Od Vánoc nám v ložnici na chalupě kouřila kamna. Když jsme tam byli naposledy před třemi týdny, už v pátek se v nich pořádně nedalo zatopit. Plamínek jen maličko skomíral a jak ze všech dvířek, tak z místa, kde se kouřovod napojuje na komín, se valil hustý černý dým. Stav se trošku zlepšil, když se kamna zahřála. Větrali jsme snad dvě hodiny, ale pokoj byl prohulený i tak. Ještě že máme v postelích elektrické podložky, protože mrzlo jen praštělo a ložnici se podařilo vyhřát, tedy spíš vykouřit na dvanáct stupňů.
V sobotu večer se mě děda, který v posledních deseti letech nejen že nezatopil, ale většinou se úspěšně vyhýbá i přikládání, bezelstně zeptal, zda „to v ložnici hoří“. Ujistila jsem ho, že kdybych tam zatopila, poznal by to podle otevřeného okna. Dotázala jsem se ho, jestli ten kominík, co ho v létě zavolal, opravdu vyčistil i komín u ložnice. Prý ano. Srdnatě jsem tedy zažehla oheň, ale situace s kouřem se kupodivu sama od sebe nevyřešila. Děda, milovník katastrofických scénářů, začal vymýšlet, že se bude muset komín přezdít, protože tam určitě někde je díra a tedy falešný tah. Někdy ho podezřívám, že ty katastrofické scénáře si vymýšlí proto, aby náhodou nemusel něco řešit. Každý problém je podle něj tak velký, že nemá snadné řešení a tudíž se vlastně řešit nedá…
V neděli jsme se probudili s bolestí hlavy a motali jsme se jako po hodně divokém flámu. KlaPi se sirhonzou vylezli na půdu a komínovými dvířky se štětkou pokoušeli komín protáhnout, ale sirhonzovi se nepodařilo štětku s asi třímetrovým drátem propasírovat směrem dolů nijak daleko. Opatrně jsem se dědy zeptala, zda po návštěvě kominíka také vybral saze napadané do dolní části komína. Děda se zahloubal a pronesl, že to už nedělal si deset let. Tipla bych si, že naposledy ho k tomu dokopala má maminka, která po pětatřicetiletém soužití dobře věděla, že vlastní iniciativu od manžela čekat nemůže.
Opustili jsme tedy chalupu s pocitem, že je pořád něco špatně. Když už není rozbité žádné okno a zloději nás protentokrát vynechali, zase se nedá topit. A tudíž příště nemůžeme jet už v pátek, protože je potřeba nejdřív něco provést s tím komínem, což večer za tmy moc nelze.
Další kontrola chalupy byla naplánována na tento víkend. Vzhledem ke komínovým trampotám jsem se v pátek mohla klidně zacyklit v práci, což se mi podařilo natolik, že jsem si ani nestihla vyzvednout na poště dopis od našich kamarádů z OOP (obvodní oddělení policie), že naši poslední loupež zase bez výsledku odkládají. Protože člověk už je poučen, že pokud jde o návštěvu chalupy, musí být stále ve střehu a vždy připraven na nejhorší, a protože na chalupě už nenecháváme vůbec žádné potraviny, navařila jsem si v pátek večer na celý víkend a připravila si do lednice sadu kastrůlků. Navíc se znám, o víkendu ráda dospávám deficit, kdo ví, kdy se mi v sobotu podaří vykopat se z postele a bůhví, kdy tam dorazíme.
Překvapila jsem sama sebe. Už po desáté jsme drandili po krásně volných silnicích. Dorazili jsme na chalupu, KlaPi vletěla do domu, zjistila, že okna jsou nepoškozená a tudíž vše v pohodě. Chyba lávky! Tentokrát jsme měli vylomená vrata do garáže, zloději prošmejdili půdu, kde přestřihali veškerá elektrická vedení, takže zkratovali přívod od čerpadla ve studni, ukradli ze stodoly (samozřejmě zamčené) a z kůlny (taktéž) dvě káry, s jejichž pomocí přibližujeme dřevo k cirkulárce, zase jsme přišli o všechny kabely k sekačkám (každý rok musíme kupovat nové), děda oplakal vrtačku, pilníky a další nářadí…
Pomyslela jsem si, že to chlapcům z OOP nedaruju, a zavolala jsem je. Když tvrdí, jak často naši chalupu kontrolují, tak ať si ten svůj bdělý dohled užijí.
Bylo jasné, že děda se bude věnovat policistům a na čištění komína zase nedojde. Takže se KlaPi převlékla do starých hadrů, sehnala si štětku, kbelík a lopatku a já jsem jí průběžně při zahřívání dovezených kastrůlků svítila baterkou (díky přestřiženým drátům jsme střídavě nesvítili ani v chalupě) na vyhrabávání desetileté vrstvy sazí v dolní části komína. Chvílemi jí v komíně mizela se štětkou i celá ruka až po rameno, takže si dovedete představit, jak nakonec vypadala. Když přijel náš dobře známý technik na sbírání stop a uviděl ji před chalupou, rozesmál se a chytal se za knoflík.
Vypadala sice jako kominík, ale musím ji pochválit. Je to holka šikovná a večer kamna zase hurala tak, jak to má být a v ložnici bylo příjemné teplíčko. Jen v neděli večer, když se doma koupala, skoro ucpala sazemi odtok z vany. Musíme naplánovat bílení ložnice, protože teď připomíná spíš černou kuchyni, než prostor pro zdravé spaní. S dědovou pomocí bohužel počítat nemůžu. Nejen kvůli jeho věku. Už před dvaceti lety s maminkou a mnou odmítal malovat s vysvětlením, že malovat nebude, protože jeho otec byl malíř pokojů. Jestli tomu výroku někdo z mých čtenářů rozumí, budu mu vděčná za dešifrování.
Žádné komentáře:
Okomentovat