Kdyby muž měl mužské vlastnosti…

K napsání dalšího spotu mě trochu přiměla Martina, která mi hlásila, že si přečetla můj minulý příspěvek, slovy: „Přečetla jsem si tvůj feministický post o řidičích…“ Já tedy nevím, mně feministický nepřipadal. Chtěla jsem vyjádřit, že tak, jako jsou dobří a špatní řidiči a řidičky, tak jsou dobří a špatní lidé. Nemyslím si, že by muži řídili lépe než ženy a naopak. Prostě každý podle své povahy, která se právě ze způsobu jeho řízení pozná.
Ale jinak ano – jsem feministka a proto mě v úterý potěšil na ČR 2 – další „jaktovidič“ psychiatr Maxmilián Kašparů, který k tématu role žen a mužů v rodině řekl:

„My muži, a ať se na mě pánové nezlobí, jsme ztratili schopnost být muži a ženy za nás musejí tuto funkci přebírat. Já se svým způsobem nedivím feministkám, že mají své názory, protože kdyby se muž choval jako muž, a nejenom vypadal jako muž, kdyby muž měl mužské vlastnosti, kdyby muž měl to, co od něho žena očekává, tedy ono kavalírství, poctivost, pevnost, zásadovost a vytrvalost ve věcech, tak by si žena mohla hledět své ženské role. Bohužel my muži jsme v posledních desetiletích jakoby rezignovali na tuto mužskou roli a ženám nezbývá nic jiného, než aby ji suplovaly. Potom se stává, že žena má doma dvě děti plus jedno, a to je její manžel, to je další dítě, a ona musí zastávat roli jak tu ženskou, tak mužskou, protože ten muž nedělá, co má.“

Jako přídavek si dovolím můj oblíbený citát Ireny Obermannové:

„Ženatost je nejrozšířenější mužská vlastnost. Vyskytuje se mnohem častěji než čestnost, zásadovost, pravdomluvnost a věrnost.“ 

Já sama bych k žádoucím mužským vlastnostem ještě přidala kladný vztah alespoň k nějaké práci.
K feminismu – podotýkám, že sice nepřehlédnutelnému, avšak nikoli militantnímu, spíše takovému pasivně resistentnímu – mě přivedla pochopitelně předchozí životní zkušenost. S muži žiji, snažím se s nimi vycházet a dokonce jich mám několik opravdu ráda. Avšak mám je ráda jaksi na dálku a nedovedu si představit, že bych měla jedince tohoto živočišného druhu chovat doma. Výjimkou je pochopitelně náš děda, ale to je jiná kategorie – senior a navíc rodič.
Pokud šlo o mého bývalého manžela a otce mého potomka, nikdy jsem si nemohla stěžovat na nedostatek mužských vlastností. Před svatbou byl velice galantní, po svatbě čestně a poctivě přiznával, že by raději zůstal na mateřské a nechal se živit. Na této zásadě velmi pevně trval i poté, co prokázal, že jeho představa péče o dvouleté dítě spočívá v tom, že holčička řve uvězněná v postýlce, zatímco otec v jiné místnosti za dvojími pevně zavřenými dveřmi klidně spí a vůbec nevnímá ani vřískot, ani to, že tenkým pramínkem vody doplňované akvárium vedle lůžka již dávno začalo přetékat a cichlidám zabránilo v proplavání se v nezvykle rozlehlém prostoru jen horní krycí sklo.
Můj ex- důsledně dodržoval i zásadu, že správný muž si doma neopraví ani kapající kohoutek, protože na všechno se dají v hospodě sehnat řemeslníci. Bohužel instalatéři nedocházeli do zmíněné burzy práce dostatečně pravidelně, takže bylo nutno je s mužnou vytrvalostí vyhlížet i týden, což mělo neblahé následky na játra, ledviny a slinivku zodpovědného pána domu. Nakonec ve snaze uchránit manželovo zdraví  paní domu prohrábla krabice s technickým nepořádkem ve sklepě, kde objevila alespoň koudel a kapající kohoutek ozdobila esteticky pojednanou mašličkou.
Do již zmíněné burzy práce naneštěstí nedocházeli pravidelně ani sekači trávníků, zastřihovači živých plotů, ryči záhonů, zapouštěči hmoždinek, přitloukači skob a další odborníci na práce nehodné rukou intelektuála, jehož játra, ledviny a slinivka tím pádem stále více chátraly. Rozklad všech orgánů zpomalovalo snad jen to, že na činnosti podobného druhu jako zametání chodníku před domem, jeho zimní údržbu, přikládání do kotle a přebírání vyhořelého koksu na kousky ještě přiložitelné a škváru, se pod společnou střechou vyskytovala osoba sice se stejným vzděláním, zato pohlaví ženského a navíc si válející šunky doma na mateřské DOVOLENÉ.
Jedinou kladnou mužskou vlastností, jíž můj exmanžel skutečně neoplýval,  byla věrnost a s tím související pravdomluvnost. I když – dá se vůbec věrnost a s tím související pravdomluvnost považovat za mužskou vlastnost? Za téměř osmnáct let, kdy pracuji v oboru, v němž dominují muži (podotýkám, že na našich akcích připadá jedna žena na 20-40 mužů), jsem už stihla zjistit, že věrných mužů je tak čtvrtina. Prakticky polovina chlapů, s nimiž se dlouhá léta pracovně stýkám, mi někdy nabídla sex, ačkoli jsou ženatí a nepředpokládám, že by na svém stavu chtěli něco měnit. Čtvrtina mi ho nenabídla jen proto, že nejsem jejich typ, nebo jsem za jejich věkovým zenitem, nebo se právě realizují někde jinde, nebo jsou nesmělejší než ostatní a k nabídce se teprve odhodlávají.
Takže soudím, že věrnost není mužská ZÁKLADNÍ, ale velmi VZÁCNÁ kladná vlastnost. Nakonec věrnost či nevěra je osobní věc každého páru a nelze podle ní posuzovat chlapa jako takového. Může to být proutník, před nímž by Casanova zalezl do kanálu, ale co je nám do jeho soukromí, třeba mu to i tak doma klape a jako pracovník a kolega je nedostižný a je to báječný chlap.
Za svá dlouhá léta u firmy jsem zažila v kanceláři pět šéfů a v posledních dvou letech jednoho kolegu (také jednu šéfku a několik kolegyň, ale tento spot má být o mužích). Ti první tři šéfové byli starší než já a ať už jsem měla k jejich organizaci práce a jejich povahovým vlastnostem jakékoli výhrady, byly to autority. Poté, co poslednímu z nich ruply nervy a opustil nás v podstatě ze dne na den, přijala firma na konkurs mého čtvrtého šéfa.
Říkejme mu Oťa - cca 35-40 let, přišel z managementu jakéhosi hotelu poblíž metropole, na první pohled kadeřnicky a kosmeticky opečovávaný pán. Po úvodním pohovoru pochopil, že nejsme kravaťácká firma, odložil sako a nadále se ležérně odíval do kalhot (džíny nenosil nikdy) s růžovými nebo bleděmodrými košilemi s dlouhým rukávem, pod nimiž nosil bílé tričko, a to i ve dnech, kdy všichni ostatní měli sto chutí svléknout se vedrem i z kůže.
Na pravidelné schůze osmičlenné „správní rady“ naší miniaturní společnosti s milionovým ročním rozpočtem tiskl pro každého člena třicetistránkové powerpointové prezentace s tím, že na každé stránce byl klipart horského masivu a pod ním jedna řádka veledůležité informace, kterou už všichni dávno znali. Kdyby tyto řádky vytiskl každému na jeden papír, ušetřilo by se 230 listů papíru.
Korunu nasadil svému tříměsíčnímu snažení ve firmě, když jsme pořádali třídenní školení v Železné Rudě. Oťa se zdůvodněním, že má v Poděbradech těžce nemocnou invalidní maminku, jež by nepřežila, kdyby synek nespal jednu noc doma, vystartoval vždy po půlnoci z hotelu a každé ráno se v osm vrátil na snídani. Vzhledem k tomu, že cesta ze Železné Rudy do Poděbrad a zpět zabere přibližně šest hodin, pochybovaly jsme s kolegyní, že by si invalidní maminka ve tři v noci vůbec všimla, že se tam synek na dvě hodinky ukázal. Spíše jsme pojaly podezření, že má Oťa někde u Plzně tajného milence, a v našem názoru nás utvrdilo zjištění, že maminka je vlastně tchýně.
Ani správní radě se jeho devět set zbytečně najetých kilometrů služebním vozem a litry firmou zaplacené nafty vůbec nelíbily a Oťa s křachnutím spadl i s brilantně podříznutou větví.
Dalšímu šéfovi (zhruba o deset let mladšímu než já) jsem říkala Cipísek nejen protože k nám přišel od Jičína, ale zřejmě v Prachovských skalách geneticky zmutoval, protože jako loupežnický synek i vypadal a byl stejně infantilní. Jeho koníčkem bylo hledání kešek, což poněkud zdržovalo při služebních cestách. Mužnosti si dodával mocným kouřením (jelikož jsme nekuřácké pracoviště, zadehtováváme toaletu).
U mě ovšem skončil až když mi pravděpodobně chtěl dát najevo, jak je důvtipný a skvělý psycholog. Začal mi líčit, že si v mém kalendáři na stole všiml písmenka G, z čehož geniálně vydedukoval, že mám naplánovanou prohlídku na gynekologii. A že přesně ví, ve které fázi cyklu se s kolegyní nacházíme a podle toho s námi jedná.
U správní rady skončil brzy poté. Dostal za úkol vymyslet činnosti, na kterých by firma mohla vydělat. Originalitu svého uvažování projevil navržením vydání dvoudílné publikace na křídě o historii našeho oboru, a zavedení turistických známek na horních stanicích lyžařských vleků. Jeho větev křachla v okamžiku, kdy náš nejvyšší šéf začal větu: „Víš, chlapče, tohle nebude to nejlepší…“ Více říci nestihl, neboť Cipísek se beze slova odebral na toaletu. Poté, co místnůstku opustil a za ním se vyvalil oblak dýmu, vysvětlil své chování konsternované správní radě tím, že má nastydlé ledviny. A letěl.
Pak byl půl roku klid, než do naší kanceláře přibyl další muž, po předchozích zkušenostech jej však správní rada nejmenovala šéfem, ale pouhým zaměstnancem. Náš adrenaliňák (viz předchozí spot) má spoustu zvláštních vlastností, s nimiž by se však člověk mohl smířit, kdyby kolega byl trochu víc týmovým hráčem, uměl jednat s lidmi a při každém nesouhlasu s jeho názorem nevyskakoval jako čertík z krabičky. Ale víc se o něm rozepisovat nebudu. Zatím je mým kolegou a čtenářstvo pobavím jeho popisem pouze v případě, že se mu také podaří upilovat si haluz. Myslím si ale, že se to hned tak nestane, neboť zařadil některé členy správní rady do kategorie „kluci, co spolu chodíme“ a obratně tak získává pozici a body. A v poslední době to vypadá, že se rozhodl spíš upilovat haluz oběma svým kolegyním i šéfové. Každopádně doma bych ho mít nechtěla.
Tak se mi nedivte, že jsem feministka.