Jakmile vypuknou Vánoce nebo Velikonoce, naše televizní kanály nás zahrnou prvorepublikovými filmovými komediemi a my vzdycháme a teskníme – to byla přece doba! Oldřich Nový ve smokingu či fraku hovoří s Adinou Mandlovou v saténové toaletě spisovně a bez vulgarismů, pomáhá dámám do kabátu, podrží jim dveře a dokonce hbitě vyskočí od stolu, jakmile si dáma jen poposedne, aby si srovnala sukni. A to prosím bez ohledu na její věk. Zdálo by se, že tak se před osmdesáti lety chovali všichni. A pokud ne, alespoň byli v sedadlech biografů jemně směrováni a kultivováni.
Vzor mužské galantnosti vznikl snad už ve středověku, kdy minesengři, truvéři a trubadúři opěvovali krásu a ušlechtilost dam svého srdce. Úcta k seniorům je původu ještě staršího a je obsažena jak v Bibli, tak v Koránu.
Dnes je všechno jinak. „Barbarizaci“ v chování lidí často stejně jako většinu negativních jevů v české společnosti přičítáme čtyřiceti letům socialismu. Takže jde vlastně o proletarizaci. Ale já si vážně nejsem jistá, že za to může socialismus a spojení proletáři všech zemí...
Minulý týden jsem byla v divadle. Čekali byste, že v pražské Státní opeře budou všichni návštěvníci večerního představení oblečeni do večerního? Já také, ovšem není tomu tak. Dáma, popíjející s partnerem o přestávce u sousedního stolku šampaňské, měla na nohou skutečně velmi šikézní plesové kecky, jimž přizpůsobila i úbor od kotníků nahoru. Podle toho, že ty boty nebyly okopané (a také podle toho, že mluvila italsky), soudím, že to byla cizinka. Možná přijela do Čech na pracovní jednání a netušila, že ji obchodní partneři překvapí lístky na operu, takže si do kufru nepřibalila koktejlky. Doufám, že doma by si do divadla vybrala ze svého šatníku (a botníku) něco důstojnějšího. Bohužel v divadle nebyla jediná oblečená nepřístojně a není (máme předplatné, takže divadelní módní trendy sleduji dlouhodobě) velký rozdíl, jestli jde o Čechy nebo o cizince, jejichž mateřština prozrazuje, že nemohli být zkaženi socialistickou minulostí a výchovou.
Socialistickou výchovou ovšem prošla má maminka od narození a můj tatínek od čtrnácti let. Oba měli proletářské kořeny a přesto oba chodili do divadla ve večerním. Maminka i ve všední den nosila barevně sladěné boty a kabelku, ve svátek dokonce rukavičky a klobouk, tatínek pomáhal soudružkám do kabátu, přidržoval jim dveře, do schodů chodil za nimi a ze schodů před nimi. A také jim nabízel rámě, čehož jsem si nejvíc užívala ve svých teenagerovských letech, když jsem s ním byla občas vyslána na koncert a konečně jsem si mohla připadat jako dáma a ne jako holka z gymplu.
Mužské galantnosti jsem si ještě v dobách dávných užila s těmi, kteří chtěli mě, v dobách ne tak vzdálených pak už jen s těmi, kteří něco chtěli po mně (zpravidla něco pracovního - výjimku či shovívavost). Tato cílená galantnost stále ještě přežívá, ale i ta poněkud skomírá. A že by mi cizí chlap jen tak podržel při vstupu do obchodu dveře, nebo že by mě v autobusu studentík se sluchátky od empétrojky v uších pustil sednout, ačkoli mám dvě tašky nacpané nákupem a jsem ve věku, kdy mé dítě je starší než dotyčný jinoch (a to jsem se matkou stala dost pozdě), to už jsem dlouho nezažila.
A tak se v tlačenici nebo dopravních prostředcích navzájem kosíme pohlaví nepohlaví a věk nevěk. Čím to je? Socialistickou výchovou? Tou přece ti malí sobečtí cucáci už neprošli! Na rozdíl od korpulentních seniorů s naostřenými lokty a odjištěnými taškami na kolečkách, kteří ale trpí také bolavýma nohama, poruchami rovnováhy (jež je nutí vybojovat si místo k sezení) a zpomalenými reakcemi (zázračně se ztrácejícími při nastupování do autobusu). Seniory sice ovlivnila prvorepubliková „kinderstube“, ale skleróza jim milosrdně její zásady ukryla do zasutých zákoutí mozku, protože tvrdý boj o životní prostor a pud sebezáchovy jsou přednější.
Jak z toho ven? Co kdyby nám někdo dal návod a připomněl nám dobré vychování a noblesu? Třeba film nebo televize nebo internet? Vzhledem k tomu, že budoucností národa jsou mladí (na čtyřicátníky a výše nestojí za to plýtvat energií), spusťme internet.
Netrvá dlouho a surfaři na síti naskočí Martha Issová s Jirkou Mádlem a jejich poslední dobou tolik probíraný klip. Díváte se na slečnu s částečně islámskými kořeny a hocha se vzděláním z křesťanského gymnázia. Je zřejmé, že ani Korán ani Bible je nijak nezasáhly. Litujete jejich rodiče, kteří jsou sice možná v produktivním věku, ale asi by si měli už dnes vyhlédnout útulný domov důchodců. Pozorujete obrázky naskakující nad jejich pohovkou, nevěříte vlastním uším a začínáte se bát. Stojí vůbec tenhle národ o nějakou kultivaci? A dá se kultivací z obyčejné (cizím slovem vulgární) slámy vytvořit voňavé seno?
Žádné komentáře:
Okomentovat