kolektivu, neboť, a to dodávám já, tyto sporty jsou jen jakousi milostnou předehrou k hlavnímu aktu, jímž je spláchnutí vyprahlých hrdel a probrání zážitků právě prožitých. V hospodě, kde jinde.

Poté, co jste dočetli až sem, jste si možná vzpomněli na začátek druhého odstavce, kde tvrdím, že autorovu touhu po mnoha milenkách chápu. Ačkoli chlapi pořád setrvávají v tisíc let prosazovaném křesťanském a islámském dogmatu, že žena je méněcennější než muž, pomalu se ženám daří dokazovat opačnému pohlaví, že se umí samy o sebe postarat, že nejsou horší. Jsou jen jiné. Ale jak moc?
Kluci dnes (podle pana Hausmanna) potřebují holky jen na sex, protože najíst se mohou v hospodě a vyperou si v laundromatu. Holky si dnes (podle mne) na sebe umí vydělat, samy si zařídí servis auta, samy si vyřizují svá pojištění, půjčky a daně. Na pověšení poličky a pročištění ucpaného odpadu si pozvou „hodinového manžela“. Chlapa potřebují v podstatě také jen na sex.
Jenomže, stejně jako chlapi, i my jsme náročnější. Před dvaceti lety jsem si povídala s jednou dvakrát rozvedenou ani ne čtyřicátnicí, a ta mi sdělila následující moudro: Ženský nemůže stačit jeden chlap. Potřebuješ jednoho, kterej umí vydělat. Druhej je dobrej v posteli. Třetí ti opraví kapající kohoutek, zavrtá do zdi hmoždinky pro háčky na poličky, vymaluje předsíň a vykachlíkuje koupelnu. Čtvrtej má dobrej filmovej vkus. S pátým si dobře pokecáš o knížkách. Se šestým se u večeře při svíčkách báječně rozebírá vývoj společnosti v posledních tisíci letech i život v současný společnosti. Sedmej s tebou půjde do divadla na činohru, zatímco osmej skousne i operu (balet nikdy!) nebo koncert. S devátým si zajdeš na výstavu výtvarnýho umění. Desátej je báječnej tanečník na plesy. A s jedenáctým bys chtěla procestovat o dovolený svět, ale je ženatej a musí se s rodinou letět slunit do Řecka.
Vážení pánové, pořád máte pocit, že se ženské od vás nějak výrazně liší a že jsou podřadné? Vždyť mezi námi není až takový rozdíl!

úterý 8. února 2011

Chalupářské intermezzo

Předem se omlouvám svým věrným čtenářům za délku tohoto spotu, ale jeho rozsáhlost je přímo úměrná hloubce mého zoufalství.
Poslední lednový víkend jsme vyrazili poprvé od Vánoc na chalupu. Ačkoli na naši hroutící se haluznu nedáme dopustit, v zimě zhýčkanému panelákovému obyvateli moc pohodlí neposkytuje, a tak tam jezdíme jen na kontrolu. Ovšem Vánoce, dovolené a volné víkendy v přívětivých ročních obdobích trávíme většinou tam, protože byt s rozlohou jen o málo vyšší než 60 metrů nemůže poskytnout dost soukromí třem generacím, byť je každá z nich zastoupena jedinou osobou.
Chalupa je klasické venkovské stavení, v němž se narodila babička, tatínek tam vyrůstal a chodil do školy, mne tam přivezli jako desetiměsíční batole a KlaPi tam vozím od chvíle, kdy mi to manžel poprvé zakázal.
Domek je sice hned u okresky, ale na samotě. Nejbližší stavení jsou na jednu stranu dvě stě metrů, na druhou sto, na třetí (do kopce zarostlého neudržovaným roštím) asi padesát. Všechna jsou od nás odstíněna terénními vlnami nebo vegetací, takže teprve když opadá listí, dá se tušit, že žijeme v civilizovaném jedenadvacátém století, protože se z oken ložnice odhalí výhled na věžičku zámku se středověkým pivovarem a hotelem. Je tam úžasný klid a když se v létě nejbližší soused rozhodne v šest ráno řezat dříví na cirkulárce, z té dálky vám to připadá jako malebná venkovská zvuková kulisa.
Chalupu milujeme nejen pro ten klid, ničím nerušený řev zpěvného ptactva, bublání potoka za silnicí a májové koncerty slavíka v doprovodu žabího orchestru, ale i proto, že tam máme hluboce zapuštěné kořeny. Ačkoli mi připadá, že nejlépe se tam daří plevelu, hluboké zakořenění se přihodilo i mé „přivandrovalé“ mamince, jež se z typicky městské vášnivé návštěvnice galerií, výstav, divadel a koncertů a zaryté knihomolky stala v padesáti letech, kdy po své tchyni zdědila zahrádku jako dlaň, zanícenou chalupářkou-zahrádkářkou. Klasickou světovou literaturu v knihovně přesunula do zadní řady a začala nakupovat botanické, dendrologické, květinářské, skalničkářské a (bio)zahrádkářské příručky.
Protože díky chalupářskému otužování nejsme žádné skleníkové květinky, pro vytoužený klid a téměř dvojnásobek „lebensraumu“, než máme doma, ochotně něco vytrpíme. Od jara do podzimu na chalupě nestrádáme, naopak dobrovolně ustupujeme přírodě agresivně se deroucí dveřmi, okny i jinými netradičními a lidskou rukou nevyhloubenými otvory do domu. Ale i o Vánocích nebo jarních prázdninách (nevím, proč se jim říká jarní – pokud si pamatuji, vždycky při nich mrzlo a praštělo) oželíme teplo, sucho a pohodlí.
Trpělivě snášíme přes čtvrt století trvající tvrdošíjné lpění posledního majitele budovy (mého tatínka) na tradicích, projevující se absencí izolace, bortícími se stěnami budovy a střechami přístavků, odmítáním vybudovat vodovodní přípojku, byť je řad vzdálený zhruba dvacet metrů od domu, s tím souvisejícím suchým septikem a velmi provizorní koupelnou, a spoustou špíny spojené s vytápěním a vařením na kamnech na pevná paliva. Když to fungovalo sto padesát let, proč by to nevydrželo další čtvrtstoletí, že?
Chalupa je naše milovaná, ale objektivně vzato děsná. Návštěvy dovnitř nepouštíme (s výjimkou partnerů KlaPi, abychom prověřili jejich odolnost), protože pohyb v tomto prostředí je pro neotrlou osobu z jedenadvacátého století duševnímu zdraví nebezpečný. Je to něco jako zkouška princezen hráškem – kdo přežije pobyt na chalupě, je náš.
Cizí lidi, přátele a kamarády slabší povahy zveme výhradně v teplých měsících na kávu na terásku, stíněnou modřínem, vistárií a popínavými růžemi. Genius loci tam prostě je, což uznala i zahraniční návštěva, sestřička KlaPi s tehdy ještě snoubencem, jenž vetchost domu šetrně označil za patinu – co prý jiní investují do toho, aby jejich obydlí působilo tímto módním omšelým dojmem!
Bohužel naše chaloupka už osm let magicky přitahuje nejen nás, ale i návštěvy nezvané. Dříve k nám zavítaly jednou za rok, vždy na jaře, předloni ale nastal nějaký zlom. Těsně před prázdninami k nám vtrhli kuchyňským oknem. Protože televizi, všechnu elektroniku a menší domácí spotřebiče, které se na chalupě ocitly proto, že doma už dosloužily, neboť se náhle rozhodly fungovat na jakési tajné heslo, si odnesli předchozí zloději stejně, jako ruční kafemlýnky, staré kuchyňské váhy i mincíř, socialistický masivní ruský samovar a pár památečních kousků porcelánu a skla po mé chudé babičce, člověk by řekl, že už není, co brát. Mimochodem už pár let stávkuje a nechodí k nám Ježíšek, protože při jednom z prvních lupů mu zloději odnesli omšelý kravský zvonek, kterým na Štědrý den oznamoval třem generacím dětí, že mají naděleno. Teď si dárky musíme kupovat sami.
Přestože z pohledu normálního člověka už není, co ukrást, předloni nás ti, které by si domů nepozval ani ten největší filantrop, poctili svou návštěvou cestou na prázdniny. Rozbili čtyři okenní tabule a odnesli si olej, masox, granulovanou jíšku, hořčice a dresingy na grilování (nejvíc mě naštvalo, že si odnesli i ten nesehnatelný křenový), zásobu toaletního papíru a starý hliníkový napařovač na knedlíky. Nechali jsme zasklít kuchyňské okno, zametli střepy a jelikož začínal dědův prázdninový dvouměsíčním pobyt, doplnili jsme „odcizené předměty“.
Prázdniny skončily, v půlce září jsme odvezli dědu zpátky do Prahy a následující víkend jely s KlaPi autobusem na návštěvu do Německa. V sobotní vlahý podvečer sedíme v poklidu na nádvoří radničního sklípku a vybíráme si z nekonečného jídelního lístku. Vychutnáváme si pohodu a báječné chardonnay, když tu mi zazvoní mobil. Děda. Muselo se stát něco vážného, když volá do ciziny! Vážného ano, nikoli nezvyklého – zloději. Od urychleného úprku domů nás zachránilo to, že auto parkovalo v Praze v garáži a na nedělní noc jsme měly koupené jízdenky na autobus. Ale stejně jsme měli zkažený zbytek víkendu. Trošku jsem se prospala v autobusu, malinko doma, kopli jsme do vrtule a dopoledne vyrazili na chalupu. Rozbité tři okenní tabule v kuchyni a ukradený olej, hořčice, rum, javorový sirup, zásoba toaletního papíru a – jaké překvapení – nový nerezový napařovač na knedlíky.
O tom, jak zoufale jsem se po dvojím vykradení cítila, svědčí to, že já, ateista nevěřící na zázraky a člověk vůbec nevěřící v nic nadpřirozeného, jsem prohledala internet, na nějakém blogu našla a použila kouzlo proti zlodějům, které v komentech všichni vychvalovali, jak funguje. Zaklínají se jím dveře, aby do domu nevstoupil žádný zloděj. Pro jistotu jsem kouzlo použila jak na dveře vstupní, tak na čtvery vnitřní.
Následující rok se zdálo, jako by magie skutečně fungovala. Když pominu to, že nám loni na jaře zloději rozštípali vrata stodoly, aby z ní mohli ukrást motor k cirkulárce, do domu opravdu nevlezli. Jenomže pak nám volal soused, že máme vykradenou chalupu 26. října. O tom, že jsme ji shledali vykradenou ani ne dva měsíce poté, jsem psala ve svém prvním letošním spotu, ale vykradenou jsme ji našli i minulou sobotu, když jsme tam zajeli na kontrolu. Třikrát za čtvrt roku!
Pokud jde o působnost kouzla, možná nefungovalo proto, že nám do chalupy nelezou dveřmi, ale okny. Po dvou podzimních krádežích mě přestalo bavit zasklívat za poslední půldruhého roku čtyřikrát přesklené kuchyňské okno, a zaklela jsem i je. Letošní zloději pravda tímhle oknem, ačkoli je pro ně nejpohodlnější, protože nejnižší a navíc odvrácené od silnice, nevlezli. Ale mou víru v působnost zaklínadel podlamuje fakt, že působnost čar jsme pro jistotu podložili mezi dvojité okno napevno zaraženým trámkem, který brání po rozbití skla otevření okenních křídel.
Pokud vás zajímá, co si z naší chalupy odnášejí, když už tam nic nezbylo, tak ti říjnoví si asi domek jen tak prošmejdili, odnesli toaletní papír, kuchyňské papírové utěrky, kávu a čaj. Dopili rum, ale láhev nechali na stole s krásnými otisky prstů (samozřejmě nejsou v databázi) a u vrátek do zahrádky jakési děvče či puberťák zapomněl/o podpatek. Co ukradli prosincoví jsem psala na začátku ledna. Chystali se na Vánoce. Nezmínila jsem se jen o vývrtce, cedníku a třech plechovkách koření, masoxů a jiných kuchyňských ingrediencí. Strouhanku, rýži a špagety odnesli i s těžkými skleněnými a plechovými dózami. Asi si zařizují domácnost.
Tentokrát sice nebylo, co dopíjet, přesto si zloděj, nebo jeden z party, zdříml v mé posteli, a odnesl si – pozor změna – balík toaletního papíru, dva balíčky dámských hygienických potřeb a roury od kuchyňských kamen :-o
Vzhledem k tomu, že se naše cesty na chalupu, byť jen na dva dny, začínají nápadně podobat stěhování národů, protože s sebou sem a tam vláčím kávu, čaj, koření, olej, kečupy, hořčici, jar, toaletní papír, vývrtku a další životně důležité potřeby, jsem ráda, že jsem před třemi lety prozíravě koupila kombíka. Jenomže jak roste drzost zlodějů, začínám se bát, že bych měla začít šetřit na kamion, abych za pár let byla schopná převážet tam i zpět do Prahy také postele, stůl, židle, kamna…
A co dělá Policie České republiky? Z našeho okrsku už známe všechny hochy osobně a když jim ústředna předává hlášení od nějaké paní, že má vykradenou chalupu, už se ani neptají, kam mají jet. Když k nám konečně dorazí, rozpačitě krčí rameny a očividně se stydí. Nashromážděné otisky bot, pachové stopy, daktylky, DNA z oslintané láhve dopitého rumu nejsou nic platné, protože je policie nemá v databázi.
Uvažovala jsem o opatření oken bezpečnostními fóliemi. Policisté tvrdí, že zloději pak nerozbijí okno, ale rovnou ho vytrhnou ze zdi i s rámem (vzhledem ke stavu naší pastoušky by nemuseli ani vyvinout velké úsilí). Přemýšlela jsem o drahém systému, napojeném přes mobilní síť na bezpečnostní agenturu. Nejbližší je ovšem 20 kilometrů daleko a když se spustí alarm, než po klikatých a děravých okreskách dojedou, bude zloděj dávno v prachu. Když bude alarm informovat na mobil mě a já pak zavolám na okrsek, při našem štěstí budou kluci v terénu na druhé straně rajónu, budou od nás vzdáleni 23 kilometrů, a než po klikatých a děravých okreskách dojedou… Kromě toho zloději vždy napřed vypnou jistič a vyšroubují pojistky (raději je také vozíme s sebou, protože pojistka utopená ve vaně dešťové vody se špatně narychlo oživuje).
Vypadá to, že nezbývá než čekat, až se stane zázrak a my zrovna přijedeme na chalupu ve chvíli, kdy tam zloděj bude, několika mrštnými bojovými chvaty ho přepereme, jednou rukou svážeme a půl hodiny s ním budeme společensky konverzovat při čaji než ho bude možné předat konečně dorazivší hlídce. Vlastně čaj bychom mu asi uvařit nemohli, protože než dorazí za další hodinu technik z okresu, nesmí se na nic sahat! Že bych termosku s horkým Earl Grey přidala na seznam sem a tam převážených věcí?
Další možnost a využití alespoň nějakého účelu nepochybně drahé, a zdá se mi, že zatím naprosto marné práce technika, by snad byla v evidenci otisků prstů všech občanů při předávání občanek a povinném odběru DNA miminkům hned při narození a starším ročníkům při sčítání lidu. Jenomže to by byl hrubý zásah do demokratických práv našich občanů, říkají naši zákonodárci. No já nevím, když nic nepáchám, nemám snad důvod tajit své otisky nebo DNA. Aspoň, až nějakého nezvaného hosta přistihnu při činu, on mě několika hbitými chvaty přepere a mé bezvládné tělo hodí do hodně vzdálené rokle, kde budu pár měsíců hnít než mě najdou, budou policisté vědět, komu mají dát vědět, že si ten zapáchající chrchel má odvézt. A stát ušetří za pohřeb neidentifikované oběti.
Zatímco policisté si lámou hlavu nad tím, jak stihnout dopadnout co nejvíc pachatelů, a já nad tím, jak vyřešit právní systém – v obou případech je to naprosto zbytečná ztráta času – pan ministr Radek John bádá nad tím, jaké zavést úspory. Kdyby ho třikrát za čtvrt roku vykradli, možná by přemýšlel rychleji a efektivněji

středa 2. února 2011

Pak svěř chlapovi malé dítě…

Vracela jsem se z práce domů. Nevím, jestli je to zchátralostí vozového parku DP Hl. m. Prahy, nebo patří mezi módní trendy řidičů téhož podniku jezdit stylem brzda – plyn, ale plynulost v jízdě harmonik poslední dobou postrádám (a ve většině případů i zapnuté topení).
Na jedné zastávce přistoupil s asi čtyřletým dítkem patrně dědeček – soudím podle toho, že byl zhruba v mém věku, ale u chlapů nikdy nevíš. Při prudkém brzdění před červenou dítku vyklouzlo z ruček ukrytých v palčácích jablíčko jako pro Sněhurku. Krásné, zralé, lesklé, kutálelo se po špinavé gumové podlaze autobusu dozadu. Autobus zastavil na křižovatce, děťátko seskočilo z vyvýšeného sedadla a jalo se jablko pronásledovat. Dohnalo ho, zvedlo a začalo je bedlivě prohlížet a leštit rukavičkami. Trvalo mu to docela dlouho, a já si pomyslela, že se autobus každou chvíli prudce rozjede, děťátko sebou švihne a rozrazí si hlavu od spodek sedaček. To toho chlapa nenapadne, že si dítě může ublížit? Zcela evidentně ho to nevzrušovalo. Nezúčastněně civěl do dáli a v hlavě se mu zřejmě honily nějaké státotvorné myšlenky, nejspíš hloubal, jaký bude mít vliv odstoupení Husního Mubaraka z funkce na světovou ekonomiku.
V tu chvíli se autobus s trhnutím rozjel a dítko se, jaké překvapení, svalilo. Naštěstí stálo přesně uprostřed prostoru pro kočárky, a navíc děti jsou jak známo nerozbitné, takže se mu nic nestalo. Hlavní starostí vnoučete i dědečka bylo, jestli se nepotlouklo to jablko. Dědeček spokojeně zkonstatoval: „Nic mu není, klidně ho můžeš sníst. Ale až venku, teď vystupujeme.“
Všechny maminky popálených a opařených dětí – vlastně všech dětí, protože každé z nás dítko někdy spadlo z gauče nebo přebalovacího pultu – vědí, že při péči o dítě nestačí normální obezřetnost, potřeba je nejvyšší ostražitost! Jedna z věcí, kterou chlapi většinou netuší a ani se takovými prkotinami nehodlají zatěžovat.