Pak svěř chlapovi malé dítě…

Vracela jsem se z práce domů. Nevím, jestli je to zchátralostí vozového parku DP Hl. m. Prahy, nebo patří mezi módní trendy řidičů téhož podniku jezdit stylem brzda – plyn, ale plynulost v jízdě harmonik poslední dobou postrádám (a ve většině případů i zapnuté topení).

Na jedné zastávce přistoupil s asi čtyřletým dítkem patrně dědeček – soudím podle toho, že byl zhruba v mém věku, ale u chlapů nikdy nevíš. Při prudkém brzdění před červenou dítku vyklouzlo z ruček ukrytých v palčácích jablíčko jako pro Sněhurku. Krásné, zralé, lesklé, kutálelo se po špinavé gumové podlaze autobusu dozadu. Autobus zastavil na křižovatce, děťátko seskočilo z vyvýšeného sedadla a jalo se jablko pronásledovat. Dohnalo ho, zvedlo a začalo je bedlivě prohlížet a leštit rukavičkami. Trvalo mu to docela dlouho, a já si pomyslela, že se autobus každou chvíli prudce rozjede, děťátko sebou švihne a rozrazí si hlavu od spodek sedaček. To toho chlapa nenapadne, že si dítě může ublížit? Zcela evidentně ho to nevzrušovalo. Nezúčastněně civěl do dáli a v hlavě se mu zřejmě honily nějaké státotvorné myšlenky, nejspíš hloubal, jaký bude mít vliv odstoupení Husního Mubaraka z funkce na světovou ekonomiku.

V tu chvíli se autobus s trhnutím rozjel a dítko se, jaké překvapení, svalilo. Naštěstí stálo přesně uprostřed prostoru pro kočárky, a navíc děti jsou jak známo nerozbitné, takže se mu nic nestalo. Hlavní starostí vnoučete i dědečka bylo, jestli se nepotlouklo to jablko. Dědeček spokojeně zkonstatoval: „Nic mu není, klidně ho můžeš sníst. Ale až venku, teď vystupujeme.“

Všechny maminky popálených a opařených dětí – vlastně všech dětí, protože každé z nás dítko někdy spadlo z gauče nebo přebalovacího pultu – vědí, že při péči o dítě nestačí normální obezřetnost, potřeba je nejvyšší ostražitost! Jedna z věcí, kterou chlapi většinou netuší a ani se takovými prkotinami nehodlají zatěžovat.