Další inspirace MHD aneb tlačítkový den

Znáte to všichni – jedete sockou, na plošině maminka s kočárkem ukrývajícím batole fascinované velkým zeleným kulatým tlačítkem na sloupku. Maminka dítku od knoflíku celou cestu odtrhuje prstík a trpělivě mu vysvětluje, že na něj sahat nesmí. Nakonec jej ke zklamání potomka stiskne sama, čímž dá řidiči znamení, že na příští zastávce proběhne malá evakuace. Je to běžná scéna, vídáme ji často, protože tlačítka nás obklopují a přitahují už od dětství. Cestou do práce jsem se obměnou té staré známé scénky docela dlouho bavila.

Odpoledne jsem se přepravovala autobusem na metro. Se mnou nastoupil chlapeček asi dvanáctiletý. Tenhle živočišný druh nechápu už od raného stádia vývoje – celou jednu zastávku, kterou cestoval, usilovně bušil pěstičkou do tlačítka na dveřích, které reaguje již na pouhý jemný stisk, ale až těsně před zastávkou. Možná hošíkovi dědeček vyprávěl o starých pražských plošinových tramvajích, do nichž bylo před čtyřiceti lety možné při jisté šikovnosti naskočit nebo z nich vyskočit tam, kde si mladistvý kaskadér přál. Dnes je ovšem všechno jinak a dveře moderního autobusu se budoucímu akčnímu hrdinovi k jeho velkému zklamání nudně otevřely až na zastávce.

Do třetice cesta metrem. Moc často jím nejezdím, ale i v těch vzácných chvílích jsem pochopila, že když se na stanici dveře zavřou, diody kolem tlačítka na dveřích zhasnou a rozsvítí se až těsně před další stanicí. Pokud někdo tlačítko v té chvíli stiskne, diody se rozblikají, čímž dávají najevo, že trpaslíčci ovládající tyto dveře vzali na vědomí, že tudy na stanici někdo chce vystoupit. Když nikdo tlačítko nestiskne, diody neblikají a trpaslíčci mohou klidně odpočívat.

Protože cesta tmavým tunelem je dost otravná, pravidelně se bavím fascinací spolucestujících knoflíkem obklopeným ledkami. Pražáků, co systém pochopili, je většina, ale vždycky se najde někdo, kdo potěší. Jedni vyskakují ze sedadla hned poté, kdy vlak vyrazí ze stanice, i kdyby jeli z Kobylis do Holešovic, což trvá zhruba tři minuty. Vrhají se ke dveřím, usilovně tisknou tlačítko obklopené potemnělými světélky a snaží se před spolucestujícími zakamuflovat zklamání nad tím, že se pořád nic neděje. Druzí nonšalantně přistoupí ke dveřím až před stanicí a s náhlou a nečekanou netrpělivostí tisknou již dávno někým aktivované, a tudíž blikající tlačítko. Další zaujmou pevný stav rozkročný přímo uprostřed dveří a aniž by vyvinuli jakoukoli aktivitu, stoicky očekávají věci příští.

Posledním mým dopravním prostředkem byl ten den autobus, jenž mě měl převézt od metra domů. Z hordy cestujících, vyhrnuvších se z metra na zastávku, se vydělila osoba, která se postavila hned vedle mě. Nemám ráda těsný fyzický kontakt, a tak jsem dva kroky odťapkala do strany. Tvor mě bohužel následoval. Opět jsem odťapala, už jsem si připadala jako vrána na telegrafním drátu, ale ta osoba zřejmě mou představivost nesdílela a opět se ke mně přitulila. Opustila jsem nezúčastněný výraz a přísavku si konečně prohlédla. Výsledek zkoumání byl celkem uspokojivý. Nezdálo se, že by dotyčná osoba, ač podezřele přilnavá, měla nekalé úmysly. Babička o hlavu menší než já sice nevypadala nesoběstačně, ale zřejmě vzhledem ke svému stářím zeslabenému zraku hledala vodiče. Přestala jsem ukročovat a rozhodla se na závěr dne vykonat dobrý skutek a stařenku nasměrovat.

Konečně přijel autobus a babička i já jsme zamířily k prostředním dveřím. Šlo o starší model (nemyslím babičku, tam je věc jasná, mám na mysli bus), kde dveře otevírá řidič, široko-daleko žádné tlačítko vyjma toho záchranného na karosérii. Řidič byl ale asi ještě rozespalý po krátkém odpočinku na konečné, takže na vkus naší bábrle reagoval příliš pomalu. Nízkoploška zastavila na refýži, odfrkla si – a nic. Babča znervózněla, protože se jí zřejmě hatil připravený na vteřiny propracovaný harmonogram, jak vtrhnout dovnitř, mrštně vyšplhat na vysokánský schod, na němž mají tyhle moderní autobusy sedačky, a zaujmout pozici sedmo, než ji předběhnou věčně ze sezení v lavicích unavení středoškolští studenti hromadící se u zadních dveří.

Do babičky jak když střelí, začala mi loktem šťouchat do žeber a vzrušeně mě povzbuzovat: „Musíme to zmáčknout! TAK ZMÁČKNĚTE TO!“ V té chvíli, jsem asi nevypadala jako poměrně inteligentní jedinec, za něhož se považuji. Únava po pracovním dni zakončeném divokou taneční hodinou s lektorkou Karolínou vykonaly své, a já tam stála zahalená do růžového obláčku představy o očistné sprše, jíž se po překonání pěti zastávek doma dočkám, takže mi trvalo hanebně dlouho , než jsem pochopila, co že se to po mě vlastně chce. Docvaklo mi to až těsně před vystoupením.

Vykulila jsem se z autobusu a v blahém domnění, že dnes už mě žádná tlačítka nečekají, protože klíče od domu i bytu mám, tudíž nemusím použít zvonek, vypínače na schodišti před nedávnem nahradila čidla a v televizi stejně nic nedávají. Zamířila jsem přes hlavní ulici. Ani ve snu by mě nenapadlo dráždit knoflík na přechodu, protože touto dobou tudy projede tak dvanáct aut za hodinu a tudíž je praktičtější přejít na červenou, než zbytečné dráždit techniku.

Dvě děvčata přede mnou ovšem můj názor nesdílela. Hluboce zabrána do debaty přikročila k semaforu a jedno z nich stisklo tlačítko, ač na display červeně zářící nápis „ČEKEJTE“ stvrzoval, že ten pán s pejskem, který k přechodu dorazil před nimi, už knoflík zmáčkl.

Vyčkala jsem spolu s ostatními zeleného kráčejícího pidižvíka a na červenou jsem tentokrát nešla, abych nenarušila výchovné metody pána s pejskem (dokážou vůbec psi rozeznat červenou od zelené?). Ale doma jsem už raději nesáhla ani na tlačítko „ON“ u svého počítače, protože jsem se sama cítila docela OFF.

Hrozně se těším na to, že se snad dožiju důchodu na venkově, kde není městská hromadná doprava, semafory, a tudíž i tlačítek, knoflíků, vypínačů, spínačů, čuftíků a podobných bazmeků tam je podstatně méně. Ale na čí účet se pak budu škodolibě bavit, to je ve hvězdách.