Chalupářské intermezzo

Předem se omlouvám svým věrným čtenářům za délku tohoto spotu, ale jeho rozsáhlost je přímo úměrná hloubce mého zoufalství.

Poslední lednový víkend jsme vyrazili poprvé od Vánoc na chalupu. Ačkoli na naši hroutící se haluznu nedáme dopustit, v zimě zhýčkanému panelákovému obyvateli moc pohodlí neposkytuje, a tak tam jezdíme jen na kontrolu. Ovšem Vánoce, dovolené a volné víkendy v přívětivých ročních obdobích trávíme většinou tam, protože byt s rozlohou jen o málo vyšší než 60 metrů nemůže poskytnout dost soukromí třem generacím, byť je každá z nich zastoupena jedinou osobou.

Chalupa je klasické venkovské stavení, v němž se narodila babička, tatínek tam vyrůstal a chodil do školy, mne tam přivezli jako desetiměsíční batole a KlaPi tam vozím od chvíle, kdy mi to manžel poprvé zakázal.

Domek je sice hned u okresky, ale na samotě. Nejbližší stavení jsou na jednu stranu dvě stě metrů, na druhou sto, na třetí (do kopce zarostlého neudržovaným roštím) asi padesát. Všechna jsou od nás odstíněna terénními vlnami nebo vegetací, takže teprve když opadá listí, dá se tušit, že žijeme v civilizovaném jedenadvacátém století, protože se z oken ložnice odhalí výhled na věžičku zámku se středověkým pivovarem a hotelem. Je tam úžasný klid a když se v létě nejbližší soused rozhodne v šest ráno řezat dříví na cirkulárce, z té dálky vám to připadá jako malebná venkovská zvuková kulisa.

Chalupu milujeme nejen pro ten klid, ničím nerušený řev zpěvného ptactva, bublání potoka za silnicí a májové koncerty slavíka v doprovodu žabího orchestru, ale i proto, že tam máme hluboce zapuštěné kořeny. Ačkoli mi připadá, že nejlépe se tam daří plevelu, hluboké zakořenění se přihodilo i mé „přivandrovalé“ mamince, jež se z typicky městské vášnivé návštěvnice galerií, výstav, divadel a koncertů a zaryté knihomolky stala v padesáti letech, kdy po své tchyni zdědila zahrádku jako dlaň, zanícenou chalupářkou-zahrádkářkou. Klasickou světovou literaturu v knihovně přesunula do zadní řady a začala nakupovat botanické, dendrologické, květinářské, skalničkářské a (bio)zahrádkářské příručky.

Protože díky chalupářskému otužování nejsme žádné skleníkové květinky, pro vytoužený klid a téměř dvojnásobek „lebensraumu“, než máme doma, ochotně něco vytrpíme. Od jara do podzimu na chalupě nestrádáme, naopak dobrovolně ustupujeme přírodě agresivně se deroucí dveřmi, okny i jinými netradičními a lidskou rukou nevyhloubenými otvory do domu. Ale i o Vánocích nebo jarních prázdninách (nevím, proč se jim říká jarní – pokud si pamatuji, vždycky při nich mrzlo a praštělo) oželíme teplo, sucho a pohodlí.

Trpělivě snášíme přes čtvrt století trvající tvrdošíjné lpění posledního majitele budovy (mého tatínka) na tradicích, projevující se absencí izolace, bortícími se stěnami budovy a střechami přístavků, odmítáním vybudovat vodovodní přípojku, byť je řad vzdálený zhruba dvacet metrů od domu, s tím souvisejícím suchým septikem a velmi provizorní koupelnou, a spoustou špíny spojené s vytápěním a vařením na kamnech na pevná paliva. Když to fungovalo sto padesát let, proč by to nevydrželo další čtvrtstoletí, že?

Chalupa je naše milovaná, ale objektivně vzato děsná. Návštěvy dovnitř nepouštíme (s výjimkou partnerů KlaPi, abychom prověřili jejich odolnost), protože pohyb v tomto prostředí je pro neotrlou osobu z jedenadvacátého století duševnímu zdraví nebezpečný. Je to něco jako zkouška princezen hráškem – kdo přežije pobyt na chalupě, je náš.

Cizí lidi, přátele a kamarády slabší povahy zveme výhradně v teplých měsících na kávu na terásku, stíněnou modřínem, vistárií a popínavými růžemi. Genius loci tam prostě je, což uznala i zahraniční návštěva, sestřička KlaPi s tehdy ještě snoubencem, jenž vetchost domu šetrně označil za patinu – co prý jiní investují do toho, aby jejich obydlí působilo tímto módním omšelým dojmem!

Bohužel naše chaloupka už osm let magicky přitahuje nejen nás, ale i návštěvy nezvané. Dříve k nám zavítaly jednou za rok, vždy na jaře, předloni ale nastal nějaký zlom. Těsně před prázdninami k nám vtrhli kuchyňským oknem. Protože televizi, všechnu elektroniku a menší domácí spotřebiče, které se na chalupě ocitly proto, že doma už dosloužily, neboť se náhle rozhodly fungovat na jakési tajné heslo, si odnesli předchozí zloději stejně, jako ruční kafemlýnky, staré kuchyňské váhy i mincíř, socialistický masivní ruský samovar a pár památečních kousků porcelánu a skla po mé chudé babičce, člověk by řekl, že už není, co brát. Mimochodem už pár let stávkuje a nechodí k nám Ježíšek, protože při jednom z prvních lupů mu zloději odnesli omšelý kravský zvonek, kterým na Štědrý den oznamoval třem generacím dětí, že mají naděleno. Teď si dárky musíme kupovat sami.

Přestože z pohledu normálního člověka už není, co ukrást, předloni nás ti, které by si domů nepozval ani ten největší filantrop, poctili svou návštěvou cestou na prázdniny. Rozbili čtyři okenní tabule a odnesli si olej, masox, granulovanou jíšku, hořčice a dresingy na grilování (nejvíc mě naštvalo, že si odnesli i ten nesehnatelný křenový), zásobu toaletního papíru a starý hliníkový napařovač na knedlíky. Nechali jsme zasklít kuchyňské okno, zametli střepy a jelikož začínal dědův prázdninový dvouměsíčním pobyt, doplnili jsme „odcizené předměty“.

Prázdniny skončily, v půlce září jsme odvezli dědu zpátky do Prahy a následující víkend jely s KlaPi autobusem na návštěvu do Německa. V sobotní vlahý podvečer sedíme v poklidu na nádvoří radničního sklípku a vybíráme si z nekonečného jídelního lístku. Vychutnáváme si pohodu a báječné chardonnay, když tu mi zazvoní mobil. Děda. Muselo se stát něco vážného, když volá do ciziny! Vážného ano, nikoli nezvyklého – zloději. Od urychleného úprku domů nás zachránilo to, že auto parkovalo v Praze v garáži a na nedělní noc jsme měly koupené jízdenky na autobus. Ale stejně jsme měli zkažený zbytek víkendu. Trošku jsem se prospala v autobusu, malinko doma, kopli jsme do vrtule a dopoledne vyrazili na chalupu. Rozbité tři okenní tabule v kuchyni a ukradený olej, hořčice, rum, javorový sirup, zásoba toaletního papíru a – jaké překvapení – nový nerezový napařovač na knedlíky.

O tom, jak zoufale jsem se po dvojím vykradení cítila, svědčí to, že já, ateista nevěřící na zázraky a člověk vůbec nevěřící v nic nadpřirozeného, jsem prohledala internet, na nějakém blogu našla a použila kouzlo proti zlodějům, které v komentech všichni vychvalovali, jak funguje. Zaklínají se jím dveře, aby do domu nevstoupil žádný zloděj. Pro jistotu jsem kouzlo použila jak na dveře vstupní, tak na čtvery vnitřní.

Následující rok se zdálo, jako by magie skutečně fungovala. Když pominu to, že nám loni na jaře zloději rozštípali vrata stodoly, aby z ní mohli ukrást motor k cirkulárce, do domu opravdu nevlezli. Jenomže pak nám volal soused, že máme vykradenou chalupu 26. října. O tom, že jsme ji shledali vykradenou ani ne dva měsíce poté, jsem psala ve svém prvním letošním spotu, ale vykradenou jsme ji našli i minulou sobotu, když jsme tam zajeli na kontrolu. Třikrát za čtvrt roku!

Pokud jde o působnost kouzla, možná nefungovalo proto, že nám do chalupy nelezou dveřmi, ale okny. Po dvou podzimních krádežích mě přestalo bavit zasklívat za poslední půldruhého roku čtyřikrát přesklené kuchyňské okno, a zaklela jsem i je. Letošní zloději pravda tímhle oknem, ačkoli je pro ně nejpohodlnější, protože nejnižší a navíc odvrácené od silnice, nevlezli. Ale mou víru v působnost zaklínadel podlamuje fakt, že působnost čar jsme pro jistotu podložili mezi dvojité okno napevno zaraženým trámkem, který brání po rozbití skla otevření okenních křídel.

Pokud vás zajímá, co si z naší chalupy odnášejí, když už tam nic nezbylo, tak ti říjnoví si asi domek jen tak prošmejdili, odnesli toaletní papír, kuchyňské papírové utěrky, kávu a čaj. Dopili rum, ale láhev nechali na stole s krásnými otisky prstů (samozřejmě nejsou v databázi) a u vrátek do zahrádky jakési děvče či puberťák zapomněl/o podpatek. Co ukradli prosincoví jsem psala na začátku ledna. Chystali se na Vánoce. Nezmínila jsem se jen o vývrtce, cedníku a třech plechovkách koření, masoxů a jiných kuchyňských ingrediencí. Strouhanku, rýži a špagety odnesli i s těžkými skleněnými a plechovými dózami. Asi si zařizují domácnost.

Tentokrát sice nebylo, co dopíjet, přesto si zloděj, nebo jeden z party, zdříml v mé posteli, a odnesl si – pozor změna – balík toaletního papíru, dva balíčky dámských hygienických potřeb a roury od kuchyňských kamen :-o

Vzhledem k tomu, že se naše cesty na chalupu, byť jen na dva dny, začínají nápadně podobat stěhování národů, protože s sebou sem a tam vláčím kávu, čaj, koření, olej, kečupy, hořčici, jar, toaletní papír, vývrtku a další životně důležité potřeby, jsem ráda, že jsem před třemi lety prozíravě koupila kombíka. Jenomže jak roste drzost zlodějů, začínám se bát, že bych měla začít šetřit na kamion, abych za pár let byla schopná převážet tam i zpět do Prahy také postele, stůl, židle, kamna…

A co dělá Policie České republiky? Z našeho okrsku už známe všechny hochy osobně a když jim ústředna předává hlášení od nějaké paní, že má vykradenou chalupu, už se ani neptají, kam mají jet. Když k nám konečně dorazí, rozpačitě krčí rameny a očividně se stydí. Nashromážděné otisky bot, pachové stopy, daktylky, DNA z oslintané láhve dopitého rumu nejsou nic platné, protože je policie nemá v databázi.

Uvažovala jsem o opatření oken bezpečnostními fóliemi. Policisté tvrdí, že zloději pak nerozbijí okno, ale rovnou ho vytrhnou ze zdi i s rámem (vzhledem ke stavu naší pastoušky by nemuseli ani vyvinout velké úsilí). Přemýšlela jsem o drahém systému, napojeném přes mobilní síť na bezpečnostní agenturu. Nejbližší je ovšem 20 kilometrů daleko a když se spustí alarm, než po klikatých a děravých okreskách dojedou, bude zloděj dávno v prachu. Když bude alarm informovat na mobil mě a já pak zavolám na okrsek, při našem štěstí budou kluci v terénu na druhé straně rajónu, budou od nás vzdáleni 23 kilometrů, a než po klikatých a děravých okreskách dojedou… Kromě toho zloději vždy napřed vypnou jistič a vyšroubují pojistky (raději je také vozíme s sebou, protože pojistka utopená ve vaně dešťové vody se špatně narychlo oživuje).

Vypadá to, že nezbývá než čekat, až se stane zázrak a my zrovna přijedeme na chalupu ve chvíli, kdy tam zloděj bude, několika mrštnými bojovými chvaty ho přepereme, jednou rukou svážeme a půl hodiny s ním budeme společensky konverzovat při čaji než ho bude možné předat konečně dorazivší hlídce. Vlastně čaj bychom mu asi uvařit nemohli, protože než dorazí za další hodinu technik z okresu, nesmí se na nic sahat! Že bych termosku s horkým Earl Grey přidala na seznam sem a tam převážených věcí?

Další možnost a využití alespoň nějakého účelu nepochybně drahé, a zdá se mi, že zatím naprosto marné práce technika, by snad byla v evidenci otisků prstů všech občanů při předávání občanek a povinném odběru DNA miminkům hned při narození a starším ročníkům při sčítání lidu. Jenomže to by byl hrubý zásah do demokratických práv našich občanů, říkají naši zákonodárci. No já nevím, když nic nepáchám, nemám snad důvod tajit své otisky nebo DNA. Aspoň, až nějakého nezvaného hosta přistihnu při činu, on mě několika hbitými chvaty přepere a mé bezvládné tělo hodí do hodně vzdálené rokle, kde budu pár měsíců hnít než mě najdou, budou policisté vědět, komu mají dát vědět, že si ten zapáchající chrchel má odvézt. A stát ušetří za pohřeb neidentifikované oběti.

Zatímco policisté si lámou hlavu nad tím, jak stihnout dopadnout co nejvíc pachatelů, a já nad tím, jak vyřešit právní systém – v obou případech je to naprosto zbytečná ztráta času – pan ministr Radek John bádá nad tím, jaké zavést úspory. Kdyby ho třikrát za čtvrt roku vykradli, možná by přemýšlel rychleji a efektivněji