středa 29. září 2010

Za Prahu krásnější a čistší

Ve čtvrtek jsem po třech dnech na služební cestě vykročila opět do kanceláře. Rýma, jež na mě hupsla v sobotu, se naštěstí v neděli večer lekla nadmořské výšky a zhruba někde u Vrchlabí zalezla do útrob mého dýchacího systému, takže mi na služebce nebránila ve výkonu funkce. Bohužel se potvora tři dny zákeřně skrývala v ilegalitě, aby se zase doma v Praze přihlásila o svá práva otravovat mi život. Což ovšem smogem potrénovaného Pražáka nerozhodí…
V prosluněném a teplém čtvrtečním ránu jsem plna optimismu vyrazila do práce bez svetru a užívala jsem si nádherné babí léto. Vedle jara mám tohle roční období nejraději, a tak jsem nadšeně vyskotačila v Bohnicích, kde sídlí naše firma, z autobusu.
Magistrát se k vilové oblasti kolem blázince chová macešsky, před domky vlastně nejsou ani chodníky, jen jakýsi vydrolený a plevelem prorostlý asfalt. Jediným náznakem toho, že o existenci starých Bohnic obvodní rada ví, je pravidelně do schránek dodávaný plátek Osmička, v němž se obvodní úřad bije v prsa, jaké báječnosti v oblastech mimo Bohnice vybudoval.
A dvakrát ročně - poté, co bezpečně roztála poslední hromádka sněhu na kraji chodníku (tedy nejdříve koncem května), a těsně předtím, než vznikne první v nové zimní sezoně (tedy pro jistotu před koncem září) - probíhá čištění komunikací, jež má nejspíš za úkol potěšit zejména místní majitele motorových vozidel a ekology, neboť zoufalí rezidenti v ten den musí do práce jet autem, i kdyby to nebylo jejich zvykem, protože nechtějí riskovat odtah vozidla, pokutu a následné formality…
Druhé a poslední letošní „bohnické velké prádlo“ bylo naplánováno právě na ten úžasný baboletní čtvrtek. Seběhla jsem od hlavní silnice k paneláku, jenž tvoří poslední výspu sídliště před starou vilovou zástavbou, spadající do rozsáhlé oblasti „silnice se v létě občas čistí a v zimě ani náhodou neudržuje“, a přivítalo mě příjemné vlhké povětří a jemné obláčky páry stoupající z asfaltu zahřátého podzimním sluncem. I přes ucpaný nos jsem se pokusila se zavřenýma očima zhluboka nasát vzduch a procítit podzimní vůni…
S výdechem jsem se vrátila do reality, rozhlédla a zkonstatovala, že velitelem čisticí akce byl nejspíš bývalý lampasák – na vojně se odedávna tvrdilo, že co je mokré, to je čisté. Silnice byly skutečně velmi, ale velmi mokré. Po civilizačních odpadcích - igelitech a petlahvích - ani stopy. Pojala jsem však podezření, že Technická správa komunikací nakoupila velmi drahé a úměrně sofistikované stroje ze zahraničí, odlišující bioodpad od nebioodpadu, protože asfalt poměrně hojně zdobilo listí, větvičky, semínka… Nebo že by po očistné akci provedené běžnými stroji přišel hurikán a prudkými poryvy očesal místní vegetaci?
Já tedy sázím na drahou zahraniční techniku, odlišující „bio“ od „chema“. Když jsem totiž vkročila na nezvykle volné parkoviště, kde široko daleko nestálo žádné auto (což se nestává ani v pátek před pondělním a úterním státním svátkem), uprostřed té prázdné šedé vypulírované a vlhkou čistotou se lesknoucí asfaltové plochy jsem potkala potkana. Možná to byla krysa, ale nepředstavilo se mi to a podle barvy se to taky poznat nedalo, protože to bylo už nějaký pátek mrtvé. Vypadalo to, jako by to vypadlo z toho čisticího stroje, jako by to čističi zanechali na parkovišti jako suvenýr. Člověk by tipoval, že to prošlo pojízdnou pračkou, sušičkou a mandlem, tak to bylo placaté. Od průzkumu, zda to voní aviváží či škrobem, mě odradila hejna much kroužící kolem.
Že by reklamní příspěvek do projektu čisté a zelené Prahy?

úterý 10. srpna 2010

Když Evropa tančila valčík, co tančila Amerika?

Onehdy jsem seděla u počítače, mořila se s nějakým nevyřešitelným problémem a jako kulisa mi k tomu hrála televize. Ani jsem nevěděla, co dávají. Z přístroje se linula příjemná hudba, jež zmírňovala mé naštvání z toho, že technika zase vítězí nad ženským intelektem. Když jsem nad svým marným snažením konečně zlomila hůl, upřela jsem zrak na obrazovku, kde se uprostřed nočního parku v lehkém třídobém rytmu kolébal z levé na pravou jakýsi mladý pár. Á, to bude něco amerického, pomyslela jsem si.
Ve svatebních, maturitních a romantických scénách amerických filmů je tento taneční styl často předváděn a zřejmě je za velkou louží považován za vrchol elegance – pár má téměř tradiční, ač poněkud ležérní držení, kdy dáma se levou rukou opírá o pánovo rámě a její pravá ruka je položena do pánovy dlaně, ale tím podobnost s takzvaným „standardem“ končí. Kroky jsou velmi, ale velmi jednoduché: levá – zhoup na pravou – pravá – zhoup na levou - levá atd… Nazvala bych to rytmickým šlapáním zelí. Pokud se přitom pár lehce otáčí, je to zřejmě vrchol americké lidové taneční školy…
Podívala jsem se do televizního programu a zjistila, že jde o přenos letního koncertu ze schönbrunnských zahrad. V tu chvíli se kameraman dostatečně pokochal „Amíky“ a zaměřil se na sousední jen nepatrně starší pár. To však bylo jiné kafe – pán držel rovná záda, lokty vznosně zvednuté a dáma s levou rukou lehce opřenou o partnerovu paži a hlavou v mírném záklonu pootočenou doleva, kroužili po trávníku v lehkém třídobém rytmu. První doba – lehký skluz, druhé dvě doby, ťap ťap na špičkách. Nevadilo, že měli na sobě džíny, i tak to byl velmi příjemný pohled. Nezkoušeli žádné složité figury, takže profíci to nebyli, prostě jen dva mladí, které Straussova hudba vyprovokovala k tanci a kteří vědí, co je valčík.
Další skladba – polka. První pár jen změnil rychlost přešlapování a vypadali jako dva roztomilí batolící se medvídci z nějaké reklamy, nejspíš na Duracell. Zato kameramanovi oblíbenci se vrtěli v dvoudobém rytmu na trávníku, že divák přímo cítil, jak jim od tenisek odlétají drny.
Kdopak to na vídeňském trávníku tak podlehl půvabné Straussově hudbě? Jeden pár určitě prošel tradičním evropským všeobecným vzděláním, do něhož patří i obeznámenost se základními tanečními kroky, druhý pár byli buď američtí turisté (kteří Straussovu hudbu možná slyšeli poprvé v životě), nebo mladí Evropané pohrdající tradicemi (i ti možná na koncert jen omylem zabloudili).
Pokud jde o Ameriku, chápu – nositelé původní indiánské kultury byli vlastně vyvražděni a kontinent byl osídlen vedle Evropanů také Afričany a Asiaty, a všichni si přivezli své vlastní tradice a kulturu. Takže všechny tradice jsou dovezené a dochází tam k multikulturnímu mísení a kdo se v tom má vyznat, natož si osvojit aspoň základy toho všeho…
My Evropané to máme jednodušší. Až v poslední době nás ovlivňují etnika, která tu nejsou usazena dlouho. Když je řeč o tanci, učíme se flamenco (to sice má kořeny v Evropě, ač je poněkud ovlivněné orientem), salsu, sambu, orient, tribal, bollywood, afro, zumbu… Asi jsem vážně stará konzervativní makovice, ale pořád mám pocit, že tanečnice z Evropy by měla nejdřív umět valčík, než se naučí „arabský krok“ (z něhož, když o tom tak přemýšlím, ten valčíkový možná kdysi vyšel)…
Takže když Evropa tančila valčík, Amerika tančila ... hugadžaga?

úterý 15. června 2010

Týden blbec

Mám za sebou jeden z nejnepovedenějších týdnů svého života. Naštěstí nešlo o žádné tragédie, ale jedna nepříjemnost stíhala druhou a nenechaly mě vydechnout ani den. Posuďte sami.

V průběhu pondělí jsem při telefonování mou sedm týdnů v Mobil pohotovosti opravovanou Nokií tu slyšela jen samé souhlásky, tu zas jen samohlásky a obsah sdělení jsem si domýšlela. Protější strany si musely myslet, že ta Makovice nejen stárne, ale taky už začíná hluchnout a blbnout. Nejdříve jsem se domnívala, že jde o pomstu operátora, jenž těžce nese, že v pátek začne naše firma užívat služeb konkurence, ale večer jsem pochopila, že problém je na straně přístroje, tedy mého mobilu. Ze šuplíku byl na světlo boží vytažen osvědčený čtyři roky starý Samsung a na internetu vyhledána jiná opravna mobilů. Sedm týdnů už nehodlám riskovat, jen najít čas, kdy do opravny zajít.

V úterý odpoledne jsem v práci zjistila, že mi nejen zmizely odeslané maily za tři měsíce, ale ani se mi neukládá pošta právě odeslaná. Zavolala jsem našeho na druhý konec republiky detašovaného správce sítě, jenž mé SOS vyslyšel a přes internet se mi několik hodin hrabal v počítači. Ačkoli mé zaměstnání spočívá především v práci na PC, na němž nemůžete dělat, když vám v něm rejdí někdo jiný, nemohla jsem si dovolit z práce odejít, neboť nám jakýsi melouchář předělává elektřinu a já jsem cítila potřebu ohlídat, aby v průběhu rejdění nepřišel elektrikář a nevypl jistič. Takže jsem si čtyři hodiny v práci četla časopisy, umyla a přerovnala nádobí ve skříňce, vypiglovala kávovar až do nejjemnějších drážek a zauvažovala o mytí oken, ale začalo krápat. V šest večer mě to přestalo bavit, zavolala jsem správci sítě (ten už byl dávno na cestě domů) a dohodla se s ním, že nebudu přes noc vypínat počítač a nechám dojet probíhající test. On večer z domova bude pokračovat v rejdění, čištění, komprimování, testování a defragmentování. Jak se druhý den zjistilo, čtvrt hodiny po mém odchodu z práce přišel elektrikář a vypl jistič. Takže celou tu dobu jsem v kanceláři tvrdla zbytečně, a to i přesto, že jsem od Kláry dostala echo, že máme doma potopu.
K našim vodním problémům – před půlrokem jsem začala prosit dědu, jestli by v kuchyni neopravil kapající kohoutek. Odezva byla nulová, ačkoli řídké kapky se po měsíci změnily v souvislý čůrek a ten po dalších pár měsících v pramínek. Děda tvrdil, že nemůže sehnat těsnění, a podložil pod kapající kohoutek půvabný žlábek z plastové podložky od grilovacího sýru, jenž odváděl vodu do dřezu. Průběžně (asi tak třikrát týdně) jsem dědu prosila, zda by nezavolal instalatéra, jenž nám kohoutek montoval, že třeba ten těsnění bude mít. Materiál a práci samozřejmě zaplatím, ale brát si kvůli kapajícímu kohoutku volno se mi nechce, zvlášť proto, že děda jako důchodce volně disponuje svým časem. Odpovědí bylo hloubavé mlčení, i když se po dalších pár měsících pramínek změnil v rozkošnou fontánku. Nevím, jak dlouho by zvlhčovala vzduch v našem suchém panelákovém bytě nebýt toho, že v úterý odpoledne praskl přívod teplé vody do kuchyně a zvlhčil vzduch tak dokonale, že se zvlnily koberce. Poté, co za bedlivého dědova dohledu Klára vytřela z podlahy deset litrů vody, se dědoušek konečně odhodlal zavolat instalatéra a po ukázce prasklé hadice od stoupačky mu dokonce dobrovolně předvedl i náš kuchyňský kohoutek. Instalatér pustil studenou vodu, již děda předtím pro jistotu zavřel, a prohlásil, že čas má ve čtvrtek večer, ale v nejhorším by zkusil vyšetřit chvilku už ve středu po osmé ráno. Děda ho ujistil, že si rád přispí, takže nemusí spěchat, že ve čtvrtek to stačí. Naštěstí po zásahu mé duchapřítomné a cachtánímilovné Klárky instalatér přistoupil na to, že dorazí už nazítří.
Dámám asi nemusím zdůrazňovat, že po bezcílně stráveném odpoledni jsem večer v provlhlém bytě nebyla nejpříjemnější. Ačkoli o odstranění nejhorších následků se už postarala Klárka, dobrovolně a bez řečí jsem dokázala jen vyklidit kuchyňskou skříňku pod dřezem a nereagovat naštvaně na dědův jistě dobře míněný návrh poskládat asi tucet nerezových kastrolů, čtyři pekáče, papiňák, litinovou bábovkovou formu po babičce, dortovou formu a pekáč z varného skla po mamince do malé plastové skládací přepravky. Vyjela jsem až po dědově nevinném dotazu: „Ty jsi neumyla nádobí?“ Ne, neumyla! Všechny sklenice a hrnky od včerejška a naběračky, příbory, talíře a kastroly od dnešního oběda jsem demonstrativně vyskládala do úhledných komínků na sporák, aby zítra nepřekážely instalatérovi v jeho činnosti při výměně kohoutu za nový. Po dědově návrhu uložit do plastové přepravky aspoň to špinavé nádobí a umístit je do obýváku jsem už explodovala. To tak, nechat ten sajrajt kapat na koberec!!!
Spát jsem šla naštvaná, upocená a nemytá.

Středa mě přivítala slunečným ránem a já jsem vstávala špinavá, ale s optimistickým pocitem, že všechno zlé se nakonec v dobré obrátí. Z omylu mě vyvedl hned od dveří do kanceláře vržený pohled na monitor PC a zjištění, že v mém počítači, který mezitím kolegové laskavě zase zapnuli, se defragmentuje disk C a proces je kompletní z deseti procent. Když jsem naposledy defragmentovala, trvalo to čtyři hodiny. Šla jsem si zapálit a potom koupit novou krabičku cigaret do zásoby.
Brzy po poledni byla defragmentace dokončena s tím, že správci sítě mě teď laskavě nechají chvilku pracovat a rejdit začnou zase po třetí hodině. Po třech hodinách horečné účelné činnosti jsem se nedobrovolně pustila do razítkování obálek a lepení štítků a známek, kteroužto inspirativní činnost mi osvěžil telefonát kolegy, ten den se pohybujícího na jakési konferenci. Poptal se, co je nového, a mimochodem mi svým typicky šetrným způsobem sdělil, že se členové představenstva shodli, že je nežádoucí, abych byla přítomna jejich zítřejší schůzi v kanclu, a že si tedy mám ve čtvrtek vzít volno. Je vidět, že chlapec je milovník adrenalinu, protože má první myšlenka mi zvedla tlak: „To ještě nikdy neudělali, nechtějí mě vyhodit?“ Velký Šéf byl nedostupný a šéfová o ničem nevěděla, protože ženské přece pánové nebudou nic říkat, když mají v kanceláři chlapa…
Z práce jsem odcházela s obavou, že náš správce sítě (a zároveň člen představenstva) objevil při rejdění v mém počítači skryté supertajné soubory, o nichž nemám tušení, a hodlá zítra přednést návrh na mé vypovězení pro podvratnou činnost. Protože však páchání špionáže není mým koníčkem, rozhodla jsem se nechat to koňovi. Středa sice zase nic moc, ale užiju si volný čtvrtek a v pátek se třeba dozvím víc. Doma mě čekal nový kohout u kuchyňského dřezu a uklizená domácnost. Tak proč se trápit?

Na volný čtvrtek jsem si naplánovala zařízení opravy Nokie, nákup látky na potah kuchyňských židlí a zrušení kreditní karty, k jejímuž zřízení jsem se nechala jako pitomec nalákat loni před dovolenou tvrzením dealerky, že platební karta, již používám, nemusí fungovat v zahrančí.
Při hledání servisu mobilních telefonů jsem oběhla celou budovu, než se mi ve vzrostlém roští konečně podařilo najít vchod. Ale slečna za přepážkou byla milá, vstřícná a ochotná. Oprava telefonu by mohla být hotová už za ČTYŘI dny, což mi proti předchozím sedmi týdnům připadá jako pohádka. Cena už není tak úsměvná, ale třeba mi ji zaměstnavatel tentokrát proplatí.
V dekoračním centru měli vzorek látky, jež se mi líbila, zaplatila jsem zálohu v plné výši za dva metry, které pro mě objednají, a za tři týdny by měly dorazit. Doufám, že při svém štěstí neztratím potvrzení.
Také v bance jsem uspěla. Slečna za přepážkou chápavě vyslechla mé vysvětlení, proč chci zrušit výhodnou kreditní kartu, již jsem nikdy nevyužila, převzala ji a nůžkami odborně skartovala, sepsala se mnou žádost a vydala potvrzení o zaplacení jedenácti set korun, které bance za tuto službu dlužím. Za blbost se prostě platí…
Z banky jsem se rozhodla i přes nechutné vedro projít po cestičkách, jimiž jsme se v dobách Klárčina dětství často procházely. Vypravila jsem se parkem mezi vilky, na jejichž kraji jsem narazila na bývalou kolegyni. Popovídaly jsme o lidech z mého prvního zaměstnání, probraly drby a rozcházela jsem se s ní s příjemným pocitem, že lidé, s nimiž jsem pět let pracovala, na mě ani po dvaceti letech nezapomněli. V báječné atmosféře volnosti, klidu a pohody jsem dorazila k našemu domu.
Již po vkročení do přízemí jsem pocítila čpavý kouř. Pomyslela jsem si, že některá stařenka (dům obývají především důchodci) připálila oběd. Stoupala jsem po schodišti, zápach sílil. V našem patře byl nejintenzivnější. V duchu jsem politovala sousedku - často nás oblažuje vůní vyvařeného morku (někdy mám pocit, že si doma vaří vlastní mýdlo), tentokrát to asi neuhlídala.
Po otevření dveří do bytu jsem pochopila, že sousedce křivdím. Proti mně se vyvalil oblak dýmu. Shazuji boty a volám: „Něco tu hoří!!!“ Děda, klidně dřímající v křesle v obýváku, se na mne pomalu otočil: „Já niiiic.“
V kuchyni na sporáku prská a škvíří se kdysi smaltovaný hrnec. Voda vypařená, brambory na uhel.
Chuť měly zajímavou. Podobnou jako brambory pečené v popelu. Jen ten připálený smalt to trošku kazil.

Konečně pátek! Snad se dozvím, proč jsem neměla být u schůze představenstva, ale hlavně, i když bez Klárky připravující se na dvě zkoušky, vypadneme s dědou na chalupu a tam zapomenu na práci, na Prahu, na všechny průšvihy. Budu poslouchat řvoucí ptáky, sekat trávu na zahrádce, vařit na starém sporáku na dřevo…
Do kanceláře jsem vstoupila příjemně naladěná a ani stále ještě rejdící správce sítě mě nerozhodil. Vyslechla jsem pozitivní zprávu, že schůze představenstva bez přítomnosti zaměstnanců je jakýsi nový trend. Přeložila jsem si to tak, že pánové doufají, že když se sejdou sami, nikdo nebude vynášet informace. Vzhledem k tomu, že zprávy z této poslední schůzky již nepochybně kolují mezi členy, předpokládám, že příště budeme zase vařit kafe Míša a já.
S dědou jsme se shodli, že protože je dlouho světlo a teplo, není třeba topit a na chalupu můžeme vyjet až v sedm večer, kdy už bude na silnicích klidněji. Takže někdy v půl šesté jsem vběhla do garáží natěšená na cestu na chalupu. Hupsnu do sedačky, otočím klíčkem v zapalování, a ono nic. Ani škyt.
Jelikož se mi to letos stalo už dvakrát, jsem poučená, že dědulové ve vrátnici mají takový chytrý agregát, který se připojí na baterii a pomůže se startováním. Jenomže některý dědula to s ním umí a některý ne, stejně jako já. Měla jsem štěstí – službu konající vrátný byl z těch zkušenějších, pomohl mi fábinku nakopnout a já jsem odjela. Při objíždění sídliště kolem dokola (abych baterii trochu oživila) jsem přemýšlela o tom, že stávka autíčka byla pochopitelná v únoru po dvouměsíčním stání, ale vzhledem k tomu, že před čtrnácti dny fábinka ujela o víkendu nějakých tři sta padesát kilometrů, je její chování záhadou.
Zaparkovala jsem před domem a šla sbalit tašky. Posléze jsme se s dědou, notebookem, taškou vypraného prádla, taškou jídla, mou příruční taškou s foťákem, dědovou příruční taškou a mou kabel(k)ou – je obrovská, váží snad pět kilo a obsahuje záchranné balíčky pro všechny myslitelné životní krize (naštěstí kočka s přepravkou zůstaly doma s Klárkou) – naskládali do auta, otočila jsem klíčkem… a zase ani škyt.
Všechny tašky jsme odnesli domů a já zavolala do autorizovaného servisu s dotazem, co mám dělat, když nestartuji, ačkoli před necelým měsícem na pravidelné roční prohlídce jsem u nich požádala o prověření baterie a byla jsem ujištěna, že je v pořádku.
Nebudu své už tak dlouhé líčení natahovat. Dopadlo to tak, že v sobotu ráno přijel fešný mobilní anděl, vyměnil mi baterku, vysvětlil, že málo jezdím, čímž baterie trpí a proto je třeba ji po třech letech vyměnit (já bláhová si myslela, že když najedu za rok jen osm tisíc kilometrů, tak si autíčko šetřím a mohlo by mi vydržet do důchodu, kdy ho výhodně střelím coby veterána), zkasíroval mě, my jsme zase naložili celou bagáž a odjeli na chalupu.
Jediná skutečnost minulého týdne, jež mě opravňuje k jásání, bylo to, že chalupu jsme shledali v nevykradeném stavu, což je v červnu a navíc po tak vydařeném týdnu vskutku neuvěřitelné. Ale červen ještě neskončil…

P.S.: Kuchyňský kohoutek už zase kape, v opravně mobilů nezjistili žádnou závadu  a starý mobilní operátor mi asi jako pomstu za zrušení služeb naúčtoval jakési nadlimitní stažení dat z internetu za tři tisíce.

sobota 5. června 2010

Kdyby muž měl mužské vlastnosti…

K napsání dalšího spotu mě trochu přiměla Martina, která mi hlásila, že si přečetla můj minulý příspěvek, slovy: „Přečetla jsem si tvůj feministický post o řidičích…“ Já tedy nevím, mně feministický nepřipadal. Chtěla jsem vyjádřit, že tak, jako jsou dobří a špatní řidiči a řidičky, tak jsou dobří a špatní lidé. Nemyslím si, že by muži řídili lépe než ženy a naopak. Prostě každý podle své povahy, která se právě ze způsobu jeho řízení pozná.
Ale jinak ano – jsem feministka a proto mě v úterý potěšil na ČR 2 – další „jaktovidič“ psychiatr Maxmilián Kašparů, který k tématu role žen a mužů v rodině řekl:
„My muži, a ať se na mě pánové nezlobí, jsme ztratili schopnost být muži a ženy za nás musejí tuto funkci přebírat. Já se svým způsobem nedivím feministkám, že mají své názory, protože kdyby se muž choval jako muž, a nejenom vypadal jako muž, kdyby muž měl mužské vlastnosti, kdyby muž měl to, co od něho žena očekává, tedy ono kavalírství, poctivost, pevnost, zásadovost a vytrvalost ve věcech, tak by si žena mohla hledět své ženské role. Bohužel my muži jsme v posledních desetiletích jakoby rezignovali na tuto mužskou roli a ženám nezbývá nic jiného, než aby ji suplovaly. Potom se stává, že žena má doma dvě děti plus jedno, a to je její manžel, to je další dítě, a ona musí zastávat roli jak tu ženskou, tak mužskou, protože ten muž nedělá, co má.“
Jako přídavek si dovolím můj oblíbený citát Ireny Obermannové:
„Ženatost je nejrozšířenější mužská vlastnost. Vyskytuje se mnohem častěji než čestnost, zásadovost, pravdomluvnost a věrnost.“ 
Já sama bych k žádoucím mužským vlastnostem ještě přidala kladný vztah alespoň k nějaké práci.
K feminismu – podotýkám, že sice nepřehlédnutelnému, avšak nikoli militantnímu, spíše takovému pasivně resistentnímu – mě přivedla pochopitelně předchozí životní zkušenost. S muži žiji, snažím se s nimi vycházet a dokonce jich mám několik opravdu ráda. Avšak mám je ráda jaksi na dálku a nedovedu si představit, že bych měla jedince tohoto živočišného druhu chovat doma. Výjimkou je pochopitelně náš děda, ale to je jiná kategorie – senior a navíc rodič.
Pokud šlo o mého bývalého manžela a otce mého potomka, nikdy jsem si nemohla stěžovat na nedostatek mužských vlastností. Před svatbou byl velice galantní, po svatbě čestně a poctivě přiznával, že by raději zůstal na mateřské a nechal se živit. Na této zásadě velmi pevně trval i poté, co prokázal, že jeho představa péče o dvouleté dítě spočívá v tom, že holčička řve uvězněná v postýlce, zatímco otec v jiné místnosti za dvojími pevně zavřenými dveřmi klidně spí a vůbec nevnímá ani vřískot, ani to, že tenkým pramínkem vody doplňované akvárium vedle lůžka již dávno začalo přetékat a cichlidám zabránilo v proplavání se v nezvykle rozlehlém prostoru jen horní krycí sklo.
Můj ex- důsledně dodržoval i zásadu, že správný muž si doma neopraví ani kapající kohoutek, protože na všechno se dají v hospodě sehnat řemeslníci. Bohužel instalatéři nedocházeli do zmíněné burzy práce dostatečně pravidelně, takže bylo nutno je s mužnou vytrvalostí vyhlížet i týden, což mělo neblahé následky na játra, ledviny a slinivku zodpovědného pána domu. Nakonec ve snaze uchránit manželovo zdraví  paní domu prohrábla krabice s technickým nepořádkem ve sklepě, kde objevila alespoň koudel a kapající kohoutek ozdobila esteticky pojednanou mašličkou.
Do již zmíněné burzy práce naneštěstí nedocházeli pravidelně ani sekači trávníků, zastřihovači živých plotů, ryči záhonů, zapouštěči hmoždinek, přitloukači skob a další odborníci na práce nehodné rukou intelektuála, jehož játra, ledviny a slinivka tím pádem stále více chátraly. Rozklad všech orgánů zpomalovalo snad jen to, že na činnosti podobného druhu jako zametání chodníku před domem, jeho zimní údržbu, přikládání do kotle a přebírání vyhořelého koksu na kousky ještě přiložitelné a škváru, se pod společnou střechou vyskytovala osoba sice se stejným vzděláním, zato pohlaví ženského a navíc si válející šunky doma na mateřské DOVOLENÉ.
Jedinou kladnou mužskou vlastností, jíž můj exmanžel skutečně neoplýval,  byla věrnost a s tím související pravdomluvnost. I když – dá se vůbec věrnost a s tím související pravdomluvnost považovat za mužskou vlastnost? Za téměř osmnáct let, kdy pracuji v oboru, v němž dominují muži (podotýkám, že na našich akcích připadá jedna žena na 20-40 mužů), jsem už stihla zjistit, že věrných mužů je tak čtvrtina. Prakticky polovina chlapů, s nimiž se dlouhá léta pracovně stýkám, mi někdy nabídla sex, ačkoli jsou ženatí a nepředpokládám, že by na svém stavu chtěli něco měnit. Čtvrtina mi ho nenabídla jen proto, že nejsem jejich typ, nebo jsem za jejich věkovým zenitem, nebo se právě realizují někde jinde, nebo jsou nesmělejší než ostatní a k nabídce se teprve odhodlávají.
Takže soudím, že věrnost není mužská ZÁKLADNÍ, ale velmi VZÁCNÁ kladná vlastnost. Nakonec věrnost či nevěra je osobní věc každého páru a nelze podle ní posuzovat chlapa jako takového. Může to být proutník, před nímž by Casanova zalezl do kanálu, ale co je nám do jeho soukromí, třeba mu to i tak doma klape a jako pracovník a kolega je nedostižný a je to báječný chlap.
Za svá dlouhá léta u firmy jsem zažila v kanceláři pět šéfů a v posledních dvou letech jednoho kolegu (také jednu šéfku a několik kolegyň, ale tento spot má být o mužích). Ti první tři šéfové byli starší než já a ať už jsem měla k jejich organizaci práce a jejich povahovým vlastnostem jakékoli výhrady, byly to autority. Poté, co poslednímu z nich ruply nervy a opustil nás v podstatě ze dne na den, přijala firma na konkurs mého čtvrtého šéfa.
Říkejme mu Oťa - cca 35-40 let, přišel z managementu jakéhosi hotelu poblíž metropole, na první pohled kadeřnicky a kosmeticky opečovávaný pán. Po úvodním pohovoru pochopil, že nejsme kravaťácká firma, odložil sako a nadále se ležérně odíval do kalhot (džíny nenosil nikdy) s růžovými nebo bleděmodrými košilemi s dlouhým rukávem, pod nimiž nosil bílé tričko, a to i ve dnech, kdy všichni ostatní měli sto chutí svléknout se vedrem i z kůže.
Na pravidelné schůze osmičlenné „správní rady“ naší miniaturní společnosti s milionovým ročním rozpočtem tiskl pro každého člena třicetistránkové powerpointové prezentace s tím, že na každé stránce byl klipart horského masivu a pod ním jedna řádka veledůležité informace, kterou už všichni dávno znali. Kdyby tyto řádky vytiskl každému na jeden papír, ušetřilo by se 230 listů papíru.
Korunu nasadil svému tříměsíčnímu snažení ve firmě, když jsme pořádali třídenní školení v Železné Rudě. Oťa se zdůvodněním, že má v Poděbradech těžce nemocnou invalidní maminku, jež by nepřežila, kdyby synek nespal jednu noc doma, vystartoval vždy po půlnoci z hotelu a každé ráno se v osm vrátil na snídani. Vzhledem k tomu, že cesta ze Železné Rudy do Poděbrad a zpět zabere přibližně šest hodin, pochybovaly jsme s kolegyní, že by si invalidní maminka ve tři v noci vůbec všimla, že se tam synek na dvě hodinky ukázal. Spíše jsme pojaly podezření, že má Oťa někde u Plzně tajného milence, a v našem názoru nás utvrdilo zjištění, že maminka je vlastně tchýně.
Ani správní radě se jeho devět set zbytečně najetých kilometrů služebním vozem a litry firmou zaplacené nafty vůbec nelíbily a Oťa s křachnutím spadl i s brilantně podříznutou větví.
Dalšímu šéfovi (zhruba o deset let mladšímu než já) jsem říkala Cipísek nejen protože k nám přišel od Jičína, ale zřejmě v Prachovských skalách geneticky zmutoval, protože jako loupežnický synek i vypadal a byl stejně infantilní. Jeho koníčkem bylo hledání kešek, což poněkud zdržovalo při služebních cestách. Mužnosti si dodával mocným kouřením (jelikož jsme nekuřácké pracoviště, zadehtováváme toaletu).
U mě ovšem skončil až když mi pravděpodobně chtěl dát najevo, jak je důvtipný a skvělý psycholog. Začal mi líčit, že si v mém kalendáři na stole všiml písmenka G, z čehož geniálně vydedukoval, že mám naplánovanou prohlídku na gynekologii. A že přesně ví, ve které fázi cyklu se s kolegyní nacházíme a podle toho s námi jedná.
U správní rady skončil brzy poté. Dostal za úkol vymyslet činnosti, na kterých by firma mohla vydělat. Originalitu svého uvažování projevil navržením vydání dvoudílné publikace na křídě o historii našeho oboru, a zavedení turistických známek na horních stanicích lyžařských vleků. Jeho větev křachla v okamžiku, kdy náš nejvyšší šéf začal větu: „Víš, chlapče, tohle nebude to nejlepší…“ Více říci nestihl, neboť Cipísek se beze slova odebral na toaletu. Poté, co místnůstku opustil a za ním se vyvalil oblak dýmu, vysvětlil své chování konsternované správní radě tím, že má nastydlé ledviny. A letěl.
Pak byl půl roku klid, než do naší kanceláře přibyl další muž, po předchozích zkušenostech jej však správní rada nejmenovala šéfem, ale pouhým zaměstnancem. Náš adrenaliňák (viz předchozí spot) má spoustu zvláštních vlastností, s nimiž by se však člověk mohl smířit, kdyby kolega byl trochu víc týmovým hráčem, uměl jednat s lidmi a při každém nesouhlasu s jeho názorem nevyskakoval jako čertík z krabičky. Ale víc se o něm rozepisovat nebudu. Zatím je mým kolegou a čtenářstvo pobavím jeho popisem pouze v případě, že se mu také podaří upilovat si haluz. Myslím si ale, že se to hned tak nestane, neboť zařadil některé členy správní rady do kategorie „kluci, co spolu chodíme“ a obratně tak získává pozici a body. A v poslední době to vypadá, že se rozhodl spíš upilovat haluz oběma svým kolegyním i šéfové. Každopádně doma bych ho mít nechtěla.
Tak se mi nedivte, že jsem feministka.

úterý 18. května 2010

Ukaž mi, jak řídíš, a já ti řeknu, jaký jsi

U nás v práci míváme bouřlivé jaro a divoký podzim, tedy dvakrát do roka po zhruba dvou měsících, kdy vyjíždíme na různé několikadenní akce a školení po celé republice s frekvencí týdenní až čtrnáctidenní. Jarní období právě probíhá, a tak jsme za čtyři týdny vyjeli jednou do Krkonoš a dvakrát do Jeseníků. Časté vysedávání na místě spolujezdce mě přimělo opět se zamyslet nad paralelou „jaký řidič, taková povaha“.
Spolujezdcování jsem si za svůj život užila spoustu. Začínala jsem jako dítě – můj tatínek býval v dobách, kdy ještě sedal za volant, řidičem velmi opatrným až nejistým, na křižovatkách se ptal, jestli něco nejede zprava a kam má odbočit. A pletl si levou a pravou stranu. Opatrný je i dnes při koupi čehokoli houskou počínaje a motorovou pilou konče. Nerozhodný je stále, možná i proto mám pocit, že jet s ním do většího nákupního střediska by bylo i nad síly baby, která se v nakupování vyžívá. Celý život se mé maminky ptal, jestli se tahle košile hodí k této kravatě a když už maminka není, ptá se dnes mě, jestli si ven má na sebe vzít mikinu nebo  teplejší bundu. Jen jedna věc je mu naprosto jasná - jestli ve volební místnosti zvolit levou nebo pravou. 
Jak jsem zjistila, výše zmíněná paralela platí až o jedincích již vyvinutých, pokud možno nad třicet let. Do té doby se zpravidla formují jak řidičské schopnosti a dovednosti, tak charakter. Má o devatenáct let mladší šéfová jezdívala do zhruba třiceti let bezpečně ale razantně, skoro jako chlap. Pak otěhotněla a porodila. Od té doby řídí úplně jinak. Její jízda je najednou pomalejší, klidnější a vláčnější a neustále se otáčí na svého potomka v sedačce na zadním sedadle. Stejně jako v životě.
Pak jsem měla krátkou dobu kolegyni, která mě jednou vezla na druhý konec města. Jela dost pomalu, ale tvářila se suverénně. Vodorovné značení jí příliš neříkalo, nepřerušovanou čáru neznala a z pruhu do pruhu přejížděla, aniž by se podívala do zrcátek. Tatínek ji prý učil, že má jet tam, kam potřebuje, ostatní řidiči se přizpůsobí. Tato dáma při pohovoru vystupovala sebejistě, ale když jsme ji přijali, byla pomalá jako želva a tupá možná ještě víc. V práci nestíhala splnit ani základ toho, co se po ní chtělo, nicméně sama vyžadovala, aby se na ni bral ohled. Dnes údajně pracuje na jakémsi ministerstvu, takže my všichni plátci daní její požadavky dobrovolně a rádi uspokojujeme.
Pokud jde o chlapy - řidiče, zažila jsem jich dost. Většinou jeli tak, že si vedle nich bylo možné klidně schrupnout a neměli jste pocit ohrožení.
Naproti tomu můj bývalý jezdil sice poměrně bezpečně, ale příliš nahlas. Celou cestu nadával na ty tupce, co se mu pletou do cesty, a bylo jasné, že by si přál, aby před ním jel sněžný pluh a rozhrnoval ostatní účastníky silničního provozu do stran. A kouřil jednu za druhou. V dobách, kdy jsem se dobrovolně vzdala té cti sedět mu po boku, se dokonce vydával už nejen na krátké, ale i na dlouhé vzdálenosti pod vlivem. A stejný byl i jeho život. Člověk si skoro nevzpomíná, že by ho viděl bez cigarety. Nejprve mu umetala cestičku maminka, ale po její smrti mu už pořád jenom někdo házel klacky pod nohy a překážel. Jak řídil a žil, tak i skončil – propil dvanáctník, ledviny i játra. Řidičák mu kupodivu vydržel až do smrti.
Náš šéf jezdí tak, že pořád čekám, kdy zatáhne podvozek a vytasí křídla, spolujezdec vedle něj neustále podvědomě „brzdí“. Stejně by potřeboval přibrzdit i v životě.
K napsání tohoto spotu mě ovšem inspirovaly ty jízdy na služební cesty s kolegou. Je to velký sportovec a adrenaliňák, což se projevuje i na jeho řízení. Po dálnici si to sviští nepovolenou rychlostí bez ohledu na to, že před ním právě vyjel do prostředního pruhu kamion, jenž se snaží při své rychlosti 92 km v hodině předjet jiný kamion jedoucí devadesátkou – všichni to známe. Kolega nicméně nepropadá panice a teprve když už s kolegyní máme nohy toporně zapíchnuté do podlahy a skoro se na sedačkách nadzvedáváme, pán laskavě přesune nohu z plynu na brzdu. Takže všichni málem projdeme předním sklem, za což se nám kupodivu řidič omluví.
Totéž dělá v oblíbených serpentinách pod Skřítkem nebo na Suchém vrchu. Před ním se do zatáček slizne náklaďák, ale on ho dojede šílenou rychlostí, za ním začne hystericky brzdit a pak celou cestu do nebo z kopce juká přes čáru ve snaze náklaďák předjet, i když silnici už dobře zná a tudíž musí vědět, že po padesáti metrech následuje další zatáčka a ta plná čára hned tak neskončí. Z kopce jezdí na neutrál – a že jsou v Jeseníkách a Orlických horách pěkně táhlé kopce – takže pořád čekám, kdy mu ta oktávka dole přestane brzdit.
Stejně i pracuje – vtrhne do kanceláře a okamžitě začíná dávat najevo, že nastoupil do procesu. Nepříčetně běhá po kanceláři, zuřivě telefonuje, pořád se na něco ptá. Pak najednou dupne na brzdu, nazuje kolečkové brusle a na dvě hodinky zmizí. Přiřítí se, zeptá se na několik věcí, vytočí pár čísel a najednou vypne počítač, hodí batoh na záda a je v prachu.
Toho adrenalinu je na nás s kolegyní trochu moc, nijak zvlášť příjemně se s ním nepracuje a v autě se  bojíme a pereme se o místo na zadním sedadle. 
Ani se nedivím, že ani ve čtyřiceti si pořád nemůže najít stálou ženskou.

neděle 2. května 2010

Zkoukni Issovou a Mádla a hoď si mašli

Jakmile vypuknou Vánoce nebo Velikonoce, naše televizní kanály nás zahrnou  prvorepublikovými filmovými komediemi a my vzdycháme a teskníme – to byla přece doba! Oldřich Nový ve smokingu či fraku hovoří s Adinou Mandlovou v saténové toaletě spisovně a bez vulgarismů, pomáhá dámám do kabátu, podrží jim dveře a dokonce hbitě vyskočí od stolu, jakmile si dáma jen poposedne, aby si srovnala sukni. A to prosím bez ohledu na její věk. Zdálo by se, že tak se před osmdesáti lety chovali všichni. A pokud ne, alespoň byli v sedadlech biografů jemně směrováni a kultivováni.
Vzor mužské galantnosti vznikl snad už ve středověku, kdy minesengři, truvéři a trubadúři opěvovali krásu a ušlechtilost dam svého srdce. Úcta k seniorům je původu ještě staršího a je obsažena jak v Bibli, tak v Koránu.
Dnes je všechno jinak. „Barbarizaci“ v chování lidí často stejně jako většinu negativních jevů v české společnosti přičítáme čtyřiceti letům socialismu. Takže jde vlastně o proletarizaci. Ale já si vážně nejsem jistá, že za to může socialismus a spojení proletáři všech zemí...
Minulý týden jsem byla v divadle. Čekali byste, že v pražské Státní opeře budou všichni návštěvníci večerního představení oblečeni do večerního? Já také, ovšem není tomu tak. Dáma, popíjející s partnerem o přestávce u sousedního stolku šampaňské, měla na nohou skutečně velmi šikézní plesové kecky, jimž přizpůsobila i úbor od kotníků nahoru. Podle toho, že ty boty nebyly okopané (a také podle toho, že mluvila italsky), soudím, že to byla cizinka. Možná přijela do Čech na pracovní jednání a netušila, že ji obchodní partneři překvapí lístky na operu, takže si do kufru nepřibalila koktejlky. Doufám, že doma by si do divadla vybrala ze svého šatníku (a botníku) něco důstojnějšího. Bohužel v divadle nebyla jediná oblečená nepřístojně a není (máme předplatné, takže divadelní módní trendy sleduji dlouhodobě) velký rozdíl, jestli jde o Čechy nebo o cizince, jejichž mateřština prozrazuje, že nemohli být zkaženi socialistickou minulostí a výchovou.
Socialistickou výchovou ovšem prošla má maminka od narození a můj tatínek od čtrnácti let. Oba měli proletářské kořeny a přesto oba chodili do divadla ve večerním. Maminka i ve všední den nosila barevně sladěné boty a kabelku, ve svátek dokonce rukavičky a klobouk, tatínek pomáhal soudružkám do kabátu, přidržoval jim dveře, do schodů chodil za nimi a ze schodů před nimi. A také jim nabízel rámě, čehož jsem si nejvíc užívala ve svých teenagerovských letech, když jsem s ním byla občas vyslána na koncert a konečně jsem si mohla připadat jako dáma a ne jako holka z gymplu.
Mužské galantnosti jsem si ještě v dobách dávných užila s těmi, kteří chtěli mě, v dobách ne tak vzdálených pak už jen s těmi, kteří něco chtěli po mně (zpravidla něco pracovního - výjimku či shovívavost). Tato cílená galantnost stále ještě přežívá, ale i ta poněkud skomírá. A že by mi cizí chlap jen tak podržel při vstupu do obchodu dveře, nebo že by mě v autobusu studentík se sluchátky od empétrojky v uších pustil sednout, ačkoli mám dvě tašky nacpané nákupem a jsem ve věku, kdy mé dítě je starší než dotyčný jinoch (a to jsem se matkou stala dost pozdě), to už jsem dlouho nezažila.
A tak se v tlačenici nebo dopravních prostředcích navzájem kosíme pohlaví nepohlaví a věk nevěk. Čím to je? Socialistickou výchovou? Tou přece ti malí sobečtí cucáci už neprošli! Na rozdíl od korpulentních seniorů s naostřenými lokty a odjištěnými taškami na kolečkách, kteří ale trpí také bolavýma nohama, poruchami rovnováhy (jež je nutí vybojovat si místo k sezení) a zpomalenými reakcemi (zázračně se ztrácejícími při nastupování do autobusu). Seniory sice ovlivnila prvorepubliková „kinderstube“, ale skleróza jim milosrdně její zásady ukryla do zasutých zákoutí mozku, protože tvrdý boj o životní prostor a pud sebezáchovy jsou přednější.
Jak z toho ven? Co kdyby nám někdo dal návod a připomněl nám dobré vychování a noblesu? Třeba film nebo televize nebo internet? Vzhledem k tomu, že budoucností národa jsou mladí (na čtyřicátníky a výše nestojí za to plýtvat energií), spusťme internet.
Netrvá dlouho a surfaři na síti naskočí Martha Issová s Jirkou Mádlem a jejich poslední dobou tolik probíraný klip. Díváte se na slečnu s částečně islámskými kořeny a hocha se vzděláním z křesťanského gymnázia. Je zřejmé, že ani Korán ani Bible je nijak nezasáhly. Litujete jejich rodiče, kteří jsou sice možná v produktivním věku, ale asi by si měli už dnes vyhlédnout útulný domov důchodců. Pozorujete obrázky naskakující nad jejich pohovkou, nevěříte vlastním uším a začínáte se bát. Stojí vůbec tenhle národ o nějakou kultivaci? A dá se kultivací z obyčejné (cizím slovem vulgární) slámy vytvořit voňavé seno?

čtvrtek 29. dubna 2010

Brňáci mají zase navrch

Týden před koncem března se mému dítku podařila báječná věc. Zvrátilo plnou třetinkovou sklenici s vinným střikem na jídelní stůl, na němž se od včerejška skvěl čistý ubrus. K likvidaci následků potopy jsem se dostala až po chvíli, jako správná hospodyňka jsem si zanadávala na neúctu k mé práci a při tom hudrování mi unikl drobný detail, že původně vedle plné sklenice ležel i můj služební mobil, který teď už odpočíval v bezpečí na mikrovlnce a tvářil se suše.
Když jsem si změnu polohy výše zmíněného k práci nezbytného přístroje uvědomila, poptala jsem se na jeho zdraví a byla jsem ujištěna, že na něj padla jen kapička, která byla okamžitě setřena. Takže mě ani nenapadlo telefon vypínat, rozebírat nebo dokonce sušit.
Před spaním jsem se rozhodla nařídit budík, jenomže po otevření véčka na mě displej spiklenecky zamrkal, rozdělil obrázek na duhové řádky a zhasl.
Dva dny jsem svou drahou rozebranou Nokii sušila, zcela evidentně post mortem. Naivně jsem zadoufala, že porucha nesouvisí s rozlitou tekutinou, a tak jsem stáhla kontakty do notebooku a telefon 25. března poslala po nezvedeném dítku na záruční opravu do Mobilpohotovosti, kde byl před rokem zakoupen.
Jelikož přede mnou byla třídenní výjezdová akce, kterou pořádáme na závěr sezony, zprovoznila jsem svůj starý Samsung. Bláhově jsem se domnívala, že oprava bude provedena dříve než v zákonem stanoveném měsíčním termínu, v čemž mě utvrdilo dítko tvrdící, že když dorazilo do servisního střediska, technici trávili čas drbáním se na hlavě a zcela evidentně neměli do čeho píchnout. Takže jsem vzdala snahu ručně přepisovat něco přes 250 kontaktů do rezervního telefonu – to nějak vydržím.
Buď mě potomek chtěl uchlácholit, nebo technici drbající se na hlavě je kamufláž, která má zákazníka vstupujícího do servisního centra utvrdit v představě, že telefony zakoupené v mateřské firmě jsou v podstatě bezporuchové. Zase tak málo práce hoši asi nemají, protože trvalo 14 dní, než můj mobílek aspoň rozmontovali. Poté poslali zadavateli zakázky, tedy mému dítku, SMS, že zakázka je připravena k převzetí. Při osobním jednání ovšem vyšlo najevo, že v telefonu jsou zkorodované součástky, na něž se záruka nevztahuje a mobil tudíž nebyl opraven. Můj potomek tedy znovu zadal zakázku, tentokrát na nezáruční opravu (opět s termínem do jednoho měsíce) a spokojil se sdělením, že potřebný náhradní díl dostanou do konce týdne a cena bude něco přes 600 korun.
Čas plyne, zítra od nové objednávky uplynou tři týdny. Mezitím jsem v dobré víře, že oprava musí být každým dnem hotova, předala svému potomku na její úhradu 700 korun,  a absolvovala další víkendové výjezdní zasedání, při němž jsem se při každé potřebě zavolat hrabala jako bába v koksu pěti listy vytištěných kontaktů z původního mobilu. Jelikož zadavatel zakázky zatím nedostal ze servisu vytouženou SMS-zprávu, že je tato už skutečně připravena k předání, stejným stylem zřejmě projdu i internátním školením, jež pořádáme od příštího pondělí do středy zase mimo naše bydliště. Můj potomek část původně svěřených peněz stihl utratit, takže jsem mu předala dalších 500 korun pro případ, že zakázka bude hotova, až budu pryč.
Až se ze školení vrátím domů, bude to šest týdnů, co si ze mě dělají všichni spolupracovníci a obchodní partneři legraci, že nemám ke své práci pořádné technické vybavení. Oprava mě, nikoli mého zaměstnavatele, protože závadu jsem zavinila já „sama“, stála už 1.200 korun a mobil pořád nemám. Stále  se prohrabuji těmi teď už značně sežužlanými papíry. A naše nejvýznamnější obchodní partnerka z Brna mi pokaždé, když zavolá, a já se ohlásím slušným pozdravem a neosobním představením místo obvyklého „ahoj, Leo“ (netuším totiž, kdo mi volá) s pobavením doporučuje: „To ti v Praze ten mobil neumějí opravit rychleji? Příště nám ho pošli sem, i s cestou to budeš mít rychlejší.“
A tak jsem už šest týdnů za blbce a Brňáci mají zase navrch.