U nás v práci míváme bouřlivé jaro a divoký podzim, tedy dvakrát do roka po zhruba dvou měsících, kdy vyjíždíme na různé několikadenní akce a školení po celé republice s frekvencí týdenní až čtrnáctidenní. Jarní období právě probíhá, a tak jsme za čtyři týdny vyjeli jednou do Krkonoš a dvakrát do Jeseníků. Časté vysedávání na místě spolujezdce mě přimělo opět se zamyslet nad paralelou „jaký řidič, taková povaha“.
Spolujezdcování jsem si za svůj život užila spoustu. Začínala jsem jako dítě – můj tatínek býval v dobách, kdy ještě sedal za volant, řidičem velmi opatrným až nejistým, na křižovatkách se ptal, jestli něco nejede zprava a kam má odbočit. A pletl si levou a pravou stranu. Opatrný je i dnes při koupi čehokoli houskou počínaje a motorovou pilou konče. Nerozhodný je stále, možná i proto mám pocit, že jet s ním do většího nákupního střediska by bylo i nad síly baby, která se v nakupování vyžívá. Celý život se mé maminky ptal, jestli se tahle košile hodí k této kravatě a když už maminka není, ptá se dnes mě, jestli si ven má na sebe vzít mikinu nebo teplejší bundu. Jen jedna věc je mu naprosto jasná - jestli ve volební místnosti zvolit levou nebo pravou.
Spolujezdcování jsem si za svůj život užila spoustu. Začínala jsem jako dítě – můj tatínek býval v dobách, kdy ještě sedal za volant, řidičem velmi opatrným až nejistým, na křižovatkách se ptal, jestli něco nejede zprava a kam má odbočit. A pletl si levou a pravou stranu. Opatrný je i dnes při koupi čehokoli houskou počínaje a motorovou pilou konče. Nerozhodný je stále, možná i proto mám pocit, že jet s ním do většího nákupního střediska by bylo i nad síly baby, která se v nakupování vyžívá. Celý život se mé maminky ptal, jestli se tahle košile hodí k této kravatě a když už maminka není, ptá se dnes mě, jestli si ven má na sebe vzít mikinu nebo teplejší bundu. Jen jedna věc je mu naprosto jasná - jestli ve volební místnosti zvolit levou nebo pravou.
Jak jsem zjistila, výše zmíněná paralela platí až o jedincích již vyvinutých, pokud možno nad třicet let. Do té doby se zpravidla formují jak řidičské schopnosti a dovednosti, tak charakter. Má o devatenáct let mladší šéfová jezdívala do zhruba třiceti let bezpečně ale razantně, skoro jako chlap. Pak otěhotněla a porodila. Od té doby řídí úplně jinak. Její jízda je najednou pomalejší, klidnější a vláčnější a neustále se otáčí na svého potomka v sedačce na zadním sedadle. Stejně jako v životě.
Pak jsem měla krátkou dobu kolegyni, která mě jednou vezla na druhý konec města. Jela dost pomalu, ale tvářila se suverénně. Vodorovné značení jí příliš neříkalo, nepřerušovanou čáru neznala a z pruhu do pruhu přejížděla, aniž by se podívala do zrcátek. Tatínek ji prý učil, že má jet tam, kam potřebuje, ostatní řidiči se přizpůsobí. Tato dáma při pohovoru vystupovala sebejistě, ale když jsme ji přijali, byla pomalá jako želva a tupá možná ještě víc. V práci nestíhala splnit ani základ toho, co se po ní chtělo, nicméně sama vyžadovala, aby se na ni bral ohled. Dnes údajně pracuje na jakémsi ministerstvu, takže my všichni plátci daní její požadavky dobrovolně a rádi uspokojujeme.
Pokud jde o chlapy - řidiče, zažila jsem jich dost. Většinou jeli tak, že si vedle nich bylo možné klidně schrupnout a neměli jste pocit ohrožení.
Naproti tomu můj bývalý jezdil sice poměrně bezpečně, ale příliš nahlas. Celou cestu nadával na ty tupce, co se mu pletou do cesty, a bylo jasné, že by si přál, aby před ním jel sněžný pluh a rozhrnoval ostatní účastníky silničního provozu do stran. A kouřil jednu za druhou. V dobách, kdy jsem se dobrovolně vzdala té cti sedět mu po boku, se dokonce vydával už nejen na krátké, ale i na dlouhé vzdálenosti pod vlivem. A stejný byl i jeho život. Člověk si skoro nevzpomíná, že by ho viděl bez cigarety. Nejprve mu umetala cestičku maminka, ale po její smrti mu už pořád jenom někdo házel klacky pod nohy a překážel. Jak řídil a žil, tak i skončil – propil dvanáctník, ledviny i játra. Řidičák mu kupodivu vydržel až do smrti.
Náš šéf jezdí tak, že pořád čekám, kdy zatáhne podvozek a vytasí křídla, spolujezdec vedle něj neustále podvědomě „brzdí“. Stejně by potřeboval přibrzdit i v životě.
K napsání tohoto spotu mě ovšem inspirovaly ty jízdy na služební cesty s kolegou. Je to velký sportovec a adrenaliňák, což se projevuje i na jeho řízení. Po dálnici si to sviští nepovolenou rychlostí bez ohledu na to, že před ním právě vyjel do prostředního pruhu kamion, jenž se snaží při své rychlosti 92 km v hodině předjet jiný kamion jedoucí devadesátkou – všichni to známe. Kolega nicméně nepropadá panice a teprve když už s kolegyní máme nohy toporně zapíchnuté do podlahy a skoro se na sedačkách nadzvedáváme, pán laskavě přesune nohu z plynu na brzdu. Takže všichni málem projdeme předním sklem, za což se nám kupodivu řidič omluví.
Totéž dělá v oblíbených serpentinách pod Skřítkem nebo na Suchém vrchu. Před ním se do zatáček slizne náklaďák, ale on ho dojede šílenou rychlostí, za ním začne hystericky brzdit a pak celou cestu do nebo z kopce juká přes čáru ve snaze náklaďák předjet, i když silnici už dobře zná a tudíž musí vědět, že po padesáti metrech následuje další zatáčka a ta plná čára hned tak neskončí. Z kopce jezdí na neutrál – a že jsou v Jeseníkách a Orlických horách pěkně táhlé kopce – takže pořád čekám, kdy mu ta oktávka dole přestane brzdit.
Stejně i pracuje – vtrhne do kanceláře a okamžitě začíná dávat najevo, že nastoupil do procesu. Nepříčetně běhá po kanceláři, zuřivě telefonuje, pořád se na něco ptá. Pak najednou dupne na brzdu, nazuje kolečkové brusle a na dvě hodinky zmizí. Přiřítí se, zeptá se na několik věcí, vytočí pár čísel a najednou vypne počítač, hodí batoh na záda a je v prachu.
Toho adrenalinu je na nás s kolegyní trochu moc, nijak zvlášť příjemně se s ním nepracuje a v autě se bojíme a pereme se o místo na zadním sedadle.
Pak jsem měla krátkou dobu kolegyni, která mě jednou vezla na druhý konec města. Jela dost pomalu, ale tvářila se suverénně. Vodorovné značení jí příliš neříkalo, nepřerušovanou čáru neznala a z pruhu do pruhu přejížděla, aniž by se podívala do zrcátek. Tatínek ji prý učil, že má jet tam, kam potřebuje, ostatní řidiči se přizpůsobí. Tato dáma při pohovoru vystupovala sebejistě, ale když jsme ji přijali, byla pomalá jako želva a tupá možná ještě víc. V práci nestíhala splnit ani základ toho, co se po ní chtělo, nicméně sama vyžadovala, aby se na ni bral ohled. Dnes údajně pracuje na jakémsi ministerstvu, takže my všichni plátci daní její požadavky dobrovolně a rádi uspokojujeme.
Pokud jde o chlapy - řidiče, zažila jsem jich dost. Většinou jeli tak, že si vedle nich bylo možné klidně schrupnout a neměli jste pocit ohrožení.
Naproti tomu můj bývalý jezdil sice poměrně bezpečně, ale příliš nahlas. Celou cestu nadával na ty tupce, co se mu pletou do cesty, a bylo jasné, že by si přál, aby před ním jel sněžný pluh a rozhrnoval ostatní účastníky silničního provozu do stran. A kouřil jednu za druhou. V dobách, kdy jsem se dobrovolně vzdala té cti sedět mu po boku, se dokonce vydával už nejen na krátké, ale i na dlouhé vzdálenosti pod vlivem. A stejný byl i jeho život. Člověk si skoro nevzpomíná, že by ho viděl bez cigarety. Nejprve mu umetala cestičku maminka, ale po její smrti mu už pořád jenom někdo házel klacky pod nohy a překážel. Jak řídil a žil, tak i skončil – propil dvanáctník, ledviny i játra. Řidičák mu kupodivu vydržel až do smrti.
Náš šéf jezdí tak, že pořád čekám, kdy zatáhne podvozek a vytasí křídla, spolujezdec vedle něj neustále podvědomě „brzdí“. Stejně by potřeboval přibrzdit i v životě.
K napsání tohoto spotu mě ovšem inspirovaly ty jízdy na služební cesty s kolegou. Je to velký sportovec a adrenaliňák, což se projevuje i na jeho řízení. Po dálnici si to sviští nepovolenou rychlostí bez ohledu na to, že před ním právě vyjel do prostředního pruhu kamion, jenž se snaží při své rychlosti 92 km v hodině předjet jiný kamion jedoucí devadesátkou – všichni to známe. Kolega nicméně nepropadá panice a teprve když už s kolegyní máme nohy toporně zapíchnuté do podlahy a skoro se na sedačkách nadzvedáváme, pán laskavě přesune nohu z plynu na brzdu. Takže všichni málem projdeme předním sklem, za což se nám kupodivu řidič omluví.
Totéž dělá v oblíbených serpentinách pod Skřítkem nebo na Suchém vrchu. Před ním se do zatáček slizne náklaďák, ale on ho dojede šílenou rychlostí, za ním začne hystericky brzdit a pak celou cestu do nebo z kopce juká přes čáru ve snaze náklaďák předjet, i když silnici už dobře zná a tudíž musí vědět, že po padesáti metrech následuje další zatáčka a ta plná čára hned tak neskončí. Z kopce jezdí na neutrál – a že jsou v Jeseníkách a Orlických horách pěkně táhlé kopce – takže pořád čekám, kdy mu ta oktávka dole přestane brzdit.
Stejně i pracuje – vtrhne do kanceláře a okamžitě začíná dávat najevo, že nastoupil do procesu. Nepříčetně běhá po kanceláři, zuřivě telefonuje, pořád se na něco ptá. Pak najednou dupne na brzdu, nazuje kolečkové brusle a na dvě hodinky zmizí. Přiřítí se, zeptá se na několik věcí, vytočí pár čísel a najednou vypne počítač, hodí batoh na záda a je v prachu.
Toho adrenalinu je na nás s kolegyní trochu moc, nijak zvlášť příjemně se s ním nepracuje a v autě se bojíme a pereme se o místo na zadním sedadle.
Ani se nedivím, že ani ve čtyřiceti si pořád nemůže najít stálou ženskou.
Žádné komentáře:
Okomentovat