Týden blbec

Mám za sebou jeden z nejnepovedenějších týdnů svého života. Naštěstí nešlo o žádné tragédie, ale jedna nepříjemnost stíhala druhou a nenechaly mě vydechnout ani den. Posuďte sami.

V průběhu pondělí jsem při telefonování mou sedm týdnů v Mobil pohotovosti opravovanou Nokií tu slyšela jen samé souhlásky, tu zas jen samohlásky a obsah sdělení jsem si domýšlela. Protější strany si musely myslet, že ta Makovice nejen stárne, ale taky už začíná hluchnout a blbnout. Nejdříve jsem se domnívala, že jde o pomstu operátora, jenž těžce nese, že v pátek začne naše firma užívat služeb konkurence, ale večer jsem pochopila, že problém je na straně přístroje, tedy mého mobilu. Ze šuplíku byl na světlo boží vytažen osvědčený čtyři roky starý Samsung a na internetu vyhledána jiná opravna mobilů. Sedm týdnů už nehodlám riskovat, jen najít čas, kdy do opravny zajít.

V úterý odpoledne jsem v práci zjistila, že mi nejen zmizely odeslané maily za tři měsíce, ale ani se mi neukládá pošta právě odeslaná. Zavolala jsem našeho na druhý konec republiky detašovaného správce sítě, jenž mé SOS vyslyšel a přes internet se mi několik hodin hrabal v počítači. Ačkoli mé zaměstnání spočívá především v práci na PC, na němž nemůžete dělat, když vám v něm rejdí někdo jiný, nemohla jsem si dovolit z práce odejít, neboť nám jakýsi melouchář předělává elektřinu a já jsem cítila potřebu ohlídat, aby v průběhu rejdění nepřišel elektrikář a nevypl jistič. Takže jsem si čtyři hodiny v práci četla časopisy, umyla a přerovnala nádobí ve skříňce, vypiglovala kávovar až do nejjemnějších drážek a zauvažovala o mytí oken, ale začalo krápat. V šest večer mě to přestalo bavit, zavolala jsem správci sítě (ten už byl dávno na cestě domů) a dohodla se s ním, že nebudu přes noc vypínat počítač a nechám dojet probíhající test. On večer z domova bude pokračovat v rejdění, čištění, komprimování, testování a defragmentování. Jak se druhý den zjistilo, čtvrt hodiny po mém odchodu z práce přišel elektrikář a vypl jistič. Takže celou tu dobu jsem v kanceláři tvrdla zbytečně, a to i přesto, že jsem od Kláry dostala echo, že máme doma potopu.

K našim vodním problémům – před půlrokem jsem začala prosit dědu, jestli by v kuchyni neopravil kapající kohoutek. Odezva byla nulová, ačkoli řídké kapky se po měsíci změnily v souvislý čůrek a ten po dalších pár měsících v pramínek. Děda tvrdil, že nemůže sehnat těsnění, a podložil pod kapající kohoutek půvabný žlábek z plastové podložky od grilovacího sýru, jenž odváděl vodu do dřezu. Průběžně (asi tak třikrát týdně) jsem dědu prosila, zda by nezavolal instalatéra, jenž nám kohoutek montoval, že třeba ten těsnění bude mít. Materiál a práci samozřejmě zaplatím, ale brát si kvůli kapajícímu kohoutku volno se mi nechce, zvlášť proto, že děda jako důchodce volně disponuje svým časem. Odpovědí bylo hloubavé mlčení, i když se po dalších pár měsících pramínek změnil v rozkošnou fontánku. Nevím, jak dlouho by zvlhčovala vzduch v našem suchém panelákovém bytě nebýt toho, že v úterý odpoledne praskl přívod teplé vody do kuchyně a zvlhčil vzduch tak dokonale, že se zvlnily koberce. Poté, co za bedlivého dědova dohledu Klára vytřela z podlahy deset litrů vody, se dědoušek konečně odhodlal zavolat instalatéra a po ukázce prasklé hadice od stoupačky mu dokonce dobrovolně předvedl i náš kuchyňský kohoutek. Instalatér pustil studenou vodu, již děda předtím pro jistotu zavřel, a prohlásil, že čas má ve čtvrtek večer, ale v nejhorším by zkusil vyšetřit chvilku už ve středu po osmé ráno. Děda ho ujistil, že si rád přispí, takže nemusí spěchat, že ve čtvrtek to stačí. Naštěstí po zásahu mé duchapřítomné a cachtánímilovné Klárky instalatér přistoupil na to, že dorazí už nazítří.

Dámám asi nemusím zdůrazňovat, že po bezcílně stráveném odpoledni jsem večer v provlhlém bytě nebyla nejpříjemnější. Ačkoli o odstranění nejhorších následků se už postarala Klárka, dobrovolně a bez řečí jsem dokázala jen vyklidit kuchyňskou skříňku pod dřezem a nereagovat naštvaně na dědův jistě dobře míněný návrh poskládat asi tucet nerezových kastrolů, čtyři pekáče, papiňák, litinovou bábovkovou formu po babičce, dortovou formu a pekáč z varného skla po mamince do malé plastové skládací přepravky. Vyjela jsem až po dědově nevinném dotazu: „Ty jsi neumyla nádobí?“ Ne, neumyla! Všechny sklenice a hrnky od včerejška a naběračky, příbory, talíře a kastroly od dnešního oběda jsem demonstrativně vyskládala do úhledných komínků na sporák, aby zítra nepřekážely instalatérovi v jeho činnosti při výměně kohoutu za nový. Po dědově návrhu uložit do plastové přepravky aspoň to špinavé nádobí a umístit je do obýváku jsem už explodovala. To tak, nechat ten sajrajt kapat na koberec!!!

Spát jsem šla naštvaná, upocená a nemytá.

Středa mě přivítala slunečným ránem a já jsem vstávala špinavá, ale s optimistickým pocitem, že všechno zlé se nakonec v dobré obrátí. Z omylu mě vyvedl hned od dveří do kanceláře vržený pohled na monitor PC a zjištění, že v mém počítači, který mezitím kolegové laskavě zase zapnuli, se defragmentuje disk C a proces je kompletní z deseti procent. Když jsem naposledy defragmentovala, trvalo to čtyři hodiny. Šla jsem si zapálit a potom koupit novou krabičku cigaret do zásoby.

Brzy po poledni byla defragmentace dokončena s tím, že správci sítě mě teď laskavě nechají chvilku pracovat a rejdit začnou zase po třetí hodině. Po třech hodinách horečné účelné činnosti jsem se nedobrovolně pustila do razítkování obálek a lepení štítků a známek, kteroužto inspirativní činnost mi osvěžil telefonát kolegy, ten den se pohybujícího na jakési konferenci. Poptal se, co je nového, a mimochodem mi svým typicky šetrným způsobem sdělil, že se členové představenstva shodli, že je nežádoucí, abych byla přítomna jejich zítřejší schůzi v kanclu, a že si tedy mám ve čtvrtek vzít volno. Je vidět, že chlapec je milovník adrenalinu, protože má první myšlenka mi zvedla tlak: „To ještě nikdy neudělali, nechtějí mě vyhodit?“ Velký Šéf byl nedostupný a šéfová o ničem nevěděla, protože ženské přece pánové nebudou nic říkat, když mají v kanceláři chlapa…

Z práce jsem odcházela s obavou, že náš správce sítě (a zároveň člen představenstva) objevil při rejdění v mém počítači skryté supertajné soubory, o nichž nemám tušení, a hodlá zítra přednést návrh na mé vypovězení pro podvratnou činnost. Protože však páchání špionáže není mým koníčkem, rozhodla jsem se nechat to koňovi. Středa sice zase nic moc, ale užiju si volný čtvrtek a v pátek se třeba dozvím víc. Doma mě čekal nový kohout u kuchyňského dřezu a uklizená domácnost. Tak proč se trápit?

Na volný čtvrtek jsem si naplánovala zařízení opravy Nokie, nákup látky na potah kuchyňských židlí a zrušení kreditní karty, k jejímuž zřízení jsem se nechala jako pitomec nalákat loni před dovolenou tvrzením dealerky, že platební karta, již používám, nemusí fungovat v zahrančí.

Při hledání servisu mobilních telefonů jsem oběhla celou budovu, než se mi ve vzrostlém roští konečně podařilo najít vchod. Ale slečna za přepážkou byla milá, vstřícná a ochotná. Oprava telefonu by mohla být hotová už za ČTYŘI dny, což mi proti předchozím sedmi týdnům připadá jako pohádka. Cena už není tak úsměvná, ale třeba mi ji zaměstnavatel tentokrát proplatí.

V dekoračním centru měli vzorek látky, jež se mi líbila, zaplatila jsem zálohu v plné výši za dva metry, které pro mě objednají, a za tři týdny by měly dorazit. Doufám, že při svém štěstí neztratím potvrzení.

Také v bance jsem uspěla. Slečna za přepážkou chápavě vyslechla mé vysvětlení, proč chci zrušit výhodnou kreditní kartu, již jsem nikdy nevyužila, převzala ji a nůžkami odborně skartovala, sepsala se mnou žádost a vydala potvrzení o zaplacení jedenácti set korun, které bance za tuto službu dlužím. Za blbost se prostě platí…

Z banky jsem se rozhodla i přes nechutné vedro projít po cestičkách, jimiž jsme se v dobách Klárčina dětství často procházely. Vypravila jsem se parkem mezi vilky, na jejichž kraji jsem narazila na bývalou kolegyni. Popovídaly jsme o lidech z mého prvního zaměstnání, probraly drby a rozcházela jsem se s ní s příjemným pocitem, že lidé, s nimiž jsem pět let pracovala, na mě ani po dvaceti letech nezapomněli. V báječné atmosféře volnosti, klidu a pohody jsem dorazila k našemu domu.

Již po vkročení do přízemí jsem pocítila čpavý kouř. Pomyslela jsem si, že některá stařenka (dům obývají především důchodci) připálila oběd. Stoupala jsem po schodišti, zápach sílil. V našem patře byl nejintenzivnější. V duchu jsem politovala sousedku - často nás oblažuje vůní vyvařeného morku (někdy mám pocit, že si doma vaří vlastní mýdlo), tentokrát to asi neuhlídala.

Po otevření dveří do bytu jsem pochopila, že sousedce křivdím. Proti mně se vyvalil oblak dýmu. Shazuji boty a volám: „Něco tu hoří!!!“ Děda, klidně dřímající v křesle v obýváku, se na mne pomalu otočil: „Já niiiic.“

V kuchyni na sporáku prská a škvíří se kdysi smaltovaný hrnec. Voda vypařená, brambory na uhel.

Chuť měly zajímavou. Podobnou jako brambory pečené v popelu. Jen ten připálený smalt to trošku kazil.

Konečně pátek! Snad se dozvím, proč jsem neměla být u schůze představenstva, ale hlavně, i když bez Klárky připravující se na dvě zkoušky, vypadneme s dědou na chalupu a tam zapomenu na práci, na Prahu, na všechny průšvihy. Budu poslouchat řvoucí ptáky, sekat trávu na zahrádce, vařit na starém sporáku na dřevo…

Do kanceláře jsem vstoupila příjemně naladěná a ani stále ještě rejdící správce sítě mě nerozhodil. Vyslechla jsem pozitivní zprávu, že schůze představenstva bez přítomnosti zaměstnanců je jakýsi nový trend. Přeložila jsem si to tak, že pánové doufají, že když se sejdou sami, nikdo nebude vynášet informace. Vzhledem k tomu, že zprávy z této poslední schůzky již nepochybně kolují mezi členy, předpokládám, že příště budeme zase vařit kafe Míša a já.

S dědou jsme se shodli, že protože je dlouho světlo a teplo, není třeba topit a na chalupu můžeme vyjet až v sedm večer, kdy už bude na silnicích klidněji. Takže někdy v půl šesté jsem vběhla do garáží natěšená na cestu na chalupu. Hupsnu do sedačky, otočím klíčkem v zapalování, a ono nic. Ani škyt.

Jelikož se mi to letos stalo už dvakrát, jsem poučená, že dědulové ve vrátnici mají takový chytrý agregát, který se připojí na baterii a pomůže se startováním. Jenomže některý dědula to s ním umí a některý ne, stejně jako já. Měla jsem štěstí – službu konající vrátný byl z těch zkušenějších, pomohl mi fábinku nakopnout a já jsem odjela. Při objíždění sídliště kolem dokola (abych baterii trochu oživila) jsem přemýšlela o tom, že stávka autíčka byla pochopitelná v únoru po dvouměsíčním stání, ale vzhledem k tomu, že před čtrnácti dny fábinka ujela o víkendu nějakých tři sta padesát kilometrů, je její chování záhadou.

Zaparkovala jsem před domem a šla sbalit tašky. Posléze jsme se s dědou, notebookem, taškou vypraného prádla, taškou jídla, mou příruční taškou s foťákem, dědovou příruční taškou a mou kabel(k)ou – je obrovská, váží snad pět kilo a obsahuje záchranné balíčky pro všechny myslitelné životní krize (naštěstí kočka s přepravkou zůstaly doma s Klárkou) – naskládali do auta, otočila jsem klíčkem… a zase ani škyt.

Všechny tašky jsme odnesli domů a já zavolala do autorizovaného servisu s dotazem, co mám dělat, když nestartuji, ačkoli před necelým měsícem na pravidelné roční prohlídce jsem u nich požádala o prověření baterie a byla jsem ujištěna, že je v pořádku.

Nebudu své už tak dlouhé líčení natahovat. Dopadlo to tak, že v sobotu ráno přijel fešný mobilní anděl, vyměnil mi baterku, vysvětlil, že málo jezdím, čímž baterie trpí a proto je třeba ji po třech letech vyměnit (já bláhová si myslela, že když najedu za rok jen osm tisíc kilometrů, tak si autíčko šetřím a mohlo by mi vydržet do důchodu, kdy ho výhodně střelím coby veterána), zkasíroval mě, my jsme zase naložili celou bagáž a odjeli na chalupu.

Jediná skutečnost minulého týdne, jež mě opravňuje k jásání, bylo to, že chalupu jsme shledali v nevykradeném stavu, což je v červnu a navíc po tak vydařeném týdnu vskutku neuvěřitelné. Ale červen ještě neskončil…

P.S.: Kuchyňský kohoutek už zase kape, v opravně mobilů nezjistili žádnou závadu  a starý mobilní operátor mi asi jako pomstu za zrušení služeb naúčtoval jakési nadlimitní stažení dat z internetu za tři tisíce.