Brňáci mají zase navrch

Týden před koncem března se mému dítku podařila báječná věc. Zvrátilo plnou třetinkovou sklenici s vinným střikem na jídelní stůl, na němž se od včerejška skvěl čistý ubrus. K likvidaci následků potopy jsem se dostala až po chvíli, jako správná hospodyňka jsem si zanadávala na neúctu k mé práci a při tom hudrování mi unikl drobný detail, že původně vedle plné sklenice ležel i můj služební mobil, který teď už odpočíval v bezpečí na mikrovlnce a tvářil se suše.
Když jsem si změnu polohy výše zmíněného k práci nezbytného přístroje uvědomila, poptala jsem se na jeho zdraví a byla jsem ujištěna, že na něj padla jen kapička, která byla okamžitě setřena. Takže mě ani nenapadlo telefon vypínat, rozebírat nebo dokonce sušit.
Před spaním jsem se rozhodla nařídit budík, jenomže po otevření véčka na mě displej spiklenecky zamrkal, rozdělil obrázek na duhové řádky a zhasl.
Dva dny jsem svou drahou rozebranou Nokii sušila, zcela evidentně post mortem. Naivně jsem zadoufala, že porucha nesouvisí s rozlitou tekutinou, a tak jsem stáhla kontakty do notebooku a telefon 25. března poslala po nezvedeném dítku na záruční opravu do Mobilpohotovosti, kde byl před rokem zakoupen.
Jelikož přede mnou byla třídenní výjezdová akce, kterou pořádáme na závěr sezony, zprovoznila jsem svůj starý Samsung. Bláhově jsem se domnívala, že oprava bude provedena dříve než v zákonem stanoveném měsíčním termínu, v čemž mě utvrdilo dítko tvrdící, že když dorazilo do servisního střediska, technici trávili čas drbáním se na hlavě a zcela evidentně neměli do čeho píchnout. Takže jsem vzdala snahu ručně přepisovat něco přes 250 kontaktů do rezervního telefonu – to nějak vydržím.
Buď mě potomek chtěl uchlácholit, nebo technici drbající se na hlavě je kamufláž, která má zákazníka vstupujícího do servisního centra utvrdit v představě, že telefony zakoupené v mateřské firmě jsou v podstatě bezporuchové. Zase tak málo práce hoši asi nemají, protože trvalo 14 dní, než můj mobílek aspoň rozmontovali. Poté poslali zadavateli zakázky, tedy mému dítku, SMS, že zakázka je připravena k převzetí. Při osobním jednání ovšem vyšlo najevo, že v telefonu jsou zkorodované součástky, na něž se záruka nevztahuje a mobil tudíž nebyl opraven. Můj potomek tedy znovu zadal zakázku, tentokrát na nezáruční opravu (opět s termínem do jednoho měsíce) a spokojil se sdělením, že potřebný náhradní díl dostanou do konce týdne a cena bude něco přes 600 korun.
Čas plyne, zítra od nové objednávky uplynou tři týdny. Mezitím jsem v dobré víře, že oprava musí být každým dnem hotova, předala svému potomku na její úhradu 700 korun,  a absolvovala další víkendové výjezdní zasedání, při němž jsem se při každé potřebě zavolat hrabala jako bába v koksu pěti listy vytištěných kontaktů z původního mobilu. Jelikož zadavatel zakázky zatím nedostal ze servisu vytouženou SMS-zprávu, že je tato už skutečně připravena k předání, stejným stylem zřejmě projdu i internátním školením, jež pořádáme od příštího pondělí do středy zase mimo naše bydliště. Můj potomek část původně svěřených peněz stihl utratit, takže jsem mu předala dalších 500 korun pro případ, že zakázka bude hotova, až budu pryč.
Až se ze školení vrátím domů, bude to šest týdnů, co si ze mě dělají všichni spolupracovníci a obchodní partneři legraci, že nemám ke své práci pořádné technické vybavení. Oprava mě, nikoli mého zaměstnavatele, protože závadu jsem zavinila já „sama“, stála už 1.200 korun a mobil pořád nemám. Stále  se prohrabuji těmi teď už značně sežužlanými papíry. A naše nejvýznamnější obchodní partnerka z Brna mi pokaždé, když zavolá, a já se ohlásím slušným pozdravem a neosobním představením místo obvyklého „ahoj, Leo“ (netuším totiž, kdo mi volá) s pobavením doporučuje: „To ti v Praze ten mobil neumějí opravit rychleji? Příště nám ho pošli sem, i s cestou to budeš mít rychlejší.“
A tak jsem už šest týdnů za blbce a Brňáci mají zase navrch.